Proti násilí, podlosti a lži

Výpověď Františka Macků z Českých Budějovic

Dne 24.12.1949 jsem byl Státním soudem v Praze odsouzen za zločin velezrady na 13 roků nucených prací a ke 40.000 pokuty. Skutková podstata: jedno dokonané převedení přes hranice.2.ledna 1950 jsem byl spolu s dalšími vězni autobusem odvezen do věznice Bory v Plzni.

Na Borech jsme byli uvítáni skupinou dozorců v uniformě SVS. Byli to mě tehdy ještě neznámí Brabec, Kramer, Valm, Trepka a jiní. Otevřeli dveře u autobusu a začali řvát - rychle, poklusem do hlavní chodby. Zde nám velitel eskorty odebral pouta a nastoupili jsme k zápisu do přijímací kanceláře.

Po zapsání si Brabec vybral pár vězňů ke skládce pytlů se svršky. Zde se najednou při práci zeptal asi padesátiletého vězně, za co tam je. Když mu tento řekl, že je farář, uhodil jej Brabec vší silou přes obličej, až vězeň pustil pytel a upadl. Čekal jsem, že půjde i na mě, na očích mu bylo znát, že má dost pokročilou sadistickou nemoc, ale pro tuto prvou hodinu byl zřejmě nasycen. (…)

Po vystrojení jsme byli rozděleni. Já jsem přišel na odd.C, kde byl velitelem Trepka. Pod ním sloužili ti nejhorší a nejkrutější příslušníci jako Raška, Kubát a jiní, jménem mi neznámí. Pracovní náplň byla výhradně draní peří, denní norma 60 dkg, což naprosto nebylo možné za osm hodin splnit. Dralo se tudíž od budíčku (6:00) až do večerky (21:00) bez rozdílu svátku či neděle. (…) Strava byla jen minimální a jednostranná a měli jsme navíc zakázáno větrat. Zhoubná atmosféra nedostatečné výživy a špatného vzduchu působila na náš zdravotní stav. Já sám jsem zhubl ze 70 na 53 kg, někteří vězňové ztratili až 40 procent své dřívější váhy. Navíc u vězňů docházelo v důsledku avitaminózy k různým kožním chorobám a hlavně k nervovým poruchám.

Na vycházku jsme chodili každý den na půl hodiny a měla pro nás skutečný význam. 29.dubna 1950 byl vydán zákaz vycházek a nebralo se ani k lékaři. Později jsme zjistili, že šlo o nějakou akci útěku z věznice, ale o této události nic nevím, až na to, že byl v souvislosti s ní nevinně mučen chodbař našeho oddělení. Jmenoval se Hromádko a byl z Liberce.

Vycházky začaly znovu až asi po třech měsících. Ale měly už jiné poslání. Zavedli nás na elipsovitý, škvárou vysypaný kruh mezi bloky a nařídili nám klusat. Po několika minutách se pro prach nedalo dýchat, ale dozorce jménem Kubát (pochází z nějaké vesnice u Berouna, jak jsem se dozvěděl) neustále řval, ať běžíme rychleji. U starších vězňů docházelo k srdeční a tělesné únavě a u vězňů se srdečním onemocněním docházelo k záchvatům. Bolest u srdce je nutila naklánět se dopředu a zpomalovat. Drželi si ruce na prsou a snažili se dostat ke straně chodníku, aby o ně ostatní nezakopávali. Jakmile to Kubát spatřil, posílal tyto vězně Trepkovi a ten je kvůli tomu fackoval. Toto divadlo jsem viděl několikrát. Snažil jsem se vždycky alespoň co nejvíc vířit prach Kubátovi přímo pod nosem, aby to musel dýchat. Kubát si toho ale všiml, a tak jsem se ještě se dvěma spoluvězni dostal do korekce. (…)

Do korekce se odcházelo odpoledne ve čtyři hodiny a na nástupu se nás sešlo dvacet. Na hlavní chodbě sklepení nám Brabec nařídil svléci se do naha. Pak jsme čekali. Asi za půl hodiny přišel nenápadným krokem jeden z Brabcových kumpánů a zmizel v jeho kanceláři. Za chvíli Brabec otevřel dveře a vyvolal jedno jméno, které si už nepamatuji. Patřilo asi sedmadvacetiletému spoluvězni. Jak jsem později zjistil, jednalo se o zahraničního vojáka východní armády, původem Rusína. Byl o hlavu větší než já, s velmi sympatickou tváří.

Když vešel do Brabcovy kanceláře, zavřeli za ním dveře. Bylo slyšet nejprve několik slov - asi otázek - a potom dunivé rány. Zněly dlouho, s pravidelnými intervaly, až nebožák začal pronikavě křičet, plakat a později prosit, aby ho nebili. Pak nářek zmlkl, voják zřejmě upadl do bezvědomí. Za chvíli Brabec otevřel, zavolal chodbaře, aby přinesl kýbl s vodou. (…)

V hrůzném podzemí o nás nikdo nevěděl a já si uvědomoval naši bezbrannost. Snažil jsem se vnitřně uklidňovat vědomím, že přežiji-li toto peklo, stanu se těm vyvrhlelům žalobcem nejen za sebe, ale hlavně za ty, kteří už mluvit nemohou. Pak jsem náhle uslyšel své jméno. Brabec mně rozkázal, abych šel dopředu a ohnul se přes dřevěnou pryčnu, že dostanu 25 ran a v případě, že „kviknu“, dalších 5 ran. Při posledních ranách jsem ztrácel oporu v pokrčených kolenou tak rychle, že jsem visel na loktech a v hlavě mi začalo hučet.

Asi čtvrtý den přišel za mnou do korekce pro změnu Valm. Stál jsem pod oknem podle předpisu, on popošel až ke mně a ptal se, zda mě náhodou někdo nebil. Řekl jsem, že ne. Valm řekl, tak se ohni, a tloukl mě vší silou pendrekem na ty samé podlitiny. Nemohl jsem pak ležet, když jsem únavou usnul, hned jsem se bolestí zase vzbudil. (…)

Potud moje zpráva. Na závěr žádám, aby byly přezkoumány všechny případy úmrtí na „srdeční mrtvici“ a „mozkovou mrtvici“, na „spáchal sebevraždu“ apod., o kterých mluví borský archiv evidence vězňů.

editoři textu O.Rambousek a L.Gruber.