Zločinci jsou beztrestní

V těchto dnech je výročí tzv. Babického případu. Je z generální prokuratury nějaký náznak případ vyšetřit a viníky soudit?

Rudolf Pernický: Zatím žádný úřad nechtěl slyšet o tom, že by měl být někdo potrestán. Až nyní generální prokuratura začala zkoumat právě případ Babice, v kterém bylo sedm popravených. Dnes je již stoprocentně potvrzeno, že celá akce byla provokací ze strany StB. Jeden z popravených, Plichta starší, byl nyní zčásti rehabilitován. Nechali mu ale trest dvaceti let. Chápete to? Mrtvému člověku ponechávají na základě rehabilitace dvacet let trestu za vraždu, kterou nespáchal.

Jak z tohoto pohledu posuzujete zákon o soudní rehabilitaci?

R.Pernický: Je velmi nedokonalý. Byl tvořen narychlo a řada věcí se do něj nedostala. Některé paragrafy - špionáž, vyzvědačství, velezrada apod. - jsou rehabilitovány. Ale například paragraf nedovolené ozbrojování není v zákoně jmenován. Týká se lidí, u kterých našli pistoli. Velezradu mu rehabilitovali, tzn. zrušili, ale ponechali mu dílčí, zbytkový trest - nedovolené ozbrojování.

Vladimír Struska: Podívejte se na to také jinak: ten člověk byl odsouzen komunistickým režimem na základě výslechů StB a přiznání, které byly vynucené a v každém případě vymyšlené. Tyto materiály se stanou podkladem pro odsouzení i dnes - to je právě ten nesmysl.

R.Pernický: Takže bývalí političtí vězni, třebas i mrtví, zůstávají stále zločinci. A ti, kteří skutečně páchali nanejvýš kruté zločiny, jsou až dosud beztrestní.

Už od počátku, kdy se tvořil zákon o rehabilitaci, usilujeme o to, aby rozsudky komunistické justice byly, co se politických deliktů týče, všechny smeteny. Vždyť je to absurdní: lidé, kteří bojovali proti komunistické diktatuře, která je usnesením FS z 23.května považována za nelegitimní a zavrženíhodnou, jsou za tento boj dosud trestáni. Viníkům se nestalo nic. A přitom vraždili a ničili. Vždyť to jsou otřesné věci, jak si počínal člověk vůči člověku. Z generální prokuratury jsme se dozvěděli, že určité zločiny proti lidskosti nejsou omluvitelné, čili jsou stále stíhatelné. GP se připravuje k pátrání a stíhání těchto zločinců.

V.Struska: Nejde jen o to, aby byli potrestáni ti, kteří žijí. To je normální spravedlnost. Musejí být potrestáni i ti, kteří mezitím zemřeli. In memoriam. Nejde o mstu, ale musí být jasné, že ten, kdo páchal zločiny proti lidskosti, neujde trestu. Nebo si další generace řeknou: vždyť ono se jim vlastně nic nestalo, když ubíjeli a stříleli lidi v koncentrácích. Mám tady seznam zastřelených v 50.letech „na útěku“. Je mezi nimi 22letá dívka. Copak je to normální zastřelit dívku, která chce utéct? Vždyť by ji stejně za čas chytili, copak se tenkrát mohla někam schovat?

To znamená, že se rehabilitace netýká ani známého případu bratrů Mašínů…

R.Pernický: Máte pravdu, netýká. My teď chceme docílit toho, aby tyhle a podobné tresty byly nějak smazány. Poté, co FS 23.května prohlásilo bývalý režim za nelegitimní, jsme navštívili ministra spravedlnosti a položili jsme mu jednu otázku: jaký bude mít toto usnesení vliv na zbytkové tresty. Jestliže parlament odsoudil komunistickou diktaturu, jak se máme dívat na výsledky justice z této doby? Bylo nám řečeno, že pro soudce je závazný zákon. Zbytkové tresty prý záleží na soudci a jeho citu pro spravedlnost: mají možnost od zbytkových trestů upustit nebo je udělit jen podmíněně atd. Ovšem pochybuji, že to bude v tak závažných případech, kdy došlo k zabití. Přitom je známo, že za války, když pronikl do ilegální organizace domácího odboje konfident gestapa, pokud byl odhalen, byl likvidován. Protože jinak ohrožoval desítky lidí. Totéž platilo v tzv. třetím odboji - pokud někdo pronikl do ilegální organizace, jak se často stávalo, taková zkušená organizace, která už třeba pracovala během války, ho v sebeobraně likvidovala.

Ozývají se však hlasy, že v padesátých letech přece nebyla válka…

V.Struska: Třetí odboj je kvalitativně něco zcela jiného než oba dva předchozí: nebyl tady žádný prezident v exilu, žádné vojsko za hranicemi. Byl to odboj obyčejných občanů, kteří viděli, že komunistický režim je špatný a zločinný. Dobrovolně a spontánně se proti němu postavili, aniž by je někdo řídil ze zahraničí. Neměli naprosto žádnou naději na výhru - nikdo nevěděl, kdy komunistický režim padne. A oni do toho stejně šli. Víte, kolik legionářů padlo za 1.světové války? Čtyři sta. Víte, kolik lidí bylo v padesátých letech utlučeno a popraveno? Popraveno bylo 244 lidí. Umučeno a utlučeno bylo deset tisíc. Ve zprávě Sekretariátu ÚV KSČ Rudolfu Slánskému o procesu Horákové je v posledním odstavci napsáno: V souvislosti s protistátním centrem proběhlo v krajích 36 dílčích procesů. Státní prokuratura žalovala celkem 639 osob, státní soud vynesl deset rozsudků smrti, 48 trestů těžkého žaláře na doživotí a další tresty na svobodě v celkové výměře 7.850 let. Byly uloženy peněžité tresty ve výši 12 miliónů 145 tisíc korun a vyslovena konfiskace celého majetku téměř u všech odsouzených. A to je výsledek pouze jednoho velkého procesu.

Je vůbec nějaká možnost najít dnes ty stovky estébáků, vyšetřovatelů nebo bachařů?

R.Pernický: Jeden z největších zločinců je Pich-Tůma. Řemeslo se naučil ve škole NKDV na Ukrajině. Ke konci války byl vysazen na Českomoravskou vysočinu, kde mj. zabil ruského partyzána. Dodnes se to vůbec nevyšetřilo. Má podíl i na zavraždění ing.Konečného z národně-soc.strany, kterého agenti StB unesli hned po Únoru z jeho bytu na statek v Dejvicích. Pich-Tůma ho tam vyslýchal se svými kumpány. Mučili ho tak, že z něj udělali lidskou trosku. A protože se odmítl přiznat k „vlastizradě“, rozhodli se ho zabít. Svázali ho drátem, strčili do kufru automobilu a odvezli takhle v kozelci z Prahy až na Slovensko k Bánské Bystrici. Musel si sám vykopat hrob a pak ho Pich-Tůma zastřelil.

Pich-Tůma dodnes žije v Turnově, Zlatnická 23. Už je mu přes sedmdesát. Je vinen i dalšími zločiny. Toto jsou případy, na které se přišlo.

V.Struska: Pich-Tůma je nejznámější, ale podobných typů byla spousta. Dostáváme o nich zprávy z našich poboček, např. kdesi žije estébák, který v 45.roce postřílel několik lidí. Prý existuje někde u Tábora i hromadný hrob jeho obětí. Zatím se s tím nic neděje. Prokuratura se tím nezabývá.

Můžete mi říci, kolik lidí již bylo odškodněno?

R.Pernický: Ke konci května bylo v celé republice rehabilitováno asi dvě stě šest tisíc postižených. Každý z nich má nárok podat si žádost o odškodnění a úpravu důchodu. Do 31.5. bylo podáno 24 tisíc žádostí o odškodnění a zatím jsou z nich vyřízeny tři tisíce, což je propastný rozdíl. Je tam nedostatek pracovních sil, zařízení - zvládají 400 případů měsíčně. Rehabilitují i mrtvé a popravené, kolik je živých, nevím, počítejte asi s polovinou. A žádostí o rehabilitaci dál přibývá. GP dělala po soudech průzkum: původní odhad rehabilitovaných byl 220 tisíc, nyní se číslo podle jejich údajů zvýšilo na 280 tisíc. A to je jen podle 2, což znamená rehabilitaci ze zákona. Pak je ještě § 4 - přezkumné řízení, kde případ musí být znovu zkoumán procesním řízením.

Úřady slibují, že do 30.června 1992 budou přezkoumány všechny případy. A i když odškodnění bude žádat dejme tomu pouze 80 tisíc lidí - jak dlouho to bude trvat při 400 vyřízených případech měsíčně? Kolik lidí se toho dožije? Podobná věc je posuzování důchodů: bylo vyřízeno asi 6.000 žádostí o důchod. Ať jsme v letech 1948–53 pracovali kdekoli, všude jsme byli nepojištěni a nevedly se záznamy. Tato mezera není do důchodu započtena.

V.Struska: Ono se totiž vůbec nepočítalo s tím, že to přežijeme. Já jsem dostal doživotí a na skříňce jsem měl napsáno: trest skončí úmrtím. Proto jsme ani nebyli pojištěni.

R.Pernický: Pro propočet důchodu jsme byli zahrnuti do třetí kategorie. Za doly, uran a jiné těžké práce je první kategorie, vyšší důchod. Ale tím vším se to prodlužuje. Chtějí po nás úřední potvrzení, že jsme tam tehdy pracovali a vykonávali takovou a takovou práci. Spousta lidí nežije, nejsou svědci. Ale bylo dohodnuto, že člověk, který se uchází o úpravu důchodu, si musí sehnat dva svědky. Po čtyřiceti letech ti chudáci staří často ani nevědí, kde byli, kdy tam byli a s kým.

Zabývá se touto otázkou Federální shromáždění?

R.Pernický: Ve FS máme asi sedm sympatizujících poslanců. Ti se snaží hlavně o uzákonění třetího odboje. Kdybychom totiž měli zákon o třetím odboji, zbytkové tresty by byly pravděpodobně anulovány. Nám nejde o nějaké metály, ale zákon musí potvrdit, že jsme byli v právu, když jsme se postavili proti utlačovatelům.

V.Struska: V preambuli o lidských právech je napsáno, že člověk má povinnost postavit se proti tyranii a útlaku. V článku sedm se píše: Nikdo nesmí být podroben ponižujícímu zacházení nebo trestu… Víte, co s nimi dělali? Přivázali člověka za drát k ústřednímu topení a vzpomněli si na něj za týden. Jsou stovky lidí, kteří úplně zmizeli - tak je ztloukli, že umřeli. Pak je odvezli v bednách do kladenských pecí. Ještě se tomu smáli: soudruzi si mysleli, že pálíme starý papír, a my jsme zatím pálili třídního nepřítele. To byl komunistický systém ve své podstatě.

Myslíte si, že viníci budou vůbec někdy potrestáni?

R.Pernický: Když jsme viděli, že se ze strany soudů nic nehýbe, zorganizovali jsme společně s KANem Mezinárodní konferenci o zločinech komunismu. Má shromáždit dokumentaci a vyústit v tribunál, který komunismus odsoudí jako systém - stejně jako byl odsouzen nacismus. Jestli se nám to podaří nebo nepodaří, nevím. Ale věřím, že aspoň historie jednou takový soud vytvoří a komunismus bude odsouzen.

V.Struska: To, že naši zločinci unikají spravedlnosti, je nedostatek, který má původ možná v „sametovosti“ revoluce. Tehdy se jako ve všech revolucích dala udělat jedna věc: viník a původce těch čtyřiceti let měl být okamžitě stíhán. Bohužel se tak nestalo a budeme za to možná pykat po generace.