Legie svobody

Po maturitě v roce 1945 jsem se vrátil do své rodné obce Dřínov na Chomutovsku. Rodiče tam měli postavený dům, který jsme po vpádu nacistů museli opustit. Nastoupil jsem hned jako úředník na Okresním národním výboru v Chomutově, neboť tam v té době pociťovali zoufalý nedostatek pracovních sil. V čele chomutovského ONV se jeden za druhým střídali komunisté. Prvním předsedou byl Karel Sobotka alias „Velký partyzán Honza“. Po půl roce ho usvědčili, že sice vstoupil do partyzánské skupiny, ale jen proto, aby ji vydal Gestapu. Vystřídal ho dělník z Válcoven trub. Také on byl rozpoznán jako kolaborant s nacisty a musel být odvolán. Třetí komunista v pořadí byl řídící učitel Pavlík. V něm zas náhodný návštěvník z Kladna rozpoznal šéfa místní Ligy proti bolševismu. Jako náplast na odchod dostal Pavlík funkci krajského školního inspektora v Ústí nad Labem.Oporou KSČ byli lidé, kteří celou válku zůstali v pohraničí a vesele kolaborovali s nacisty. Většinou šlo o primitivní jedince a společenský odpad. Například bezpečnostní referent MNV Beran, který veřejně na ulici tloukl a ponižoval nekomunistické spoluobčany. Měl pro to kvalifikaci - byl předtím třikrát souzen, naposledy za násilné smilstvo na nezletilé.Jednoho dne se v Dřínově objevil poručík Milan Choc se svým sluhou, jakýmsi Evženem, a prohlásil se za „správního komisaře“. Chodil v uniformě vojáka východní armády, na klopě stužku za zranění a na očích tmavé brýle. Obsadil vilu po německém úředníkovi z dolu Grohman (později Koněv).Choc i Evžen se chovali jako zdivočeli okupanti, ve vile zhášeli žárovky výhradně pistolí a podobně. Po čase pak odešli „dělat pořádek " do obce Kienheid přímo na státních hranicích. Zůstalo zde jenom pár lidí, téměř všichni byli vysídleni. Tím se nám Choc ztratil z očí, jen jsme se občas doslechli, že v Kienheidu pořádá obrovské hostiny pro představitele ONV, polici a důstojníky chomutovské posádky.Někdy v roce 1946 za mnou do kanceláře přišla dcera bývalého německého starosty v Kienheidu, který jako uznávaný antifašista mohl i s rodinou v obci zůstat. Měl jsem tehdy mimo jiné na starosti hospodářské delikty. Děvče mi s pláčem sdělovalo, co se u nich děje. Jak tam "komisař“ nadporučík Choc vybíjí všechen dobytek na své funkcionářské žranice. Její otec se obával, že to nakonec bude svedeno na něj, takže ji poslal, aby jeho jménem na celou situaci upozornila.Udělal jsem o této návštěvě ihned úřední záznam a dívce řekl, ať jde klidně domů, že se o všechno postarám. Po jejím odchodu jsem zápis předal tajemníkovi ONV, což byl komunista, a kopii jsem poslal na ministerstvo.Následující den vyrazili do Kienheidu dva pracovníci hospodářské kontroly, pánové Primus a Mejda. to už komunisté nebyli. Vrátili se z inspekce zcela vyděšeni hrůzou. Bývalého německého starostu ani jeho dceru už nezastihli naživu. Zjistili, že Choc byl o návštěvě děvčete okamžitě informován. Musel mu to prozradit buď tajemník, nebo předseda ONV. Choc vzal pistoli, odvedl starostu do lesa, tam ho zastřelil a zahrabal. Když se dcera vrátila domů z ONV a sháněla se po otci, někdo jí řekl, že tátu naposledy viděl, jak jde s Chocem do lesa. Zpět že se pak vracel komisař Choc sám. Dívce selhaly nervy. Rozběhla se za Chocem a chtěla vědět, kde je otec. Se zbraní v ruce ji zavedl do lesa také, tam ji zastřelil a zahrabal vedle otce.Byl vzat okamžitě do vazby. Obžalován za dvě prokazatelné vraždy a těžké hospodářské delikty, neboť se zjistilo, že stačil za poměrně krátkou dobu dočista vybít všechen dobytek v obci. Navíc vyšlo najevo, že tenhle „komisař“ nikdy nebyl důstojníkem ani vojákem naší východní armády, nebyl dokonce vojákem vůbec. Pocházel prý ze slušné pražské rodiny. Jak jeho případ dopadl, nevím, neboť jsem byl pracovně přeřazen a s celou věcí jsem ztratil kontakt.V roce 1948 se komunistům splnil jejich dlouholetý sen: uchopili absolutní moc. Protože jsem byl jedním z dvanácti zaměstnanců ONV, kteří hlasovali proti rezoluci ÚRO, označili mě v zprávách pražského rozhlasu za „nepřítele lidově demokratického zřízení“ a „reakcionáře“. Jako takový jsem vyl „vyakčněn“, tzn.propuštěn ze zaměstnání. Po týdnu mě znovu povolali do služby a nutili ke vstupu do KSČ. Bez úspěchu - stačil jsem jim na dva roky zmizet do armády jako prezenčně sloužící voják. Ještě před nástupem jsem zažil první komunistické „volby“: jako pracovníka ONV mě pověřili funkcí volebního komisaře v obci Boleboř na Chomutovsku. Pohraničními vesnicemi projíždělo auto , na jehož korbě stála šibenice a ve smyčce visel panák v životní velikosti s bílým hlasovacím lístkem v ruce. Výmluvnější to být nemohlo. Nikdo nemohl pochybovat, co ho čeká, bude-li „volit bíle“. V Boleboři se volební komise skládala mimo mě ze samých komunistů. „Soudruhu, máme povoleny dvě procenta bílých lístků, to doufám víš,“ řekl mi předseda. Ne, to jsem nevěděl a řekl jsem mu, že mou povinností je prostě bdít nad řádným průběhem voleb. Nakonec jsem se dopočítali šesti procent bílých, a to jen proto že jsem sám nemohl uhlídat celou volební komisi, která si cpala bílé lístky kam seč dalo, do kapes, za košili…Ač s pověstí nespolehlivého, prošel jsem vojenskou službou bez větších problémů. Po návratu jsem opět zakotvil na ONV jako plánovač. Oženil jsem se.Nebyl jsem z vojny doma ještě ani půl roku, když mě navštívil akademický sochař profesor Kokrda. Znal jsem ho už delší čas. Jezdil do naší obce za svým příbuzným, místním obvodním lékařem dr.Jiránkem, který se přátelil s naší rodinou. Profesor Kokrda mě vyzval ke vstupu do Legie svobody, tajné organizace, která si dala za cíl veřejně vystoupit s požadavkem svobodných voleb pod kontrolou OSN. Prof.Kokrda ji začal budovat spolu s majorem Novákem, naším bývalým atašé v Budapešti. Chtěli v rezistenci proti komunistickému teroru sdružit co největší počet stoupenců demokracie bez rozdílu politického přesvědčení a náboženského cítění. Legie svobody se zříkala jakékoli formy násilí, odmítala špionáž, sabotáže a nedovolovala svým členům držet zbraň. Po vybudování celorepublikové sítě jsme pouze všichni měli koordinovaně vystoupit s jediným požadavkem: svobodné volby pod dohledem OSN. Do té doby chtěla mít Legie aspoň jednoho člověka v každé větší obci a v každém větším závodě. Celou akci měli venku zaštítit někteří exiloví politici tím, že by o ní referovali v tisku a sdělovacích prostředcích.Souhlasil jsem a prof.Kokrda mě kooptoval do ústředí Legie. Stal jsem se organizátorem v Severočeském kraji a postupně jsem zde vybudoval zhruba pětisetčlennou síť. Souběžně s tím budoval organizaci můj otec v Českých Budějovicích. O zdaru akce jsme si nedělali velké iluze. V zásadě existovaly dvě možnosti: buď bude Legie rozbita ještě před zdárným dokončením celého záměru, anebo se nám podaří vystoupit, ale i pak nastane typická reakce komunistů. Tedy zatýkání a procesy. Doufali jsme ale, že stačíme-li říci hlasitě rozhodné slovo, bude to mít dopad na veřejnost doma i v zahraničí. Naplnil se ale první předpoklad.Ve své konspirační práci jsme občas naráželi na již existující skupiny různých kvalit a s různými cíli. Některým jsme nabídli společný postup, jiné jsme odmítali. Někdy v první polovině roku 1953 pronikli do organizace dva provokatéři řízení orgány ministerstva vnitra. Vše, jak dnes vím, bylo průběžně manipulováno ÚV KSČ, kterému vnitro muselo předkládat pravidelné raporty. Provokatéry na ministerstvu šéfoval jakýsi Mikluška. A šlo o zvláštní výtečníky. Dovara a Püchler. Oba za okupace horlivě kolaborovali s nacisty. Vilém Dovara se pak po osvobození jako štábní kapitán stal velitelem zpravodajské oblasti Česká Lípa. Tam se dopustil činů natolik obludných, že musel být i přes své členství v komunistické straně degradován, vyloučen z armády a souzen. Po únoru 1948 jej komunisté samozřejmě propustili, povýšil na plukovníka a on nastoupil do služby u ministerstva vnitra. Seznámil se nějak s prof.Kokrdou, využil jeho důvěry a pronikl do samého centra budované sítě. Výsledkem nemohlo být něž zatýkání.Ústředí Legie bylo pozavíráno 13. listopadu 1953 a ostatní členové nás pak následovali v rychlém sledu. Kriminálu se vyhnuly jen buňky dosud neevidované v pražském centru.Přišli si pro mě ve tři ráno. Pět estébáků, kteří se chovali, jako by zatýkali mnohonásobného vraha. Skončil jsem na Ruzyni a ještě ten večer jsem absolvoval první výslech u plukovníka Moučky. Jeho první slova: „Tak vás tady máme. Čím chcete začít? Trháním nehtů, nějakou zlomeninou žebra nebo ruky? Vyberte si.“ Jistě bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem necítil hrůzu a strach. Ale něco se ve mně i vzepřelo: „Začněte, čím chcete! Já si nic vybírat nebudu.“ Snad jsem tehdy svojí reakcí vyhrál. Nevím. Každopádně mě nemlátili. Měli ostatně dost jiných účinných prostředků, které dokázaly člověka srazit až na dno jeho fyzických i psychických možností. Celonoční a vzápětí celodenní výslechy, a nastala-li přestávka, tak žádný spánek, ale - chodit, chodit! Poznal jsem, že je možné naučit se spát za pochodu. Soudilo nás vojenské kolegium, supertajný proces. Těsně před nástupem do soudní síně za mnou přišel vyšetřovatel Moučka. „Ten rozsudek děláme my, nikdo jiný. Pokusíte-li se dělat advokáta věší věci, budete třeba jako jediný viset. Pokud budete rozumný, dostanete 25 let. Stejně vás tam neuslyší nikdo jiný, než naši lidé. A váš otec nebude zatčen. Nemáme o něj zájem, je už starý a nemocný. Ať se vám stará o ženu a o dítě.“ Dnes vím, že v době, kdy mi tohle sliboval, už jiný gauner ze Státní bezpečnosti mlátil otci hlavou o zeď a řval na něj „ty reakcionářská svině“.V síni kromě soudu seděli 3 policejní důstojníci v uniformách a dva nebo tři v civilu. Jinak nikdo. Právního zástupce mi soud vnutil proti mé vůli, jakýsi JUDr. Synek z Prahy. Viděl jsem ho poprvé tři dny před procesem. Ve své řeči zdůraznil nebezpečnost mého počínání a souhlasil s tvrdým trestem. Od nenávistného prokurátora se lišil pouze tím, že našel dvě polehčující okolnosti: mé mládí a „dosavadní řádný život“. Uvědomil jsem si, že odpor za dané situace nemá smysl. Odříkal jsem naučený protokol s jediným přáním: aby to už bylo za mnou. Dostal jsem oněch slíbených pětadvacet. Plus deset let ztráty občanských práv a konfiskace veškerého majetku.„Po procesu Stanislav Cába strávil několik týdnů na cele smrti, pak měsíce v litoměřické věznici, kam si jej vyžádala k "dalšímu objasnění“ severočeská StB. Krátce před vánocemi 1954 jej pak transportovali do jednoho z jáchymovských koncentračních táborů, na Mariánskou - důl Eva. Velitel tábora, major Ryšavý, přivítal nováčky svým oblíbeným úslovím: „Naděláme z vás otroky a z vašich manželek kurvy."S.Cába zde bez ohledu na podlomené zdraví pracoval jako pomocník lamače, po šichtě pak spolu s ostatními mukly boural starý lágr a současně stavěl nový - "modernější“. Za příležitostnou kritiku komunistické strany mu přímo v táboře, v improvizované soudní síni, přišili další dva a půl roku.Někdy v roce 1959 dostali lékaři nemocnice určené pro mukly z Jáchymova rozkaz, aby provedli vyšetření zdravotního stavu politických vězňů, fárajících déle než pět let v uranových dolech. Bylo to první podobné vyšetření vůbec. Vybraní vězňové byli postupně odváženi z jednotlivých lágrů do nemocnice ve Vykmanově u Ostrova nad Ohří a určený lékařský kolektiv (složený též z politických vězňů) zjišťoval vliv radioaktivního záření na jejich organismus. Kromě krve se odebíraly i vzorky kostní dřeně.Když se pak indiskrecí dostaly výsledky na jakési zahraniční symposium, dostala celou věc do rukou StB. Lékaři byli po jednom rozvezeni do různých lágrů a všechny materiály zmizely. Žádné další vyšetřování zdravotního stavu vězňů se pak už nikdy nekonalo. Fárat ovšem museli dál.Nemá cenu zde popisovat celou anabázi čs. politického vězně z padesátých let. Jednotlivé příběhy těch, kteří přežili, se od sebe příliš neliší: zima, hlad, „třídně“ vyhrocený sadismus dozorců, tvrdá dřina. Někdo z tohoto kolotoče vypadl hned v náznacích prvního tání po roce 1956, někdo na amnestie v šedesátém a dvaašedesátém roce a někdo až ve druhé půli 60.let. Stanislav Cába patřil do té poslední várky. V prosinci 1966 byl podmíněně propuštěn na svobodu. Zkušební lhůta: 6 let.Celý následující rok se snažil o obnovu soudního procesu. Bezvýsledně. „Nelze si totiž představit situaci, že by samostatný, plně suverénní stát připustil, aby na jeho území byly uspořádány jakési volby (podtrhl I.L.), které by měly rozhodovat o charakteru jeho zřízení a společenské soustavě, a to za dohledu mezinárodních orgánů a jejich sil.“ (Citát z usnesení, kterým Nejvyšší soud dne 23.11.1967 zamítl žádost pana Cáby o přezkoumání případu. Podepsán plk.Ján Engel.) Během Pražského jara se zdálo, že je rehabilitace na dobré cestě, ale vpád armád Varšavského paktu zmrazil veškeré naděje. Tenkrát nikdo nemohl tušit, jak dlouho bude trvat nová éra strachu a mlčení. Dnes jsme chytřejší. Čekání Stanislava Cáby a dalších obětí třídní spravedlnosti trvalo nekonečných dvacet jedna let. Teď už je na soudech, jak rychle se dokáží vypořádat se špinavým odkazem naších poválečných ději a dát konečně živému svědomí tohoto národa odpovídající satisfakci.(Podle vyprávění Stanislava Cáby.)