Jakou váhu má naše slovo?

Vojáci jsou tedy spokojeni, těší se domů, hájí leninské principy, dodržují smlouvy a jsou našimi přáteli. Jen ti nejodvážnější dokáží porušit rozkazy a promluvit.Až v neděli není ve zpustošeném prostoru u Přáslavic vidět nikoho z důstojníků a polosvlečení vojáci lelkují před napůl rozebranými ubikacemi nebo na hřišti kopou do mičudy. Až mezi nesmyslně vybetonovaným kusem lesa a zaolejovaným rybníčkem, poměrně daleko od ostatních se opaluje tmavovlasý hromotluk. Představuje se jako Ilja. „Nejsem Rus, jsem Ukrajinec,“ zdůrazňuje a vypráví, že žije poblíž Donu a je učitelem hudby. Prý měl prostě smůlu. Neměli na fakultě vojenskou katedru, tak ve svých 24 letech narukoval na dva roky. K nám ho převeleli v prosinci loňského roku a až tady vlastně zjistil, že slouží v armádě okupantů. Rozhlíží se, zdali nikdo neposlouchá, a spiklenecky šeptá: „My také na Ukrajině nechceme Sovětskou armádu, ale zatím to jsou jen sny. Snad jednou i Ukrajina bude svobodná.“ Trošku zčervená. Stydí se snad za svoji uniformu, nebo za svůj věčný strach. Jsme v rozpacích, tak odvádím řeč na stav okolní krajiny. Ilja se jen trpce usměje: „My obyčejní vojáci nemáme zájem věci ničit, ale naši velitelé mají vztek, říkají, že sem po nás přijdou Němci, a nemají rádi vašeho prezidenta Havla. Takového soudruha bychom ale u nás na Ukrajině moc potřebovali.“ Kdosi přichází a Ilja raději okamžitě mění téma hovoru: „…ano, podle dohody tady už za týden nebudeme. Dosvidanija."O kus dál rozebírá skupina vojáků jakési základy. Drobný opálený kluk, snad velitel, se chlubí: "Nechceme po sobě nechat nepořádek. Když sem přišli naši, tak tady bylo pole. Tak tedy znovu uděláme pole.“ Hrdě se tluče do prsou a prohlašuje: „Jsem odjakživa komunista a stojím si za svojí prací, tak proč vaše noviny pořád píší, že po nás zůstává spoušť. Tady vidíte, jaká je skutečnost.“ Uválení vojáci opravdu pečlivě vybírají kusy cihel a mezi rozlehlými hromadami neutěšené suti se začíná rýsovat osamocený čtvereček půdy.Na chvilku si spolu sedáme stranou. Nabízím mu cigaretu a láhev teplého piva. „Proč jsi ke mně takový?“ Voják zoufale vytřeští oči a najednou se dává do dětsky opravdového pláče. Polyká slzy a tiše mi vyčítá: „My jsme vám tolik ublížili a ty se mnou jednáš jako s přítelem, proč?“ Jeho otec je důstojník a šedesátém osmém obsazoval Prahu. Syn je od čtrnácti let po vojenských učilištích. Ještě mu není devatenáct a už se cítí strašlivě zbytečný. Musí plakat studem a vlastní beznadějí. Tiskneme si ruce a on se loučí slovy: „Ať žije přátelství Estonska a Československa."Voloďu jsem potkal ve Vysokém Mýtě. Ukrytý v houští pozoroval, jak se ostatní vojáci z obrovské posádky chystají ve zmatku k odjezdu. "Odskočil jsem si něco koupit,“ oznamuje mi místo pozdravu a loví tři zmuchlané desetikoruny. Chci podivného vojáka trochu potěšit, tak ho zvu do města na pivo. Nechce však o hospodě ani slyšet, tady v křoví mu prý je nejlépe. Až po dlouhém váhavém rozhovoru ze sebe konečně vyrazí: „Mapu, prosím, potřeboval bych mapu."Zaslechl jsem už kdesi, že několik vojáků od posádek uteklo a hledají azyl v Československu, nebo se pokoušejí dostat na Západ. Ptám se tedy Volodi přímo. Nezapírá. Nechce zpátky domů. Pracoval v Čeljabinsku jako řidič. Nedávno se tam zřítil mizerně postavený dům a v jeho troskách zahynulo mnoho lidí. "Nemám prostě proč se vracet. Asi to nepochopíte, ale v Sojuzu se prostě žít nedá… Nemáte nás rádi, napsali jste nám na vrata ‚okupanti táhněte domů‘, ale já nejsem politik, jsem úplně obyčejný dělník.“ Je k smrti vyděšený. Zřejmě čekal, co s ním provedu.Ve své nápadné vycházkové uniformě se krčil už druhý den v roští, svíral svoji obrovitou čepici a nevěděl, kudy kam. Vůbec netušil, kudy vede cesta k rakouským hranicím a jaká tam je situace. Jen s velkou nejistotou se Voloďa zbavuje vojenského saka a mohutné brigadýrky. Obléká si můj generacemi molů prožraný svetr. Přílišnou důvěru nemá ani ke spolehlivé adrese dobrých známých. „Jednou snad budu moci přijet do Československa ne jako voják, ale jako turista. Pak vrátím ten svetr,“ loučí se a mizí do noci. Po několika dnech se dovídám, že jeden ze sovětských vojáků přešel úspěšně hranici a požádal o pobyt v sousedním Rakousku.Za první republiky to bylo právě Československo, které poskytovalo spolehlivé jistoty azylu ruským a německých uprchlíkům. Patřilo to k jeho dobré dnes tak opěvované tradici.Vlastně náhodou se dovídám od vysokých funkcionářů ministerstva národní obrany, že dva sovětští vojáci u nás požádali o politický azyl. Okamžitě s nimi toužím hovořit. Kde je ale hledat? Kde utečenci bydlí a kdo u nás vůbec azyl uděluje? Zkusím vytočit číslo ministerstva vnitra. Anonymní služba mne přepojuje do anonymní kanceláře, kde nic nevědí a odkazují mne na jinou anonymní kancelář, kde také nemají informace. Po dvou hodinách u telefonu nevím vůbec nic.Zkouším tedy federální ministerstvo zahraničních věcí. Ředitel odboru pro SSSR pan Černý bohužel o zběhlých vojácích nemá ponětí. Také však cosi zaslechl a jejich osud by ho velmi zajímal. Snaží se mi poradit a uvažuje: „Myslím, že o politických azylech, respektive o žádostech o trvalý pobyt by zřejmě prozatím měla rozhodovat vláda. Ale zkuste ještě vojáky. Ti to přece musí vědět."Znovu tedy obtěžuji naši generalitu. "Určitě dva sovětští vojáci žádali o azyl. Vždyť jsme se k tomu vyjadřovali a přimlouvali se za ně. Sověti by jim v případě vrácení připravili peklo,“ ujišťují mě s tajuplným úsměvem na štábu. Nic konkrétnějšího prý nevědí.Jediný, kdo by mi mohl pomoci, je pan prezident. Spojuji se s jeho kanceláří, kde se mne ujímá doktorka Honová. „Ano, vzpomínám si, přišel sem nedávno jeden sovětský vojáček, hned vám to najdu,“ klidně říká. „Tady to mám,“ nalézá zápis a čte: „Dne 17.4., Alexander Vitalijevič Masljajev, narozen 22.1.1971, vojín, číslo vojenské knížky UN 00 42 391.“ „Byl to takový slušný chlapec,“ vzpomíná paní doktorka. „Přišel a vlastně stejně jako oslavovaní kremelští hrdinové veřejně prohlásil, že nebude sloužit v armádě okupantů. Když uviděl příslušníky Bezpečnosti, tak se rozplakal a zoufale se ptal: ‚Co špatného jsem provedl?‘“ Pracovníci prezidentovy kanceláře chlapce utěšovali. Vždyť jde jenom o formalitu. Nejsou na takové případy zařízeni a tak automaticky spadají na místní oddělení do Vlašské ulice. „Jak to dál dopadlo, nevím, snad mu ti příslušníci nějak pomohli. Samotnou by mě to zajímalo,“ končí paní doktorka vyprávění a prosí, abych zavolal, až se něco dozvím.Alexander si určitě musel uvědomovat obrovské riziko spojené s útěkem z posádky. Možná až příliš citlivě vnímal obrovské bezpráví okupace a bytostně toužil po spravedlnosti, po pravdě, tak se odhodlal připojit na stranu boje proti lži. Možná byl jenom oblouzněn vidinou lepšího života a rozhodl se využít situace.Vydávám se po jeho stopách. Službu konající strážmistr za nedobytným okénkem kamsi telefonuje a pak mě odvádí k veliteli, který právě dojídá oběd z hliníkového kastrůlku. „Byl to takový slušný kluk. Celý se klepal, strašně se bál. Tady jsme ho jen vyslechli a poslali dál,“ vzpomíná si ochotný nadporučík a dodává: „Nemám tušení, jak to mohlo dopadnout, jestli ho nevrátili Sovětům. Byl to vlastně vojenský zběh.“ Nechávám si pro sebe úvahu o právu odmítnout vojenskou službu z morálních důvodů.Z Vlašské ulice prý Alexandra Masljajeva předali na Žižkov, na cizinecké oddělení FMV. Nepříjemná budova z období totality skrývá několik institucí vnitra. Žádná však není uvedena v telefonním seznamu. Neútulná hala, kde se cizinci přihlašují k pobytu, svítící zákazy vstupu, mříže. Úřadující slečna si vzpomíná, že nějaký takový případ vyřizovali. Dlouho a ochotně hledá v archivu, ale jméno Masljajev tam není. „Tady žadatel vyplní žádost a odejde. My nemáme možnost nikoho zadržet ani ubytovat,“ vysvětluje a snaží se poradit. "Musíte napsat dopis, snad vám do měsíce odpoví. Bohužel nemáme styk s veřejností."Čas utíká, ale jediná stopa končí na vnitru. Čeká na odpověď. Mezitím letadlo prezidenta republiky na obdiv celému světu přiváží uprchlíky z Albánie, úřady nabízejí pobyt Kurdům a začínají se vyřizovat i žádosti dalších běženců. Snad se úřady snaží splatit morální dluh za statisíce našich uprchlíků, kterým cizina v minulosti poskytovala druhý domov. Současně rozdává ministr Sacher úsměvy a hovoří o likvidaci starých struktur a hlavně o křesťanské pomoci bližnímu. Všude se hovoří o našem otevírání se světu, tak nevěřím, že by člověk, který požádá prezidenta republiky o ochranu, mohl být odmítnut a chladnokrevně předám komunistické likvidační mašinérii.Až 9.července ztrácím trpělivost a snažím se o vstup do žižkovské budovy federálního pasového úřadu FMV. Po chvíli čekání přibíhá referent s průklepem očekávané odpovědi. Alexander Vitalijevič Masljajev byl dne 19.dubna podle smlouvy o pobytu sovětských vojsk na našem území předán sovětským úřadům. Oči mi sjíždějí na špinavou drapérii. Jsou na ní zřetelné stopy po nápisu o věrném boji za ideály KSČ. Vedle visí vybledlé fotografie neústupných ochránců socialismu. Myslel jsem, že právě zrušení smlouvy o pobytu sovětských vojsk letošního 26.února se stalo podnětem k jejich odchodu. Tak se přece dohodl prezident ČSFR s prezidentem Gorbačovem.Pokud náhodou je Alexander Vitalijevič Masljajev ještě živý, tak až se po létech vrátí odkudsi z Kolymy, chtěl bych ho potkat, abych se mu omluvil za prázdná slova o svobodě a demokracii a ztracenou důvěru k Čechům a Slovákům. Rád bych se omluvil i druhému neznámému uprchlíkovi a ostatním sovětským vojákům, kteří přecenili váhu našich tirád o demokratických tradicích a také požádali o politický azyl. Snad se při tom udržím, abych se nerozbrečel studem a vlastní beznadějí.

ÚŘAD FEDERÁLNÍHO MINISTERSTVA PRO PASOVOU SLUŽBU A CIZINECKOU AGENDU 130 51 PRAHA

Č.j.: UC-2261/230–90Dne 27.6.1990

Krátký film, Jindřišská 34, pošt.příhr.788, 112 07 Praha 1 

K Vašemu dožádání ze dne 24.5.1990 pod značkou Stö/sak sdělujeme, že jsme neobdrželi žádost občana SSSR Alexandra Vitalijeviče Masljajeva o politický azyl v ČSFR.Podle informace, kterou jsme získali na MO VB Praha 1, Vlašská 3, byl jmenovaný předán 19.4.1990 zástupcům střední skupiny sovětských vojsk v ČSFR, ve smyslu Smlouvy mezi vládou ČSSR a vládou SSSR o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR, vydané vyhláškou MZV č.11/1968 Sb.

Ředitel Úřadu FMV pro pasovou službu a cizineckou agendu dr.Miloslav Konrád (podpis).