Byli jsme svědky

Já bych se vám svěřil, ovšem to víte, hrozně nerad, protože je to kus života, který je nenávratně pryč, a člověk o tom nerad hovoří, nerad na to vzpomíná, protože to jsou velmi závažné věci. Kdykoliv s tím začnu, mám před sebou své kamarády, přátele, kteří museli bezdůvodně tolik trpět. Miladu Horákovou, majora Nechanského vidím odcházet na popraviště, plukovníka Skokana, a to jsou takové nepříjemné momenty, na které člověk nerad myslí, ale na které nelze zapomenout. Zločin, který byl spáchán na českém národě, se nesmí již více opakovat. To jsme říkávali už v roce 1968, když jsme poprvé založili Klub 231. Byl to klub pojmenovaný číslem zákona, podle kterého jsme byli souzeni. Naše heslo bylo: „TO UŽ SE NESMÍ NIKDY OPAKOVAT!“ Ale pak přišel 21.srpen 1968 a opakovalo se to znovu. Ovšem v jiné podobě, již ne tak drastické, jakou jsme zažili my.

Na nás si komunisté vyzkoušeli své metody rovnající se metodám středověku: bití, mrzačení, mučení, prostě všechno. Kdesi v prvních sovětských táborech (podle jejichž vzoru pak Němci postavili své koncentráky) to začalo a v roce 1948 to přešlo samosebou i k nám. Český národ, a nejen český, ale i slovenský, je na zločiny, brutalitu, bestialitu učenlivý. Zakusili jsme to na vlastních tělech. Kolikrát jsme se divili, jak je možné, že lidé byli schopni za pár korun vraždit a za vraždy byli chváleni a odměňováni. V každém národě se najde nějaký paskvil, lůza, která je schopna se těmto hrozným činům zaprodat; jen když nemusí pracovat, dostane uniformu a na čepici státní znak. Velmi nás však překvapovalo, že se k tomu propůjčili i ti, kteří v době komunistického puče byli na určité intelektuální výši. Lidé s vysokoškolským vzděláním, kteří se hlásili k masarykovské myšlence a kteří se prohlašovali za humanisty, se najednou zaprodali za tituly, pochvaly nebo za medaile. Zaprodali se bez ohledu na to, že to odnesou stovky dalších obětí. Stačilo zvednout prst a mohla nastat spoušť a mohla opravdu nastat krvavá revoluce, protože tito parazité byli odhodláni použít zbraně i proti vlastnímu otci, proti mámě, proti vlastnímu bratru. To se stalo. Toho jsme byli svědky.

Mladí studenti byli vyhazováni z vysokých škol, ale nejen vyhazováni: když se dožadovali práva, byli zavíráni a odsuzováni k vysokým trestům. A to nemluvíme o vyšetřování, jakým prošli. Popisovat ty vyšetřovací metody se mi nechce. Možná, že se k tomu dostaneme a nějaký případ bych vám mohl říci. Už jsem podotkl, že hrozně nerad, protože to jsou děsné momenty a člověk na to nerad myslí.

Vzpomínám na plzeňské StB. Přijetí bylo jako všude, kde dělnická třída ukazovala svou moc. Na cele, kam jsem byl vsazen, nebyl nikdo. Ale stopy člověka tam byly. Na polici ležela nějaká krabička, to znamenalo, že tu nejsem sám. V noci byla do cely vhozena kupa zkrvavených hadrů: člověk po výslechu. Obraz hrůzy. Byl ve strašném stavu. Snažil jsem se mu pomoci, ale služba, kterou jsem volal, neslyšela. Ráno jsem namočil hadr do vody, která po budíčku slabě tekla z gumové hadice ze zdi. Trošku jsem kolegovi svlažil rány, udělalo se mu lépe a po několika dnech, když mohl hovořit, jsme se představili. Byl to pan Kelbl z Plzně. Provinil se tím, že převedl jednoho kněze přes hranice.

Osobně jsem se přesvědčil, že člověk vydrží více než zvíře. StB uměla přetvořit přírodu. Při vyšetřování používala takové metody, že z člověka udělala hmotu k nepoznání. Pana Kelbla jsem potkal ještě jednou, to bylo na Pankráci. Byl odsouzen na doživotí. Dělal rakve pro odsouzené k smrti, pro ubité nebo zastřelené.

Tato doba nám byla vnucena naším východním „přítelem“. V jeho zemi byly brutalita a bestialita na denním pořádku, a to ne až v roce 1948, ale daleko dřív. Naši komunisté připravovali tuto genocidu v Moskvě, kam se chodili učit. Největší vrah, Klement Gottwald, se tím netajil: od sovětských soudruhů se naučil, jak nám zakroutit krkem. To byl opravdu zločinec. Už před válkou byl vojenským dezertérem a špiónem. Ovšem první republika měla natolik demokratické zákony, že se mu za to nic nestalo. Kdyby dělal podobnou trestnou činnost za doby komunismu, byl by desetkrát popraven. Nebyl ovšem sám. Podobných banditů bylo více, mnohem více.

Dnes můžete tyto dobráky potkat, jak se usměvavě pohybují mezi normálními lidmi. Za hromadné zločiny se jim nic nestalo, takže se může hromadně vraždit dál. A jsou zde stále jejich zástupci. Jakešové, Adamcové, Štěpánové, Cardové, Lorencové. Zločinci z řad StB a ministerstva vnitra, jako jsou bachaři a „jáchymovský bůh“ major Kindl, Dvořák, Paleček, Karafiát, Ryšavý, Kolář, Pták, Zelenka, Vojík, Kloc, Šamberg, Slánský, Procházka a další. Největší bestie je Kindl. Kdo je potrestá za zločiny spáchané v letech 1948- 1989? Staráme se o zločiny, které spáchal nějaký Zulukafr, ale že máme stovky zločinců, kteří mají být potrestáni doma, to nechceme vědět. Různí tajemníci, předsedové, rektoři, akademici, pofidérní ředitelé, profesoři, kteří ještě nedávno vyhazovali studenty ze škol, jsou ještě na vysokých postech. Opět se u nás rojí houf „obrozených reformátorů“. Přišli nám dávat lekce, jak se dělá revoluce. Myslím, že co se týče násilí, nás od roku 1948 naučili dost a dost.

Komunisté, víte, co dělají studenti, učni, řemeslníci, které jste odsoudili? Pokud přežili, jsou z nich nádeníci. Udření lidé, kteří si zachovali rovnou páteř a charakter. To vám ovšem nic neříká. Vy jste zůstali soudruhy-experty! Sametová revoluce je sametovou jen pro vás. Vy máte majetek, kapitál, spoustu přátel v řadách „starých struktur“. A možná vás ani netlačí svědomí z těch tisíců zatčených, zmrzačených, popravených, zabitých, ze zničených rodin, z armády odborníků, kteří museli opustit vlast jen proto, že vy, kulturtrégři, jste vedle sebe nesnesli nikoho, kdo stál výše než vy.

Vláda, která nechává beztrestně žít dobrodruhy, gangstery a zločince, na to jednou sama doplatí. Neboť zločiny proti lidskosti, páchané ve jménu falešných nebo utopistických idejí, musejí být potrestány. Morálka, kterou nám pro tento případ vštěpuje naše nová politická reprezentace, de facto posluhuje teroru, přitakává zlu. Žel, kostky byly vrženy a podivní humanisté si předou podivnou nit. Budoucnost se jich zeptá, co dělali proti zločinům, které byly zřejmé a o kterých sami věděli.