Gordický uzel
Studovali jsme několik návrhů dohody mezi ČNR a SNR o státoprávním uspořádání ČSFR. Zastavme se u dvou z nich: návrhu Pavla Rychetského a Dagmar Burešové.
Studovali jsme několik návrhů dohody mezi ČNR a SNR o státoprávním uspořádání ČSFR. Zastavme se u dvou z nich: návrhu Pavla Rychetského a Dagmar Burešové.
Textem P.Rychetského je důkladně propracovaný „návrh zásad Ústavy České a Slovenské Federativní Republiky“, kde jsou podrobně rozvedeny zásady fungování zákonodárné, výkonné i soudní moci, doplněné o princip referenda.
Rychetského návrh by mohl být východiskem ústavy dobře fungující federace, kdyby neobsahoval dva body, které jeho obsah zásadním způsobem mění a činí z něj návrh na konfederaci stejně jednoznačnou jako v případě návrhu, jaký jsme četli od KDH.
Tyto body znějí: „Obě republiky mají ve federaci rovnoprávné postavení. Respektují navzájem svou suverenitu i suverenitu České a Slovenské Federativní Republiky“ (Hlava první, oddíl I, odstavec 4).
„V souladu s nezadatelným právem národů na sebeurčení má každá z obou republik právo svobodně rozhodnout o zrušení federativního svazku. Může tak učinit jen způsobem vyplývajícím ze zásad obsažených v této dohodě“ (Hlava první, oddíl I, odstavec 5).
Způsob, jímž by mohly republiky z federace vystupovat: republikové referendum vyhlašované prezidentem na základě návrhu zákonodárného orgánu příslušné republiky. Toto referendum není jednorázovým aktem (v tom je zásadní rozdíl proti návrhu Dagmar Burešové), nýbrž trvalou, opakovatelnou institucí.
Tady je nutné zdůraznit, že ztotožnění republik s národy je zcestné. Republikovým občanstvím (tedy např. občanstvím České republiky) disponují příslušníci obou národů i národních menšin. Navíc, zákonodárné sbory republik nedostaly svůj mandát od občanů pouze své republiky, nýbrž, v souladu s volebním řádem, od občanů obou republik, kteří v době voleb měli trvalé bydliště na území té které republiky.
V historii i současnosti světové politiky bychom těžko hledali příklad státu, který by se po zavedení podobného práva pro své části v historicky krátké době nerozpadl. (Kdyby takové právo existovalo v USA, zanikly by patrně již v r.1860, po zvolení Abrahama Lincolna za prezidenta.)
V demokratickém státě právo republik na odtržení znamená, že lid federace přestává být na území republiky zdrojem nejvyšší moci a je v této roli nahrazen lidem republiky (tj. pouze těmi občany federace, kteří se v dané republice narodili).
Pofidérními se stávají federální záruky lidských a občanských práv, stejně jako pravomoc projektovaného ústavního soudu. Rozhodnutí federálních orgánů nejsou, přesně vzato, na území republik vynutitelná. Jejich vynucení může být znemožněno vystoupením republiky. (Jde tedy o obdobnou situaci, jaká existuje v dosud politicky nesjednoceném Evropském společenství.)
Paradoxy vznikají, konfrontujeme-li Rychetského pojetí práva na odtržení s předcházejícím odstavcem 4 Hlavy první, části I, kde se praví, že republiky i federace se zavazují vzájemně respektovat svou suverenitu.
Suverenitou bývá obvykle nazývána nejvyšší moc, kterou subjekt suverenity vykonává nad nějakým územím. Odtud vyplývá její výlučnost. Jedno a totéž území nemůže mít zároveň dva různé nositele suverenity.
Vnucuje se otázka, kde má své suverénní území federace. Území republik to být nemůže, ty mají svou vlastní suverenitu.
Podle Rychetského federace zaniká vystoupením jedné z republik. Máme zde kuriózní případ suverénního subjektu, který může být legálně likvidován rozhodnutím jiného suverénního subjektu. Přitom autor v této likvidaci zřejmě nevidí porušení závazku vzájemného respektování suverenity federace a republik.
Ostré vymezení pojmu suverenity není pouze samoúčelným výmyslem státoprávních teoretiků. Vynutila si ho praxe mezinárodní politiky, především nutnost jasného rozlišení mezi policejním zákrokem, případně občanskou válkou na straně jedné a mezistátním konfliktem na straně druhé.
Samostatné rozhodování není suverenita
Mnozí představitelé našeho politického života (i nemarxisté) si pletou suverenitu s pravomocí samostatného rozhodování v rámci určité zákonem vymezené kompetence. Zapomínají, že tato pravomoc je odvozena z rozhodnutí zákonodárce, zatímco podstatou suverenity je právě její neodvozenost. Přívrženci národních států si ovšem tento rozdíl většinou uvědomují velmi dobře. Proto se tak vehementně domáhají uznání odvozenosti „autentické federace“ z republik.
Ještě k Rychetského návrhu. Sebevětší počet ústředních ministerstev se seberozsáhlejšími pravomocemi nepřetvoří sdružení samostatných států ve federaci, pokud chybí společný zdroj nejvyšší moci, tj. v demokratických podmínkách lid (souhrn občanů) federace. Zde je nutno konstatovat, že P.Rychetský fakticky navrhuje konfederaci, jejíž početné (ale kdykoli jednostranně zrušitelné) společné orgány vytvářejí iluzi společného státu.
Obrazně řečeno, zabíjí federální kozu s očividnou nadějí, že vlci - národní státy - nebudou chtít mrtvolu sežrat. Navazuje tak na prastarou tradici politiky realistické defenzívy: zachránit to, co se takzvaně zachránit dá. Tak dlouho, až už není co zachraňovat.
Jednorázové referendum
V návrhu D.Burešové se také hovoří o dvou republikových referendech, nikoli o referendu celostátním. V jejím pojetí však mají tato referenda zcela jinou úlohu. Jde o jednorázový akt, o křížový test, s jehož pomocí se má zjistit, zda si občané obou republik našeho státu přejí i nadále být jediným „lidem“, zda náš stát přežije svržení bolševického režimu, zda má ukončit svou existenci či zda se má, obrazně řečeno, „znovu narodit“ s čerstvě obnovenou legitimitou jako plnohodnotný federativní stát.
Pokud místopředseda vlády Pavel Rychetský má na další existenci federace zájem, měl by možná upustit od vlastního návrhu a svou erudici a výkonnost využít ke spolupráci při rozpracování návrhu předsedkyně ČNR. A bylo by jistě optimální, kdyby Dagmar Burešová dokázala odolat tlakům působícím ze všech stran, kdyby si byla vědoma toho, že úspěšná politika nemusí být vždy uměním kompromisu za každou cenu, že špatná dohoda může být daleko horší než žádná dohoda.
