Rudé náměstí - 25.srpna 1968

25.srpna 1968 byla neděle. Prosluněný, horkem sálající den. Ulicemi Moskvy se procházeli lidé, jako obvykle nebylo liduprázdné ani Rudé náměstí. Před dvěma dny vítala Moskva generála Svobodu a jen nemnozí si díky naprostému nedostatku informací povšimli jeho neživé, strnulé tváře ve chvíli, kdy projížděl ulicemi v otevřeném voze. Té neděle se proto vývoj událostí v Československu sotva stal hlavním tématem debat korzujících Moskvanů. Jistě nevěděli, že v noci z 21. na 22.srpna napsal dvacetiletý Leningraďan Boguslavskij na Aničkově mostu heslo: „Brežněve, ruce pryč od Československa!“ Nemohli také tušit, že byl okamžitě zatčen a o dva týdny později odsouzen k pěti letům vězení. (Posléze byl rozsudek Nejvyšším soudem „zmírněn“ na tři roky.) Nemohli tušit, že v Ústavu ruského jazyka AV SSSR v Moskvě odsoudili „bratrskou pomoc“ Československu tři vědečtí pracovníci a jeden z nich - lingvista Konstantin Babickij - tehdy řekl: „Vlast je jako matka, nikdo si ji nevybírá. Ale dnes se stydím za to, že jsem občanem Sovětského svazu.“

O tři dny později - 25.8. - kráčel K.Babickij po své trase k místu, kde se setkalo sedm, vlastně osm lidí, jež odmítli souhlasit s okupací suverénního státu. Neboť mlčet znamená souhlasit.

Téměř všichni už byli v té době známi jako lidé, kteří nepodléhají oficiálním lžím, kteří mají na věci svůj vlastní názor jako aktivní obránci lidských práv. Počítali proto s tím, že jejich pohyb bude sledován, a chovali se podle toho. Jejich společný pochod na Rudé náměstí by byl příliš nápadný a určitě by nedosáhli cíle. Taktika, kterou zvolili, byla pozoruhodně prostá. Vyrazili z různých bodů, aby se v poledne všichni setkali u „lobného“ místa, kde byli kdysi popravováni odsouzenci. Básnířka Natalie Gorbaněvská se k cíli blížila od GUMu, fyzik Pavel Litvinov, filoložka Larisa Bogorazová a někteří další šli od Historického muzea. A tak se tedy o dvanácté sešli - dělník Vladimir Dremljuga, před časem vyloučený za činnost při obraně lidských práv ze studia na vysoké škole, básník Vadim Delone, studentka Taťána Bajevová, historik umění Viktor Fajnberg. To, co následovalo, bylo otázkou několika vteřin. Natalie Gorbaněvská, jež na místo dorazila s dítětem v kočárku, z něho vytáhla čtyři transparenty s hesly „Ať žije svobodné a nezávislé Československo“ a „Za vaši a naši svobodu!“, „Ruce pryč od Československa“, „Svobodu Dubčekovi“ a československou vlaječku. Pak usedli na chodník, či spíše parapet „lobného“ místa.

Neméně hbitá byla ovšem reakce těch, kteří měli za povinnost podobným projevům bránit. Kolem skupinky se vzápětí shromáždil nevědomý sice, zato nadmíru agresívní dav. Transparenty i vlajka s dvěma pruhy a klínem vzaly za své. Jakási patrioticky naladěná žena udeřila Vadima Delone těžkou taškou do hlavy. Larisa Bogorazová měla blůzku na zádech zbrocenou krví Viktora Fajnberga, kterému kdosi vyrazil zuby. Demonstranti, kteří stále seděli a ani v nejmenším se nebránili, byli násilím odvlékáni do služebních aut, přistavených s nebývalou rychlostí. Bití, hrubé urážky, hysterické výkřiky „Bijte ty antisovětčíky!“ pokračovaly.

Toho dne dokázalo několik lidí překročit vlastní stín. Odvážilo se pozvednout hlas na obranu země, s níž mnozí z nich spojovali naděje na změny doma. Cena, kterou za tyto krátké okamžiky plné a zcela uvědomělé svobody zaplatili, byla nesmírně vysoká, svým jednáním však pomáhali očišťovat od krve tvář i ruce vlastního národa.

Proces byl zahájen 9.října 1968 v maličké síni Proletářského obvodního soudu. Není snad třeba připomínat, že volba místa nebyla nikterak náhodná a že náhodě nebylo nic ponecháno ani ve výběru „veřejnosti“, která byla do soudní síně vpuštěna. Před soudci stáli devětatřicetiletá Larisa Bogorazová, žena později tragicky zesnulého Anatolije Marčenka, jedenadvacetiletý Vadim Delone, osmadvacetiletý Vladimir Dremljuga. Viktor Fajnberg bez vyražených předních zubů byl poslán na nucené psychiatrické vyšetření, protože by u soudu působil spíše jako oběť než jako zločinec. Natalie Gorbaněvská byla pro jistotu prohlášena za nesvéprávnou a svěřena do péče matky. Ani pro neostalinistickou justici by nebylo nikterak snadné odsoudit matku maličkého dítěte, která se provinila pouze tím, že v ruce držela vlajku původně bratrské země. Mladičká Taťána Bajevová nebyla vůbec obžalována, neboť po poradě s moudrou a zkušenou Larisou Bogorazovou u soudu prohlásila, že se na náměstí objevila jen náhodou. Vyšetřovatelé jejímu tvrzení jistě nevěřili, nebylo však rozhodně v jejich zájmu, aby počet odvážných sami zvyšovali.

Předsedkyně senátu V.G.Lubencovová (obžalovanými záhy překřtěna podle neslavné Lubjanky na Lubjancovovou) odvedla z hlediska svých chlebodárců dokonalou práci. Přestože se obhájcům podařilo prokázat ve všech bodech absolutní nevinu obžalovaných, byli všichni odsouzeni - V.Dremljuga ke třem letům (před vypršením trestu byl odsouzen k dalším třem letům), V.Delone ke třiceti čtyřem měsícům vězení, P.Litvinov k pěti letům vyhnanství, L.Bogorazová ke čtyřem letům a K.Babickij ke třem letům vyhnanství. Jiné soudy pak N.Gorbaněvské a V.Fajnbergovi určily nucené psychiatrické léčení, což byl v té době rozsudek sotva méně krutý než pobyt v koncentračním táboře.

Ani další osud těchto statečných lidí nebyl nikterak laskavý. Vadim Delone se po vypršení trestu dostal na svobodu, v té době však byla zatčena jeho žena Irina Bělogorodská. Za její svobodu úřady požadovaly společnou emigraci manželského páru. Vadim Delone zemřel ve Francii ve věku třiceti let. Jeho žena dodnes odmítá opustit zemi, v níž spolu zakusili krátké chvíle svobody. Vladimir Dremljuga po uplynutí krutých šesti let odjel do USA, kde nyní podniká. V USA žije také Pavel Litvinov. Natalie Gorbaněvská našla nový domov v Paříži; osudy přátel popsala v knize nazvané příznačně „Poledne“. Larisa Bogorazová a Konstantin Babickij žijí v Moskvě…

Brežněvova doktrína, jež lámala osudy lidí a charaktery národů, je snad již navždy mrtva. Je nanejvýš pravděpodobné, že vzala za své a že neexistuje nic, co by ji mohlo znovu probudit k životu. Navzdory tomuto útěšnému tvrzení však dosud v sovětské skutečnosti přetrvávalo cosi, co nutí k ostražitosti.

Kristovy roky Nikolaje Monachova

Podtitulek není dost možná správný ani výstižný. Půjde přece především o Vladimira Dremljugu a o advokáty. Ti se v soudních síních nebili jen o hrdiny 25.srpna 1968, ale i o Krymské Tatary, o generála Grigorenka a řadu dalších disidentů, kteří se stali svědomím i krvácející ranou sovětské společnosti. Leč důvodů k tomu, abychom si blíže povšimli jména advokáta Nikolaje Monachova, je dostatek. A nejde tu jen o sympatickou skromnost a ironickou sebereflexi, s níž odmítne vaše námitky, že zdaleka ne všichni právníci byli ochotni převzít obhajobu těch, které sovětský (a jak víme, nejen sovětský) režim pokládal za své úhlavní nepřátele.

Nikolaji Monachovovi, obhájci Dremljugy, bylo tehdy třiatřicet let. Měl za sebou právnickou fakultu moskevské univerzity, pracoval jako pomocník obvodního prokurátora, kdesi v tajemných výšinách moci však čísi ruka připsala k jeho jménu pečlivou poznámku „nezvládnutelný liberál“. Měl štěstí, že se v životě setkal s tak vynikající osobností, jako byla nedávno zesnulá Sofie Kalistratová, jedna z nejváženějších a také nejodvážnějších moskevských advokátek a nanejvýš aktivní členka moskevské Helsinské skupiny. Právě ona Monachovovi nabídla spolupráci při obhajobě disidentů, ona způsobila, že se jméno mladého moskevského advokáta stalo záhy známým po celém Sovětském svazu i za hranicemi. Spolu s ní se také podílel na obhajobě Vadima Delone a v jejím zastoupení ho navštěvoval v Ťumeňském pracovním táboře.

Osud advokátů, kteří se odhodlali disidenty hájit, nebyl nikdy snadný. Již v roce 1970 na všesvazové poradě předsedů oblastních soudů a prokurátorů prohlásil jeden z účastníků vztekle, že „obhajobu disidentů monopolizovali na celém území SSSR advokáti Kalistratovová, Kaminská a Monachov“. Stát krutě nakládal s těmi, kdo se mu stavěli do cesty. Dina Kaminská, obhájkyně mj. V.Bukovského, byla nucena emigrovat, proti Sofii Kalistratovové bylo zahájeno trestní stíhání, doprovázené policejními prohlídkami, nočními výslechy, zabavováním písemností a soukromých archivů. Z advokátní komory i ze strany byl vyloučen vynikající právník a advokát Boris Zolotuchin, který obhajoval také J.Ginzburga. Podobný osud stihl i Nikolaje Monachova. Dne 10.srpna 1970 byl vyloučen z advokacie. Podle jeho vlastních slov mu tehdy naštěstí zůstala věda, jíž se mohl beze zbytku věnovat. Nebyla to jen právní věda, sociologie, filozofie a ekonomie, kterou se zabýval. Zahloubal se i do etiky. Svůj optimismus čerpá mimo jiné z Kantova morálního imperativu. Podle jeho názoru lid, který dokázal přežít totalitární režim, v sobě vytváří zvláštní imunitu a po čase dospívá k demokracii.

N.Monachov nesnáší ani nacionalismus, jenž bývá módní i mezi intelektuály. Pouze lidstvo má právo na absolutní suverenitu, z národů pak jen ty, které toto právo uznávají i pro jiné národní celky a skupiny. Hovoří o nezbytnosti tolerance, je však proti všeodpouštějícímu smířlivectví.

Vraťme se však k jeho advokátské činnosti. Ve své obhajovací řeči, kterou prokázal nevinu V.Dremljugy, zplna využil nejtypičtější sovětské reálie - totiž úmyslného zkreslování či zamlčování informací. Achillovou patou obžaloby se stalo heslo „Svobodu Dubčekovi!“ Státní žalobce se držel oficiálního názoru, že již v požadavku svobody pro prvního tajemníka ÚV KSČ byla obsažena lživá informace, jež objektivně škodila sovětskému státu. „Vladimir Dremljuga tu sdostatek podrobně vysvětlil, jaké okolnosti ho přinutily, aby zcela upřímně uvěřil zprávám (zahraničního rozhlasu D.B.) o internaci Alexandra Dubčeka. Jde o to, že v našem tisku naprosto zmizelo dokonce jméno prvního tajemníka ÚV KSČ. Tato okolnost, jak víme, je dosti závažná a mohla vyvést z míry kohokoliv, nejen V.Dremljugu. Poctivost jeho úsudku v této záležitosti je tedy možno beze zbytku pochopit a vysvětlit. Jelikož však zákon, podle něhož je souzen, nepočítá s odpovědností za šíření jakýchkoli nepotvrzených zpráv, ale pouze vědomé nepravdy, nelze v inkriminovaném případě hovořit o subjektivní vině Vladimira Dremljugy.“

Advokátům obžalovaných se podařilo přitlačit obžalobu i soud ke zdi také v otázce hodnověrnosti svědků obžaloby. Čtyři svědkové v civilu, údajně náhodní chodci, jako jeden muž svědčili, že to byli právě demonstranti, kteří vyprovokovali rvačku a porušili veřejný pořádek. Posléze se však podařilo zjistit, že všichni patřili ke stejnému útvaru, ačkoli tvrdili, že se vůbec neznají. O „nestrannosti“ soudu svědčí i skutečnost, že jeden ze svědků například tvrdil, že na náměstí přišel z GUMu. Námitku advokáta, že GUM má v neděli zavřeno, odmítl soud mávnutím ruky: „Na tom přece nezáleží.“ Scénář prokuratury a KGB se tedy advokátům podařilo rozbít, navzdory zdravému rozumu byl však natočen jeden z nejhorších filmů sovětské justice. Není to vina odvážných advokátů, ale sovětského soudu, který dal poslušně přednost propagandistickým sloganům před průzračnou a lehce uchopitelnou pravdou. Ještě větší vina spočívá na těch, kteří sovětskou justici tlačili do pozice poslušné otrokyně třídní moci…

Nikolaj Monachov obhajoval také Krymské Tatary, kteří dodnes marně usilují o návrat do své původní vlasti. V tomto procesu mu poskytl značnou pomoc známý sovětský disident generál Petr Grigorenko, bývalý náčelník jedné z kateder Frunzeho vojenské akademie, účastník války, nositel vyznamenání, vědec a spisovatel, autor knihy „V podzemí lze potkat jenom krysy“. Užíváme-li ve vztahu ke Grigorenkovi generálské hodnosti, je to projev úcty, nikoli faktického stavu. Byl totiž degradován už za N.Chruščova. To je možná důvod, proč se advokát Monachov chová k otci první fáze destalinizace daleko rezervovaněji než mnozí jiní intelektuálové. Není si také jist, že by za Chruščova nepostihla „Pražské jaro“ stejná internacionální pomoc, jako za Brežněva.N.Monachov se dnes již sice advokacii nevěnuje, nepřestal však být právníkem. Je stále právním zástupcem Vladimira Dremljugy, který nyní žije ve Spojených státech a dosud se marně pokouší přijet do SSSR, aby tu mohl navštívit svého nemocného bratra Anatolije. Svědčí o tom i dopis, adresovaný 30.března 1990 generálnímu prokurátorovi SSSR A. Sucharevovi, v němž požaduje rehabilitaci Vladimira Dremjlugy a Vadima Delone (in memoriam):"

…Je nesnadné pochopit, proč dokonce poté, co byl našimi nejvyššími stranickými a státními orgány odsouzen samotný fakt vojenského zásahu v Československu v roce 1968, zůstává stále v platnosti soudní akt, který kvalifikuje protest proti této protiprávní akci jako trestný čin…

Snažně Vás prosím, abyste mne neprodleně informoval o Vašem předběžném rozhodnutí. Prosím, abyste pochopil situaci člověka, který je často nucen poskytovat rozhovory orgánům masové informace a je přitom zbaven možnosti srozumitelně vysvětlit, proč se v praxi orgánům naší justice nové myšlení projevuje s tolik zdlouhavou pomalostí…"

O dva měsíce později se Nikolaj Monachov obrací na prezidenta ČSFR Václava Havla a na předsedu FS Alexandra Dubčeka s prosbou o udělení čestného občanství Vladimiru Dremljugovi. Tutéž prosbu vysloví posléze sám na pražském kongresu The Peaceful Road to Democracy. Důvody jsou hned dva. Celý osud V.Dremljugy byl poznamenán jeho rozhodnutím vyslovit svobodně a nezávisle svůj názor na okupaci Československa. Čestné občanství pro člověka, který této zemi neváhal obětovat šest let svého života a v jiném smyslu byl později nucen radikálně změnit celý svůj osud, není podle mého soudu nepřiměřenou odměnou. Je tu však ještě jedna okolnost. Sovětské úřady dosud tvrdošíjně odmítají udělit V. Dremljugovi vstupní vízum, a on by rád navštívil svého nemocného bratra Anatolije. Monachov i Dremljuga se domnívají, že oficiální uznání československé strany by mohlo příslušné sovětské orgány pohnout k větší povolnosti. Nikolaj Monachov je také připraven odvézt nemocného Anatolije Dremljugu za bratrem do USA, zdá se však, že ani tato cesta není dosud zcela prosta komplikací - na letenky do USA se v současné době čeká řadu měsíců.

Navzdory těžkostem, s nimiž se dosud setkává, je advokát Monachov naplněn optimismem. Neúnavně pracuje v moskevské Helsinské skupině a v Moskevské tribuně a neztrácí víru. „Pokud lidé zmoudřeli,“ říká, „nenajde se už síla, která by je donutila zhloupnout.“

Cena svobody

Dozvídáme-li se nyní, že až v druhé polovině příštího roku by se měla sejít komise vědců a specialistů ze všech zemí, které se před dvaadvaceti roky podílely na „internacionální pomoci“, aby celou záležitost znovu posoudila a definitivně zhodnotila, naplňuje nás to pramalou radostí. Není třeba být odborníkem, aby člověk z vlastní zkušenosti věděl, jak invaze během během několika hodin dokázala rozbít vše dobré, co ve vztazích mezi lidmi v obou zemích bylo, ačkoli se o družbě a přátelství nikdy nežvanilo tak halasně, jako v uplynulých dvaceti letech.

Mohlo by se zdát, že velkolepý čin těch, kteří před dvaadvaceti lety vyjádřili svůj nesouhlas s okupací Československa, ztrácí na významu v obklíčení politických intrik, taktizování a zápolení o „zachování principů“, bez nichž se „reálný socialismus“ stává blábolením opilce. A přece právě opak je pravdou. Proti politice jako „umění možného“ se tehdy postavila nesmírná síla morálního imperativu, jež v lidech (často mimo jejich vědomí) působí stejně průkazně, jako se nad jejich hlavami pohybují hvězdy. Giordano Bruno odmítl kompromis se svým svědomím a vystoupil na hranici, Galileo sklonil hlavu před nezbytností, avšak pouze za cenu toho, že se pro lidstvo nestal symbolem přesahování lidských možností. Husova slova „Pravda vítězí“ kráčejí dějinami a odmítají uznávat hranice států. Velikost činu těch, kteří 25.srpna 1968 protestovali na Rudém náměstí proti znásilnění Československa, spočívá především v tom, že dobře věděli, jak zdánlivě je zbytečný a jak mizivě málo bude těch, do nichž zaseje símě pochybnosti. Museli tušit, jaké budou následky, přesto však odmítli mlčet…

Zbavovat se nepohodlných a neovlivnitelných (ať už cestou poprav či nuceného vyhnanství) patřilo ke zvyklostem bolševického systému od samého začátku. Již v roce 1922 vyplula z Ruska první „loď filozofů“, kteří se dravému systému nehodili. Záhy po ní z Petrohradu do polského Štětína odplula další loď s příslušníky ruské inteligence, z nichž mnozí posléze působili v Praze, například náboženský myslitel S.Bulgakov, filozof N.Losskij, historik A.Kizevetter. Z vlasti byli vypuzeni také N.Berďajev, L.Frank, L.Karsavin a důsledný Leninův oponent, sociolog P.Sorokin.

Je příznačné, že všichni, kdo byli donuceni navěky opustit vlast, museli podepsat listinu, z níž vyplývalo, že nepovolený návrat ze zahraničí se trestá smrtí. Tato formulace náleží V.I.Leninovi, který prosadil i její zakotvení v trestním zákoníku. Hovoříme-li tedy o zločinech stalinismu, jde o čirý eufemismus. Stalin v díle svého velkého učitele pouze navýsost důsledně a talentovaně pokračoval. Vyhnanství do zahraničí bylo posléze nahrazeno fyzickou likvidací nebo vězněním. Režim se k němu znovu vrátil teprve poté, co byl stalinistický teror (po historicky krátkém období chruščovského „tání“) nahrazen neostalinismem. Tak byl nucen opustit vlast A.Solženicyn, v přikázaném městě Gorkém byl fakticky vězněn A.Sacharov…

K odchodu z vlasti byli režimem donuceni i Natalie Gorbaněvská, Vadim Delone, jeho žena Irina Bělogorodskaja a Vladimir Dremljuga, který však předtím strávil v sovětských lágrech dlouhých šest let. Protestní akce na Rudém náměstí se konala teprve 25.srpna díky souhře okolností. Chtěli ji provést již 21.8., avšak toho dne byl zahájen proces s Anatolijem Marčenkem, manželem Larisy Bogorazové. Akci bylo tedy nutno přesunout.

Proces tehdy nemohl dopadnout jinak. V očích třídně a ideologicky zaslepené spravedlnosti nehrála žádnou úlohu skutečnost, že se obhájcům Kaminské, Kalistratovové, Pozdějevovi a Monachovovi podařilo napadrť rozbít křečovitou verzi obžaloby. Trest musel přijít.

Zpočátku se Vladimir Dremljuga dostal do poměrně snesitelného tábora v Murmanské oblasti. K jeho každodenním povinnostem patřil úklid kanceláří, prováděný nejčastěji ve večerních a nočních hodinách. Na kancelářských stolech stály telefony - a odsouzenému Dremljugovi se jakoby zázrakem podařilo provolat se až do Moskvy. Skoro hodinu pak hovořil se svým přítelem a spolubojovníkem Petrem Jakirem, předním sovětským disidentem… Příštího rána bylo v táboře nezvykle živo. Vedle mužů v uniformách se tu hemžili i nápadně nenápadní civilisté. Přišel nový trest a nový tábor. Tentokráte v mrazivém a nevlídném Jakutsku. Teprve po šesti letech mohl Vladimir Dremljuga opustit uzavřený a přísně střežený prostor, do něhož byli zaháněni lidé, kteří odmítali věřit lžím… Dnes již žije Vladimir Alexandrovič Dremljuga, narozený 19.ledna 1940 v Saratově, v New Jersey. Stal se podnikatelem a rád by přinášel užitek jak své vlasti, tak i zemi, s níž spojil jednoho srpnového poledne před dvaadvaceti lety svůj osud. Zatím však stále svádí marný boj o to, aby svou vlast mohl alespoň krátce navštívit. Tehdy u soudu řekl:"

Státní žalobce pro mne žádal tři roky pobytu v táboře - tedy maximální trest. Myslím však, že je to velmi snesitelná cena za těch deset minut, kdy jsem se cítil jako svobodný občan. Vždyť to bylo jediných deset minut svobody v celém mém životě."