Godot už přišel

Volalo se také Havel na Hrad, a to se nám splnilo. Z Havla se stal prezident, přijal tu funkci i po volbách, neboť podle svého názoru prošel zdárně zkouškou, kterou si sám uložil, totiž sestavit dobrou novou vládu. Listopadová hesla není možné brát na lehkou váhu. Razantním způsobem, s intuitivní jistotou vyslovovala názory a touhy těch, kteří se nebáli angažovat, to jest těch, kteří tu náhlou, nečekanou změnu politického systému v naší zemi zřejmě způsobili, nebo v ní sehráli důležitou roli. Kdyby Havel neseděl na Hradě, lidé by věděli, že to, co chtěli, nebylo dotaženo do konce. Revoluce by nebyla revolucí. Nešlo ovšem jen o něj. Že zde něco podstatného není v pořádku, je jasné i z toho, že pan Mohorita od koryta nešel, právě naopak, přímo neuvěřitelným způsobem se u něj udržel. Dokonce u jednoho z koryt nejvyšších, mám-li to říct tak vulgárně. Je v předsednictvu parlamentu a, nehledě na různé pokusy spočítat, kolik mu které hnutí poskytlo hlasů, je to ostudné. Mnoho se o tom nepíše a vysvětlení z vyšších sfér nepřichází. To je v současné době dobře zavedená metoda: o problémech se mlčí. Mlčení, zdánlivé zapomnění, odsun do pozadí jsou nejlepší metody, jak lidi ukolébat.

Je Godot také manipulátor? Nebo je nezkušený?

Ukolébat lidi je možné díky tomu, že se ocitli pod stálým tlakem shora. Donekonečna nám bylo opakováno, že nutně potřebujeme vládu odborníků, že jedině specialisté, profesionálové nás mohou vyvést z ekonomické krize. Na ekonomii, hospodářství byl položen zvlášť mocný důraz. Jistě ne náhodou. Politický zájem veřejnosti tak byl odsunut na druhé místo. Proto došlo k tomu, že v naší vládě zasedá tolik bývalých členů strany? Strany komunistické, která nás do krize zcela promyšleně zavedla? - Tak vypadá hlava. A tělo, stát? Situace je všude obdobná: vyměnily se špičky, ale hned ti pod nimi jsou ti staří, ti vlci, kteří mají všude známé, konexe, kterým dál funguje onen antisociální, desocializující, mafiánský systém. Má to působit tak, že bez nich to nikdy nepůjde.

Člověka mé generace - je mi přes třicet - nemůže nezarazit fakt, že do většiny vysokých funkcí se vyšplhali lidé z bývalých řídících, vyšších i nejvyšších struktur, tedy lidé, kteří zastávali různá vedoucí místa okolo osmašedesátého roku. Proběhla přímo fantastická erupce „dubčekovské“ generace. Po dvacetiletém půstu se hladově vrhli „na svá místa“.

Pak není tedy divu, že se mnoho neděje, že všechno trvá dlouho a mnohdy nedojde k ničemu. Typickým příkladem je soukromé podnikání. Člověk je překvapen, když se s nějakým soukromníkem potká - a to ještě někteří z nich bývají hromadnými sdělovacími prostředky označováni za nebezpečné (viz pan Švarc v Sázavě). Podmínky špatné, záruky mizivé. Prioritní slovo má stát, státní aparát, o nějaké decentralizaci není ani řeči, ačkoliv je to pro hospodářský pohyb vpřed podmínka sine qua non. Průměrný občan má před sebou dosti temnou budoucnost. Světlá zůstává oněm, jak se dnes už téměř povinně říká, temným silám. A jejich dobrým přátelům na ulici. Jít až na kořen problémů, dávat konkrétní odpovědi zdá se nemožné. Odhalit jednu špínu znamená začít rozplétat řetěz, který může mít konec kdekoliv. A ti, kteří jsou ve funkcích dnes (a bývali v nich kdysi), zjevně o rozplétání nemají zájem. Není divu, vždyť je těžko představitelné, že by byli v pravém slova smyslu „čistí“, když už se jednou na komunistické moci podíleli. - Snad jim křivdím.

Roste nedůvěra. Člověk se nemůže ubránit dojmu,

že je někým uměle vyživována, že je to čísi přání. - Poslanec parlamentu napíše úvodník do novin, jak je nejapné se rozčilovat nad vehementním zdražením Sunaru. Prý je to správné, dostali jsme kompenzaci, tak co chceme. Jeho pohled je už zřetelně diferencovaný od pohledu běžného občana, který se nemůže vyhnout dojmu, že tohle někdo udělal úmyslně, aby ho popudil. (Představte si, jak by asi reagovala bývalá opozice na zdražení takové potraviny.) Zajímalo by mne, kdy byl Sunar a mošty v původním balíku věcí určených ke zdražení (jemuž se opět říká přecenění). Jako by bylo zcela lhostejné, jestli ty mošty někdo bude nebo nebude kupovat. To jsou ty zákony trhu? Jako by bylo zcela lhostejné, jak budou lidé reagovat, nebo jako by se vyvolávala reakce záporná, nepokoje.

Mluví se o utahování opasků, že budeme mít jen to, co si zasloužíme. Ale naši zástupci si sami nejdřív odhlasují horentní platy, takže jich se utahování netýká. Stali se z nich profesionálové na západní úrovni. Pěstují návrat do Evropy. Tím zákonitě ztrácejí kontakt se svými voliči, už teď dochází k odtržení, které se okamžitě projevuje. Kdo z nás si po nástupu do zaměstnání může vybrat dovolenou? Atd.

Mluví se o tom, že se musí začít pořádně dělat. Začíná se kontrolovat dodržování pracovní doby. Moje osobní zkušenost: k bráně stavby přijede deset minut před koncem směny podnikové auto, vystoupí dva pánové a hledí na hodinky. Přitom by udělali lépe, kdyby hleděli do šaten, do sprch, na klozety, na ochranné pomůcky, prostě na všechny ty obvykle katastrofální podmínky, v kterých dělníci pracují. O ty se ale nikdo radši nezajímá. Kontrolovat pracovní dobu je snazší.

Godot už přišel, psalo se v listopadu.

Zkusme odhadnout, co to znamená. Před 17.listopadem (to je jasná dělící čára) jsme stále na něco čekali. Na někoho nebo na něco. Čekalo se, jak se říkalo, až to praskne. Neuvažovalo se příliš o tom, co to bude znamenat, protože se to nečekalo tak brzo. Brali jsme to prostě tak, že bude svoboda. V Beckettově hře se na konci Estragon ptá: A když přijde? (rozuměj Godot). Vladimír odpovídá: Budeme spaseni. - Zvykli jsme si žít v očekávání spasení, snad i spasitele. Žili jsme to čekání. A teď, jak bylo řečeno, Godot přišel. Kdo to je? Nový prezident? Nová vláda? Prezidentovi muži? Nový parlament? Cítíme, že tak to přece jen není. A tak se po prvotním nadšení, po tom krátkém vytržení, znovu vracíme k zažitému: k čekání. Na jiného Godota? Protože tenhle o problémech mlčí a čeká, až zapadnou, až na ně, zavaleni existenčními problémy, zapomeneme? Pár příkladů z velké oblasti mlčení: Jak to bylo se 17.listopadem? Co se vlastně stalo? Kdo byl v pozadí? Jak to, že pan Mlynář už vloni v létě při jedné party ve Vídni řekl svým českým přátelům, že se do Prahy vrátí buď do úřadu prezidenta, nebo do nějaké jiné vysoké funkce? - Co se děje s bývalými příslušníky StB (mimo to, že se baví výhružnými telefonáty novým zaměstnancům MV, případně jejich manželkám)? Jak daleko došly takové akce StB jako Norbert a Klín? - Jaká je pravda o případu pana Bartončíka? - Kdy bude vyhotovena a přijata nová ústava, která by byla nad parlamentem? - Proč byl Rusům vrácen A.V.Masljajev? (To je zvlášť otřesný případ, protože to je voják okupační armády, armády, která nás před dvaceti lety okupovala. Vrátit jim ho znamenalo potvrdit, že jsou tady právem, nebo že tu právem byli. Svou dezercí dal A.V.Masljajev najevo svůj vztah k tomuto typu armády. Leč - byl vrácen. Máme to chápat jako podivnou oběť vlády národní oběti? - A co se ještě nyní dá v jeho záležitostech dělat? Můžeme věřit, že opravdu dostal trest pouhých deset dní? - Doufám, že do SSSR bude vyslán člověk, který ho vypátrá a naváže s ním kontakt. Mohl by to být novinář a jeho cestu by mohlo financovat FMZV, které má na celém skandálu lví podíl. Námi tu byla poškozeno lidské právo na svobodu. My, sametoví, jsme zklamali důvěru toho, který chtěl zběhnout od násilí.) - Co bude s majetkem KSČ? (Nebo je snad zbytečné jim ho brát, protože se počítá s tím, že by se stejně musel brzo vracet?)

Ještě k případu Bartončík. Uvědomme si, jak nebezpečný je to precedent. Je to přímo ideální návod pro další podobné situace. Nenásledovala po náhlém odhalení přílišná měkkost, sametovost? A nebylo od prezidenta naivní věřit slovu případného estébáka, které dal v soukromí? Pokud existují usvědčující materiály, jak je možné, že pan Bartončík dál sedí v parlamentu? A neexistují-li, proč nejsou věci uvedeny na pravou míru? Nebo není v moci MV a generální prokuratury zjistit nezbytné informace? - Ministerstvo vnitra je další oblast mlčení, o níž prakticky nic nevíme. Jako by se nás netýkalo naše vlastní nitro!

Nafukují se mnohdy nepodstatné záležitosti,

kupříkladu onen hrubý výrok prezidentova mluvčího. Tomu se věnuje ohromná pozornost. Vášnivě se diskutuje o pomlčce v názvu republiky. A bývalí tajní dál navazují kontakty, k čemuž mají plno prostoru (a zřejmě i prostředků), komunisté honem investují svoje milióny, po ulicích chodí stovky veksláků, někde čeká atentátník ze Staroměstského náměstí a informace o vnitropolitickém dění váznou. V USA se noviny denně zabývají vnitropolitickou situací, ačkoliv to jistě není nestabilní země, kdežto u nás se dotýkáme pouze některých jednotlivostí, neboť nám ani nic jiného nezbývá.

Jak bude fungovat nový parlament, nevíme. Z případu Mohority a Bartončíka se však dá leccos odhadnout. Nic není nad ním, všecko je pod ním. Člověk všude naráží na propojené, uzavřené celky, společenství. Bývalí komunisté, komunisté, bývalí disidenti, kteří nyní obsadili funkce atd. Musí být velice ožehavé kritizovat člověka, který byl donedávna mým druhem v pronásledování. Nebo můj spolupronásledovatel. Nebo konfident jako já. Nebo vnitrák jako já. Atd.

Děje se spousta důležitých věcí, ale večerní zprávy ČST byly zkráceny na dvacet minut. Výsměch? Symbol? Vědět, co se děje, není pro nás vhodné? Je to jen pro zasvěcené, kteří mohou buď mluvit, nebo mlčet a v tichu slyšet trávu růst? Máme 59 ministerstev a nemáme od nich žádné zprávy. Děje se spousta věcí, ale redaktorce pražského vysílání Svobodné Evropy nebyl během tří měsíců do bytu zaveden telefon. Maličkost? Zřejmě Svobodné Evropě nemáme za co být vděční. Nebo je dokonce opět nebezpečná? Dost lidí ji opět preferuje před naším vysíláním, protože se tam doví leccos, co se doma nedoví.

Byli jsme po léta generacemi komunistů vedeni k tomu, abychom čekali. Byli jsme vedeni, abychom se nechali vést. Pamatuji se, jak začátkem prosince loňského roku jedna známá zpěvačka v Semaforu řekla, že my teď ze všeho nejvíc potřebujeme silnou vůdčí osobnost, za kterou bychom mohli jít. Tenkrát bylo jasné, kdo to je. A dodnes zjevně nikdo lepší není. Koncepce tohoto pohledu je však chybná. Je to omyl výchovy. Víc než silnou osobnost potřebujeme onu chuť, onen zájem, který nás nesl několik měsíců, který nás vedl na Václavské náměstí a na jiná fóra, na jiné agory. Musíme se sami starat o věci veřejné, stále kontrolovat ty, kteří nás zastupují, kteří jakoby za nás mluví.

Existuje dnes vůbec nějaký způsob, jak odvolat poslance? Co jestli se prokáže, že Bartončík skutečně byl spolupracovníkem StB? Jak ho odvoláme? On sám zřejmě nepůjde. A co dělat proti tomu, že je v předsednictvu parlamentu Vasil Mohorita, který se, pokud vím, ani nepokusil popírat, že byl u té pekelné organizace v pracovním styku?

Situace zdá se být fixována:

Dva roky se nic nezmění. Jenomže pořád ještě hodně záleží i na nás. Vždycky záleží na nás. Blíží se srpnové výročí, které se určitě neobejde bez velkých shromáždění. A tam budeme mít možnost znovu volat stará hesla: Mohorita od koryta! - Pryč s KSČ! (Rozuměj ve všech formách.) - Chceme slyšet pravdu! (Nebo nechceme?) - Je totiž zajímavé, že lidé, kteří slyší trávu růst, mívají tendenci neslyšet hlasy na ulici. Je to vliv starého komunistického způsobu naslouchání?

Na závěr ještě něco k proklamované profesionalitě špiček. Seděl jsem na radě OF v době, kdy měl vedle týdeníku Fórum vzniknout ještě deník OF. Bylo tam tehdy řečeno, že šéfredaktor nového deníku musí být profesionál (to znamená, že musí mít také praxi) a nesmí být příliš starý. Všichni, kteří měli poradní hlas, to vzali jako samozřejmost. Tím ovšem bylo řečeno, že budou muset hledat mezi těmi, kdo tuhle práci dělali v minulých dvaceti letech, a tudíž logicky jsou i profesionálně deformováni!

A jako by ony mravní principy, vyhlášené hned na začátku Václavem Havlem, byly pouhou utopií, kterou v praxi nelze udržet, naplnit. - Přes to „jako by“ si ale troufám tvrdit, že důležitější než návrat do Evropy, důležitější než perfektně fungující ekonomika, důležitější než boj o pozici stran a snaha strany, která „vyhrála volby“, své postavení zafixovat, je na začátku vyhlášená zásada, že pravda a láska musí zvítězit. To se ovšem ta pravda musí říkat, i když je nepříjemná nebo nebezpečná. Pravda se nedá mlčet.