Politika rozumu a neslušnosti

V obdobné situaci jako voliči se nachází každá ze stran /k jejich heroickému počtu se v této chvíli vyjadřovat nehodlám/, která bude usilovat o naši přízeň. Ve výhodě je pouze strana jedna - strana československých komunistů, vzhledem ke své sedmdesátileté kontinuitě a více než čtařicetiletému monopolnímu postavení ve společnosti. Se vším , co z toho vyplývá. Argument, že tento statut nedávno formálně a dílem i prakticky ztratila, je argumentem pouze relativním. Stále tady zůstává její veskrze proorganizovaná struktura, nezanedbatelné materiální zajištění a zejména - její provázanost s celým životem společnosti. Jestliže její první tajemník operuje tvrzením, že „především ve venkovských okresech a místech není kredit strany tak špatný“, pouze konstatuje skutečnost, že zde komunistická moc nepřišla o pole své dosavadní působnosti.

Z poúrazového šoku, který koncem roku strana nepředvídatelně utrpěla, se dostala poměrně lehce - morální zábrany jí ruce nesvazují a právně jí nikdo nebrání. Nejenže nebyla zbavena možnosti do politického života zasahovat, ale ani se nemusí ze své nerblahé minulosti zodpovídat. Je ponechána s výhodou letitého náskoku a ztrátou několika postů, ústavního článku a … pak už snad jen velkého formátu svého centrálního deníku.

K liknavosti společnosti a svých politických protivníků se postavila čelem - odepsala několik nejkřiklavějších jmen ze svých řad a po dlouhých průtazích vrátila pár ze svých nemovitostí s velkorysým dovětkem, že na proplacení jejich poctivě nabytého vnitřního vybavení netrvá. Nic dalšího jí kromě výčitek zatím nehrozí - parlament má potíže s pomlčkou, bývalí političtí satelité se sháněním alibi, nové partaje s kancelářemi a OF s doplňováním svého centra. A komunisté zcela bez problémů sbírají všechny své síly a nejenže neustupují do pozadí, ale pod rouškou sebestylizace do role opozice zvolna přecházejí k nezakrývané ofenzívě.

Strážce jejích výsad V.Mohorita slovníkem věrně kopírujícím předchůdce smetl ze stolu veškeré „přehmaty a omyly minulosti“ jak svým poslaneckým vystoupením ve všeobecné rozpravě na půdě Federálního shromáždění v pátek 16.března, tak svým projevem na 3.zasedáním ÚV KSČ 26.3., které bylo jakousi generálkou předvolební komunistické kampaně. Pod standartu účel světí prostředky snesl V.Mohorita možné i nemožné. Vyvázal soudruhy - stejně jako sebe - z jakékoli odpovědnosti za minulost pozoruhodným argumentem: 7O procent členské základny prý vstoupilo do KSČ po r.l972 a tudíž s poúnorovým a posrpnovým marasmem nemají nic společného. Ve vlastním případě zřejmě zcela zapomněl na své začátky ve svazácké organizaci, která byla založena v listopadu l97O a patřila k jedněm z nejpevnějších opor konsolidačního procesu. Tvrdit, že „strana nebyla stranou kariéristů, ale především slušných lidí, "či jinde: "ani dlouholeté vládě stalinských politiků se nepodařilo zprofanovat přitažlivost původních ideálů socialistických hnutí“ je přinejmenším nehorázností.

Nehoráznosti však panu Mohoritovi evidentně příliš nevadí. Sázeje na kartu zjitřeného veřejného mínění ohledně StB, přihřívá si vlastní kaši: prý již před 17.listopadem se o něj starala tajná policie. V jakém smyslu, to samozřejmě nezmiňuje. V době, kdy vyplouvá na povrch jedna policejně- stranická špinavost za druhou, si tím osobně zrovna příliš neposlouží - nejen kvůli vlastnímu kamarádství s pracovníkem StB M.Králkou, jehož se marně pokusil zapřít. Jako na čerta je ještě známo Mohoritovo svědectví o železničářském plese, kde podle něj měly být použity přinejmenším obušky. Má konečně štěstí, a to nejen proto, že mu zatím moc nikdo nepřipomíná jeho vztahy k 11.odboru StB, který měl na starosti SSM, tedy organizaci, jejíž byl předsedou, ale i proto, že nemusí sdílet osud východoněmeckých kolegů- poslanců, kteří jsou prověřováni kvůli jejich dřívější spolupráci s tajnou policií Stasi.

V.Mohorita svou rétorikou přesvědčil o lecčems, avšak argumenty pro své tvrzení, že se komunisté „rozhodli jít v politické práci nekonfrontační cestou, cestou snahy o maximální konstruktivnost a slušnost“ evidentně nenachází. Politika jeho strany, stejně jako jeho osobně, je sice politikou rozumu, slušnosti však v žádném případě.