První proces

Posádkové město, čtvercové náměstí, čtvercový park, lemující kdysi výstavnou budovu: dříve důstojnické kasino, dnes posádkový dům armády. Ve velkém sále pod neorenesančně vyvedeným stropem zasedá vojenský obvodový soud. Vojenští soudci, vojenský prokurátor, civilní obhájce. Terezín 13. a 14. března t. r.

Souzen je jedenapadesátiletý policista, který 17. listopadu večer, když už bylo po všem, projížděl ve služebním autobuse Národní třídou. Řidič zastavil, policista vyběhl, namátkou se vrhl na mladou ženu (stejně starou jako jeho dcera), zbil ji, zkopal, opět nastoupil a autobus odjel. Přivolaná sanitka odvezla postiženou do nemocnice. Ještě během hospitalizace za ní zašel redaktor Lidové demokracie a napsal o incidentu článek.

O případ se ihned začne zajímat civilní prokuratura, brzy potom vojenská. Ta s ní sepíše 28. listopadu protokol a už začátkem prosince žena na rekognici pozná pachatele, který jde do vazby. Přelíčení se má odehrát v Praze, jelikož je tu však nebezpečí „podjatosti soudů“, které soudily účastníky předchozích manifestací (tedy podjatosti ve prospěch obžalovaného), přeloží se do Litoměřic. Den před jeho konáním nová změna místa: Terezín. V Litoměřicích údajně není k dispozici dost velký sál. Právní zástupkyně poškozené se o tom dozví telegramem na poslední chvíli. Novináři všelijak, asi proto je jich v téměř prázdné síni sotva patnáct. Plus rodiče poškozené, pár svědků. Smůla, souhra náhod či něco víc?Druhý den, díky článkům a televizi, je sál téměř plný.

Policista je obžalován ze zneužití pravomoci veřejného činitele. Paragraf 158. Jelikož došlo zároveň k těžké újmě na zdraví, půjde o odstavec 2, písm. a) tohoto ustanovení. Tresty se tu pohybují od tří do deseti let. Prokurátor je názoru, že jednání obžalovaného je „pro společnost nebezpečné“, že tato nebezpečnost „je zvyšována zejména brutalitou útoku“ a že je třeba vzít v úvahu, „že obviněný se v minulosti obdobného činu vůči jinému občanovi dopustil“. Žádá trest v dolní polovině sazby, soud vyřkne verdikt 4 a půl roku v I. nápravné skupině a ztrátu hodnosti. Odsouzený se jmenuje Jaroslav Oudrán.

Jak prožil svých jednapadesát let? Vyučil se zemědělským technikem, šel na vojnu, odtud rovnou k SNB v Praze. Celý život u policie. Pracoval na nejnižších útvarech, před deseti lety povýšen na staršího inspektora na místním oddělení v Břevnově. Nadporučík. Na jedné straně prý jeden z nejlepších při plnění služebních povinností, mnohokrát kázeňsky odměňován, na druhé straně prý kritizován pro vznětlivé chování. Jeden kázeňský trest za použití násilí vůči občanovi. Maličkost: jednou soudně trestán. V r. 1969 byl vojenským soudem odsouzen ke čtyřem měsícům podmíněně na dobu jednoho roku za ublížení na zdraví. Podle vlastní manželky „ji nikdy neuhodil, ani děti nebil“. Co by taky uvedla jiného? Všechno v nejlepším pořádku. Další maličkost: před lety si pobyl několik týdnů v nemocnici a jeho žena se nikdy nedozvěděla proč. Co je to za člověka? Intelekt v pásmu průměru, vrozená agresivita neprokázána. Na akci toho dne se přihlásil dobrovolně, prý místo kolegy, kterému se to zrovna nehodilo. Co je to tedy za člověka?

Žádný velitel, žádný rozkaz

Před soudem nic nepopírá (Připouštíte, že jste tak jednal? - Připustit to mohu.), jen si na nic příliš nevzpomíná. Nejen že si nepamatuje, že by tu ženu bil, on vůbec neví, že by jednotce někdo velel, že by toho dne dostali jakékoli rozkazy nebo instrukce týkající se celé akce. Neví, kdo byl (tedy, že by vůbec byl) nějaký velitel, nemůže tedy říct žádné jméno. Odpoledne sedmnáctého se prý měli sejít před Muzeem SNB, tam byla provedena prezence (kdo ji prováděl, neví), potom nastoupili do autobusu, dostali helmy, obušky a štíty (netušil proč, údajně si myslel, že půjde jen o jakousi „zajišťovací akci“) a popojížděli po různých místech (Národní divadlo, Bartolomějská …), vytvořili „obkličovací kordón“. (Kdo vám řekl, že máte dělat ten kordón? - Někdo řekl, že se vystupuje. / Vy nevíte, koho posloucháte? - Ne. / Prováděli jste řadu úkonů, vy nevíte, kdo velel? - Nevím. Domníval jsem se, že velitelem je nějaký nadporučík Šlajs. Je to jedinkrát, kdy padne jméno velitele.) Potom opět nastoupili, popojížděli, až večer zastavili na inkriminovaném místě, on seděl na prvním sedadle, vyskočil z autobusu a začal rozšlapávat svíčky. (Proč jste bezdůvodně vystoupil z autobusu? - Nikdo mi nic nerozkázal, asi to byl důsledek mého psychického stavu. / Byla k tomu nějaká příčina? Co se dělo v davu? - Žádná příčina, asi mi prasklo v hlavě, nevím.)

Nadporučík se bez zdráhání ke všemu doznává, doznává se ke svému konkrétnímu minutovému činu. Všechno dělal sám o své újmě, nikdo mu nedal sebemenší rozkaz. O okolí, velitelích, rozkazech, instrukcích, okolnostech neví zhola nic. Bohužel se nedozvíme, zda vůbec něco od 14. do 22. hodiny s kolegy jedli či pili, co jim (tím spíš kdo) říkali o demonstrantech, jak jim byli manifestující lidé prezentováni. Toho se tento případ už údajně netýká.

Pěšák

V listopadu se stala obludná věc. A když už bylo po všem, navíc jaksi neplánovaně, místem projíždí opožděný autobus, z něj vyskočí pěšák, prasknou mu nervy, vybije se … Pěšák je sám, jediný, autobus taky jeden, jaksi mimo rámec akce. Jsou tu svědci, novináři, pěšáka není obtížné lapit. Všechno vezme na sebe, všechno spáchal o své vlastní vůli, za všechno si může sám. Nikdo, naprosto nikdo mu nic nerozkázal.

Zvláštní … Ale ta akce předtím?J. Oudrán byl velmi rychle identifikován a odsouzen. Klobouk nás všech dolů. Spousta lidí si úlevně oddechne: tamti už konečně nebudou beztrestní. Jenže: J. Oudrán má daleko k exemplárnímu případu, povaha jeho činu, jeho věk, psychika i jeho role v zákroku staví tohoto pěšáka kamsi na okraj obludností onoho listopadového dne. Je jejich dovětkem, boční větví. Hlavní peň je třeba hledat trochu jinde.