Žhář

Pane Dubský, kdy pro Vás případ žhářství začal?

29.června minulého roku brzy ráno, kdy jsem byl na svém pracovišti poblíž Kolína obklíčen pěti vozy s příslušníky StB a VB se psy a samopaly. Pracoval jsem tehdy spolu s několika chartisty jako čerpač pitné vody. Byli jsme samozřejmě neustále pod dohledem Státní bezpečnosti. Atmosféra loňského jara nasvědčovala tomu, že se bude vládnoucí moc snažit o zastrašení občanů. Báli jsme se, že nás třeba obviní z otravy pitné vody nebo nějaké sabotáže. K něčemu podobnému pak v mém případě skutečně došlo. Byl jsem zatčen a obviněn z nápomoci k trestnému činu účastenství na záškodnictví podle par.95 trestního zákona.

Co následovalo?

Dva dny trvala prohlídka bytu a pracoviště. Čekal jsem, že mi tam něco vpašují, ale naštěstí se tak nestalo. Při prohlídce brali i takové věci jako zavařovací gumičky a jen tak mimochodem mně ukradli našetřené peníze. Prohlíželi i byt mého otce, který je jako invalida upoután na lůžko. Zabavili mu dokonce filozofické texty a knihy. Převezli mě do vazby v Litoměřicích a tam jsem se dověděl, že mě čeká minimálně dvanáct let, protože za záškodnictví ve skupině je taxa od dvanácti do patnácti let nebo trest smrti. Žádné iluze jsem si při známé „nezávislosti“ prokuratury a soudu nedělal. Uvědomoval jsem si, že jsem se do vězení dostal z politických důvodů a jedině zase z politických důvodů se mohu dostat na svobodu. V té době byly ale perspektivy neradostné.

Kdy Vám vlastně prozradili, z čeho konkrétně jste obviněn?

Prvních šest neděl mi i přes veškeré naléhání nikdo nic neřekl. Po prvním kontaktu s advokátem jsem zjistil, že ví o případu víc než já. Dozvěděl jsem se, že mám na krku spoluúčast na zničení cukrovaru v Mělníku, továrny na výrobu Pita ve Štětí a lakovny v Roudnici nad Labem. O tom, že shořel v Mělníku cukrovar, jsem sice věděl již před tím, protože jsem kolem jezdil na chalupu, ale v udaném regionu jsem byl jen jednou v roce 1987, tedy rok po založení požáru. Tehdy se udála dost podivná příhoda. Při výletě v okolí Želíz na Mělnicku, kam jsem se vydal fotografovat do skal vytesané skulptury sochaře Václava Levého, jsem byl najednou zastaven podivnou dvojicí mužů v civilu se psem. I když se nelegitimovali, bylo ihned jasné, o koho jde. Vyptávali se mě, proč tam jdu a co tam dělám, a podrobili mě osobní prohlídce. Chtěli mi zabavit časopis Divadlo, který vycházel v šedesátých letech. Bránil jsem se, a proto mě odvedli k další skupince civilistů u automobilů. Měli podivné dotazy typu „Vy nezabloudíte, když u sebe nemáte zápalky?“ Člověk, kterému říkali kapitáne, měl za pasem nůž. To se odehrávalo v pustém lese asi 4 km od nejbližšího obydlí. Této oblasti jsem se dál samozřejmě vyhýbal a až později mi došlo, že už tato příhoda zřejmě měla spojitost s mým pozdějším zatčením.

Jak probíhalo vyšetřování?

Během vyšetřování bylo mnohokrát porušeno ustanovení trestního řádu o právech obviněného už jen tím nejdůležitějším, že vyšetřovatelé StB nedávali kopie výslechů advokátovi s písemným odůvodněním, že tolik papírů se nevejde do psacího stroje a že k tomu nejsou technické podmínky. Je také zaznamenáno písemné prohlášení, že své alibi mohu prokázat teprve po skončení vyšetřování. Brzy jsem tedy pochopil, že jakákoliv komunikace s vyšetřovateli je zbytečná, a tak jsem se rozhodl, vzhledem k neustálému porušování práv, odmítnout vypovídat. To jsem dodržel až do svého propuštění.

Jak se odrazily další události venku na průběh vyšetřování?

Aktivita vyšetřovatelů vrcholila vždy před různými výročími, kdy jsem se zúčastnil asi pěti konfrontací. Byli předvedeni mí údajní spolupachatelé, a až tehdy jsem se pomalu dozvídal celou konstrukci obvinění. Měl jsem se s nimi stýkat již několik let a domlouvat se na plánu, že budeme podpalovat různé průmyslové závody, tím pádem bude nedostatek zboží, lidé se začnou bouřit a svrhnou dosavadní režim, a my, žháři společně s Chartou 77, převezmeme moc ve státě. Nápad, že po zdražení Pita se začne obyvatelstvo bouřit, se vymyká jakémukoliv chápání.

Kdy se v obvinění objevilo spojení „záškodníků“ s Chartou 77?

Teprve až při konfrontacích a výpovědích živých svědků-spolupachatelů. Vzhledem k tomu, že většina z nich byli mladiství a ve vazbě už trávili tři roky, nedalo policistům jistě velkou práci je k výpovědím donutit. Třeba slibem propuštění. Dodatečně se zjistilo, že jeden z nich kdysi sdílel celu s Petrem Uhlem, signatářem Charty 77. Na tom bylo obludné, že když vezmou takto zpracovaných pět svědků, tak jste sám se svým tvrzením naprosto bez šance.

Kolik bylo vlastně těch záškodníků-spolupachatelů a setkal jste se s nimi někdy?

Nikdy předtím ani potom jsem je neviděl. Byl to seznam třiceti jmen a možná i daleko víc. Když mě přijímali do věznice v Litoměřicích, tak se dozorce na příjmu rozveselil a řekl: „Á, další, vy taky nemáte rád cukr?“ a měl z toho legraci.

A kolik „vyšetřováků“ se případem zabývalo?

Při mých výsleších se jich dost vystřídalo a v současné době znám asi patnáct jmen. Mám zjištěno, že někteří jsou skutečně pod těmito jmény v evidenci StB. Na rozdíl od metod bití a mučení padesátých let byli naopak velmi příjemní, usměvaví a dávali si pozor, aby výslech trval jen dvě hodiny a vy se dostal třeba na oběd. Strašné bylo, že vás byli schopni poslat na stejně vysoký trest do vězení jako tehdy, ale s úsměvem a v klidu a v osmihodinové pracovní době.

A jak se Vás tedy „usměvaví“ snažili zpracovat?

Po čtyřech měsících monotónních výslechů jsem byl z ničeho nic v ranních hodinách převezen na známý uzavřený pavilón č.17 do psychiatrické léčebny v Bohnicích a tam jsem byl držen bez jakéhokoliv příkazu, proti kterému má každý vyšetřovaný právo se odvolat. Byl to zřejmě pokus mě zlomit v prostředí, kde jste v celách společně se simulanty a těžkými psychiatrickými případy, a může se stát, že vás v noci nějaký šílenec napadne a třeba i uškrtí. Po třech nedělích pobytu skutečně k něčemu takovému došlo. Do cely, kde jsem byl spolu s dvěma vězni, kteří měli za sebou desítky let ve Valdicích, nám dali člověka, který se neustále pokoušel vyvolat rvačku. Byl to zřejmě provokatér, protože bachaři se vždy velmi rychle vzdálili. Ti dva ihned pochopili, o co jde, a jejich zásluhou nedošlo k tomu, aby mohli říct, že jsem agresivní typ, a aby mě drželi pod léky. Vždy jsme se střídali v noci na hlídce a po dvou dnech jeho neúspěšných útoků ho odvedli. Mohl jsem skončit i v proslulé „vaně“, obsluhované tzv. „topenáři“, kde sebevrahy, rváče a ty, kteří nemluví, potápějí a drží pod hladinou. To se samozřejmě dálo beze svědků, a pokud se to již vyšetřovalo, bylo to těžko prokazatelné. Obsluze by totiž hrozilo mnohonásobné obvinění z pokusu o vraždu.

Jak jste se z pavilónu dostal?

Po měsíci nějakou náhodou a nedopatřením dostala má matka povolení k návštěvě do Litoměřic na vazbu. Tam se ale zjistilo, že v Litoměřicích nejsem. Byl jsem ihned převezen nazpět. Zřejmě došlo mezi skupinami vyšetřovatelů k nedorozumění, a tak mě vlastně návštěva matky zachránila. Ale to už bylo v půlce listopadu.

Skutečnou záchranu pro Vás znamenal až 17.listopad. Kdy jste byl propuštěn?

Až 29.listopadu za velice záhadných okolností. K propuštění mělo dojít dřív, ale rozkazy se pořád někde ztrácely. Bylo zastaveno trestní stíhání, ale proti tomuto rozhodnutí ještě prezidenta Husáka jsem se odvolal. Dosud jsem trestně stíhán a žádám, aby byl případ skutečně vyšetřen.