Naši v Gulagu

Setkali jsme se v budově Nejvyššího soudu SR, v pracovně JUDr. Jána Sváka, předsedy právní sekce Slovenského helsinského výboru. Příběh Jána Buocika se asi příliš neliší od dramat jiných postižených. „Ihned po osvobození Spišské Nové Vsi Rudou armádou rozkázal velitel města v rozhlase, aby se přihlásili všichni muži od 18 do 2O let. Udělal jsem to. Pak si pro mě přišli domů, zabalit cennosti a hybaj. Ve Svazu jsem prošel čtyřmi lágry. Vrátil jsem se po 25 měsících. Jiní takové štěstí neměli.“ Když se ptám, proč byl zatčen, Ján Buocik se jen směje: „Nikdy jsem nebyl souzen. Stačilo jim, že jsem důstojník slovenské armády. Byl jsem v povstání, byl jsem členem Revolučního výboru ve Spišské Nové Vsi, to je ale nezajímalo. V lágrech bylo mnoho slovenských vojáků a důstojníků. Mezi nimi i bojovníci internovaní po potlačení povstání v zajateckých táborech v Německu. NKVD je zatkla znovu v prosinci 1945. V jejich domovech, už jako civilisty. Zatýkali nejen vojáky. V lágrech sedělo mnoho slovenských intelektuálů, politiků, učitelů, kněží.“ Zatýkáním vojáků, mnohdy osvědčených v boji, a vždy nebezpečné inteligence NKVD jen pokračovala v tradici už vyzkoušené na příslušnících vlastního národa. Existují hypotézy, že Stalin počítal s rozšířením SSSR o část Slovenska. K tomu slovenský historik Ján Mlynárik: „Šlo zřejmě o to, zabrat Slovensko přibližně až po Poprad a tohle území nárokovat jako součást Zakarpatské Ukrajiny. Masové zatýkání proběhlo právě v téhle oblasti. Chtěli zlikvidovat všechny potenciální protivníky.“ Zní to logicky, vždyť i KSČ, hodna velikého sovětského vzoru, o pár let později postupovala zcela stejně. Zatýkali muže schopné branného odporu, vzpomeňme na skutečné partyzány ze Slovenského národního povstání, na letce z Anglie, na interbrigadisty. V roce 1945 na Slovensku Sověti zatýkali každého, koho považovali za nebezpečného. A nejen to, stejnou smrtonosnou náhodou, kterou může být při ozbrojeném střetnutí zasažen pouhý kolemjdoucí, uvízli ve spárech sovětské bezpečnosti i lidé zcela nevýběroví, náhodní, prostí rolníci, pastevci. Rudoarmějci potřebují pomoci hnát stádo koní. Na jak dlouho? Ech, dva, četyre dňa. Pár ochotných šuhajů ještě překypujících vděčností k osvoboditelům se čestného úkolu ochotně ujme. Už nikdy je nikdo z jejich blízkých nespatří. Je potřeba spravit cestu, potřebujeme tak asi patnáct chlapů, praví rudý komisař. Vozy tu budou ráno. Ráno přijde pomocníků třicet, do vozů se vejdou všichni, i s lopatami a rýči. Potom snad spravují cesty, ale spíše kácejí lesy nebo těží uhlí už s cizími erárními nástroji, někde na Donbase, anebo mrznou a umírají hlady či na tyfus kdesi v zapomenutých lágrech široširé Rusi, dost možná že za polárním kruhem ve Vorkutě. Takovéhle případy se stávaly. Proč byli zatýkáni? Neodolám, musím citovat klasika: „Po několik desetiletí se politické zatýkání u nás vyznačovalo právě tím, že byli zavíraní lidé naprosto nevinní, a proto také nepřipravení k jakémukoli odporu. …lidé nechápali mechanismus zatýkacích epidemií. Orgány většinou neměly žádné pádné důvody pro výběr, koho zatknout a koho nechat na pokoji, plnily jen směrná čísla. Plnění plánu mohlo být zákonité, ale mohlo také mít naprosto nahodilý charakter.“ Alexandr Solženicyn, Souostroví Gulag. Dušan Slobodník, překladatel, dnes žijící v Bratislavě, strávil ve stalinských koncentrácích 1O let. Odsoudili ho na 15. Po vynesení rozsudku, neboť on byl na rozdíl od mnohých souzen vojenským tribunálem, se zeptal: „Za co? Co jsem udělal?“ Odpověděli mu: „Kdybys něco udělal dostaneš kulku.“ Na svoje zatčení vzpomíná Ludovít Šmelík, tehdy středoškolský profesor, takto: „Byl jsem předvolaný na velitelství NKVD. Po několikaminutovém rozhovoru s důstojníkem mi sebrali všechno, co u mně našli, snubní prsten, hodinky, legitimaci. Fotografii manželky důstojník roztrhal se slovy: ‚Etu bolše neuvídiš!‘. Zavedli mě do sklepa a po několika dnech zařadili do transportu.“ Bez soudu, pan Šmelík představoval pro NKVD asi typ zločince obzvlášť odporného. Pracoval totiž také jako tajemník Místní odbočky Matice slovenské. Národovec. Rusům to znělo jako nacionalista, tedy fašista. To úplně stačilo. Podle svědectví Jána Buciaka bylo jen ve Spišské Nové Vsi zatčeno asi šest stovek lidí. 8.2. 1945 v 8 hodin večer vyrazil z tohoto města transport, 15 až 2O nákladních aut s vězni. Dovezli je do Samboru a nahnali do maštalí dělostřeleckých kasáren, kde těsně předtím řádil tyfus. Tam k nim přibyli další zatčení, další Slováci, ale i Maďaři, Poláci, Rusíni a jiní, které se převodové páky NKVD rozhodly semlít na jednu bezejmennou masu otroků, potravu pro nenasytný systém pracovních táborů Gulagu. Tohle byl jen začátek. Pár dní poté zahnali vězně do asi 4O železničních vagónů. Pan Ján Buciak vypráví: „Vagóny uzavřeli a vezli nás, namačkané jednoho na druhém, osm dní v kruté zimě tak od - 5 do -15 %C. Nedostali jsme vůbec nic k jídlu ani k pití. Lidé šíleli žízní a omdlévali. Někdy se z vagónů směly vyhazovat mrtvoly, mnohdy jsme dlouho jeli namačkáni na naše mrtvé. Tu zimu a hlad nepřežilo několik stovek vězňů.“ To byla tedy první selekce. Staří a nemocní neměli šanci. Dalším útrapám v pracovních a zajateckých táborech podlehla většina odvlečených. Tento transport dorazil do Doněcké uhelné pánve na Ukrajinu, do pracovního tábora v Jenakijevě.Teď bude už asi těžké zjistit, kolik takových transportů vůbec bylo. Zemřeli už i mnozí, kteří se z deportace vrátili domů. A i když se jistě někteří bývalí vězňové ještě přihlásí, celou hrůznou skutečnost sovětského teroru na našem území zjistíme už jen v hrubých obrysech. Lidé, kteří sovětskými koncentráky prošli, museli příliš dlouho mlčet. Báli se, nesmírně se báli StB a KGB. Nenašel se ani nikdo z nezávislých historiků nebo novinářů ,kdo by je vyhledal. Ani v liberálních šedesátých letech, kdy se otvíraly archivy a kdy lidé věznění v 5O. letech mohli mluvit a psát o tom, co zažili, se pro české a slovenské zeky, jak trestance Gulagu nazývá jazykem jejich věznitelů A. Solženicyn, nenašlo v dějinách zvůle místo. Velký bratr byl příliš blízko. V únoru 199O píše Ján Buciak předsedovi komise pro historickou analýzu událostí z let 1967 - 197O : "…velmi mě znepokojuje, trápí a zarmucuje, že jsem za uplynulých 45 let nenašel dostatek odvahy a duševní síly požádat historiky našeho odboje, aby objasnili uvedená bílá místa naší historie. Dělám to až nyní ve svobodné době a bez strachu o svou budoucnost."Ve svobodné době se případy lidí odvlečených do sovětských lágrů zabývají aktivisté Slovenského helsinského výboru. O rozhovor jsem požádal Judr. Jána Sváka.

Reagovali jsme na dopisy několika bývalých vězňů, kteří se na nás obrátili s prosbou o pomoc. Pokud vím, první zveřejněná zmínka o těchto případech byla uveřejněná ve Smeně. Šlo o případ Jána Tomľana, poručíka pěchoty z Prakovic, vězněného v Sovětském svazu. Spojili jsme se s Jánom Bociakom, který společně s některými dalšími bývalými spoluvězni založil Iniciativu za rehabilitaci.

Jak je možné bývalým vězňům pomoci? Veřejnost zatím není informována ani o jejich existenci.

Nejenže je nutné, aby tito lidé byli naprosto jednoznačně morálně ospravedlněni, ale mnohým se musí dostat i konkrétní materiální pomoci. A to pokud možno okamžitě. V tom vidíme rehabilitaci. Mnozí jsou již velmi staří a, hlavně následkem prožitých utrpení, těžce nemocní. Pokud byl někdo vězněn, ať už pět nebo deset nebo patnáct let v Gulagu, ta léta mu nejsou započítána do důchodu. Nejenom, že museli žít celá desetiletí ve stresu, když nemohli o svých osudech vypovídat a strachu, protože v mnohých prostě zůstal děs z komunistické policie, někteří ještě žili v bídě. Vyzvali jsme federální a republikové vlády, aby rehabilitaci nezákonně postižených lidí zabezpečily. Nepochybuji o tom, že tak učiní.

Jak se s bývalými vězni kontaktujete?

Vydali jsme výzvu, aby se nám přihlásili, kterou otiskly některé slovenské deníky. Vyzveme i televizi. Nyní mi přicházejí dopisy se svědectvími téměř denně. Máme již 14O přihlášených, to je ovšem z celkového počtu pouhý zlomek.

Co je to za lidi? Koho NKVD uvěznila? Někteří byli souzeni, někteří ne. Někteří byli v táborech dva roky, jiní deset. Existoval v tomhle brutálním sovětském postupu vůbec nějaký systém?

Tohle by bylo odvážné tvrdit, mnoho věcí se můžeme už jen dohadovat. Ale pro základní orientaci je možné stanovit čtyři základní skupiny postižených. První dvě odešly do Sovětského svazu dobrovolně. Byli to, ještě před válkou, někteří slovenští komunisté. Necítili se bezpeční ve Slovenském státě a zvolili emigraci. Jenomže sovětští soudruzi je přivítali soudem a sibiřským žalářem nebo kulkou. Tohle není nic nového, je všeobecně známo, že tak skončili mnozí němečtí komunisté, kteří prchli před Hitlerem. Takhle se vedlo tisícům cizinců, Maďarům, Polákům, Rumunům, Francouzům. Mnozí z těch, kteří uprchli do Svazu kvůli svému komunistickému přesvědčení nebo aby bojovali proti Hitlerovi, skončili v koncentrácích. Podobně i po připojení Zakarpatské Ukrajiny ke Svazu odešli někteří naši občané do SSSR. Odešli s celým svým majetkem, s dobytkem, odcházely celé rodiny. Pak se vraceli ožebračení a někteří až po letech - z lágrů. Tihle lidé dostávali většinou vysoké tresty za špionáž.Nejdrastičtější snad ale byl osud těch, kteří byli z našeho území násilně odvlečeni. Hned za Rudou armádou přicházely oddíly NKVD. Lidé, kteří dostávali 1O, 15 let za nesmyslná vykonstruovaná obvinění, většinou v lágrech zemřeli. Dostávali často pověstný paragraf 7O, antisovětskou agitaci. Domů se dostali až po Stalinově smrti. Mám tu svědectví ze sběrného lágru u Moskvy. Tam se dostali ti, kteří ze 3.OOO, ale ten počet mohl být i vyšší ,takto odsouzených přežili. V tomhle lágru byli devět měsíců v roce 1954. Sešlo se jich tam už jen 14O, 12O Slováků a 2O Čechů. Byli amnestováni. A kolik bylo těch odvlečených bez jakéhokoli soudního rozhodnutí, to už se také asi přesně nikdy nedozvíme. Velmi málo zpráv také máme o lidech deportovaných z východního Slovenska při postupu Rudé armády na západ.

Byli mezi odsouzenými i nacisté, váleční zločinci, nebo prostě kriminálníci?

Je možné, že se do lágru dostal i někdo, kdo, jak se správně říká, naplnil skutkovou podstatu trestného činu. Ale katastrofou jsou sovětské rozsudky. Z těch, pokud jsou dostupné, se nevyčte vůbec nic. A ze shodných výpovědí těch, co přežili, vyplývá, že do Svazu nebyli posíláni ani výhradně hlinkovci ani kolaboranti, nikdo se ani neptal domácích obyvatel, kdo byl s Němci a kdo proti, Sověti prostě nic nezjišťovali. Samo odvlečení je aktem protiprávním. Deportací slovenských důstojníků a vojáků, kteří navíc bojovali proti fašistům, Sověti uplatnili princip kolektivní viny. Takže kdyby v tom sítu uvázl přece jenom nějaký válečný zločinec, byla by to nejspíš náhoda. Tolik Ján Svák. Pro úplnost dodejme, že Slovenský helsinský výbor, který vznikl ještě v předrevoluční době během soudu s „bratislavskou pětkou“, obviněnými Čarnogurským, Kusým a dalšími, je dobrovolná organizace zabývající se lidskými právy. Sleduje, jak jsou v různých státech dodržovány principy Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, podepsaného představiteli účastnických států roku 1975 v Helsinkách. Na rozdíl od organizací typu Amnesty International se helsinské výbory ve svých zemích často snaží prosazovat i změny zákonů, působí jako prostředníci mezi institucemi, občany a státními orgány. Jsou členy Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva. SHV vznikl za podpory a účasti Československého helsinského výboru, který má sídlo v Praze. V demokratických evropských zemích mají helsinské výbory značný vliv, u nás se situace zkomplikovala odchodem některých aktivních zakládajících členů, například Václava Havla nebo Jiřího Dienstbiera, do státních funkcí, takže se na práci výborů nepodílejí. Ministerstva i jiné úřady nejsou z minulých dob příliš zvyklá naslouchat hlasu nezávislých občanů. Důsledkem toho bylo, že například Čs. helsinský výbor, několik let přes mnohé represe působící v podzemí, musel jen proto, aby byl vůbec registrován, svádět pernou úřednickou bitvu. Předsedou SHV je pan Julius Strinka, předsedou Čs. helsinského výboru pan Jiří Hájek. O nezbytnosti a prospěšnosti práce helsinských výborů znovu přesvědčuje právě současná aktivita SHV.Pánové Ján Bociak a Ľudovít Šmelík se angažují v Iniciativě za rehabilitaci. Pan Ladislav Virág, také ze Spišské Nové Vsi, dává dohromady své vzpomínky. Pan Dušan Slobodník vydá knihu memoárů ve Slovenském spisovateli už příští rok. Patří k těm nečetným, kteří přežili. K těm, kteří se dostali domů. Kosti těch ostatních se povalují někde v uzavřených šachtách donbasských dolů, nebo vmrzly do sibiřské půdy, anebo leží v masových hrobech, mohou být kdekoli na tom obrovském území stalinské márnice, známé jako Archipelag Gulag. Dost možná. Ale osudy zavlečených jsou plné tajemství snad ještě pochmurnějšího než je smrt sama. Kde zemřeli? Jak? A hlavně - kdy? Svědectví svého přítele, lesního dělníka z Bedřichova v Jizerských horách, Juraje Kubaše, zaznamenal historik Ján Mlynárik. Podle něj se Kubaš setkal v Pováží v roce 1965 se dvěma muži, kteří téhož roku zázrakem uprchli ze sovětského lágru, z donbasských dolů. Dostali se, s falešnými dokumenty, ze Sovětského svazu. Tvrdili, že v dolech ještě pracují slovenští vězni. Mluvili i o propuštěných Slovácích, kteří nesmějí opustit vykázané vesnice, kteří se v Rusku oženili a už zapomínají i vlastní řeč. O žádnou publicitu muži nestáli. Báli se, že by uškodili svým druhům i sami sobě. Pozdější vývoj jim dal za pravdu. Ale teď už nejen českým a slovenským historikům, ale ani vládám nebrání nic v tom, zmapovat jednu z nejzáhadnějších a nejtragičtějších událostí v životě národů téhle země. Nejde jen o rehabilitaci, ta by měla být okamžitou a samozřejmou, jde o to, aby odvlečení a zmizelí nezmizeli podruhé, tentokrát definitivně. A naší vinou.