Romské ghetto

Tři byty

Dne 27.11. se jako první ke generální stávce podniku Strojsmalt připojili romští zaměstnanci. Během stávky vystoupil s prohlášením člen předsednictva Romské občanské iniciativy Ján Kompuš. Jménem Romů podpořil stanovisko OF a přimlouval se za demokracii bez rozdílu barvy pleti. Jeho slova vyvolala bouři nevole a ozývaly se i výkřiky o potřebě všechny Romy postřílet. Události se pak vyvíjely velmi rychle. Romové požádali o přidělení tří podnikových bytů na sídlišti Mladosť v Medzevu. Obyvatelé se proti žádosti jménem VPN ostře postavili a pohrozili, že se vystěhují z města. Romové se proti petici, kterou podepsalo přes 1.200 občanů, ohradili a zaslali otevřený dopis mimo jiné i Čs.výboru pro lidská práva a humanitární spolupráci. Upozorňují v něm na fakt, že o byty žádali Romové s dobrou pracovní morálkou, že petice občanů vyjadřuje rasový a diskriminační postoj a na protest vyhlásili stávku. Došlo k jednání zástupců všech zainteresovaných stran. Na náměstí před kulturním domem, kde jednání probíhalo, se shromáždilo přes 2.000 občanů Medzeva. Provolávali protiromská hesla a vyhrožovali, že vtrhnou do jednacího sálu. Pokus předsedy ROI JUDr.Ščuky vysvětlit postoj Romů byl přerušován výkřiky „Oběšte všechny Romy“ a „Vemte si je do Prahy“. Dav se pak dal výhružně do pohybu a hrstka shromážděných Romů přistoupila na kompromisní řešení. Mají dostat byty v panelácích postavených v lokalitě, kterou si sami určí. Předseda MNV potom dav uklidnil slovy: „Romové se do města stejně nedostanou.“ O dva dny později byli Romové nařčeni z hrubého porušení pracovní kázně a okamžitě propuštěni ze zaměstnání. Následoval dálnopis prvního náměstka ministra těžkého strojírenství a hutnictví ing.Rudy řediteli podniku Strojsmalt: „Situace je natolik vážná, že přesahuje rámec podniku a resortu, neboť se jedná o rasovou kampaň, která se může stát jiskrou k řetězové reakci národnostního konfliktu ve státě. Proto by mělo být umožněno pracovníkům vrátit se do zaměstnání bez jakékoliv diskriminace.“ Na dálnopis nikdo nereagoval, slíbené další jednání se neuskutečnilo a Romové jsou dodnes bez práce.

Ulice z udusané hlíny

Vystupuji z autobusu u kostela v centru Medzeva a vydávám se Kováčskou ulicí k číslu 91, kde bydlí Ján Kompuš. Udané číslo nemohu najít, ptám se proto chodců, kde najdu dům pana Kompuše. Dotázaní s usměškem mávají rukou směrem ven z městečka. Kráčím dlouhou ulicí až tam, kde obytné domy končí a začíná periferie s budovami a pozemky skladišť továrny Strojsmalt. Ulice vede kolem špinavé zdi kotelny s kouřícím komínem přes malý most na druhý břeh řeky. Za lávkou se ulice mění v udusanou hliněnou cestu s výmoly, lemovanou zaprášenou změtí křovin. V dálce jsou vidět malé přízemní domky pověstné romské osady. Číslo 91 je jedním z mála domů postavených v šedesátých letech. Za přední frontou běžně vypadajících domků jsou malé přístavky a domky postavené na místě bývalých zahrad. Za ploty jsou hliněné dvorky s holými tyčemi na věšení prádla, mezi nimiž se povalují dětské hračky. Vcházím do malé předsíňky a pan Kompuš mě zve do dvou malých, skrovně zařízených místností, v kterých žije se svou rodinou. V jakési provizorní kuchyňce mi pak vypráví o životě v osadě. „My, kteří jsme byli dětmi, když naši rodiče dostali tyto domky, jsme odrostli a založili vlastní rodiny. Protože jsme neměli kam jít, rodiče nám uvolňují místnosti, a sami pak většinou obývají jen jednu. V místnostech žije i sedm bratrů a sester s partnery a každý má víc než čtyři děti, někdy i šest, sedm. Místo aby nám poskytli odpovídající byty, nutí naše ženy ke sterilizaci. Má žena byla sterilizována v jednadvaceti letech, aniž bych o tom věděl.“ Ti starší a bohatší si staví malé domky na zahradách. V některých osadách v okolí Košic nemají ani tyto domy a žijí jen v primitivních chatrčích. „Máme i dost peněž na koupi nových domů, ale výbor nám to nechce povolit. Proto jsme žádali byty, na které máme jako kdokoliv jiný od podniku právo, ale oni nás za to vyhodí z práce a vyhrožují, že Romy propustí postupně všechny.“

Prohlídka osady

Hned naproti přes ulici stojí hrubě omítnuté domky s malými okny, vzhledem připomínající spíš garáže. Kolem nich je nesouměrně stlučená ohrada z prken, pomalovaná dětskými kresbami. Mezi domy si hrají desítky děti s pálkami vyřezanými z hrubých prken. Vstupujeme do dalšího domku s dřevěnou předsíňkou, neuměle přístavenou ke zdi domu. V útulně zařízené místnosti leží na posteli bledý chlapec s výraznýma černýma očima, zabalený v dece. Nad ním visí kolorovaná fotografie novomaželů. Matka bere dítě do náruče. „Žije nás tu na šestnácti čtverečních metrech pět i s chlapcem, který se nám narodil ochrnutý.“ Z okna je vidět zastavěný pozemek se šňůrami čerstvě vypraného prádla. V dalším domku se obraz opakuje. Malé místnosti obývané i sedmi lidmi jsou podle možností slušně zařízené. Všude je cítit zoufalý nedostatek prostoru a život v osadě se odehrává hlavně pod širým nebem na hliněných dvorcích, na kterých nikdy nemůže vyrůst tráva. Někteří Romové nemohou početné rodiny ani uživit, protože zdejších pracovních příležitostí je málo a většinou jsou špatně placené. Dostávají sice sociální podporu, ale mnohdy nestačí ani ta, a jen málokteří si mohou dovolit stavět. Odjíždějí proto za prací, nebo se vystěhovávají do Čech, kde mají podmínky k životu, jak sami tvrdí, nesrovnatelně lepší. Hliněná hlavní ulice se ke konci osady rozdvojuje a její obrys se ztrácí v bahně a odpadcích. V nerovném terénu a uschlé vysoké trávě stojí primitivní chatrče sbité z kusů prken a rezavého plechu. Ve stěně jedné z nich jsou části dětského dřevěného houpacího kohouta. Mezi odpadky, křovím a kusy rozbitého zdiva si hrají malé ušmudlané děti. Vesele se smějí a pokřikují na nás. Vedle chatrčí stojí neomítnuté, amatérsky vystavěné zděné domky. Za nimi se terén zdvihá do kopce, na jehož úbočí je rozpadlá zřícenina domku, který před dvěma lety vyhořel. Majitelé dostali na opravu 10.000 Kčs, které jim nestačily, a tak si postavili chatrč vedle vyhořelé ruiny. Chudě oblečení obyvatelé stojící venku kolem ohniště nás zvou dovnitř. Místnost je zařízena jen tím nejnutnějším - postel a kamínka, nic víc. Na prostoru, který zbývá, se dohromady tísní pět lidí. V další chatrči žije pět sourozenců, kterým zemřeli oba rodiče. Když dorostli a vrátili se sem z dětského domova, stále utíkali zpět tam, kde už ale nemohli zůstat. V malém údolí pod kopcem stojí v bahně dvě hliněné, zchátralé a otlučené chatrče, jako pozůstatek válečné výstavby. Z jedné vychází nuzně oblečený muž s novorozenětem zabaleným do bílých peřinek. Usmívá se a matka dítěte nesměle vyhlíží ze dveří, za nimiž je vidět postel, stůl a v rohu kamínka. Nic víc. Vracíme se bahnem do osady, doprovázeni dětmi. Za chatrčemi a holými stromy jsou vidět malé panelové domy, určené právě pro tyto rodiny. Byty v panelácích jsou čtvrté kategorie. Společné kuchyně a turecké záchody připomínají Ceauceskova „agrocentra“."Nikdo se nám nesnažil porozumět"V osadě mi pan Kompuš přestavuje dalšího z organizátorů stávky, Jána Poláka. "Pracoval jsem jako havíř a montér skoro po celé republice a všímal jsem si, jak Romové žijí jinde. Nejhůř na tom je právě Východoslovenský kraj. Každý, kdo tudy cestuje, vypráví, jak je to příšerné, když do vlaku nastoupí Romové. Je to pravda, ale zamysleli se někdy nad tím, proč tak Romové žijí? Jsou mezi námi špatní i dobří, stejně jako mezi Čechy a Slováky. Když čtete černou kroniku, u pachatelů se neuvádí nikdy jiná národnost než romská. Tím vytvářejí rasovou nesnášenlivost, předvádějí nás jednostranně a soudí nás pak podle toho všechny. Když je někdo vrah či zloděj, je špatný, ať je to Čech, Slovák nebo Rom.

Byli jsme po staletí kočovným národem, a těch několik desítek let v naprosté izolaci nás i přes veškerou sociální péči nenaučilo žít tak, jako ostatní. Pořád poukazují na to, že někteří finanční podporu propíjejí, ale takoví přeci nejsme všichni."

Už na základní škole odděluje romské děti od ostatních jazyková bariéra a vzhledem k vyučovacímu jazyku jsou v nevýhodě. Romské děti většinou slovenštině nebo češtině pořádně nerozumějí, a když se druhý jazyk naučí ovládat, probranou látku už stejně nedohoní. Mnozí právě z těchto důvodů končí ve zvláštních školách, i když jsou svými intelektuálními schopnostmi na úrovni ostatních. „V osadě nám postavili dětskou školku, ze začátku to šlo, ale potom již nikdo nedohlížel na to, aby děti mluvily slovensky. Chceme, aby ve škole i na ZDŠ byli romští učitelé, kteří budou schopni dětem s překladem pomáhat, aby se nemusely trápit s věcmi, kterým nerozumějí. Chtěli bychom i slabikáře a učebnice aspoň prvních tří tříd v obou jazycích. Doufejme, že se to na ministerstvu brzy rozhodne.“

Romům se hlavně vyčítá, že děti do školy řádně nepřipravují, ale v tak špatných bytových podmínkách to ani není možné."

Čtyřicet let se o nás rozhodovalo bez nás a nikdo se nám nesnažil porozumět a skutečně pomoci. Jen nás přesunují z místa na místo do dalších ghett. Máme zde stejné domovské právo jako Češi a Slováci, a to nám pořád upírají.""

Tady v Medzevu je zastoupena vlastně celá republika, ale místní obyvatelstvo je tak nesnášenlivé, že mnohdy mezi sebe nepřijme ani Slováky. Je třeba tu založit skutečně demokratické soužití a teď je k tomu konečně vhodná příležitost. Na MNV a ve vedení podniku jsou pořád titíž lidé a jen vyčkávají, co bude dál. Odsuzují sice Jakeše, ale poukazují na to, jak to tu bylo za první republiky zanedbané - ale to přece bylo dědictví po Rakousku-Uhersku. Visely tu plakáty proti předsedovi NV panu Pačaiovi, členu KSČ. Při zdejších událostech se ale chopil šance a znovu je oblíbený, protože dokázal, že se Romové do města nedostanou. My jsme se spoluzaměstnanci vycházeli dobře, ale komunisté rozpoutali takovou lživou kampaň, že se postavili proti nám. Někteří si vzali naše ženy a mají zde i milenky. Chceme tu žít ne jako levná pracovní síla nebo méněcenná rasa, ale jako rovnocenní občané. Vyčítají nám staré hříchy, jako bychom za to pan Kompuš nebo já mohli. Ještě nám nedali vůbec šanci, abychom je mohli přesvědčit o opaku. Všichni nás tu nenávidí a pan ing.Sopko na jednání prohlásil, že jestli nám byty opravdu přidělí, vypukne hned zítra v Medzevu násilí. Čs.výbor pro lidská práva a humanitární spolupráci nám vůbec neodpověděl na dopis. K čemu tedy vůbec jsou a proč se tak honosně nazývají?"

Okna, dveře a holé betonové podlahy

Po tomto rozhovoru odcházíme s panem Kompušem zpět do města. U cesty za osadou je malý plácek s hromadami škváry, a jak Romové doufají, bude tu konečně hřiště pro děti. Pan Kompuš ukazuje rukou do křoví u cesty. Tady si chtěl postavit dům, ale MNV mu ani v tomto případě povolení ke stavbě nedal. Komín kotelny naproti chrlí na osadu prach a saze. V zimě, když napadne sníh, v okamžiku zčerná. Přecházíme most, který tu byl postaven teprve nedávno - do té doby se nedalo do osady dostat jinak než pěšky. Odjíždíme z Medzeva do Jasova, rodiště pana Kompuše, vzdáleného asi 6 km směrem na Košice. Vystupujeme z auta u louky, kde Romové hrají fotbal. Pan Kompuš domlouvá s kníratým mužem prohlídku dvoupatrových panelových domů postavených pro Romy z jedné zrušené osady v Jasově. Romy vystěhovali ze dne na den do bytů, kde nebylo nic než okna, dveře a holé betonové podlahy. Noví nájemníci si museli sami dodatečně zařídit koupelnu i kuchyň. Teče zde jen studená voda a topí se uhlím. Prohlížíme jeden z mála komfortně zařízených bytů, kde ve dvou malých místnostech žije sedm lidí, a přesto je zde pečlivý pořádek. Domy, do kterých Romy stěhují, se již nezařizují - od doby, kdy bylo v Košicích na sídlišti Luník vytvořeno moderní panelové ghetto. Romové zde zařízení bytů zničili a rozprodali. „Nechceme žít pořád takto pospolu, je to pořád dokola, a pak nás házejí do jednoho pytle.“

Romové z Jasova nechtějí vstoupit do Romské občanské iniciativy z obavy, že se jejich postavení ve společnosti ještě zhorší, budou-li takto označeni.

Večer se vracíme do osady v Medzevu. Veřejné osvětlení za mostem končí, dál jsou holé betonové sloupy, a tak tápeme úplnou tmou. Po cestě potkáváme jen dvojice milenců ozařované oharky cigaret. Všude je ticho a klid.

„Nic se tady nestalo.“

Starý muž v silných brýlích, nejstarší obyvatel osady, mi vypráví svůj příběh. „Celkem dobře jsem se učil, ale v roce 1939 jsem po dvou třídách měšťanky musel učení nechat, protože otec onemocněl a já za něj musel vydělávat. Někteří z nás byli v té době v Americe a posílali nám peníze, takže si i stará babička mohla postavit dům. Mnohdy jsme žili líp než Gádžové. Za války nám ale místní Němci domy zbourali a vystěhovali nás sem za kopec, aby nebylo vidět, zda ještě žijeme či ne. Spali jsme tu dlouho pod širým nebem. Když mi bylo patnáct let, odvezli mne gardisté do lágru zde na Slovensku. Většinou tam byli samí Romové. Kopali jsme od rána do večera hlínu, 32 kubíků denně. Dávali nám jen meltu a 5 dkg chleba. Každý den tam umírali lidé vyčerpáním. Když už někdo nemohl dál, byl bit dřevěnými nebo železnými tyčemi. Po roce jsem z lágru utekl. V šedesátých letech byli lidé také proti nám. Ještě tu někde ve městě visí starý otrhaný plakát Pryč s Romy.“

Odcházím do města a navštěvuji památník padlým partyzánům, který stojí hned za kostelem v malém parku. Mezi desítkami jmen padlých za svobodu čtu i jména Romů. Na nedalekém MNV mne pak předseda pan Pačai s vyděšenou tváří zve do své pracovny. Za velkým stolem visí velký obraz Lenina ve zlatém rámu. „Požadavky a stížnosti Romů jsou neoprávněné. Já sám jsem jim stavěl sloupy veřejného osvětlení. Nic se tady nestalo, jen pár lidí se tu shromáždilo, ale všechno za naprostého klidu.“

Po tomto ujištění odcházím a před MNV se na Romy ptám dalšího muže. „Měli by je už konečně odvézt do nějakého tábora.“ Paní v místním obchodě na otázku, co se tu od listopadu změnilo, jen rozpačitě pokrčí rameny. Kousek od náměstí navštěvuji jednu z mála romských rodin, které ve městě bydlí. Paní Horváthová se sem vdala z Teplic a žije tady skoro 30 let. Má už také početnou rodinu s vnoučaty, pro která dům již nestačí. „Tady je to úplně jiné. V Teplicích jsem měla i kamarádky neromky, ale zde se s námi nikdo nebaví. Šokovalo mě, když jsem viděla, že tu romské děti sedí odděleně od ostatních. Pracuji také ve Strojsmaltu, chtěli mne vyhodit také, ale pak se za mne přimluvili, protože můj manžel, který je hudebník, má nemocné oči a nemůže jezdit za hraním. Když tu byla demonstrace, byla to taková hrůza, že jsme šli spát radši do osady. Teď už se tu pořád bojím.“

Dvacáté století

Jsem opět v Jasově. Hned za romskými paneláky a řadou rodinných domů se u silnice krčí shluk malých zeleně a červeně natřených otlučených domků. V krátkých hliněných uličkách končících na bahnitém břehu řeky se povalují odpadky a kusy opadaného zdiva. Už tak těsný prostor kolem domků je zastavěn primitivními kůlnami a chatrčemi z kusů cihel, prken, plechu a igelitu. V úzkých uličkách visí šňůry s prádlem. Z křivých komínů stoupá kouř a v oknech bez záclon svítí mdlé světlo žárovek. Skrz křivé, holé stromy za chatrčemi je vidět krásný barokní klášter. Z jednoho domku v osadě pod silnicí vychází žena. „Běžte pryč, vy novináři, píšete o nás jen to nejhorší a štvete proti nám lidi.“ Obcházím osadu k nedávno opravenému klášteru. V udržovaném parku kolem kláštera se s nepřítomným úsměvem procházejí podivné postavy. Někteří stojí a kývají se. Kdysi tu byl kněžský seminář, dnes je z něj ústav sociální péče. Někde tady poblíž kláštera stávala kdysi další osada, dnes již zbouraná. Z reproduktorů na sloupech po celé vesnici se ozývá hlášení o návštěvě papeže Jana Pavla II. Dívčí hlas pak recituje báseň o Panně Marii. Jdu z Jasova zpátky kolem osady za burácejícího chorálu chrámového sboru a mám dojem, že kráčím kolem středověkého ghetta, že jsem se dostal o několik století nazpět. V Medzevu se loučím s pohostinnými Romy, kteří mě vyprovázejí k autobusu. Zpoza plotů, křovin a z luk na kopci volají dětské hlasy „Ujo, vyfoť nás!“. Cestou potkáváme skupinku děti vracejících se ze školy a Romové mi představují asi dvanáctileté děvče: „To je naše budoucí učitelka. Ve škole má samé jedničky“. Odjíždím z Medzeva provázen pozdravy Romů plnými naděje.