Příteli ve zbrani, tvá čest je věrnost!

Na základě tohoto kulantního protokolu si 18.dubna vyzvedli důstojníci Rudé armády z cely předběžného zadržení ve Vlašské ulici č.3 devatenáctiletého vojína radioteleoperátora, který den předtím dostal v Kanceláři prezidenta republiky příslib, že se o něj tenhle stát postará. Postaral. Budiž mu země lehká.Vydání politického uprchlíka do rukou sovětské bezpečnosti nelze omluvit nízkými šaržemi těch, kteří je stvrdili svými podpisy. Odpovědnost za následky tohoto činu nesou i politici na nejvyšších postech - prezident, ministr vnitra a ministr zahraničních věcí. Od okamžiku, kdy celá aféra praskla, uplynulo již víc než čtrnáct dní. Za celou tu dobu si nikdo z kompetentních mužů nenašel čas, aby se k ní veřejně vyjádřil. Tímto protahovaným mlčením se ovšem jejich doposud pouze odvozená účast pomalu ale jistě mění ve spoluvinu. Stejné, či ještě horší ocenění patří masovým sdělovacím prostředkům. O televizi škoda ztrácet slovo, ale Masljajevův osud „nezaujal“ ani ambiciózní deníky, rozhlas a ČTK. Jedinou světlou výjimkou jsou Zemědělské noviny, kde se případu obšírně věnoval Jan Šubert. Lhostejnost médií beze sporu nahrála politikům na smeč: jako už tolikrát po listopadu, i teď se jim zdá, že nepříjemný skandál a otázky na něj navršené půjde umlčet tichem. Masljajev má spadnout pod tentýž stůl, pod kterým už leží viníci ze 17.listopadu, velezrádci ze srpna 1968, normalizace, majetek KSČ a vlastně celých 40 let naší poválečné historie. Už proto musíme doufat, že tentokrát to odpovědným místům neprojde tak snadno.

Zopakujme si stručně celou historii.

Alexandr Vitaljevič Masljajev se vynořil z anonymity 17.dubna 1990. Ten den se podle zápisu dostavil do Kanceláře prezidenta republiky, předložil svoji vojenskou knížku a požádal o politický azyl v ČSSR. Jednala s ním vedoucí sekretariátu dr.Honová, ale o návštěvníkovi věděl i kancléř JUDr.Lžičař a pravděpodobně další úřední osoby. Jak píše Jan Šubert, který u toho náhodou byl, celá kancelář o hocha dojemně pečovala a všichni přítomní mu prakticky zaručili, že všechno dobře dopadne. V rámci úředního postupu pak někdo z kanceláře přivolal služební vůz VB z Vlašské ulice na Malé Straně. Hlídka vojína odvezla do cely předběžného zadržení s tím, že druhého dne ráno má být dopraven na cizinecký odbor do rukou zástupce náčelníka p.Řebíčka, který s ním projedná „další opatření“ stran azylu. Jak se dočítáme z policejního záznamu, Masljajev nebyl ve Vlašské vyslechnut, neboť se nepodařilo sehnat tlumočníka. Ve 20.00 hod.- před nástupem do cely (což mělo údajně zajistit jeho bezpečnost před orgány sovětské ambasády a velení vojsk) - odevzdal Alexandr Vitaljevič policistům všechny své věci: krabičku cigaret BT, pár dopisů, diář, komsomolský průkaz, vojenskou knížku, 10 východoněmeckých feniků a hodinky zn.Poběda, česky Vítězství.Druhý den ráno se Vlašská spojila s Úřadem FMV pro cizineckou agendu, konkrétně s paní Kýznerovou. Ta příslušníkům sdělila, že „probíhá jednání se zástupci velvyslanectví a armády SSSR“ a Masljajev že má prozatím zůstat v cele. Jak vysvítá ze zachovaného dokumentu, spočívalo ono mírně řečeno překvapivé „jednání“ v rozhovoru zastupujícího náčelníka Řebíčka s tajemníkem sovětské ambasády Tolstograjevem. Oba pánové se poměrně rychle shodli: ještě 18.4. dopoledne mohla paní Kýznerová oznámit do Vlašské, že „vojenský zběh bude okamžitě předán sovětskému vedení“. Ve 13.00 si pak skutečně pro Masljajeva přijeli v černé volze s modrožlutou značkou diplomatického sboru.Zaklapnutím zlověstně černých dvířek málem celý příběh skončil ke všestranné spokojenosti zúčastněných aktérů (mimo Alexandra V., samozřejmě): úředníci prezidentské kanceláře mohli čas od času letmo vzpomenout na vojáčka, o kterého se tak dobře postarali, hoši z pasů a víz dál svérázně řešit žádosti o azyl a sovětští emisaři psát pochvalné zprávy o československé loajálnosti. Souhrou náhod se však do případu zamíchal režisér Krátkého filmu Vladislav Kvasnička. Díky jeho reportáži v Respektu se celá záležitost dostala na světlo a odpovědná místa budou dříve nebo později donucena zodpovědět pár dotazů.Ponecháme-li stranou kancelář prezidenta, kde jde spíše o problém lidské účasti (tj.vysvětlení, proč se ani dr.Honová ani dr.Lžičař dál nezajímali o utečencův osud), zůstává druhým na ráně ministr Dienstbier. Lidové noviny publikovaly ve čtvrtek 2.8. (tedy osm dní po veřejné prezentaci aféry) rozhovor, ve kterém šéf ministerstva zahraničních věcí mluví i na téma eventuálních žádostí sovětských vojáků o azyl. Podle pana ministra musí být tyto žádosti - budou-li podány - řešeny kladně. O Masljajevovi ani slovo. Jde o cynismus, anebo o nedostatek informací? Ani jedna varianta není zrovna povzbudivá, ale ta druhá se přece jen může napravit - - lepší organizací sekretariátu například. Černínský palác by tedy měl co nejdříve říci, jak se na tragédii dívá a co z ní vyvozuje pro svoji další práci.Hlavní vinu má v záležitosti samozřejmě vnitro, i když ministr Langoš tady jen zdědil smutné dědictví pasivity tandemu Čarnogurský-Sacher. Všichni víme, jakou obsedantní důležitost přikládal Richard Sacher odboru pasů a víz. Pracovníci tohoto odboru nebyli vůbec zařazeni do prověrek občanských komisí a proto tam skrylo množství pochybných existencí z jiných sekcí StB. Nejvyšších hlavounů pasové agendy se sice prověrková úleva netýkala, ale trápit se tím nemuseli. Mám v ruce zprávu občanské komise, která 20.dubna 1990 (dva dny po vydání Alexandra Masljajeva) napsala o 1.zástupci ředitele Úřadu FMV pro pasovou službu a cizineckou agendu: „Prověřovaný se po dobu svého působení v náčelnické funkci na správě pasů a víz podílel na odnímání cestovních pasů i vydávání zákazů výjezdů do zahraničí. S odůvodněním, že výjezd není v zájmu společnosti. Prověřovaný se propůjčil k praxi odnímání pasů a zakazování výjezdů s vědomím, že tato administrativní opatření jsou v rozporu s duchem helsinské dohody. Komise nedoporučuje jeho další setrvání ve FMV.“ Přes tento jednoznačný závěr zůstal úředník, nositel medaile Za upevňování přátelství ve zbrani III.stupně, ve funkci dodnes, respektive právě dnes (3.8.90) konečně odešel. Není divu, že s takovým personálem azylového úřadu neměl „vojenský zběh“ sebemenší šanci. Otázka zní, nakolik nové vedení vnitra pokročilo v budování mechanismů, které by možnou reprízu Masljajevovy tragédie s jistotou vyloučily.A ještě perličku. Podle zdůvodnění ředitele Úřadu FMV Konráda byl sovětský vojín vydán orgánům SSSR na základě smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk z října 1968. Experti z legislativního odboru téhož Úřadu však napsali, že: „Vláda ČSFR i vláda SSSR považují vstup sovětských vojsk do Československa v roce 1968 za akt odporující mezinárodnímu právu. Tato skutečnost byla nastíněna v Dohodě mezi vládou ČSSR a vládou SSSR o odchodu sovětských vojsk z území Československa, která byla podepsána 26.února 1990 v Moskvě. S přihlédnutím k této skutečnosti lze označit smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk z roku 1968 za nulitní.“ Alexandr Vitaljevič byl tedy československými orgány vydán na základě zrušené smlouvy. Může to znamenat jediné: ti, kteří ho vydali, zřejmě dál v srdci trvají na její platnosti.