Nejhorší nás teprve čeká

Ukázaly se nějaké výrazné paralely nebo naopak rozdíly v našem, maďarském a polském vývoji?

Všechny tři země jsou dnes ve stejné historické situaci: žádná z nich ještě definitivně nepřeřízla pupeční šňůru, která ji poutá ke komunistickému systému, a všechny se zmítají ve velkých obtížích. Většina jejich obyvatel si uvědomuje, že současná ekonomická situace je velice špatná, a v nejbližších měsících ani neočekává výrazné zlepšení. Jsou tu však rozdíly. Schematicky řečeno: zatímco Polsko je už z nejhorší krize venku a Maďarsko v ní právě stojí rovnýma nohama, Československo do ní teprve míří. Začalo nejpozději a urazilo relativně nejkratší cestu. Většina československé populace je stále přesvědčena, že krize, kterou je nutné projít, nebude příliš hluboká a že se ji podaří přežít bez větších změn v přístupu k životu a k práci. Tuto naivní víru už Maďaři a Poláci ztratili.

Obavy

Je možné z dat vyčíst, z čeho dnes mají Středoevropané dnes největší strach?

Z dalšího zvyšování cen, to je naprosto shodné pro celou sledovanou oblast. Kupodivu nejmíň se bojí ztráty zaměstnání.

A převratu se nebojí?

Převratu ne, spíš anarchie a chaosu. Třeba z československého souboru vyplývá, že většina populace si vůbec nemyslí, že by se tady mohla objevit obdoba starého systému. Velké obavy jsou však z neúspěchu ekonomické reformy.

Co se za tím skrývá?

Chybějí nám jakékoli zkušenosti s tržním hospodářstvím. Občané většinou nemají ani potuchy, co jim nový systém přinese. Jaksi abstraktně vědí, že na Západě to prosperuje, a jaksi abstraktně jsou pro, ale to je zatím vše. Ve skutečnosti nejsou ani zdaleka přesvědčeni o tom, že trh je opravdu to nejlepší, co by mohli mít. Vůbec největší bariérou je strach, že se náhle ztratí kdosi, kdo za nás rozhodoval, a my najednou budeme muset převzít odpovědnost. Lidem chybí jistota, že po překonání krizového stavu přinese změna užitek i jim osobně.

Třetina obyvatel České republiky a víc než polovina obyvatel Slovenska si myslí, že z tržní ekonomiky nebudou mít prospěch všichni, ale pouze malá skupina lidí. To se samozřejmě promítá i do postojů k jednotlivým prvkům tržního systému. Většina občanů například souhlasí s privatizací, ale jen na teoretické, neosobní rovině. Začne jim však už vadit, že by jejich soused najednou získal třeba továrnu.

S tím souvisí i poměrně velký odpor proti investicím a vlastnickému právu cizinců. Pouze čtyřicet procent čs.populace si myslí, že součástí našeho ekonomického systému by mělo být právo cizinců investovat zde do podniků a vlastnit je.

Pokud tak vysoké procento lidí nevěří, že by jim přechod k trhu přinesl užitek, jak hodnotí změny, k nimž zatím v ekonomické oblasti došlo?

Velmi kriticky až pesimisticky. Téměř polovina našich občanů si myslí, že před svobodnými volbami to bylo lepší. Na osobní rovině jenom 8% označilo svoji ekonomickou situaci za lepší než před volbami; 58% ji považuje za horší a zbytek za stejnou. Srovnáme-li to s mírně optimistickým Polskem a zdrcujícím Maďarskem, vidíme jasně rozfázování cesty z krize a do krize, o kterém jsem hovořil na začátku. Československá federální čísla však zkresluje výrazný rozdíl mezi postojem populace České a Slovenské republiky. Například o tom, že po volbách je situace horší než před nimi, je přesvědčeno 67% občanů SR oproti 37% v ČR. Ekonomické, politické i sociální problémy jsou na Slovensku mnohem výraznější, Slovensko je v krizi mnohem hlouběji než Česká republika.

Představy

Jak se toto velmi kritické stanovisko k ekonomickému vývoji promítá do politických postojů? Přejí si snad lidé návrat ke komunismu?

Zatím ne. S výjimkou zhruba deseti procent se rozhodující většina občanů staví k minulosti spjaté s totalitním režimem naprosto odmítavě. Pesimismus v pohledu na dnešní situaci není motivován politicky, ale tím, že v životě lidí převládly materiální obavy a strach ze snížení životní úrovně. V pozadí stojí snaha vyzout se nějak z obtíží, což je vidět i z toho, že zatímco politické změny označilo za „příliš rychlé“ dvacet osm procent občanů (22% ČR, 40% SR), o změnách v ekonomice si totéž myslí už čtyřicet procent (32% ČR, 55% SR).

Přestože společnost po revoluci tušila, že tahle zem je zdevastovaná, chybělo a chybí jí poznání, že je zdevastovaná totálně. V obklíčení všedních starostí lidé moc nepřemýšlejí, kdo tuhle situaci zavinil, a ztrácí se jim souvislost mezi jednotlivými reformními kroky a konečným pozitivním cílem. Nevěří, že by to nešlo dělat jinak, míň bolestně. Ale referendum na otázku, zda se máme vrátit zpátky nebo jít dopředu, by skončilo nejspíš jednoznačným vítězstvím druhé varianty.

Z čísel je ovšem jasné, že volba, jak se ubírat dopředu, by asi tak jednoznačná nebyla.

Ano, představy konečného cíle jsou velmi široké. Poměrně velkou popularitu (36%) má vize jakési „smíšené ekonomiky“, která by kromě tržních principů kladla důraz především na známé sociální jistoty a na státem garantovanou životní úroveň. Dohromady sice téměř polovina občanů ČSFR hlasuje pro čistě tržní hospodářství, ale rozdíl mezi republikami je markantní (53% v Čechách, 39% na Slovensku). Už z toho je vidět, že referendum by dopadlo v obou částech státu jinak. A i když skutečně platí, že ve federálním průměru rozhodující většina populace odmítá totalitní minulost, na Slovensku už začíná být zřetelná vazba mezi kritikou ekonomického dopadu reformy a politickým směřováním. Nezanedbatelná část občanů Slovenské republiky (20–30%), dnes přinejmenším váhá, zda to přece jen nebylo lepší před listopadem, nebo dokonce přímo vidí víc pozitivních rysů na minulém režimu. Dosud to samozřejmě v na nějaké deklarativní formulaci typu „komunismus byl lepší“, jde spíš o pocit „dřív jsem na tom byl líp“. Ale do budoucna musíme počítat s tím, že tato privátní nespokojenost bude čím dál víc dostávat politické zabarvení.

To znamená velkou šanci pro různé objevitele třetích cest.

Ano, je naprosto jasné, že pro určité politické skupiny a síly představuje současná situace jedinečnou příležitost, jak konečně získat podporu. A při vhodně zvolené sociální demagogii ji od části populace nejspíš dostanou.

Co z toho vyplývá pro politickou reprezentaci, která má v programu ekonomickou reformu a chce v ní pokračovat?

Většina československé společnosti (66% ČR, jen 42% SR) je stále přesvědčena, že vývoj se ubírá správným směrem, a je ochotna přijmout relativně drastické dopady reformy. Ve srovnání s Maďarskem, kde vývoj považuje za správný jen pětina občanů, to není špatné. Aby tato podpora vydržela, musí být lidé včas a podrobně informováni, do čeho jdeme. Politické a hospodářské špičky by měly publikovat jasnou vizi reformních kroků řekněme v horizontu půl roku, roku a dvou let, včetně toho, jaké negativní dopady bude transformace mít. Zakrývání nepříjemných stránek věci nevede k ničemu. Ony stejně přijdou, a když si lidi myslejí, že nebyly v plánu, jsou z nich rozhořčení a vyděšení víc, než by museli.

Maďarský příklad je pro nás povzbuzující a varovný zároveň. Ukazuje, že reforma se dá prosazovat i v podmínkách značné společenské apatie, na druhé straně ovšem vidíme, k jak velké ztrátě podpory to vede, když se z reformního procesu stane vleklá a chronická nemoc bez viditelné změny k lepšímu.

Lidé nevědí, jak do toho

Občané dostávají množství informací o změnách k lepšímu: politické a občanské svobody, nové ekonomické zákony…

Politické uvolnění nechme stranou, tam není problém. Jiná věc je, že velká část lidí ještě nevidí změny ve svém bezprostředním okolí, hlavně v podnicích, kde pracují. Kromě malé vrstvy aktivních lidí má většina pocit, že žije nadále v socialistickém systému, a cítí před tím systémem do jisté míry stejnou bezmoc jako dřív. Prostě nevědí, jak se k němu postavit, jak ho individuálně měnit. Nebo to řekněme jinak: lidé tuší, že se tady otevírá prostor pro osobní aktivitu, že mají možnost nakládat se svým životem svobodně, ale nevědí, jak do toho. A pasívně čekají, až jim to řekne někdo shora. Úžasně by pomohly příklady, co všechno už se tady dá dělat. Pozitivní příklady normální lidské aktivity, která vyhrála.

Podobně by se velmi snížila míra obav, kdyby lidé ze svého okolí věděli, jak funguje záchranná sociální síť. Zatím má občan pocit, že když se dostane do obtížné situace, přijde na úřad, který je stejný jako kdysi a kde mu nikdo nedá žádnou informaci, nikdo mu nepomůže.

Jaká je dnes - tváří v tvář takovým problémům - důvěra v politickou reprezentaci?

Klesající, i když v Čechách stále ještě většinová (v ČR věří současné vládě 46%, v SR 27%). A ve srovnání s Maďarskem jsme na tom pořád dobře, tam dává důvěru rozhodujícím politickým silám jenom asi 20% obyvatel.

Plných 90% obyvatel Čech a Moravy (ale jen 51% SR) si myslí, že současní političtí vůdci jsou „čestní a upřímní“ (v Polsku 50%, v Maďarsku 32%). Třetina občanů České republiky je toho názoru, že nekomunistická vláda odvedla zatím „výbornou“ nebo „dobrou“ práci; na Slovensku má stejný dojem 18% populace.

Možnou hrozbou demokratickému vývoji je ovšem fakt, že téměř čtyřicet procent našich občanů (33% ČR, 48% SR) si myslí, že k tomu, abychom dosáhli ekonomické prosperity, potřebujeme „silnější vládu“. V Polsku zastává stejný názor 33% a v Maďarsku dokonce 68% lidí.

Tahle představa o nutnosti vlády pevné ruky se do jisté míry sráží s dalším zajímavým faktem: ve všech třech zemích existuje jen velmi mlhavá představa o tom, co to je vlastně zastupitelská demokracie. Většina lidí preferuje jakousi přímou, pouliční lidovládu, ve které si „můžu dělat, co chci“ a kde mám právo přímo zasahovat do rozhodování. Porozumění zastupitelské formě je kupodivu nejsilnější v Čechách, ale pouze ve srovnání s ostatními zkoumanými celky. V porovnání se Západem jsme všichni na jedné lodi: je to jiné pojetí politického systému, jinak chápaná účast občana v politickém dění.

Vztah k menšinám

Jaký je vztah společnosti k národnostním menšinám ve zkoumaných zemích?

Obecně řečeno vykazuje obyvatelstvo všech tří zemí značně vysoký stupeň netolerance, kulturní uzavřenosti a diskriminačních postojů k menšinám. Nejde přitom jen o menšiny etnické, rasové, lidé reagují podrážděně na jakoukoli jinost, odlišnost. Je zřejmé, že ve všech postkomunistických zemích probíhá dezintegrační proces, který se projevuje zhoršenými vztahy mezi téměř všemi společenskými skupinami, ať už jde o město-venkov, zaměstnavatelé-zaměstnanci, dělníci-inteligence atd.

Nejviditelnější je averze k národnostním menšinám. Nejhůř dopadli Romové: v průměru téměř osmdesát procent východoevropské populace (v Maďarsku 76%, v Polsku 72%, v ČSFR 85%) k nim zaujímá velmi negativní postoj. 87% čs.občanů si myslí, že Romové si za nepřátelství mohou sami svým chováním (Maď.69%, Polsko 43%). Na druhém místě co do neoblíbenosti skončili Arabové, po nich černoši a Asiaté.

Zvláštní kapitolu tvoří vztah k Židům. Pokud jde o přímý kontakt s židovskou populací, jsou celková čísla poměrně příznivá, rozhodně z nich nevyplývá nějaké nebezpečí pogromů nebo podobně (např.pouze 6% Poláků, 3% občanů ČSFR a 1% Maďarů nesouhlasilo s názorem, že by Židé měli mít právo svobodně praktikovat své náboženství).

Daleko hrozivější je ale představa o Židech jako určité politické a ekonomické síle, což je živé především v Polsku a na Slovensku. Třicet sedm procent slovenské populace „velmi“ nebo „docela“ věří, že Židé mají příliš velký vliv v politice (v ČR 9%) a čtyřicet dva procent Slováků je přesvědčeno o jejich přílišném vlivu v hospodářském životě (v ČR 12%). Na rozdíl od Polska, kde má antisemitismus spíše kulturně historické kořeny, je slovenská představa o všemocné židovské síti těsně svázána s dalšími politickými a ekonomickými postoji. Výzkum ukázal, že většina lidí ovládaných touto představou patří zároveň k nejsilnějším odpůrcům polistopadového vývoje, považuje současné politické osobnosti za „vychytralé“ a „oportunisty“, jednoznačně preferuje socialistický typ ekonomiky a odmítá prozápadní orientaci. Všechny tyto charakteristiky se zároveň velmi těsně pojí na separatistické tendence, takže se zdá, že nejde ani tak o konkrétní postoj k Židům, jako spíš o další variantu dostatečně známého experimentu jménem nacionální socialismus. Je jenom neuvěřitelné, že ještě v 90.letech dvacátého století mohou být takové svody někde živé a že jim může propadnout tak velká část populace.

Češi a Slováci

Několikrát tady padla zmínka o velkých rozdílech mezi Českou a Slovenskou republikou. Je to skutečně tak znatelný posun v postojích a v chápání situace?

Ano. V řadě případů je rozdíl mezi názory v ČR a v SR větší než rozdíl mezi Čechy a Maďary nebo mezi Maďary a Poláky. Jsou to skutečně dva kvantitativně i kvalitativně rozdílné celky.

Takže mají pravdu ti, kteří tvrdí, že společný stát nelze udržet?

Bude strašně záležet na vývoji vrcholné politické scény. Pokud budou dál zdůrazňována jednotlivá národní „specifika“ - ať už České, nebo Slovenské republiky - a pokud se bude dál zvětšovat politický a ekonomický rozdíl obou zemí, stanou se obě republiky v krátké době nekompatibilní a stát se může rozpadnout. Druhá možnost je hledat spíš to společné a udržet přitom základní pravidla hry: minimálně alespoň stejný politický a ekonomický systém. Pokud se v obou republikách udrží společný krok v ekonomické reformě, bude to znamenat, že na Slovensku propuknou velké sociální problémy a na ně naváží problémy politické. O to bude transformační proces složitější a bolestnější, s tím je třeba počítat. Česká republika by ovšem Slovensku v těžkostech měla podat pomocnou ruku. Pokud má ČSFR zůstat jako jeden celek, je nutné skončit s úvahami o jednotlivých lokálních výhodách rozdělení či nevýhodách soužití a začít maximálně podporovat trendy k jednotě.

Více než dvě třetiny dotazovaných mají dojem, že demokracie v jejich zemi má vážné potíže.

Téměř všichni (přes 85%) dotazovaní řekli, že jejich osobní materiální situace je horší nebo stejná než před svobodnými volbami.

Činnost všech tří vlád ve zkoumaných zemích je sledována kriticky. Většina polských a maďarských respondentů považuje své představitele za oportunisty, zatímco československá politická elita je svými občany stále považována za čestnou.

Většina občanů celé oblasti je však přesto do budoucna optimistická. Více než padesát procent dotázaných je toho názoru, že se věci během nejbližších pěti let obrátí k lepšímu. Tento pocit je nejsilnější v Československu.

Dotázané osoby - zvláště v Polsku a v Československu - vyjádřily jasné přesvědčení, že demokracie může fungovat i v zemích s velkými hospodářskými potížemi.

Postoj k Západu se zdá být všeobecně kladný, což ukazuje vysoká obliba západních státníků, především George Bushe a Margaret Thatcherové. Naproti tomu hodnocení Michaila Gorbačova bylo překvapivě odmítavé.

Většina obyvatel regionu považuje spolupráci Západu za stejně důležitou pro úspěch ekonomické reformy jako pro další politický vývoj. Technická a obchodní účast je přitom respondenty hodnocena více než prosté zvyšování finanční pomoci.

Výzkum ukázal, že občané všech tří zemí odmítají návrat ke komunismu a že bez ohledu na současnou politickou i hospodářskou nejistotu přijímají demokratický systém.

Téměř každý z dotázaných se účastnil voleb, ale pouze nepatrné procento patří k nějaké politické straně. Stejně nepatrný počet projevil v posledním roce nějakou občanskou aktivitu vyjma účasti v revolučních pouličních demonstracích.

(ze zprávy Freedom House)

Manželství z rozumu

Středoevropské trio

Žijeme v době rozpadu sovětského impéria. Hroutí se všechny hospodářské a společenské vazby, které držely celý systém pohromadě. Postkomunistické země jsou vůči Západu ve stejné pozici a budou mít podobné problémy. Proto se začínají objevovat úvahy o možné federaci tří středoevropských zemí, bývalých satelitů SSSR. Autoři těchto návrhů vycházejí ze solidně podložených úvah.

Totiž že se Češi, Slováci i Maďaři brzy ocitnou ve stejně těžké situaci, v jaké je dnes Polsko. Zhroucení společného trhu půjde nahradit velmi obtížně, přestože víme, na jak absurdních základech byl postaven: nebylo například nikdy možné spočítat, co který kontrakt vlastně stál. Peníze neměly skutečnou hodnotu, kvalita neefektivně vyráběného zboží nestála za nic. Náš oděvní průmysl je dnes v hluboké krizi mimo jiné proto, že se při novém devizovém kursu přestal vyplácet export do Sovětského svazu, a tam se zase přestal vyplácet dovoz našich výrobků. Za dolary si je mohou koupit všude. Ukázalo se, že mimo sovětské trhy nejsme schopni svou produkci prodat - dokonce ani doma o ni nemá nikdo zájem, protože je podprůměrná.

Dřív se vyprávěl vtip, že by bylo dobré vyvrtat dírku do ropovodu Družba, abychom viděli, kterým směrem teče ropa. Teď už to víme: od chvíle, kdy SSSR omezil dodávky a my je nemáme čím nahradit. Musíme je kupovat za dolary, ale kde je brát? Nejspíš budeme nuceni hledat řešení ve vzájemné spolupráci, bez ohledu na to, že naše ekonomiky nejsou komplementární. Cesta z dnešního dramatu vede jedině přes tuto hospodářskou spolupráci.

Nevím, zda československo-maďarsko-polské trio bude nějak zvlášť důležité politicky. Netuším, jak se budou vyvíjet naše vztahy s pobaltskými republikami. Skončil se určitý typ vztahů a ještě neexistuje nový. Podle mého názoru musí být základním cílem naší politiky zmenšit co nejméně oběti, které si přechod tak těžkým obdobím vyžaduje. A v tom se bez východoevropské spolupráce neobejdeme. Iluze, kterou trpí každý z východoevropské trojice, totiž že si z nás Západ protekčně vybere a vezme nás každého jednotlivě na lano, je nesmírně naivní.

AISA

je skupina pro nezávislou sociální analýzu (Association for Independent Social Analysis) pracuje od ledna 1990, první rozsáhlý výzkum uskutečnila v květnu téhoř roku.

M. Boguszak

vystudoval matematicko-fyzikální fakultu UK, věnuje se aplikacím matematiky v oblasti společenských věd. Vedoucí Skupiny pro nezávislou sociální analýzu.

K. Modzelewski patří už léta k nejvýznamnějším osobnostem polské společenské scény. Bývalý disident a první mluvčí odborového svazu Solidarita v r. 1981 strávil za své opoziční názory devět let v komunistických vězeních.