Uzavřené město

Velení sovětských vojsk rozmístěných na našem území pracuje v Milovicích. Tamtéž stojí sovětská posádková věznice. Za ohradou z vlnitého plechu čeká na své pasažéry zamřížovaný vězeňský vagón. Čas od času se tento vůz připojuje k milovickému rychlíku do Moskvy, aby odvezl hrstku bledých, ke kovovým tyčím přitisknutých obličejů…

Na veřejné cestě mezi milovickými kasárnami a kukuřičným polem míjím skupinku vojáků nacvičujících zápasnické chvaty. V houští, kam si, soudě podle udupané trávy, chodí sovětští vojáci odpočinout od ubíjejícího kasárenského drilu, hledám někoho, kdo by byl ochoten mluvit. Najednou mne obkličuje pětice mužů v maskáčích sovětské armády. Slušně vysvětlují, že je poslal velitel. Zřejmě myslí, že mám v křoví schůzku s nějakým zběhem. Uteklo jim prý už mnoho vojáků.

Velitel komanda mi říká, že většinu dezertérů naše úřady vrátily. Prý je správné, že skončili za mřížemi - přece zradili vlast. On sám pochází z Moskvy a u nás slouží druhým rokem. Je komsomolec a nemůže pochopit, proč nechceme komunismus, proč sovětskou armádu najednou vyháníme. Víc mi neřekne; evidentně má strach. To už přijíždí gazik s uzavřeným panovačným majorem.

Druhý den ráno na milovickém nádražíčku nakládají Sověti tanky. Vycházím s filmovou kamerou a velení posádky ke mně posílá podplukovníka v civilu. Hovoří velmi slušně česky. Říká, že jednotky odcházejí většinou na pustá místa, kde si vojáci musejí úplně všechno sami vybudovat. Problémy s našimi lidmi? Ne, nemají při odchodu problémy. Jen museli prkny zatlouci okna všech naložených automobilů: „Češi házeli kameny i po dětech.“

Prostí vojáci mají z kamery upřímnou radost. Jsou utahaní a možná mají pocit, že když se jejich práce dostane alespoň na filmové plátno, nebude tak úplně marná. Není jim však příliš do řeči. Bojí se nadřízených, bojí se budoucnosti a možná i mne. Na cestě se objevují generálské kalhoty a vojáčci hbitě zalézají do útrob svých tanků. „To je náčelník týlu,“ vysvětluje průvodce, když mi rozložitý muž podává pravici. „Tak co, točíte historii?“ táže se generálmajor s širokým úsměvem. Říkám, že mne nejvíce upoutala lidská stránka odchodu jejich armády. „To je dobře, ale některá média nám nadělala mnoho problémů,“ vypráví přátelsky generál. „Máme zájem opustit vaši republiku bez konfliktů a nemůžeme za politické chyby. Jsme jenom vykonavatelé. A třeba tihle záklaďáci, cožpak ti mohou za chyby Brežněva?“ Zmiňuji problém ztraceného vojína Masljajeva. „Tak vy jste jeden z těch, kteří psali Michailu Gorbačovovi?“ ptají se oba velitelé. „Náš prezident vám přece odpověděl, že slouží doma ve Svazu a momentálně je u rodičů na dovolené. Je hezké, že se zajímáte o jeho osud, ale podle našeho názoru měl dosloužit. Potom ať si jede, kam chce.“

K cestě do vzdáleného Kramatorska v Doněcké oblasti dostávám svolení Krátkého filmu téměř okamžitě. Po třech dnech jízdy vystupujeme s kameramanem Vlastimilem Hamerníkem na nevelkém nádraží. Cíl naší cesty jsme po celou dobu bedlivě tajili. Tvrdili jsme, že jedeme na setkání dokumentaristů v Doněcku. Než se stačíme nadechnout ostře štiplavého kramatorského smogu, stojí před námi opilý muž s řádkou válečných vyznamenání na saku a tlačí nás do výklenku nádražní budovy. Ve svém opojení si mne zřejmě díky mým vousům plete s popem. „Ty jsi věřící, ty tupče jeden,“ křičí. „Na co my v komunismu potřebujeme popy, odkud vůbec jste? Určitě z Moldávie, ale to je jedno. Věřící tady trpět nebudeme! Jdu okamžitě pro KGB a uvidíte.“ Okolostojící lidé se rychle vytrácejí. Ke vší smůle z nádraží právě vychází muž v uniformě. „Soudruhu veliteli, pojďte prosím prověřit tohohle pána, je moc podezřelý,“ horlivě upozorňuje válečný hrdina, ale policistovi se nechce: „Nejsem bohužel ve službě.“ „Všichni sloužíte tomu Gorbačovovi, co jste to vůbec za lidi,“ ulevuje si válečný hrdina a vyklízí bojiště.

Černý taxikář nás spolehlivě odváží k jedinému místnímu hotelu, neomítnuté budově z nepravidelných bílých cihel. Recepční při pohledu na československé pasy ztrácí hlavu: „Proboha, jak jste se sem vůbec dostali a kdo vás sem pozval?“ Kolega Hamerník se sice snaží opakovat osvědčenou výmluvu o setkání s ukrajinskými filmaři, ale odhodlaná recepční už vytáčí číslo milice. Máme pocit, že naše cesta spěje k tragickému konci. Asi po půlhodině telefonování, tajuplného šeptání a téměř profesionálního výslechu však recepční vzdychne a zavelí dežurným: „Připravte pokoj pro cizince. S televizorem, ledničkou, telefonem.“ Ubytováváme se jako pravděpodobně první cizinci v tomto městě.

Sídliště plné křivolakých paneláků ruského typu, občas zavřené nebo prázdné obchody. Mohutný průmysl dýmá tak trochu stranou a domy milosrdně zakrývá vzrostlá zeleň, celkový dojem tedy není tak strašný. Na poloprázdném náměstí se jako němá výčitka tyčí obrovitá černá socha Lenina.

Adresa, která po vojínovi zbyla v Kanceláři prezidenta, nás přivádí k obrovskému panelovému bloku s několika sty byty. Jmenovky neexistují. Na hrubých lavicích před vchody sedí starci, pokuřují a bedlivě sledují okolí. Opatrně se ptáme na jméno Masljajev. „Tam, vedle.“ U vedlejšího vchodu nám místní drbny podávají vyčerpávající informaci: „Čtvrtá etáž, byt 229, ale nejsou doma, mají za městem malý vinohrad.“

Po setmění přicházíme znovu. „Už se vrátili,“ oznamují nám ostražití důchodci u vchodu. Ze dveří bytu 229 vykukuje starší žena. Koktáme, že vezeme nějaké dárky z Československa a přijeli jsme navštívit Alexandra. Babička nás pouští do příjemně zařízeného třípokojového bytu, za který by se nemusela stydět žádná československá rodina. Celý blok už si prý šušká, že za nimi přijeli cizinci.

Přichází matka s mahagonovým drdolem na hlavě a obě ženy se dávají do pláče. „Sašovi se v Československu moc líbilo, sloužil ve Strakonicích, v takovém malém spojovacím útvaru, odkud mohl kdykoliv ven do města. Nic jsme nevěděly, Saša nám nic neřekl ani nenapsal. O té hrůze jsme se dočetly až v Komsomolské pravdě, kde stálo, že tři novináři z Československa psali ohledně Sašky našemu prezidentovi. Byla to hrůza. Všichni v okolí se na nás dívali jako na těžké kriminálníky. Proč jste, proboha, psali prezidentovi, vždyť náš Saša sloužil v úplném pořádku. Tady ve městě byl od lidí takový tlak, že jsem úplně vážně pomýšlela na sebevraždu. Je to obrovské neštěstí, co nám Saška provedl.“

Postupně si ujasňujeme situaci. Rodiče dostali od syna informaci, že byl koncem dubna převelen do NDR. Žádný dopis odtamtud však nemají, prý si pouze telefonovali a Saša se nezmínil ani o deseti dnech v posádkové věznici za „svévolné opuštění útvaru“. Po třech měsících, to je přibližně 28. až 30.července, byl z NDR údajně převelen do střední Asie. Zajímavé je, že tento přesun časově souhlasí s informací o jeho vydání, která vyšla v Respektu 25.července. Alexandrova dovolená v Kramatorsku se zase pozoruhodně kryje s odesláním otevřeného dopisu M.Gorbačovovi.

V sekretáři za sklem stojí malá fotografie nakrátko ostříhaného chlapce v uniformě, ale matka ji chvatně schovává. Zveřejnění podobenky prý vůbec nepřichází v úvahu.

Saša je její jediný syn. Vyučil se radiotechnikem a pracoval v místní továrně na důlní rypadla. Rád fotografuje a nikdy se matce nezmínil, že by se bál vojny. Psal, že v Československu chodí s nějakou dívkou, ale adresu mu prý zabavili a on si ji nepamatuje. Rodičům přivezl čtyři skleničky. Tři měsíce na ně šetřil a neměl ani na cigarety. Ještě mu zbývá dosloužit osm měsíců a po návratu domů by se měl podle matky co nejrychleji oženit. Před odchodem si domlouváme schůzku na zítřek, kdy se ze služby vrátí Alexandrův otec.

Pan Masljajev nás druhý den dopoledne čeká před hotelem. Hned na uvítanou rozpačitě říká: „Promiňte, ženy jsou ještě vyplašené. Být to před nedávnem, nemohli bychom spolu otevřeně pohovořit. Kramatorsk byl uzavřené město, stejně jako celá oblast. Většina zdejších lidí se ještě bojí. O syna ale strach mít nemusíte, dosluhuje v Tádžikistánu a během dovolené říkal, že je spokojen.“

Doma u Masljajevových je prostřeno ke svátečnímu obědu. „Všechno máme, základní potraviny seženeme a hlady netrpíme,“ vysvětluje energická matka a libuje si: „Nemáme se na té Ukrajině zas tak zle.“ Prosíme, zda bychom nemohli nasnímat byt, alespoň pár záběrů, ale o natáčení nechce matka ani slyšet. Vládne rodině železnou rukou a jako předsedkyně místního Svazu žen nemůže od svých názorů ustupovat. „O tom, co udělal, nám Saška neřekl nic bližšího, ani když byl na dovolené,“ stýská si. „Když jsem se ho na to ptala, jen beznadějně mával rukou. Tvrdil, že na žádném Hradě nebyl, že ho chytili ve vlaku, když jel za svou dívkou.“

Bylo toho zřejmě víc, co musel spolknout a přejít beznadějným mávnutím. Na jeho rodinu vyvíjí běžné civilní okolí psychický tlak; jak potom asi vypadá život vydaného sovětského zběha u posádky?

Za svévolné opuštění útvaru byl vojín Alexandr Masljajev disciplinárně potrestán, jak je v takových případech obvyklé. Podobná opatření se praktikují i v jiných armádách. Jiné postihy vůči němu uplatněny nebyly.

Po návratu do vlasti byl A.Masljajev určen k dokončení služby v Turkestánském vojenském okruhu. Nyní je velitelem části jednotky v Alma-Atě. Za svědomitý výkon služby a vynikající plnění rozkazů byl odměněn volnem k opuštění posádky do města Kramatorsk, kde žije a kde se momentálně nachází.

Není nám jasné, proč je tento případ nyní rozviřován, zatímco voj.Masljajev vykonává službu v rovnoprávném postavení s jinými příslušníky Sovětské armády.28.srpna 1990

(Na FMZ odevzdal ruský text tohoto prohlášení ředitel konzulárního odboru FMZV dr.Kulawiec dne 29.8.1990).

Ze spolehlivých zdrojů jsme dostali informaci, že o azyl v ČSFR požádal další vojín sovětské armády, jakýsi Kolodějev. Údajně se měl nacházet v uprchlickém táboře Jablonečko u Mimoně. Pokusili jsme se ho navštívit.V táboře nás přijal muž v civilu, který se stručně představil jako „Červený kříž“, a spolu s ním se diskuse účastnil podplukovník čs.armády - bohužel rovněž bez občanského jména.

Oba shodně odmítli možnost, že by v táboře přebýval nějaký voják SA. Podle podplukovníka „nebylo žádným sovětským vojákům v žádosti o azyl vyhověno, protože to jsou dezertéři. V tomto směru nás nezajímají současná rozhodnutí vlády, protože ani ministři, ani prezident nemohou porušovat vojenská pravidla“. Zástupce Červeného kříže pro tábor Jablonečko s tímto prohlášením souhlasil a odkázal nás do Krásné Lípy, kde prý „snad nějací Sověti jsou“.

Utečenecký tábor v Krásné Lípě je rozložen do několika budov přímo ve městě. Vedou ho civilisté a na první pohled zde vládne jiná atmosféra než ve vojáckém Jablonečku. Kromě Rumunů, Bulharů, Albánců a dvou Afričanů zde přechodně žije i šestnáct uprchlíků ze Sovětského svazu. Nikdo z nich není příslušníkem armády. Většinou jde o vysokoškolsky vzdělané lidi, kteří za sebou mají dlouholetý zápas s KGB. O muži jménem Kolodějev neslyšeli, ale řekli nám, že v Jablonečku prý o azyl požádali už čtyři sovětští vojáci, které táborová správa ihned předala sovětským orgánům. Vzhledem k tomu, že Jablonečko funguje zhruba měsíc, pak k vydání - je-li tato informace pravdivá - muselo dojít zcela nedávno. Naskýtá se tedy otázka, zda jsou šéfové ministerstva vnitra, národní obrany, zahraničních věcí a Červeného kříže skutečně schopni zvládnout své podřízené, nebo zda se tiše smířili s tím, že jejich rozkazy a humánní projevy mají pouze cenu papíru, na kterém jsou vytištěny.A ještě něco: od schůzky na FMZV, kde náměstek ministra L.Dobrovský novinářům Respektu oznámil, že vyšetřování případu Masljajev je téměř u konce, uplynulo čtyřicet dnů. K dokonalému usvědčení či očištění možného viníka bylo tenkrát třeba vyslechnout asi tři osoby. Zatím však nepřišla žádná zpráva, že by úřady ve svém „pátrání“ nějak pokročily. Vyšetřují-li se stejným tempem i jiné skandály a zločiny, nemají se gauneři v této zemi čeho bát.