O ženě, která prožila 16 let ve vězení

Osudný skauting

Píše se květen 1949, uplynul více než rok od únorového převratu. Nová moc si upevňuje pozice a hlava nehlava se zbavuje protivníků. Krátký čas jí stačí k tomu, aby poslala řadu lidí do žalářů a někoho už i na smrt. Když se schyluje k akci, ve které hraje paní Skálová svou nepříliš velkou roli, je již několik měsíců po popravě údajného mstitele smrti Jana Masaryka, národně socialistického studenta Choce, ve vězení čeká na soud vůdce květnového pvstání z r. 1945 generál Kutlvašr a diváci v kinech žasnou nad policií vyrobeným filmem o čihošťském zázraku (mrtvého pátera Toufara zde v kněžském ornátu nahradil prokurátor Čížek). Gottwald si vyrovnává účty s tzv. rezistencí. A lidé sžití s prvorepublikovou demokracií definitivně chápou, že je všemu konec. Někteří se smiřují s osudem a rezignují, jiní obratem nebo jen zvolna přistupují na pravidla nové hry. Nacházejí se však i takoví, kteří chtějí chod poúnorových událostí zvrátit. Mezi ně se dostává i sedmatřicetiletá paní Skálová.

Nebyla rozená revolucionářka, dětství neprožila nijak výjimečně - střední škola v Plzni, státnice z francouzštiny, v 15 letech poznává skauty. Příroda, výlety a zásada Na svou čest si ji získávají. Skauting s jí stává osudným, provází všechny kroky jejího života. Narodila se krátce poté, co u nás r. 1911 A. B. Svojsík s Janem Novákem tuto organizaci založili. Po sňatku se skautským vůdcem JUDr. K. Skálou se v roce 1934 stěhuje do Prahy, kde dostává svůj první oddíl a přezdívku Rakša. Spolupořádá letní tábory, stojí u zrodu slavného střediska Šipka, přiváží nové poznatky ze Švýcarska. Z klubovny na Petrském nábřeží, z vyřazené lodi, kterou koupil Foglar, je po rozpuštění Junáka předvolána na gestapo. Myslí, že jde rovnou do kriminálu. Teplé oblečení si však bere zbytečně, na uvěznění má ještě devět let času.

Noční telefon

„Tato akce byla reálná a byla vůbec nejodhodlaněji a nejradikálněji pojatým výkonem branné demokratické rezistence,“ hodnotí příští událost ve svých Pamětech prof. V. Černý. O co v akci, jejímž nejhmatatelnějším důsledkem bylo šest poprav, deset doživotí, bezpočet mnohaletých trestů a kdoví kolik zmařených osudů, tehdy vlastně šlo?

V noci ze 16. na 17. května 1949 měl být proveden vojenský převrat, který měl změnit poměry v naší zemi. Kromě armády - připraveny byly i posádky z Moravy a Slovenska - byli zapojeni i sokolové a skauti, přes velvyslanectví bylo navázáno spojení s exilem. Navíc byli v té době ještě v úřadech a na ministerstvech lidé, kteří s novým režimem nesouhlasili a příležitost ke zvratu uvítali. Byli si velmi dobře vědomi, že se na svých místech už dlouho neudrží, že za chvíli budou odstaveni a že akce tedy nesnese odkladu.

Dostat se do víru událostí není pro Dagmar Skálovou velký problém. Vyrostla za první republiky a kromě toho, že je ve středu skautského dění, je i manželkou dlouholetého pracovníka pražského policejního ředitelství a poté vrchního odborového rady Ministerstva vnitra, blízkého Kutlvašrova spolupracovníka z konce války. Roli hraje i okolnost, že v sousední vile Na Ryšánce v Bráníku, kde Skálovi bydlí, žije rodina Čančíkových. E. Čančík je chemikem u armády, má tu četné styky, je v kontaktu se západními ambasádami. Krátce před zamýšlenou akcí paní Skálovou žádá, zda by neposkytla své skautské kluky jako spojky. Chvíli váhá, perou se v ní dvě protichůdné věci - jednak má o své svěřence strach a i když je jim už 18 let, cítí za ně odpovědnost, na druhé straně ví, že je to potřeba. Svoluje, protože je - možná naivně - přesvědčena, že nepoteče krev.

Zatímco v určenou noc doma čeká u telefonu, aby mohla dát či zamítnout svolení svému oddílu, dejvická sokolovna, odkud čeká hovor, je již sledována Bezpečností. Příprava je přes přísnou konspiraci vyzrazena. Původně měla být rozfázována na třikrát, ale na poslední chvíli padá rozhodnutí, že by to bylo tříštění sil; začátek se jednotně posunuje o týden. Zřejmě osudová chyba, protože mezitím dochází k udání a do sítě se infiltruje Bezpečnost. Ve chvíli, kdy má akce vypuknout, už jsou Dejvice obklíčeny. Policie zatýká nejen iniciátory, ale každého, kdo je v tu chvíli na ulici. K osvobození Kutlvašra z pankrácké věznice, aby se postavil do čela armády, nedošlo. Důkladně promyšlený akční plán, kdy ve stanoveném termínu měla být obsazena důležitá místa, zajištěny klíčové osoby až po místní bezpečnostní referenty, se hroutí. Příští dny, během nichž mělo být rozpuštěno Národní shromáždění, do svobodných voleb nastolena úřednická vláda a zrušeny všechny národní výbory, přichází obrovská vlna zatýkání a výslechů. SNB a milice mají plné ruce práce.

Rajčata, která nikdy neuzrála

17. května ráno zatýkají manžela, večer přicházejí pro ni. Čeká je, ručník a kartáček na zuby už má připraveny v tašce. Ví, že je celý den z protější stráně sledována. Stihla jen vynést přes plot z domu psací stroj, na němž byly napsány nerealizované výzvy k národu pro tisk a rozhlas. A ještě zasadit rajčata, aby jí uběhl den. Ty zakrátko, už bez její přítomnosti, zničí kola vozu, na který noví obyvatelé nakládají obsah knihovny. Zatčena je v sedm večer, a než ji stihnou vyzvat, aby šla s nimi, mizí v jejich kapsách věci, které se jim na pohled hodí - i nylonky pro neteř a nová baterka.

Borkovec a spol.

Po příjezdu do Bartolomějské následují hodiny čekání ve zcela přeplněném „biografu“. Příští dny se snaží vyšetřovatel s pomocí osmi přizvaných hromotluků vytlouct z jedné bezbranné ženy doznání. Když tři bezvědomí nestačí, ukazují jí místnost s mučícími nástroji. Namířená pistole vyšetřovatele s úšklebkem: Když střelím, ani pes po tobě neštěkne, je v kontextu s předchozím něžností. Při konfrontaci s Čančíkem má zavázané oči, po hlase svého souseda nepoznává. Přivážejí ho na vozíku a je asi pod injekcemi, mluví z cesty.

Za sedm týdnů následuje soud. Spis nadepisuje proslulý soudce Novák na návrh pověstného prokurátora Urválka lakonicky „Borkovec a spol.“ S rezistencí má být učiněn rázný konec: JUDr. Jaroslav Borkovec, který je postaven do čela procesu, je bratr přednosty kriminální ústředny v Praze Zdeňka Borkovce, toho, který byl jako první přivolán k mrtvému Janu Masarykovi na dvůr Černínského paláce a kterému bylo vyšetřování okamžitě odebráno Státní bezpečností. Vědělo se, že do případu je zasvěcen i bratr Jaroslav.

Soud rozděluje spiklence libovolně podle předem připravené režie do několika skupin. V čele jedné z nich, označené jako 3. skautská skupina, se ocitá Dagmar Skálová. Prokurátor pro ni navrhuje smrt. Vlastní osud ji však v tu chvíli příliš nezajímá, snaží se vzít všechno na sebe, aby ti její kluci z procesu vyvázli. S pomocí slušných dozorců se podaří je instruovat, že šlo jen o noční skautskou hru. Při výpovědích svých svěřenců se stále hlásí o slovo, vyvrací výslechy z policie, kde kluci ledacos přiznali, zlehčuje, upozorňuje, že mají všichni úplně stejný závěr výpovědi. Snad jen díky tomu jde 14 z nich domů. Ona je odsouzena na doživotí.

5. listopadu, kdy kameloti vykřikují do ulic jména popravených dr. Borkovce, Emanuela Čančíka, Vratislava Polesného, Josefa Charváta, Vratislava Jandy a Květoslava Prokeše, je již v retribuční věznici ve Znojmě mezi konfidentkami gestapa, na sobě staré zabavené hadry po Němcích - vězeňské mundury nestíhají pro desetitisíce odsouzených šít. Usiluje o splnění normy přišíváním olivek tupou jehlou na tvrdé vojenské celty. Po krátkém intermezzu v Kutné Hoře je převezena do nové věznice v Pardubicích.

Prominentky

Tady podstupuje operaci nádoru, který se jí udělal jako důsledek mlácení. Ihned po dokončení uzavřeného oddělelní se do něj dostává s dalšími 64 ženami s vysokými tresty. Zde žijí vězeňkyně po dvaceti v jedné místnosti, bez vycházek, jídlo dostávají na zem, hygienické potřeby naprosto žádné, nesmějí si nic koupit ani z vlastního konta. Náčelník prohlašuje, že se těší, až se na ty mříže budou věšet. Nevěšejí se, i když tu nemají práci a podmínky k životu jsou úděsné. Dokonce jsou i veselé - baví je i sami dozorci, jeden z nich si třeba soustavně plete slovo bižuterie a beletrie.

Také nezahálejí - konečně, jsou tu v náhodné skladbě samé „prominentky“: národní socialistky T. Kleinerová a F. Zemínová, univ. docentka R. Vacková, dr. M. Válková, Nina Svobodová, vedle toho představené klášterů i bývalá milionářka Malva Andrová. I když nemají knihy, učí se od sebe navzájem. Dělají přednášky z filozofie, estetiky a literatury, studují jazyky, diskutují o politice. A rebelují. Po půl roce, kdy už mají uzavřeného oddělelní všichni dost, vyhlašují hladovku. Do tří dnů přijíždí ministr Barák se svou suitou. Výsledek je dvojznačný - náčelník je sice odvolán, avšak dvanáct žen je posláno do korekce. Po návratu se však podmínky trochu lepší. Mohou si něco koupit ze svého, občas smějí dostat z domova balík a také pracovat. Pletou v cele svetry. Nevzdávají se - když republikou projíždí do Polska generální tajemník OSN Dag Hammarskjo=ld, je opět D. Skálová mezi těmi, které se na něj obracejí dopisem. Protestují, že byly donuceny k práci, která se příčila jejich přesvědčení. V Ruzyni musely přepisovat anglické návody na používání dovážených zbraní. Dopis se k adresátovi dostal, i když ne oficiální cestou, a jeho důsledkem jsou dva roky na Pankráci. Paní Skálová je nezlomná - posílá generálnímu prokurátorovi žádost, aby byla postavena před řádný soud, protože proti vězeňskému řádu se neprohřešila.

S manželem, který byl v procesu odsouzen na 24 let a strávil je na Borech a v Leopoldově, se za celou dobu věznění vidí dvakrát. Poprvé, když on je po amnestii v roce 1960 propuštěn, a podruhé v roce 1965, kdy ona už je na svobodě a on opět v kriminále. Zavřeli ho po roce, podle kuriózní obžaloby prý usiloval o návrat Habsburků na český trůn.

Čekala by dodnes

Když D. Skálovou v roce 1965 propuštějí z Opavy, je jí 53 let, má na sobě šaty, ve kterých ji před 16 lety zatkli. V Praze na nádraží ji sice čekají obětaví přátelé, kteří se nějak dozvěděli o jejím propuštění, jinak ji tu však nečeká nic. Nemá kde bydlet, je úplně bez prostředků, potřebuje práci. Na byťáku jí říkají, že nejdřív musí pracovat a když se ptá v kolikátém podniku po zaměstnání, říkají zase, že musí mít v Praze trvalé bydliště. Opět si poradila: zašla rovnou na Bezpečnost. Tady jsem, nemám nic, nejsem tu hlášená, nepracuji. Dostává suterénní místnost a je spokojená - po letech má opět dřevěnou podlahu a normální okno. Práci si nachází v prádelně hotelu Wilson. Zdvihá za dopoledne 100 kýblů vody nahoru, z jedné pračky do druhé. Opět si nestěžuje, na práci za obtížných podmínek je zvyklá a platí se tu přeci jenom víc než 5 až 20 kriminálních korun měsíčně. Podlomené zdraví sice brzy vypovídá službu, ale s více lidmi v kontaktu být nesmí.

Když přichází 68. rok, vrhá se do práce v obnoveném Junáku, zbytek dne vyplňuje činnost v K 231. Na žádost o rehabilitaci nemyslí, rozhodne se pro ni na naléhání manžela a spoluodsouzených, až když už je pozdě. Nelituje, nedělala to ráda, i ve vězení odmítala žádat o prominutí trestu. Vždycky pro to měla jednoduché zdůvodnění - tuhle vládu si nezvolila, tak od ní žádné milosti nechce.

Milióny navlečených korálků za zadrátovanou škvírou udělaly své, přestává jí sloužit zrak, a proto ve svých 62 letech odchází do důchodu. Protože má nenižší penzi, přivydělává si do 70 let jako skladnice …

„Budete žádat o rehabilitaci?“ ptám se při jedné z posledních návštěv ve dvougarsoniéře na Jižním Městě, která je pro paní Skálovou snad definitivním domovem. „Prosím vás, teď, když to stát může nejmíň potřebovat? Už je to pryč, těch šestnáct let mi nikdo nevrátí. A taky vlastně proč? Mám čisté svědomí, nic jsem neprovedla. Navíc si myslím, že jsem stoprocentně rehabilitována jak mezi skauty, tak mezi kriminálníky, kde jsem pomáhala, jak jsem mohla. A ke všemu na to nemám vůbec čas.“