Ministr, předseda.

V sobotu tedy delegáti navrhli své kandidáty: osm lidí, z nichž tři byli ochotni kandidaturu přijmout. Šlo vesměs o osoby dávno známé, z nichž každá, až na jednu, už zaujímá nějakou vysokou veřejnou funkci. Ač představitelé z okresů tak rádi kritizují Prahu a vedení OF, ve chvíli, kdy mohou přijít s někým přímo ze středu dění OF, zase vytahují známé lidi z ústředí. Nepadlo ani jedno trochu nové jméno. Copak v krajích není jediný schopný myslitel a organizátor, který zůstal v hnutí? Proč si nikdo nevzpomněl třeba na Milana Kondra a Jana Procházku z OF ČKD Polovodiče Praha (kteří zorganizovali celou akci kolem majetku KSČ, manifestaci z minulého týdne reagující na výrok V.Mohority atd.)? Stále ta fascinace slavnými osobnostmi, nedostatek nezávislého úsudku.

Kandidaturu byli ochotni přijmout M.Palouš, jeden ze čtyř představitelů OF, ministr V.Klaus a místopředseda vlády P.Rychetský. Jména kandidátů delegáti navrhovali dřív, než se vůbec dohodli, jakou činnost od svého předsedy očekávají. Měla by to být funkce spíš reprezentativní, čestná, či vyloženě výkonná? V jakém vztahu bude jejich předseda vůči současné mocenské struktuře OF? Bude jeho post slučitelný s místem ve vládě? Na jak dlouho bude volen? Rozumný člověk by si takové otázky položil nejdřív a potom by se rozhodoval, kdo pro to které poslání bude nejvhodnější. Ne tak delegáti.

Dr.Rychetský se své kandidatury ke konci maratónu vzdal s tím, že funkce předsedy by se neměla kumulovat s vládním křeslem. Nezareagovali ovšem ani účastníci, ani V.Klaus, který tak zůstal sám proti M.Paloušovi.

V té chvíli byla volba prakticky jednoznačná, delegáti už neměli mezi kým váhat. Jestliže měl V.Klaus na své straně velkou přízeň přítomných, slávu populárního ministra a hlavně pověst vyhraněného názoru podepřeného hospodářskou praxí, mohl M.Palouš nabídnout disidentskou minulost, aktivistu v Chartě 77 a jinak nepříliš známou tvář, rozpačitý projev a absenci programu.

M.Palouš byl navržen (či jak V.Sedláček řekl „téměř jednomyslně určen“) Radou OF, vedení OF s ním v podstatě předem počítalo do svého čela, zřejmě však v tom smyslu nepřipravilo delegáty z okresů ani veřejnost. V.Klaus, jehož by prý „ve snu nenapadlo, že bude zvolen“, si půdu připravoval sám (podle některých jazyků intenzivně celých čtrnáct předchozích dní) a zjevně dobře.

Výsledek voleb: 52 hlasů pro M.Palouše, 115 pro V.Klause. Jasné vítězství. Co znamená?

Především snad ostřejší, vykrystalizovanější tvář pro OF, které se dnes jeví jako dost rozmlžený konglomerát nesourodých názorů. Klausův energičtější, útočnější, někdy až arogantní přístup by mohl mnohé pročistit a vyjasnit. Ministr financí teď už snad bude moci bez překážek prosadit svou radikální koncepci reformy, na kterou stoupenci OF už tak netrpělivě čekají.

Poslední dobou byl terčem polozakrytých útoků, teď bude mít daleko volnější ruce a ještě brilantnější image. Mít takového člověka v čele měsíc před volbami je také jistý trumf.

Svým způsobem je Klausovo vítězství plodem nesčetných, metodických kontaktů s voliči, vítězstvím politika, který se uchází o přízeň mas.

Pokud využije své nové funkce, o čemž nemůže být při jeho bravurnosti a chuti pochyb, stane se V.Klaus jedním z nejmocnějších mužů této země. Jestliže si ponechá vládní křeslo (a těžko si představit opak), je a bude jako ministr podřízen premiérovi a jeho místopředsedům. Jako šéf nejvlivnější politické síly však bude dělat rozhodnutí, jež bude provádět celá vláda. Je velkou otázkou, zda může být hlava politického hnutí zároveň vládním úředníkem, zda má rozhodovat o politické linii a sama ji pak provádět. A je zarážející, že si tuto otázku nikdo na Sněmu nepoložil. Kdo bude komu odpovědný? Vláda šéfovi politické síly a zároveň ministrovi ze svého středu? Komu bude zodpovědný premiér? Svému ministrovi? Bylo by logické, kdyby se V.Klaus vzdal ministerského křesla ve prospěch pouze předsednictví OF či mířil na křeslo premiéra.

V prvním, nepravděpodobném případě, by šlo o velkou ránu pro reformu, tudíž pro celou vládu, potažmo pro celé OF. V případě druhém o jasný politický vzestup, který by vzhledem k současnému rozpačitému premiérovi mohl být k dobru věci. Nově se vytvořivší situace nemusí být nijak tragická, mnoho bude záležet na tom, jak bude vymezena pravomoc předsedy. Tu Sněm v pozdních hodinách stanovil dost nejasně a hlavně jen do svého příštího zasedání nejpozději za tři měsíce. Vystavil tak trochu bianco šek.

Sobotní volba může být pro současnou situaci výrazným krokem vpřed, podporou nekompromisního křídla OF a důsledné reformy. Skrývá v sobě ovšem jedno úskalí: osobu V.Klause si veřejnost identifikuje s hospodářskou reformou, jeho popularita je dnes velmi vysoká. Reforma však s sebou přinese zdražování, inflaci, propouštění, tudíž sociální konflikty, manifestace, stávky. U postižené části obyvatelstva ztratí reforma podporu a v tu chvíli o ni přijde i člověk, s nímž je spjatá. A může přijít den, kdy bude V.Klaus nutně potřebovat, aby vlivná politická síla v čele s výraznou postavou ho veřejně podpořila a řekla: V.Klaus je náš člověk, jeho reforma je naše reforma, stojíme za ním. Tou silou může být jen OF či politická formace, která vzejde z jeho nejvýraznějšího proudu. Kdo však v jejím čele? Těžko, aby předseda Klaus podpořil ministra Klause.

Navíc toto příliš těsné sepětí inženýra reformy s politickou silou OF může vést k tomu, že každá kritika reformy půjde na hlavu přímo Fóru a nezbytná (třeba dočasná) ztráta popularity V.Klause s sebou ponese ztrátu důvěry celého hnutí. Vládní vykonavatelé by měli mít určitý volný manévrovací prostor, podobně jako ho vůči nim nutně potřebuje politická síla, jež za nimi stojí. Neboť stojí-li za nimi, má volnou ruku, může je ve chvíli potřeby podržet či obětovat, ale také neutrpět na prestiži jejich chybami. Což nová personální unie vylučuje. Neexistence samostatného vůdce OF se může ukázat jako tragická.

Aby bylo možné vybudovat nový systém, potřebujeme, podobně jako v poválečném Německu, tři navzájem sladěné vůdčí figury: ekonoma, šéfa politické síly a šéfa odborů. Kumulací ministra financí a šéfa hlavní politické síly jsme se od této elementární nutnosti velmi vzdálili. A třetí v triádě, odbory, také nejsou příliš jasné. Jistě budou muset někdy jít proti reformě, proti jejímu protagonistovi, a tudíž přímo proti OF.

Zvolení V.Klause při přetrvávající ministerské funkci je pěkným zádrhelem, zcela novým faktorem na veřejné scéně. Lze jen očekávat, že bude rozbuškou k dalšímu pohybu v politickém životě.