Sovětská schizofrenie

Fajnberg byl tehdy třicetiletý dělník, čerstvý absolvent večerního studia angličtiny na leningradské univerzitě. Při demonstraci mu takzvaní náhodní kolemjdoucí vyrazili několik zubů. V tomto stavu nebylo možné předvést „narušitele veřejného pořádku“ k soudu. Byl proto uznán za nepříčetného.

Soudili mě v nepřítomnosti jako všechny nesvéprávné blázny. Chtějí-li se soudruzi vyhnout tomu, aby člověk přišel k soudu, začnou pochybovat o jeho psychickém zdraví a pošlou ho do Ústavu profesora Serbského na expertizu. Je to uzavřená vězeňská instituce soudní psychiatrie v centru stalinského baroka. Vyšetřování trvá přibližně měsíc.

Moje diagnóza zněla „schizofrenie s paranoidními příznaky, vyznačujícími se politicky odlišnými názory (inakomyslije)“. Byl tam jeden Litevec, přednášel marxismus-leninismus ve Vilniusu a tíhl k menševikům, ten byl údajně schizofrenikem se syndromem pochyb o marxismu. Viděl jsem jeho diagnózu na vlastní oči.

Bylo to v dobách profesora Lunce, které bohužel dosud neminuly. Psychiatr Lunc zemřel, ale mnoho jeho kolegů a žáků dodnes řídí sovětskou psychiatrii. Ve 4.oddělení Ústavu, kam zavírali politické vězně, udělali Lunc i profesor Sněžněvskij, zvaný otec sovětské psychiatrie, nezapomenutelné práce."

Psychicky nemocnému" vězni se z etických důvodů nesdělí výsledek expertizy; takový člověk ani neví, zda se jeho proces vůbec konal a jak dopadl. To už není jeho věc. Přestal být člověkem. Má menší práva než zvíře. Stává se nepotřebným předmětem, s kterým si každý může dělat, co chce. Je nevyléčitelný, protože mu byla zjištěna nevyléčitelná choroba.

Po verdiktu komise ho pošlou zpátky do vězení, kde čeká na soud, aniž ví, že se nedočká. Myslí si, že ho uznali za zdravého, když ho vrátili do vězení. Starou belu! Nikdo se s ním nebaví. Neví, že soud proběhne bez něho. V nejlepším případě budou přítomni jeho příbuzní a advokát. Za „pacienta“ vystoupí expert z ústavu Serbského, který řekne, že obviněný neodpovídá za své činy, tedy ani za zločin, který spáchal. Požádá, aby pacienta propustili, ale protože je nebezpečný svému okolí, musí být převezen na nucené psychiatrické léčení. V mém případě, kdy šlo o zvlášť nebezpečný zločin vůči společnosti, to byla tzv. zvláštní psychiatrická léčebna neboli psychiatrický žalář. Měl jsem tam zůstat tak dlouho, dokud nepřestanu ohrožovat své okolí.

Moji rodiče se u soudu naivně radovali, že jsem unikl trestu. Netušili, chudáci, že vězeňský blázinec je horší než nejhorší vězení.

Kdybych býval řekl, že přiznávám svou vinu a kaju se, možná by mě uznali za zdravého a poslali na dva až tři roky do lágru. Nebo by mě přece jen uznali za nemocného, ale skončil bych na normální psychiatrii v místě bydliště. Tam zasedá komise každého půl roku; kdybych se vzorně choval, pustili by mě možná za rok na svobodu.

To ovšem nebyl můj případ. Proto mě poslali do „psichťurmy“ neboli psychiatrického vězení - tak zněl ještě nedávno oficiální název tohoto sovětského zařízení.

Vypadá to tam jako v hodně mizerném vězení. Nejdéle mě drželi ve zvláštním oddělení pro obzvlášť nebezpečná individua v cele pro dva muže. Ten druhý byl obvykle buď nekomunikativní pacient, nebo udavač.

Z těch pěti let jsem strávil dva roky na samotce: věděli, že posílám informace ven, nevěděli ale, jak to dělám. Ta samota byla výhodná. Aspoň mě nemohl nikdo prásknout.

Ve srovnání s ostatními vězni jsem měl štěstí. Chránilo mě Rudé náměstí. I když tam toho 25.srpna 1968 nebyli žádní zahraniční novináři, přece jen se o demonstraci na Západě dost psalo i mluvilo, a moji věznitelé se tudíž báli „léčení“ přehnat. Strach byl hlavní silou, která je držela na uzdě. Hůř na tom byli „blázni“, které nikdo neznal: byli jim vydáni napospas bez veškeré ochrany zvenku.

Štěstí jsem měl i proto, že jsem před demonstrací pracoval jako montér na úseku, kde docházelo ke spoustě pracovních úrazů. Utrpěl jsem tam otřes mozku, což se projevilo na štítné žláze a výsledkem byla Basedowa nemoc. I v tomhle případě jsem měl štěstí: vylezlo mi jen jedno oko, což je vzácnost. Doktoři mě dali za dva roky dohromady, ale zůstala mi invalidita druhé třídy.

Po demonstraci jsem strávil půl roku v Moskvě v Lefortovském vězení (s měsíční přestávkou v Ústavu Serbského), načež jsem byl na státní útraty navrácen do rodného Leningradu do psychiatrické věznice. Přijali mě 31.ledna 1969. Pustili mě 14.března 1973.

Během té doby jsem pětkrát držel hladovku. O každé informoval Hlas Ameriky. Ve vězení jsem se spřátelil s disidentem Vladimírem Borisovem; umínili jsme si, že dosáhneme propuštění bez jakýchkoli podmínek.

Chce-li se člověk s mou diagnózou dostat z blázince na svobodu, musí přistoupit na kompromis. Kát se a přiznat, že trpí těžkou psychickou chorobou. Poděkovat lékařům za pomoc, slíbit do budoucna loajálnost. A přehodnotit svůj hnusný čin, prohlásit, že byl spáchán v nepříčetnosti.

To všechno jsem odmítl a můj boj trval pět let. Nakonec nevydrželi. Úporně se snažili zjistit, jak jsem předával zprávy ven. Díky tomu byla má cela ze všech nejčistší: denně ji prohledávali, osahávali každý výstupek ve zdi.

Schizofrenie je nevyléčitelná. Náš stav měl být kompenzován natolik, abychom přestali být nebezpeční svému okolí. Pak bychom byli propuštěni do evidence psychiatrického oddělení polikliniky v místě bydliště, kam bychom museli pravidelně docházet. Prohlásili by nás za invalidy 2. nebo 3.třídy, což znamená, že by nás nevzali nikam do práce, nebo jen do podružného zaměstnání. Byli bychom tedy skoro bez peněz, pod stálým dohledem - ale takzvaně na svobodě.

Museli bychom ovšem projevit účinnou lítost nad svým činem neboli nevidět, jak sanitáři (kriminálníci, odsouzení za loupeže a násilné činy) mlátí pacienty. V leningradském psychiatrickém vězení byla spousta skutečně nemocných lidí. Ze 750 vězňů nás bylo jen 12 normálních - a všech 12 nás tam bylo z politických důvodů.

Psychiatrické věznice byly zpočátku určeny pro vrahy, ale dnes tam posílají lidi i kvůli nesmyslu. Jeden šofér tam seděl například za to, že se vymočil v průjezdu a někdo ho udal. A slepého chromého starce, zcela apatického, drželi coby obzvlášť nebezpečného pacienta. Takových případů bylo mnoho. Všechny je mlátili a neustále krutě ponižovali.

Všech třicet psychiatrů bylo důstojníky ministerstva vnitra. Pod bílým pláštěm nosili uniformu s nárameníky. Starší ze dvou civilních internistek se k nám chovala lidsky, ale jen tak, aby sama nic neriskovala. Hodně mi pomohla: prohlásila, že se psychofarmaka neslučují s mou nemocnou štítnou žlázou. Působilo i to, že se o mně vědělo venku. Tato dvě fakta v kombinaci s mým nezávislým chováním způsobila, že se mě přece jen báli „léčit“.

Neustále jsem vyžadoval potrestání těch, kdo mlátili pacienty. Shromažďoval jsem o nich informace. Dokonce se nám s Borisovem podařilo podat zprávu o těchto zvěrstvech ven; vzápětí ji odvysílal Hlas Ameriky. Po každém takovém vystoupení mě převáděli na jiné oddělení.

Dlouho jsem nechtěl riskovat svobodu muže, který tyto zprávy vynášel a zachránil mi život. Dnes se snad situace v Sovětském svazu změnila natolik, že bude považován za hrdinu, kterým skutečně je. Mlčel jsem spoustu let. Vždycky, když se mě novináři na Západě ptali, jak jsem posílal zprávy z blázince ven, říkal jsem jim toto: Když jsem byl podruhé v Ústavu Serbského, seděl jsem s vynikajícím ukrajinským básníkem Zinovijem Krasivským. Naštěstí přežil desetileté vězení. A ten mi vyprávěl, jak se ho kapitán KGB ve vladimirském vězení ptal, jak posílá své verše z vězení na svobodu. Krasivskij mu řekl: „To je velice jednoduché. Vždycky se podívám nahoru, tam letí holub, já na něj zavolám: Pojď ke mně dolů, kamaráde! Holoubek přiletí, já mu strčím papír s básní a poprosím: Buď tak hodný, do Londýna.“ Kapitán KGB se zamračil: „Ale Zinoviji Michajlyči, jste přece dospělý, co mi to tu vyprávíte?“ A Zinovij mu odpověděl: „Ale kapitáne, jste přece taky dospělý, nač se mě to ptáte?“

Když nás s Borisovem odvezli po druhé hladovce do Ústavu Serbského v Moskvě, chování věznitelů k nám se nadále rapidně změnilo. Schylovalo se totiž ke kongresu Mezinárodní psychiatrické společnosti v Mexico City. Bylo to v roce 1971. Právě v té době byl zatčen Bukovskij za to, že veřejně odhalil zneužívání psychiatrie v SSSR. Byl ve vazbě a soud se stále odkládal; soudruzi se obávali nepatřičné publicity.

Bukovskij poslal do Mexika seznam deseti disidentů, držených v sovětských blázincích. Mezi nimi byl Borisov i já. Bukovskij poslal podrobnou zprávu Angličanu Denisu Lee, lékaři, který byl generálním tajemníkem Mezinárodní psychiatrické společnosti.

Sovětská delegace se na inkriminované zasedání nedostavila. A země východní Evropy prohlásily, že bude-li diskutována otázka psychiatrických represí, opustí sál a vystoupí ze Společnosti, což přispěje k jejímu rozkolu. Denis Lee tehdy řekl jednomu lékaři, který mi to později reprodukoval: „Pokud budeme trvat na tom, že jsou ti lidé zdraví, pošlou je do lágrů, což pro ně bude ještě horší…“ A navrhl, aby materiály, které obdržel od Bukovského, byly odeslány k přezkoumání sovětské Společnosti psychiatrů a neuropatologů! Ty desky pak ležely na stole při procesu s Bukovským. Dostal dvanáct let.

Borisov a já jsme věděli, že se kongres chystá, a vyhlásili jsme hladovku. Trvala 81 dní. Měli jsme následující požadavky: aby přestali bít pacienty i vězně; aby nám zajistili styk s advokátem; aby přestali léčit zdravé lidi, protože léčení zdravých lidí je mučení; aby povolili zásilky knih zvenku; aby sestavili novou nezávislou komisi, která prozkoumá náš zdravotní stav.

Hladovku jsem snášel poměrně snadno: organismus si zvykne. Horší bylo, že nás násilně krmili, snažili jsme se ale vždycky jídlo vyzvrátit. Nejíst není tak těžké. Daleko horší je nepít. Vydržel jsem držet suchou hladovku šest dní.

Hladovět jsme začali začátkem března 1971. A soudruzi se po 81 dnech vzdali! Splnili všechny naše požadavky. Bylo to neuvěřitelné vítězství. Přestali nás bít.

Na mne si netroufali nikdy. Ale jednou mě svázali a zavedli mi kapačku. Bál jsem se, že je to nějaký lék, a řekl jsem, že jakmile mě začnou léčit, spáchám sebevraždu. Potřeboval jsem být normální, abych se mohl zastávat všech ostatních. Viděl jsem, co ty obrovské dávky psychofarmak s lidmi dělají: ztráceli paměť, nedokázali se na nic soustředit, pohybovali se jako roboti. To jsem nemohl připustit: v takovém stavu bych nebyl ve vězení nic platný.

Spáchat sebevraždu je tam velmi těžké. Pořád vás někdo pozoruje otvorem ve dveřích. A zase jsem měl štěstí. Podařilo se mi poškodit si zápěstí a věznitelé pochopili, že to myslím vážně.

Fiasko v Mexiku jsme pocítili velmi silně. Okamžitě začali porušovat naše podmínky, provokovali, už zase chodili s injekcemi. Proto jsme vyhlásili druhou hladovku. Byla jiná než ta první, i když jsem byl zase v cele sám. Trvala dva měsíce a můj každodenní rozvrh vypadal takto: vstával jsem časně a do úmoru cvičil stejně dlouhou a náročnou sestavu, jakou jsem cvičil vždycky, i na svobodě. To, co mi v normálních podmínkách trvalo čtyřicet minut, jsem si teď odcvičil za dvě až tři hodiny. Nutil jsem se cvičit, i když jsem byl notně zesláblý. Když jsem docvičil, začal jsem obíhat celu.Poprvé přišli s jídlem dopoledne. Sanitáři se na mě vrhli a začala rvačka. Nakonec mě vždycky přemohli, svázali mi ruce i nohy, přivázali mě k pryčně, „ošetřovatelka“ přinesla jídlo, většinou oslazené mléko s rozšlehaným vejcem, a to mi lili hadičkou do nosu. Zásadně levou dírkou, měl jsem ji příšerně zhmožděnou. Odešli, dvě hodiny mě tam nechali svázaného, až mi vždycky zbělely ty pevně svázané ruce. Když měla službu sestra-sadistka, přišla mě rozvázat taky třeba za čtyři hodiny.

Jakmile mě rozvázali, vstal jsem, zase jsem tři hodiny úporně cvičil, abych zneutralizoval potravu, kterou mi vnutili, načež znovu vtrhli do cely a všechno se opakovalo. Po dalších dvou hodinách mě přišli zase rozvázat, ale to už jsem nebyl s to cvičit a jenom jsem běhal kolem cely. V osm večer jsem padl na pryčnu a okamžitě usnul. Probouzel jsem se v pět ráno a všechno začínalo znovu.

Při první hladovce jsem měl povolené čtení. Tentokrát nic, ani deník Pravdu. Bez četby to nebylo k vydržení. O hladovce se dozvěděli venku, profesor Sacharov protestoval, BBC pravidelně podávala zprávy. V leningradském vězení nevěděli, co si s námi počít. Odvezli nás znovu do Moskvy do Ústavu Serbského. Sacharov nám vzkázal, abychom hladovku přerušili, jinak že v Moskvě nepřezkoumají náš zdravotní stav.

Konala se expertiza. „Soudní znalci“ si uvědomovali, že jakmile prohlásí, že jsme blázni, vyhlásíme další hladovku a v zahraničí propukne skandál. Vrátili nás do Leningradu, kde se měla sejít jiná komise.

V Leningradě nám píchali vitamín B. Jednou jsem pocítil, že to byla jiná injekce, zřejmě Aminosin. Prohlásil jsem, že bude-li se to opakovat, spáchám sebevraždu. Odvedli mě k veliteli vězení majoru Zemskovovi a hlavnímu psychiatrovi plukovníku Blinovovi (byl zasloužilým psychiatrem RSFSR). Řekl jsem jim: „Vždycky jsem považoval sebevraždu za dezerci. Jsou ale okolnosti, kdy je to jediná možná zbraň. Nemám jiné východisko. Moji přátelé na svobodě vědí, že se zabiju, jestli mi začnete píchat léky. Snad vám to zabrání ve stejném zacházení s ostatními vězni.“

Odvedli mě do cely a já si říkal: jestli teď přijdou s další injekcí, musím vykoumat, jak to spolehlivě provedu. Přišla sestra - a byl to vitamín B! Vzdali se!

Budete první, kdo se dozví moje sedmnáctileté tajemství. Bylo to takhle: shromažďovali jsme s Borisovem materiál o týrání pacientů a jeden epileptik nás udal. Okamžitě mě přeložili na páté oddělení, které bylo považováno za nejhorší. Primář pětky měl pověst řeznického psa, kruťase.

Když mě vedli nahoru, vytrhl jsem se sanitářům, utíkal zpátky dolů a volal: „Voloďo, vedou mě na pětku!“ Zanedlouho si mě zavolal zmíněný primář. Řekl mi: „Co nám tady běháte, Fajnbergu?“ Odpověděl jsem: „Za prvé vězte, že s katy nemluvím. Ostatně byste to ani nepochopil: mám přítele, kterého jsem upozorňoval, kam mě odvážejí.“ A primář-kapitán řekl: „Přátelství neexistuje. To se jen lidi navzájem kontaktují okrajovými částmi vědomí.“

Pak si mě jednou zavolal, byl tam sám, a řekl mi: „Zřejmě mi nebudete věřit, ale sleduju vás už tři roky. Dlouho jsem hledal člověka, jako jste vy, aby na něho bylo stoprocentní spolehnutí. Jsem váš člověk. Dělejte si se mnou, co chcete, vydávám se vám všanc a jsem vám naprosto k dispozici.“

Ve vězení člověk získá dost spolehlivý instinkt. Je to tam trochu jako v pohádce: člověk neví, kdo je jeho přítel a kdo nepřítel. Uvěřil jsem mu. Měl to dobře vymyšlené: předstíral zuřivce, aby získal co největší důvěru kolegů i nadřízených. Bil pacienty, aby je nemlátili sanitáři; dokázal zkrotit ty agresivní tak, aby je to nebolelo. Po celou dobu se úspěšně přetvařoval.

Když mě potom pustili, chtěl jsem se s ním před emigrací rozloučit. Byl jsem si jist, že už se do Ruska nikdy nevrátím. Zachránil život mně i mnoha jiným lidem. Pustili mě v listopadu 1973 a tohle se odehrálo o měsíc později. Poprvé jsme se setkali v jiném než vězeňském prostředí. Bylo to v bytě jednoho mého přítele, taky disidenta. Venku mrzlo, dlouho nešel. Byl mi blízký jako bratr, i když jsme si vždycky vykali. Když vešel, neotočil jsem se. Přistoupil ke mně, objal mě zezadu kolem ramen a já jsem řekl: „Přátelství neexistuje. To se jen lidi navzájem kontaktují okrajovými částmi vědomí…“

Doma se mluvit nedalo, šli jsme ven. Bylo to na leningradském sídlišti. Najednou jsme uviděli, jak dva kluci bijí třetího. Běželi jsme tam, ti dva hned utekli a ten zbitý řekl, že mu ukradli peněženku. Jako na povel jsme se za nimi rozběhli. Zapomněli jsme na všechno na světě a měli jsme jedinou společnou touhu: chytit ty dva lumpy. A tak jsme my dva, psychiatr-kapitán vojsk ministerstva vnitra a jeho bývalý vězeň, pronásledovali zloděje. Oba kluci se v té čtvrti na rozdíl od nás vyznali, takže nám utekli. Zastavili jsme se celí udýchaní a oba jsme se rozchechtali. Dovedete si představit ten malér, kdybychom je chytili a dostavila se milice? Zloději by dostali nejvýš rok, ale my bychom zahučeli do lochu jednou provždy.

Během velice srdečného přijetí na pražské radnici (21.srpna 1990) ke mně přistoupil jakýsi muž středních let v šedém obleku, rychle mi stiskl ruku a zadrmolil: „Vítám vás, jsem velvyslanec ehm ehm ehm ehm.“ A spěšně odešel. Přišlo mi to krajně podivné. Nedokázal jsem si představit, že by za mnou mohl přijít reprezentant sovětské velmoci a podat mi ruku; byl jsem si jist, že jde o diplomata jiné země. Jenže pak jsem se pozorně rozhlédl a začala mi docházet pravda, která nebyla zrovna příjemná - především ve chvíli, kdy nás přijímali naši přátelé a společně jsme vzpomínali na padlé kamarády, kteří se této chvíle nedožili. Přistoupil jsem k tomu muži a on zase rychle řekl: „Tak co, uvidíme se na velvyslanectví?“ Zeptal jsem se: „Vy jste velvyslanec Svazu sovětských socialistických republik?“ Odpověděl: „Ano. Jmenuji se Pankin.“ Povídám: „Já jsem o vás četl. Bohužel došlo k nedorozumění. Vážím si vás jako každého člověka, ale tu ruku jsem vám podal omylem: nepovažuji za možné zdravit představitele režimu, který zavinil tolik zločinů. Sleduji, co se děje v mé vlasti, těší mě obrat k lepšímu i to, že revoluční procesy, k nimž u nás dochází, se už neutápějí v krvi. Věřím, že svoboda, demokracie i lidská důstojnost nakonec zvítězí i tam. Ale opozdil jste se o dvacet let. To nedokážu překročit.“ Odpověděl: „Chápu vás. Promiňte nám.“ Řekl jsem: „Díky za pochopení.“ Za nic jiného jsem mu poděkovat nemohl.

Nemyslím si, že je pan Pankin diplomatem nového typu. Takových diplomatů „nového typu“ jsem totiž viděl příliš mnoho: byli to lidé chruščovovského typu, brežněvovského typu, andropovovského typu, černěnkovovského typu, gorbačovovského typu. Sami zůstávají stejní, mění se jen způsob jejich chování a dokonce trochu i slovník. Uniforma se ale nemění: chodí zásadně v civilu.

Připraveno na základě rozhovoru s Viktorem Fajnbergem.