Od pomlčky ke smlouvě

Někdo musí rozhodnout

Nutnou podmínkou výkonnosti a stability parlamentní demokracie je fungující parlament se svrchovanou mocí delegovanou přímo od voličů. Pouze jedno těleso ve státě může stanovovat univerzální pravidla hry a s konečnou platností rozhodovat o všech sporných záležitostech. Jen jedno těleso může delegovat svou moc na parlamentní útvary jednotlivých územních součástí státu, aby zajistilo místní, regionální, zemskou, v našem případě i republikovou kompetenčnost rozhodnutí.

Z definice svrchovanosti nemohou ve státě existovat dva svrchované parlamenty. Není to jen záležitost logiky. Premiér Čarnogurský žádá například větší republikové kompetence v daňových a odvodových záležitostech. Pomiňme diskusi o tom, zda je rozumné či nikoli těmito nástroji intervenovat ve prospěch slovenských či českých závodů. Soustřeďme se na to, kdo o tom má vposledku rozhodovat. Poskytnou-li se komukoli daňové úlevy, část zdrojů se skrytě přesouvá od jedněch ekonomických subjektů ke druhým. V ekonomii totiž platí nesmlouvavě zákon o zachování zdrojů. Rozhodnutím vlády, vydáním zákona, změnami vnitrostátní nebo zahraniční scény se může měnit jejich hodnota, nikoli jejich objem, určovaný výhradně hospodářskou činností, výrobou, obchodem anebo spotřebou.

Kdyby nebyl v ČSFR svrchovaný suverén s konečnou platností rozhodující o tom, komu úlevy udělit a komu ne, jak navrhuje pan Čarnogurský, nutně by to vedlo k tomu, že by republiky mohly nekontrolovatelně přenášet náklady svých projektů a nezdarů jedna na druhou. Nelze tedy přijmout premiérovu argumentaci, že „Slováci si chtějí své hospodářské problémy vyřešit vlastními silami“. Pravý opak by se stal pravdou. Duch federální nezodpovědnosti, oděný do vznešeného hávu národní suverenity, by ovšem stejně rychle asi zachvátil i českou stranu.

Bitvy na přehledném hřišti

Buď budeme žít v jednom státě a problém konverze na Slovensku i problém ekologické devastace severních Čech bude společnou záležitostí, protože o nich bude definitivně rozhodovat jeden svrchovaný parlament, anebo budeme dva státy a konverze bude skutečně jen slovenskou a měsíční krajina severních Čech jen českou záležitostí. Jiné dvě možnosti neexistují. Alternativa „jakobyfederace“ s de facto svrchovanými národními radami se v průběhu ekonomické transformace zákonitě stane cestou k hospodářskému a politickému marasmu.

Do Federálního shromáždění přicházejí poslanci, kteří získali mandát společně rozhodovat o zákonech všeobecně platných v celém státě. Aby tak mohli činit, musejí se účastnit na parlamentním dialogu, který je složitě členěn do práce klubů, komisí a sněmoven při společných i oddělených zasedáních. Z komunikačního hlediska je podstatné, že poslanci se mohou o problémech dohadovat, mohou se podílet na jednání jednotlivých výborů a kontrolovat postup rozhodování. Parlament pak představuje zevnitř přehlédnutelné hřiště, na němž jednotlivé koncepce a politické strany svádějí bitvy a kde se dospívá k závazným kompromisům, které mají podobu zákona. Zde se také musí rodit a osvědčovat federální důvěra a solidarita. V této roli nemůže být Federální shromáždění ničím nahrazeno.

Princip majorizace, uplatňovaný při schvalování zákonů, „nespravedlivě“ zvýhodňuje menšinovou republiku. Toto zvýhodnění navíc podstatně problematizuje přijímání celé řady zákonů, protože umožňuje i poměrně malým nátlakovým skupinám poslanců velmi účinně prosazovat své zájmy pod hrozbou, že zablokují činnost parlamentu. V tomto světle se předsudek o neplnohodnosti hlasů federálních Slováků, který šmahem degraduje uvažované výhody na nulu, jeví nutně druhé straně, Čechům a Moravanům, jako národní demagogie. Nedokáží-li se Slováci tohoto předsudku postupně zbavit, musíme se nejspíš rozejít.

Pravomoce i pro demontáž

Probíhající projednávání slovenské a české politické reprezentace nepřímo zpochybňují svrchovanost Federálního shromáždění. Kdyby ji navrhovaná smlouva na úrovni národních rad přímo nepodepřela, vydáme se širokou branou přímo do pekel. Neodkladně a výslovně se musíme dohodnout o tom, zda chceme být jeden stát, anebo dva. Federálnímu shromáždění se v obou případech stejně musí přiznat svrchovanost, i když by byla jen svrchovaností regulovat postupnou demontáž federace. Jakákoli smlouva národních rad může tedy mít legální status jen společné zákonodárné iniciativy předkládané Federálnímu shromáždění. Případné referendum, stane-li se součástí smlouvy, může být smysluplné jen jako jednorázové potvrzení či vyvrácení její legitimnosti přímo občany.