Nejen bitím či kriminálem

Bylo 25.února 1948 večer. Seděl jsem v jídelně Labské boudy v Krkonoších, když večerní rozhlasové zprávy ohlásily Vítězný únor a připojily seznam prvních vyloučených novinářů. Akční výbory zahájily likvidační práci. Jména, která se ozvala, znamenala konec Ferdinanda Peroutky, Bedřicha Golombka, Vladimíra Valenty a dalších, kdo v poválečné novinařině cosi znamenali. Že úplně na konci stálo moje jméno, bylo v té chvíli, vysoko v Krkonoších, cosi neskutečného. Po všech těch letech bych řekl, že jsem se cítil polichocen. Proč právě já? Neznámý, začínající?

Chvíli po skončení zpráv zazvonil telefon. Volal otec z Prahy. Zda jsem slyšel a že mám hned přijet. Prý je to všechno nějaký omyl. Přečetl si totiž „Novinářský zákon“, vydaný v lednu 1948, podle něhož mne nemohou vyhodit, pokud jsem nespáchal zločin, vlastizradu či něco podobně hanebného. Chudák otec - vyrostl v právním státě. Co mohl vědět o třídní justici, o cestě k absolutní moci komunistické strany!

Do budovy Melantrichu mne bdělý a ostražitý milicionář už nevpustil. Cukr, káva, osobní věci, knihy, všechno propadlo ve prospěch… koho? Nevím. A pak už chodily jen dopisy: vrátit novinářský (zaplacený) průkaz na tramvaj, na vlak, novinářskou legitimaci. Začátkem března přišlo oznámení, že jsem byl vyloučen z národně socialistické strany. Bratr Švehla dělal, co mohl, aby byl v „lajně“.

Při květnových volbách jsem byl na vojně. V „opičích horách“ nad Mariánskými Lázněmi. Všichni jsme volili „bílý lístek“. Po skončení voleb nás pan plukovník seřval, že se našlo dvanáct zrádců, kteří vhodili do urny bílý lístek. Jen v mém okolí jich bylo nejméně stovka.

Po vojně začalo hledání místa. Hygie, družstvo kadeřníků, nedovolilo, abych počítal brilantiny. U „Odkolků“ jsem začal jako účetní. Po deseti dnech se ve dveřích objevil spolužák. Deset minut nato jsem odcházel domů, protože spolužák (v jakési partajní funkci) oznámil řediteli, že nemůže zaměstnávat třídního nepřítele.

Ve Vesnickém divadle mi ředitel řekl: „Dneska já vám, zítra třeba vy mně, ne?“ A zaměstnal mě. Chodil jsem v holinkách blátem, měřil jeviště ve vesnických hospodách a zkoumal, zda se v šatně dá topit. Zájezdový referent. Po roce mne dal ředitel k dispozici v rámci akce „77 tisíc do výroby“. V Praze pro tehdy bezdětného nebylo místo, a tak jsem denně jezdil do Berouna stavět most. S právníky, inženýry, dokonce i s farářem. Strategický silniční tah k západní hranici. Po několikerém zápalu plic jsem musil v zimě odejít.

K paradoxům té doby patří, že jsem byl přijat jako technický redaktor jakéhosi měsíčníku v Ústředním domě armády. Dokonce mě asi po měsíci pozval kádrovák „na kobereček“; v dotazníku jsem neuvedl členství v národně socialistické straně. Přiznal jsem, že to bylo ze strachu, protože jsem měl zájem opět pracovat v oboru. Bylo mi řečeno doslova: „Nejsme žádní hrdlořezové.“ Zůstal jsem i přes údobí maďarské revoluce v roce 1956. Měl jsem sice „napíchnutý“ telefon, před domem 24 hodin denně černý tatraplán, do hostince pro pivo za mnou chodilo bdělé „očko“, ale přežil jsem. Teprve roku 1958 mi mjr.Sedlák, politruk AUSu, kam nás převeleli s celou redakcí, na chodbě řekl: „Ještě vnuci budou pykat za to, že jste byl redaktorem ve Svobodném slově a Zítřku.“ Ve chvíli, kdy jsem na Pohořelci sedal do tramvaje, vysadili manželku z letadla do Bruselu, kam měla odletět jako externí průvodkyně Čedoku na Světovou výstavu. Vzali jí pas a ukončili pracovní smlouvu.

Pokusili jsme se uchytit se v jedné pohraniční vesnici v JZD. Zdemolované domy, krávy stojící do poloviny nohou v hnoji, ženy vybíhající za předsedou, který nás provázel, kdy jim dá nějaké peníze, aby mohly koupit dětem máslo. Na jednotku plat 5 Kčs. Předseda byl slušný člověk. I když nemusel, zaplatil nám zpáteční cestu.

V továrně, kam mne ze známosti dostal soused, mi mistr zdvořile říkal: „Vemte si koště, pane redaktore, a stáhněte ty špóny. Až budete hotov, pane redaktore, skočíte nám pro svačinu.“ Práce jako práce, doma žena bez místa a syn v první třídě. A tak jsem pracoval s louhem a v mrazu na dvoře brousil ruční bruskou odlitky. Nález na plicích, který měl o tři roky za následek plicní operaci a odstranění poloviny plic. Částečný invalidní důchod 513 Kčs.

K 1.lednu 1968 jsme vyměnili čtyřpokojový byt v Praze za garsoniéru pro matku a odstěhovali se z Prahy. Místo vedoucího závodního klubu s bytem. Byl jsem rehabilitován, a když jsem dostal legitimaci „volného“ novináře, už tu byly tanky. A s nimi i dopis, že jsem „pravicový oportunista, protisocialistický, protispolečenský a protisovětský“ element. Manželka dostala výpověď z Čedoku. Ještě že jsem byl bývalý invalida. Rok jsem prožil v plicní léčebně, a nemocenská v té době znamenala jediný rodinný příjem. Místo pro nás nebylo. Ani místo uklízečky pro manželku.

Konečně mi byl přiznán plný invalidní důchod 1.061 Kčs. Pro tříčlennou rodinu nijak moc. I zaměstnání prodavače v PNS se našlo. Sotva jsem nastoupil, objevila se mafie: jakpak to, že noviny na náměstí prodává člověk, který bude sabotovat stranický tisk? Propustit! A protože šlendrián vládl (a vládne) všude, vedení PNS promeškalo výpovědní lhůtu. Mafie na to tedy šla jinak a předvolala mě na LPK stran důchodu. Prý mi (protiprávně) změní plný na částečný důchod. Odmítl jsem podepsat s tím, že se odvolám. „Dobrá,“ řekli, „do 14 dnů dostanete zprávu a můžete se odvolat.“ Jenže do 14 dnů jsem dostal nový výměr na částečný důchod 513 Kčs. Dobrý známý, který měl vztah k ONV, mne přišel varovat: chystají se vám vzít i ten částečný důchod, pak vás vyhodí. Nebudete mít ani důchod a místo tu neseženete. Co si počít - už dřív nám oznámili, že svou situací jsme si sami vinni, protože jsme neemigrovali. Po dalších zápalech plic odmítl LPK zprávu místní nemocnice, protože „by mi mohli chtít pomoci“. Na vyšetření jsem tedy musil odjet do krajské nemocnice. Teprve pak mi důchod vrátili, ale nesměl jsem už ani hlídat krávy v kravíně. Manželce po jedenácté břišní operaci odmítli dát potvrzení o změněné pracovní schopnosti, aby jako prodavačka nemusila tahat koše s porcelánem do 2.patra. „Causa alba, zvýšená opatrnost!“ napsal pan lékař.

Roku 1987 mne konečně zaměstnala nemocnice jako vrátného. Pak přišel 17.listopad. Naděje, úleva, štěstí. Jak pro koho. Bývalý zaměstnavatel - Melantrich - se ani neozval. Ne že bych čekal, že mne někdo pozve na dva obložené chlebíčky a kávu, jak se leckde dělo. Ale čekal jsem slovo, dvě. Třeba „promiň, brácho“. Nic. Popsal jsem svůj životaběh šéfredaktorovi Svobodného slova. Když jsem ho 4.1.1990 navštívil, řekl mi, že dostal třicet tisíc dopisů a ten můj nečetl. Nu, třicet tisíc redaktorů Svobodné slovo nemá. A ve Svobodném zítřku, odkud mne vyhodili onoho 25.února 1948, jsme byli dva. Ten druhý je mrtev. Ani bývalá strana se neozvala, i když jsem se 7.ledna hlásil. Asi po čtyřech měsících mi její okresní výbor poslal kádrový dotazník, za který by se nemusel stydět žádný bývalý ústřední úřad. Dotazník jsem vrátil, protože kádrování jsem měl vždycky plné zuby.

Samozřejmě je tu i okresní tisk. V prosinci kdosi rozšířil zprávu, že pro těžkou srdeční chorobu nemohu pracovat. Nikdo se přitom nepozastavil nad tím, že navzdory onomu „těžkému“ onemocnění mohu pracovat ve dvanáctihodinových směnách (i nočních) v nemocnici. Ale když on pan šéfredaktor, který léta, až do prosince 1990, věrně pěl píseň svého chlebodárce OV KSČ, zaplakal, že odchod z redakce nepřežije. A zůstal. Nyní, když si se svým stejně naladěným podřízeným vyměnili místa, píší velice protikomunisticky. A tak, když mi před prázdninami letošního roku nabídli místo v jejich redakci, odmítl jsem. Nemohu sedět pod jednou střechou s chameleony. Mám totiž svou hrdost a dvaačtyřicet let zkušeností s nomenklaturní mafií, která tu dodnes žije, prosperuje a zřejmě (viz návštěva prezidenta v Poličce) se má k světu. Znám je, chlapce, scházejí se, i u nás v domě. A sedí pevně v sedle.

Přiznávám, že za celá léta jsem nebyl zatčen, žalářován, vyslýchán nebo bit. Existují i jemnější metody, jak člověka ponížit a dát mu najevo, že je o něco míň než ti, co jsou si rovnější.

Z toho pramení i nejedna skepse. Pravda, je mi osmašedesát. Z toho jsem dvaačtyřicet let žil jako druhořadý občan. Na jeden život je to až dost. Ale pro své vnuky (12 a 10 let) bych rád, aby se minulá léta už nikdy nevrátila. Polistopadový optimismus mne jaksi opouští. V poslední době se mi stále častěji vrací na mysl prohlášení OV KSČ, že „jsme si tím sami vinni, protože jsme neemigrovali“.

Ujišťuji vás - tohle pomyšlení, že měli možná pravdu, mi dělá čím dál víc starostí a nedává mi spát.