Varianty majetkového vyrovnání
Po listopadové revoluci byla veškerá diskuse o vyrovnání mezi Čechy a sudetskými Němci naprosto vyloučena.
Po listopadové revoluci byla veškerá diskuse o vyrovnání mezi Čechy a sudetskými Němci naprosto vyloučena. Komunistická propaganda o sudetoněmeckém revanšismu utvrdila během čtyřiceti let valnou část společnosti v názoru, že vyhnání tří miliónů sudetských Němců a konfiskace jejich majetku po roce 1945 byly spravedlivým a definitivním vyřešením německé národnostní otázky v Československu. Proto jsou také majetkové požadavky sudetských Němců, které byly vzneseny landsmanšaftem v souvislosti se zákonem o restitucích, naprostou většinou čs.občanů odmítány.
Dosud také nikdo neformuloval, jak by vyrovnání mezi Čechy a sudetskými Němci a řešení jejich majetkových požadavků mohlo konkrétně vypadat. Ani mluvčí sudetoněmeckého krajanského spolku Franz Neubauer se přes obecné formulace ve smyslu, že nikomu nemá být ublíženo a že řešení musí být přijatelné pro obě strany, zatím nedotkl konkrétnějších bodů sudetoněmeckých požadavků.
Neznalost problematiky pak může vyvolat katastrofické vize o hromadném návratu Němců a vyvlastňování současných obyvatel pohraničí, o ohrožení národních zájmů či dokonce státní suverenity.
Zrušit Benešův dekret
Konkrétní návrhy nedávno přinesl článek profesora Kurta Heissiga, který vyšel v periodiku sudetoněmecké akademické mládeže Literatur Spiegel č.35 pod názvem „Die Verwirklichung der sudetendeutschen Ziele“ (Uskutečnění sudetoněmeckých cílů). Podle dr.Heissiga stojí sudetští Němci před úkolem dotáhnout do konce svou desítky let proklamovanou politiku vyrovnání. Dnes totiž mohou ukázat svým českým partnerům, že jejich práva je možné uplatnit takovým způsobem, který ničemu a nikomu neublíží, ba dokonce možná přinese ČSFR užitek.
Cílem sudetoněmecké politiky je realizace práva na domov, práva na sebeurčení a práva na majetek. Skutečné a také trvalé řešení má podle dr.Heissiga smysl pouze tehdy, budou- li obě strany přesvědčeny, že pro něj přinesly stejnou oběť. Základem budoucí spolupráce a soužití nemůže být ani pocit snadného vítězství či dokonce triumfu nad tím druhým, ani pocit křivdy z trvalého odpírání požadovaných práv.
Co se týče práva na sebeurčení, pro československé podmínky by připadal v úvahu model personální autonomie. Ten předpokládá vybudování kulturní infrastruktury, především systému vzdělání v mateřském jazyce pro Němce, kteří ještě žijí v Československu. Politické zastoupení Němců by mělo být součástí politického zastoupení všech menšin žijících na území ČSFR.
Největší problém je v uplatnění práva na domov. Nejen proto, že z české strany se zatím nikdo oficiálně nevyslovil pro návrat sudetských Němců, ale také proto, že na straně sudetských Němců je o tento návrat malý zájem. Co se týká předsudků vůči Němcům na české straně, je dr.Heissig přesvědčen, že je brzy odstraní rozvíjející se soukromé kontakty mezi sudetskými Němci a nynějšími obyvateli pohraničí a také tlak neutěšené hospodářské situace. Potřebné investice pro základní obnovu ekonomiky mohou samozřejmě přinést mezinárodní koncerny, například Volkswagen. Ale na nižší úrovni, u malých a středních podniků, bez kterých nemůže fungovat žádná ekonomika, je nutná spolupráce s obdobnými firmami na německé straně. A právě zde by mohli přispět sudetští Němci.
Avšak pro to, aby se sudetoněmečtí drobní a střední podnikatelé rozhodli usídlit se v Československu a investovat, je potřeba vytvořit určité atraktivní rámcové podmínky. Ty vidí dr.Heissig především v garanci práv národnostních menšin, jakož i ve zrovnoprávnění s čs.občany ve všech sférách obchodního života, tedy i v šanci na nákup nemovitostí. Zde se nabízí varianta dvojí státní příslušnosti, avšak po dohodě s Bonnem by měla být uplatněna pouze jako výjimečné opatření. Takové řešení by bylo výhodné i pro čs.emigranty, kteří mezitím dostali německé občanství. Základem jakékoli podobné diskuse je ale podle dr.Heissiga zrušení dekretu o odsunu Němců z r.1945.
Modely vyrovnání
Vlastnictví sudetských Němců bylo v rozporu s platným mezinárodním právem bez náhrady konfiskováno. Zabaven byl nejen soukromý majetek, ale i majetek obecní, kulturní zařízení všeho druhu, jmění spolků a sdružení, tedy kolektivní bohatství celé národní skupiny. Všechny varianty majetkového vyrovnání, které navrhuje dr.Heissig, předpokládají anulaci konfiskačního dekretu z r.1945. Při všech uvažovaných řešeních by však měly být zásadně navráceny pouze statky, které jsou ve vlastnictví státu. Soukromý majetek by zůstal nedotčen.
Dr.Heissig uvádí následující modely majetkového vyrovnání:
1. Navrácení majetku pouze těm, kteří se vrátí do Československa. Tento model se dá snadno financovat, protože se týká pouze věcných hodnot a počet navrátilců se neodhaduje vysoko.
2. Všeobecné navrácení majetku na požádání, podmíněné limity nutnými pro hospodářské uzdravení země. Tyto limity by jednak zaručily, že vrácený majetek nesmí být okamžitě prodán, a jednak by zabránily úniku peněz do zahraničí. V případech, kdy majetek nelze vrátit, protože je již v soukromém vlastnictví jiných osob, by se nabídly náhradní objekty.
3. Rezignace na majetkové nároky ze strany sudetských Němců výměnou za to, že ČSFR upustí od požadavků na odškodnění vůči Bonnu. Spolková republika by finančně odškodnila sudetské Němce podle zákona o reparačních škodách.
(Toto řešení má řadu nevýhod: neobsahuje popudy pro návrat do Československa a nepřihlíží k vlastnickým vztahům. Zatěžuje rozpočet SRN více než všechny ostatní modely.)
4. Finanční odškodnění. Na to by však ČSFR buď neměla prostředky, nebo by toto řešení při příslušně nízkém vyčíslení nikoho neuspokojilo.
5. Kombinace varianty 1 a 3: smluvně se stanoví fiktivní hodnota sudetoněmeckého majetku a zároveň se vyčíslí československé požadavky na odškodnění vůči Německu. Poté se během dohodnutého časového období vrátí část požadovaného sudetoněmeckého majetku in natura. Tato část se odečte od československých požadavků a případný zbytek by uhradil Bonn Československu. Sudetoněmecký majetek, který z již uvedených důvodů nelze vrátit přímo, by SRN uhradila dle zákona o reparačních škodách žadatelům finančně.
6. Pokud by se u modelu 5 rozlišilo mezi soukromými nároky na odškodnění jednotlivých čs.občanů postižených fašismem od požadavků státu, mohlo by se uvažovat o další variantě: vzájemném vyčíslení kolektivních nároků, zatímco soukromé požadavky na obou stranách by byly odškodněny přímo - buď finančně nebo in natura. To by umožnilo přímé odškodnění čs.občanů Spolkovou republikou Německo. Dosud byly všechny částky na odškodnění, které vyplatilo Německo komunistickým zemím, zadrženy státem. Postižení nedostali nic.
Vyčíslená hodnota kolektivního majetku sudetských Němců by podle dr.Heissiga mohla být postupně po několik generací investována německou vládou do kulturní činnosti sudetoněmecké národní skupiny, a tím přispět k její stabilitě.
