Konec socialismu

Už brzo první vlna soukromých podniků

Vlastní zákon o velké privatizaci schválený parlamentem již v únoru tohoto roku a navazující zákony ČNR z konce dubna byly tak obecné, že většina občanů jejich vznik vůbec nezaznamenala. Ani učené spory o „kupónovou metodu“ nevyvolaly velký zájem. Nyní se však velká privatizace dostává do skutečného pohybu. Česká vláda přijala zásady pro určování podniků do velké privatizace a v krátké době zveřejní seznam „první vlny“. První tisícovka podniků zpracuje dle standardního vzoru své privatizační projekty.

Na rozdíl od představ mnohých manažerů, kteří podnik považují za jakési léno, mohou své privatizační projekty předložit i jednotlivé závody, provozy či ústavy, ba i jednotlivci. Zda v konkurenci uspějí, bude záležet na kvalitě navrženého projektu.

Celá privatizace nebude prováděna dle jednotného závazného receptu, ale pro každý podnik, jeho životaschopnou část či jiné seskupení se bude hledat optimální řešení jak co do podnikatelského záměru, tak co do podílu zahraničního, občanského a státního vlastnictví.

K odstranění některých mylných představ je dobré zdůraznit, že:

a) na rozdíl od malé privatizace bude prodáván majetek včetně závazků a dluhů (cena není rozlišovacím kritériem) a zahraniční kapitál se může účastnit hned v prvním kole

b) v privatizaci bude zpravidla před vytvářením akciových společností dána přednost přímému prodeji (naturální restituce vždy, dále aukce, nabídkové řízení i přímý prodej vybranému vlastníku)

c) zaměstnanecké akcie, pokud se s nimi bude v konkrétním projektu vůbec počítat, nebudou levnější než akcie získané kupónovou metodou

d) u některých podniků nebude kupónová metoda použita vůbec.

Riziko podnikání

Největší zájem vyvolává pochopitelně přechod části vlastnictví akciových společností na občany ČSFR pomocí tzv. „kupónové metody“. Jednak proto, že půjde o skutečný a velký majetek, a jednak proto, že podobnou metodu v takovém rozsahu ještě nikdo nepoužil. Nejde o originalitu za každou cenu, v našich konkrétních podmínkách však jiné rozumné řešení privatizace prostě neexistuje. Pokud ovšem nechceme větší část majetku této země prodat do zahraničí (solidních zájemců ani zde nejsou nepřehledné řady), nebo ji nechat v rukou státu.

Neboť: všechny úspory čs.obyvatel (tvořící spojité nádoby s finančními zdroji našich bank) tvoří necelou desetinu účetní hodnoty privatizovaných podniků a institucí. Ne každý je přitom ochoten vložit všechny své úspory do nákupu akcií, natožpak se dlouhodobě zadlužit dle návrhů pana poslance Zemana. Nezbývá proto jiné řešení, než aby občané dostali šanci získat část dosavadního státního vlastnictví levněji. K tomu má kupónová metoda v podstatě sloužit.

Konkrétně: lze předpokládat, že zhruba 8–9 miliónů našich občanů se po zakoupení kolku stane majitelem akcií v celkové hodnotě 500–800 miliard, jejichž tržní hodnota převážně dále vzroste. Jinak řečeno: každý občan bude mít možnost za tisícikorunový poplatek získat akcie v základní hodnotě asi 80.000 Kčs. Jejich tržní cena jako funkce budoucích výnosů se od této částky může značně lišit nahoru i dolů. To je ovšem riziko podnikání.

Navzdory některým skeptikům jsem přesvědčen, že většina našich občanů si tyto „občanské akcie“ po důkladné vysvětlovací kampani nakonec zakoupí. K tomu by mělo dojít v polovině příštího roku a lze doufat, že to zapadne do počátku nového rozvoje naší ekonomiky. Vyjde-li všechno podle scénáře, staneme se prvním národem malých akcionářů.

Může mít malý akcionář vliv?

Jako osamělý jedinec žádný malý akcionář vliv samozřejmě nemá. Ti majitelé, kteří nákupem a správou akcií pověří Investiční fondy, mohou počítat jen se skromným, leč poměrně jistým příjmem. Mnoho občanů však bude mít především zájem o akcie podniků, kde pracují nebo žijí. V Kraslicích a Chebu o Amati či ESKU, na Hané o Uničovské strojírny, v Komárně o Slovenské loděnice. Tito majitelé akcií se mohou sdružit dle závodů či obcí a jejich vliv na rozvoj a.s. pak nemusí být vůbec zanedbatelný. Reálně je ovšem třeba počítat s tím, že u některých podniků kupónová metoda použita nebude a o některé zase nebude mít nikdo zájem.

Management kupónům nefandí

Není žádným tajemstvím, že mnozí vedoucí pracovníci nejsou „občanskými akciemi“ příliš nadšeni a v prvních návrzích uvažovali jen s desetiprocentní účastí zahraničního a „kupónového“ vlastnictví. Jenomže: vlastníkem může prakticky být buď zahraniční kapitál, nebo občané a privátní korporace této země, nebo stát (ať již přímo, nebo prostřednictvím nějaké banky). Mnozí manažeři dávají přednost státu, protože právem doufají, že ten jim do řízení a hospodaření moc mluvit nebude. Poukazují na možnost preference krátkodobých a skupinových zájmů ze strany zaměstnanců či prostých občanů. Jenomže: stát svou neschopnost řídit efektivně podniky prokázal v uplynulých desetiletích způsobem přímo katastrofickým.

Aniž bych chtěl bagatelizovat vliv demagogů typu Sládka, Svitáka apod., zkušenost celého života mě přesvědčila o tom, že když o něco skutečně šlo, projevil lid zemí koruny české vždy soudnost a dokázal se povznést nad krátkodobé malichernosti. A zde přece o něco půjde!

Banky jako věřitelé

Banky jako věřitelé se nepochybně stanou významnými podílníky mnoha akciových společností. U nových úvěrů zcela oprávněně. V těch případech, kdy k „zadlužení“ podniků došlo tím, že před 10 lety řešila Štrougalova vláda své finanční potíže převodem části majetku z operativní správy podniků do správy banky, je preference akciového podílu banky proti podílu občanských akcií dosti problematická.

Nedělejme si iluze. Bohaté banky vybavené moderní technikou potřebujeme jako sůl. A moudré bankéře ještě více. Jenomže: až do nedávna byly naše banky až na nepatrné výjimky jen špatně fungující mezipodnikovou účtárnou, kde o úvěrech rozhodovala resortní ministerstva. A přes noc ani sametová revoluce z účetního bankéře neudělá.

Proto by ti, kteří při zpracování privatizačních projektů vedou diskuse o podílu zahraničního a státního (resp. bankovního) a občanského vlastnictví, měli vysvětlit, proč se domnívají, že státní či bankovní úředníci budou o rozvoji té či oné akciové společnosti rozhodovat lépe než zaměstnanci či občané-akcionáři, žijící v zájmové oblasti.

Zahraniční kapitál

Je očekáván jako spasitel i odmítán jako „rozprodej národního bohatství“. To druhé zní zvlášť přesvědčivě z úst těch, kteří měli po desetiletí prospěch ze zaprodání celé republiky cizí velmoci, což z prosperujícího Československa udělalo zaostalou gubernii. Ano, zahraniční kapitál nehrabe zadarmo. Není však hloupý a nehoní se jen za vidinou okamžitého zisku. Seriózní firmy neinvestují do podniků v jiných zemích proto, aby je zavřely a zbavily se tak konkurence. Naopak mnohé potápějící se podniky postaví opět na nohy a zajistí lidem práci a lepší výdělky. ČSFR se může pro mnohé z nich stát základnou pro budoucí boj o východní trhy. Pokud ovšem ten náš omšelý Titanic nepotopí ledovec nacionální hlouposti.

V současnosti nejde pouze o tolik potřebné know-how a technický rozvoj. Jde především o proniknutí na nové trhy a teritoria, kam se bez pomoci vlivných a zavedených partnerů nelze dostat. To v době, kdy se rozpadla RVHP a sovětský zákazník by sice kupoval, nemá však čím platit.

Předsudky proti zahraničnímu kapitálu nejsou proto na místě. Na místě však není ani naivní optimismus, nákup „měkkých rad za tvrdou valutu“ a čekání, že někdo za nás problémy privatizace a neprodejného zboží vyřeší.

Začít skutečně počítat

Když se patrně již brzy staneme zemí s největším podílem občanů vlastnících akcie, měli bychom se

a) zbavit starého socialistického myšlení

b) začít chovat jako skuteční budoucí vlastníci

c) držet Masarykova hesla „nebát se a nekrást“ s dobovým dodatkem „a nenechat se okrádat“.

Autor je soukromým poradcem v oboru organizace a řízení. Žije v Plzni.