Akademická svoboda

Začněme na Univerzitě Palackého v Olomouci. I když vlna nadšení záhy po revoluci opadla, mnoho studentů se zde zapojilodo činnosti ve Stavovské unii studentů (SUS). Unie se zabývá vším, co její aktivisté považují za nutné či užitečné pro všechny. Její činnost zajišťují dva placení zaměstnanci (sekretářka a ekonom) a dobrovolní studenti, sdružení do několika sekcí.

Zahraniční sekce obstarává stáže a stipendia, vypisuje na ně konkursy. Sekce pro humanitární pomoc nyní například zorganizovala předvánoční sběr hraček pro dětské domovy a pečovatelské ústavy. Svoji činnost zahájila sekce pro ochranu práv studentů, která si dala za úkol kromě činnosti obsažené v názvu, podporovat ty, kteří se octli v tíživé ekonomické situaci. (Na olomoucké universitě pracuje i pobočka mezinárodní organizace Amnesty international pro střední Moravu.) Brigádnická sekce zprostředkovává příležitostné výdělky, studenti se chystají založit i ekologickou sekci.

Tiskové oddělení vydává Informační občasník a Časopis přátel duchovních nauk. Existuje také dohoda o spolupráci s Hanáckými listy, které daly studentům k dispozici celou stranu a další prostor v kulturní rubrice.

Na rozdíl od dřívějšího SSM není Unie dotována univerzitou, ani žádným nadřízeným mládežnickým orgánem. Musí si tedy na sebe vydělat. Jak? Brigádnická sekce má určité procento ze zprostředkované práce, další finance plynou do pokladny z provozu kavárny a U-klubu, kulturního zařízení na kolejích. Od ledna bude SUS pořádat také dvou až šestiměsíční jazykové kursy, které si budou muset účastníci hradit.

Mimo výdělečné činnosti SUS organizuje další akce - třeba besedy u kulatého stolu (na téma náboženství, psychotronika, alternativní medicína apod.) a pravidelné výstavy fotografií. Přímo v budově bylo otevřeno nové knihkupectví, kde bude od ledna i antikvariát skript a učebnic. „Spoustu práce dělá relativně málo lidí - zhruba třicet studentů je tu denně a vykazuje nějakou užitečnou činnost,“ říká šéf Unie Martin Štajner.

Vitalita, chuť něco dělat, nápady. „Nevadí ta skoro svazácká organizovanost?“ zeptala jsem se jednoho studenta v olomouckém Student-centru? „Nevadí, chceš něco dělat, děláš, nechceš - nikdo tě k ničemu nenutí. Za pasivitu dneska nikdo nikoho netrestá. A lidí, kteří na všechno kašlou, je už zase většina“.

Co soudí studenti o změnách, které u nich proběhly během minulého školního roku, jsem se ptala posluchačů na chodbě filozofické fakulty. Vzniklo několik nových kateder, došlo k dílčím personálním proměnám; jinak žádné podstatné změny nepozorují. Oceňují změnu přístupu většiny vyučujících: chovají se k nim nyní jako k rovnocenným partnerům. Pedagogy dělí na ty, kteří „mají úroveň“ a na ty, kteří nemají na fakultě co dělat. Pochvalují si nepovinné přednášky.

Pedagogové vidí stejné problémy trochu jinak. Prorektor Palackého univerzity doc.František Mezihorák: „Od začátku, kdy jsem se ocitl v čele univerzity, jsem si stanovil jako prvořadý úkol její evalvaci a rehabilitaci. Všechno bylo zdevastováno - univerzity připomínaly spíš lepší nebo horší předválečné gymnázium. Naprostá většina učitelů i žáků se přijímala podle jiných kriterií než podle vědomostí a odbornosti. A vztah studentů ke studiu? Když se poměry uvolnily, nekteří si absolutně zkrátili pobyt ve škole. Např. na lékařské fakultě projevují úplný nezájem i o stěžejní přednášky. Potrvá to nějaký čas, než i v Československu začnou studenti "šlapat vyučujícím na paty“, než se budou dožadovat intenzivnějšího studia. A je právě na nich, aby se tato situace zbytečně neprotahovala."

Vysoká škola ekonomická v Praze. Záhy po listopadu tu vzniklo volné sdružení Studentská liga. Jeho členové - zhruba třicet studentů všech fakult - se rekrutovali především ze stávkových výborů. Mnozí byli studentskými vůdci v období revoluce. Dnes Liga zajišťuje rozhlasové vysílání na kolejích a má speciální sekci pro zahraniční styky. Kromě obligátních společenských akcí organizuje zájezdy do zahraničí. Vše funguje na demokratické zásadě: kdo dřív přijde, má větší šanci. Další z činností Ligy je ochrana zájmů zahraničních studentů. Jde opět především o zájezdy, respektive jejich přidělování. Na škole to má zvláštní význam - ministerstvo školství ČR je umožňuje pouze československým občanům. Liga se tedy snaží najít určité možnosti, jak část volných míst zajistit i pro zahraniční frekventanty.

Jak se dívá prezident Ligy Ivo Miča na nové poměry ve škole? Skepticky: „Skoro jako před listopadem. Takřka všichni bývalí profesoři zůstali, a přitom mnozí z nich nerozumějí moderní ekonomii. Odejít by mělo 6O procent všech pedagogů. Rektor Šilhán ztratil za dvacet let souvislosti. A navíc - i když je to dobrý člověk, není dost tvrdý.“ Poznámku, že nejen profesoři, ale i studenti od 2.ročníku výše budou mít problémy s přechodem od Marxovy teorie nadhodnoty na tržní ekonomiku, nechává bez odpovědi.

Na personální otázky jsme se zeptali vedení školy. Prorektor Ševčík hovoří o dvou „vlnách“ odchodů: „V první odešlo 40 lidí z katedry marxismu-leninismu. Druhá proběhla v době atestací; celkově jsme dosud zaznamenali na škole 86 výpovědí. O volby do akademických senátů, které proběhly v říjnu, neprojevili studenti zájem.“

Od neorganizovaných studentů dostáváme rozporuplné odpovědi, co se děje u nich na škole. Nikdo z třiceti dotázaných nevěděl, jak probíhala řízení v atestačních komisích, ani kteří studenti v nich zasedali. Žádný rovněž neznal jména studentských zástupců, kteří byli zvoleni (!) do akademických senátů. Ostatně i o existenci Studentské ligy věděl jen málokdo. O konkrétní činnosti žádný.

Nejradikálnější studenti právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze jsou organizováni ve sdružení VŠEHRD. Kromě studentů zde působí i „hotoví“ právníci do pěti let od ukončení studia. Všehrd zajišťuje zahraniční studentské stáže, podporu sociálně slabších členů a vydávání publikací. Tiskový mluvčí hnutí J.Kučera: „Nová právnická literatura má mimořádný význam - naše dosavadní knihovna je z větší části nepoužitelná. Prvním edičním činem Všehrdu je vydání významného spisu Hospodářská soustava někdejšího rektora UK prof.Engliše. Po 42 letech se tak dostane na náš trh původní česká nemarxistická literatura.“

Na činnost hnutí jsme se zeptali současného děkana doc. I.Muchy: „Studenti velmi dobře vědí, co nechtějí. Jenom si nejsem jist, jestli také vědí, co chtějí.“

Obě strany pálí tytéž problémy: personální otázky, obsahová změna studia a postavení fakulty vůči UK. Na jejich způsobu řešení se však vždy neshodují. Děkan Mucha: „Lidi, kteří nesplňují požadavky, nelze jen tak vyhodit. Nejsou odborníci, kteří by byli schopni je nahradit a přednášet na profesionální úrovni.“ Posluchač 4.ročníku a starosta Všehrdu I.Volný: „Je tu pořád to, co tu bylo. Argument, že za ty, kdo by měli odejít, zatím není náhrada, neobstojí. Takhle se kultura práva neobnoví.“ Paradoxně působí slova děkana: „Na Západě jsou tendence vysílat sem odborníky, kteří by na fakultě přednášeli. Fakulta by spíše uvítala možnost zahraniční praxe pro studenty.“

Když nový děkan pražské DAMU Jan Dušek vyhlásil na jaře 90 všeobecný konkurs na nové obsazení pedagogických míst, přišla studentská část akademické rady se zásadním požadavkem: účast studentů v konkursních komisích. Vedení však zastávalo opačný názor a spor vyvrcholil koncem dubna stávkou. Vedla se složitá jednání, hledal se kompromis, hrozilo rozpuštění fakulty. Situace byla natolik nepřehledná, že stávka byla nakonec některými pedagogy vykládána jako nesouhlas studentů s konkursem samým. Studenti se nedokázali domluvit, a tak se jejich stávka nakonec rozpadla, aniž by něčeho dosáhli. Zasedali sice v komisích, ovšem jen jako pozorovatelé bez hlasovacího práva. Pointa: přestože se všech konkursů zúčastnili, žádnou námitku nakonec stejně neměli.

Podobně vypadá situace i na jiných školách. Např. na lékařské a pedagogické fakultě v Hradci Králové. Zde jsme hovořili s budoucími učiteli a lékaři o tom, jaké jsou nejčastější problémy, se kterými se obě fakulty v současné době potýkají. Vědí to přesně - nedostatek učebních prostor a nízká kapacita kolejí. Pochybují i o praktickém přínosu rehabilitací kdysi protiprávně vyloučených pedagogů. Zda je učitel po dvacetileté přestávce schopen vyučovat stejně kvalitně jako dřív. Připomínají, že to záleží na sebekritičnosti postiženého, zda se pokusí dohnat, co ztratil, nebo zda se spokojí s morální satisfakcí a odejde.

Na otázku, jak se změnilo postavení studentů po 17.listopadu, většina tázaných jen bezradně krčila rameny. Jedni tvrdili, že žádnou změnu nepociťují, jiní naopak. Často se vyjadřovali ke svým pedagogům a k výuce jazyků, která se díky americkým lektorům výrazně zlepšila. Do vlastních řad směřují jen neurčité: „Máme přece jenom větší možnost zasahovat do dění na fakultě“. Proděkan právnické fakulty doc.Rychterek skepticky: „Studenti mají zastoupení v akademickém senátu. Jen málo z nich však projevuje zájem o dění na fakultě. Většinou jsou pasívní a apatičtí.“

Obdobná slova jsme slyšeli ze všech stran i na lékařské fakultě v Plzni. Ta přitom byla v listopadových dnech dlouho první a jediná, která ve městě stávkovala. Dnes sice na škole nadále funguje Stavovská unie studentů a studenti si ji chválí. Zejména její zahraniční komisi; ta si už méně chválí studenty. Předseda komise Robert Lepiš:„Na jaře byl velký zájem o zahraniční stáže, a proto komise zajistila dvouměsíční letní praxi pro dvacet lidí na klinice v Salcburku. A výsledek naší aktivity? Místa se nakonec nepodařilo obsadit a energie i nemalé finanční prostředky přišly vniveč. Dnes převládá pasivita, revoluční elán se vytratil.“

Pasívní, apatiční. Slova, která čím dál častěji slyšíme od pedagogů i od sebekritických vysokoškoláků. Slova, která poněkud kontrastují s tvrzením nejnovější studentské výzvy o ukradené revoluci: „Chceme se svou prací a svým životem stát skutečně novou generací“. Studentští předáci ve svém prohlášení apelovali na státní představitele, „že je třeba se zamyslet nad stavem věcí, ke kterému jsme se po roce dopracovali“. O stavu svých věcí zřejmě nepochybují. Myslí si, že mají svůj kredit navždycky?