Politika nezná katastrofy
O česko-slovenské státnosti se stále víc debatuje v Čechách i na Slovensku. Ze slovenské strany nastal po změnách v republikové vládě posun směrem ke koncepci státní smlouvy, i když v případě VPN ne v tom smyslu, v jakém ji od začátku prosazoval Ján Čarnogurský.
O česko-slovenské státnosti se stále víc debatuje v Čechách i na Slovensku. Ze slovenské strany nastal po změnách v republikové vládě posun směrem ke koncepci státní smlouvy, i když v případě VPN ne v tom smyslu, v jakém ji od začátku prosazoval Ján Čarnogurský. Na obou stranách jsou cítit obavy o budoucnost federace, i když větší asi na české straně. Proč je tomu tak? Proč nazývá velká část veřejných činitelů možný rozpad ČSFR katastrofou a takovýto scénář předkládá automaticky jako katastrofický?
Odpověď je třeba hledat v odlišném pojetí státnosti v Čechách a na Slovensku. Česká společnost si koncem minulého století prožila své stádium nacionalismu, obrácené především proti Rakousku. Některé společné znaky dnešního Československa s Rakouskem, resp. s rakousko-uherskou monarchií, mohou přitom vytvářet zdání analogie (ovšem jen do jisté míry). Nejdůležitější společný znak vidím v identifikaci „většinového“ (či jakkoli majoritního) národa se státním útvarem, který plně uspokojuje jeho potřeby, přičemž tento národ ztratil potřebu ztotožňovat svou státní identitu se svou identitou národní. To je bezesporu jedním z důvodů, proč se Rakousko nemohlo vzpamatovat z rozpadu monarchie a proč po krátkých dvaceti letech přijalo tak rychle anschluss k německé říši.
Česká státnost se docela prostě naplnila ve státnosti československé. Když se v Čechách řekne „my“, myslí se tím Československo (přitom na Slovensku je tomu, alespoň nyní, opačně). Pokud podobnou chybu udělá republiková nebo federální vláda, vyvolá to na Slovensku vlnu pobouření vůči „federálu“, zatímco v Čechách si to odnese český premiér. Pro české myšlení je prostě nepochopitelné, proč by se měl tento větší státní útvar štěpit na nějaké menší.
Nenaplněná slovenská státnost
Už víckrát bylo řečeno, že na Slovensku je jiná atmosféra. Pocit slovenské státnosti se dosud, nepočítáme-li nešťastné období během druhé světové války, nenaplnil. Národní identitou se tu rozumí identita státní. Není teď důležité, zda je to v souladu nebo v rozporu s evropskými trendy. Podstatné je, že tak uvažuje velká většina Slováků. Odtud pramení i podpora rozporuplnému novotvaru „úplná svrchovanost, ale ve společném státě“: prostě každý, kdo uvažuje realisticky a komu nejde o zničení této země, si i přes touhu „rozhodovat sám o sobě“ uvědomuje hranice samostatnosti.
K tomu všemu je třeba přičíst práci slovenských médií, jež přes Moravu střílejí skutečně ostrými náboji. A také přezíravý postoj ke Slovensku, který v Čechách stále přetrvává a na Slovensku působí velkou nelibost. Své dělá samozřejmě i hrozící sociální nejistota.
Lze se jen „vybouřit“?
Kudy se bude společný stát vyvíjet? Co všechno nás ještě čeká? Především je třeba realisticky přistupovat k různým scénářům, oprostit se od nemístných emocí. V politice neexistují katastrofy a konečná rozhodnutí, existují jen více či méně výhodná řešení, jež se nakonec vždy podřídí určitým zájmům. Je třeba se klidně zamýšlet nad tím, jaké zájmy by se v případě těch kterých řešení realizovaly a jaké by naopak zůstaly nenaplněné, které řešení by bylo výhodné a které nikoliv.
Jedno z možných očekávání je, že se Slováci za rok za dva „vybouří“, že konečně „dostanou rozum“ a začnou se věnovat něčemu „užitečnému“. Nikdo však není s to odhadnout, jak dlouho může takové občanské zrání trvat.
Co v případě, že se Slovensko v krátké době osamostatní? Obě země se rozhodně dostanou do velkých hospodářských potíží. Slovenská republika navíc ještě do politické izolace ze strany Západu. Stín ovšem padne i na Čechy, protože v očích Západu by se Slováci „jen tak pro nic za nic netrhali“. Hlavním problémem by se asi brzy ukázalo soužití s maďarskou menšinou a otázka maďarských hranic, neboť veškeré mezinárodní záruky této hranice jsou vázány na Československo. Stručně řečeno dostavila by se hospodářská a bezpečnostní krize.
Komu by rozdělení vyhovovalo
Komu by takové řešení mohlo vyhovovat? Krátkodobě zřejmě většině Slováků, kteří by si mohli „rozhodovat sami o sobě“. Otazník by však visel nad demokratickým charakterem takového státu, protože z hospodářské a bezpečnostní krize by se rychle vyvinula i krize politická. Ke slovu by se nejspíš dostala (a těžko říct na jak dlouho) jedna jediná nepočetná skupinka disponující velkými pravomocemi.
Dlouhodobě by z takovéhoto vývoje mohl mít prospěch i Sovětský svaz (pokud předpokládáme, že si podrží imperiální charakter) a také některé kruhy v Maďarsku, jež se dosud nezbavily myšlenky na Velké Uhersko. Lepší variantu než takovéto osamostatnění by si ani nedovedly představit. Tady stojí za to připomenout, že premiér Slovenského štátu, fašisticky orientovaný dr.Tuka, byl (jak se později ukázalo) agentem maďarské tajné služby.
Pro českou stranu by se takový krok mohl z dlouhodobého hlediska paradoxně jevit jako výhodný. České republice by (po překonání problémů s vlastní státností) v podstatě spadl s krku slovenský balvan a mohla by se rychle včlenit do evropských hospodářských, politických a bezpečnostních struktur. Ekonomické závislosti na německém kapitálu by se však asi nezbavila.
Následující generace na Slovensku by asi musela znovu řešit vztah své vlasti k Evropě a po vyléčení z iluzí národního státu jakožto vrcholu národních dějin by nejspíš tak nebo onak Slovensko do Evropy přivedla. Ztratili bychom ovšem několik desetiletí a možná bychom zásadně zpomalili i proces těch ohromných změn, jak dnes probíhají v celé střední Evropě.
Přestože by takový vývoj byl pro většinu občanů SR dlouhodobě velmi nevýhodný, významná část politické reprezentace i státních úředníků připravuje svými konkrétními kroky pro takovéto zkratkovité řešení půdu. Nejasný zůstává postoj Hnutí Za demokratické Slovensko, jež se nedávno přihlásilo k nejasné konfederaci.
Ústavní rozdělení nebo společný stát
Jsou tu však politické síly i s jiným programem. VPN se prozatím stále hlásí ke společnému státu a to, co prosazuje Ján Čarnogurský, je skutečně něčím jiným, než co vyhlašují separatistické organizace na mítincích.
Čarnogurského cesta pomalého a ústavně prosazovaného rozdělení dává totiž možnost vyhnout se něčemu, čemu by se nejspíš ve spěchu osamostatněné Slovensko nevyhnulo. Jeho hlavní úsilí směřuje k politickému akceptování slovenské samostatnosti ve sjednocené Evropě. Západní stanovisko je sice prozatím stále odmítavé, v následujících letech se však třeba změní.
Do deseti let bude rozhodně existovat spousta společných podniků, které by se i v případě osamostatnění Slovenska zachovaly. Konkrétní propočet by nejspíš ukázal, že takový postup by byl daleko dražší než setrvat ve společném státu. Teprve potom bude však moci padnout politické rozhodnutí, zda bude cena rozdělení federace právní cestou přijatelná. Co se týče slovensko-maďarských hranic, nemá ovšem ani J.Čarnogurský jasnou odpověď. Mnoho bude rozhodně záležet na tom, kdo bude mít v Maďarsku politickou moc.
Čeho je možné se v případě úspěchu této varianty obávat? Rozhodně toho, že by nebylo jisté, kde by se samostatné Slovensko pod vládou KDH na pomyslném kontinuu mezi sekularizovaným a klerikálním státem nacházelo. Rozhodně by však takové Slovensko bylo konzervativněji orientovanou zemí než jeho český soused. Nejspíš by se přiblížilo Irsku, Itálii nebo Polsku.
Pokud v KDH zvítězí pragmatičtější směr křesťansko- demokratické strany typu CDU nebo konzervativní strany a la britská Konzervativní strana, nemuseli by být liberálněji orientovaní občané Slovenska nutně vytěsněni na okraj společnosti. Tím si dnes ovšem spousta intelektuálů není jista.
Stále ještě je možné, že se (hlavně z ekonomických důvodů) prosadí přístup VPN, jež navrhuje zachovat společný stát a pouze ve vymezených případech korigovat jeho nedokonalosti. VPN má však dnes nejnižší popularitu od svého vzniku, a pokud v jejím oslovení slovenských občanů nedojde k zásadnímu obratu, pokud se nezlepší image jejích představitelů, nebude o výraznějším politickém vlivu moci uvažovat.
Pragmatický přístup
Pragmaticky uvažující člověk může dnes podle mého zaujmout jen jeden ze dvou postojů. Buď: „Jsem pro společný stát, jsem však ochoten akceptovat i samostatné Slovensko (ovšem za výše uvedených podmínek).“ Druhý možný postoj je v podstatě antagonistický: „Jsem pro samostatné Slovensko (za stejných podmínek), jsem však ochoten akceptovat i společný stát.“
Vědomí některých intelektuálů v tomto ohledu v mnohém předbíhá vědomí většiny občanů a část Slováků se takto identifikuje víc s Československem než se Slovenskem. V orientaci na Čechy a Moravu vidím především vědomou volbu kulturní sounáležitosti se Západem; česká kultura (v širším slova smyslu) stojí západní Evropě blíž. Právě v tomto ohledu bychom myslím na Slovensku rozpadem společného státu ztratili nejvíc.
Nezapomeňme však, co jsme si už řekli: že v politice neexistují katastrofy, a pokud se prosadí rozdělení federace, nemá smyslu se vzdávat. V takovém případě budeme mít před sebou jen víc práce. Už se těším, jak v důchodu vyslovím slovo „my“ a každému bude jasné, že mám na mysli Evropany.
(přeloženo ze slovenštiny)
