Třetí odboj

Alarmující čísla zazněla již 18.února na zakládajícím sjezdu Konfederace politických vězňů. Uplynulo celých osm měsíců a záležitost postižených není definitivně vyřešena. V dubnu byl sice schválen zákon č.119/90 Sb. o soudní rehabilitaci, který může odstranit nejkřiklavější důsledky komunistické pohromy, ale definitivní tečku za ní nepředstavuje.

V kompromisním zákoně je stále zakódována socialistická legislativa. Důslednou právní rehabilitaci neumožňuje. Kromě finančního odškodnění ukládá totiž pouze „přezkoumat porušování zákonnosti při soudním řízení a v konečném rozsudku odstranit nepřiměřenou tvrdost postihu“. Výrazně tak poškozuje zejména první případy po únorovém puči, při nichž docházelo k použití zbraně (přechody hranic apod.).

Další problém zákona je jeho pomalé naplňování. Zatímco K 231 v roce 1968 registroval ještě 40.000 členů, dnes jich má Konfederace politických vězňů pouhých deset tisíc. Průměrný věk - 75 let. A přesto, rok po listopadové revoluci, jsou i nadále de iure vlastizrádci, nepřáteli pracujícího lidu, špióny a zločinci. Živoří za mizerný důchod, v nejhorších bytech. V minulosti přišli o dlouhá léta života, veškerý majetek, profesi i perspektivu svých rodin, dnes přicházejí o iluze.

Soudy zejména s nejstaršími případy nepočítají. Nejliknavěji si vede Městský soud v Praze, kde komunistická pseudojustice řádila po Únoru nejvíc. Argument ministra Richtera, že právě z řad vězňů 50.let bylo již 44.000 osob rehabilitováno, neobstojí. Jednalo se totiž o několik - právně jednoduchých - hromadných procesů s tzv. útěkáři. A navíc - jejich rehabilitace zůstala zatím jenom na papíře. Pouze 44 z nich bylo zatím odškodněno a důchod nemá upravený nikdo. Vzhledem k tomu, že se zákon týká (zatím) 210 až 250.000 osob a zmíněný soud provádí zhruba 100 rehabilitací měsíčně, mají poslední z postižených jen mizivou šanci. Při současné praxi bude totiž rehabilitační proces trvat deset let.

Rovněž nesmíme zapomínat na to, že v kompetenci tohoto zákona nejsou mimosoudní případy. A přitom spousty lidí zmizely v komunistických vězeních bez jakéhokoli soudního projednávání. Díky limitě zákona nemají nárok na odškodnění ani otroci z táborů nucených prací, „černí baroni“ a dodatečně suspendovaní letci a vojáci ze západní fronty. Nevyřešena zůstala i otázka, která spadá do kompetence restitučního zákona, otázka mimosoudně zabaveného majetku.

Radikální způsob, jak otázku politických vězňů řešit, je ihned a bez kompromisů uzákonit statut tzv. třetího odboje. Jeho formulace by stála jen pár slov: účastníkem III.odboje je každý občan Československa, který politicky, zpravodajsky či jinak, se zbraní nebo bez ní usiloval samostatně nebo organizovaně o svržení komunistické diktatury. Obětí komunistické diktatury je každý občan Československa, který byl jakýmkoli způsobem pronásledován za svůj nesouhlas s komunistickým režimem.

Legionářský odboj trval čtyři roky, protinacistický šest, protikomunistický celých dvaačtyřicet. Zatímco každá z válek postihla život jedné generace, komunistická diktatura vyloučila z normálního života generací hned několik. Zatímco z proslulé poválečné „dvěstěpadesátky“ neoprávněně dodnes profituje řada členů bývalého Svazu protifašistických bojovníků, uznání statutu třetího odboje se dnešní parlament bojí. Pokud však naši poslanci nejsou ochotni připustit, že komunistický teror je totožný s nacistickým, měli bychom se bát především my.