Valdice

Na zídce plotu z boku budovy veliteství tzv.Nápravně výchovného ústavu na náměstí Míru ve Valdicích sedí bledý muž s berlemi a s neforemným balíkem u nohou.„Propouští se,“ sděluje nám významně přidušeným hlasem kolemjdoucí žena před hlavní branou „ústavu“. Malými kovovými dvířky se špehýrkou pak vstupujeme do tmavého průjezdu, kde odevzdáváme osobní doklady strážnému v budce. Po pečlivé kontrole nám strážní se zkoumavými pohledy odemykají silné mříže a my společně s panem Matuchou, náčelníkem věznice, vcházíme na asfaltový vězeňský dvůr. Přímo proti sobě vidíme barokní sochy světců na omšelém průčelí zrušeného kostela Nanebevzetí Panny Marie, který stojí mezi podlouhlými budovami s malými zamřížovanými okny v několika patrech nad sebou. Přecházíme dvůr a přes další mříž se dostáváme do tmavé široké chodby v přízemí s vysokým stropem. Mezi holými stěnami natřenými bledězelenou barvou se ozvěnou rozléhá hudba a hlasy desítek vězňů. Šedivé dveře do sedmi cel jsou otevřené a mluvčí vězeňského fóra pan Luboš Truhlář nás zve dovnitř. Malá cela s okénkem až u stropu je skrovně zařízena třemi postelemi s malými skříňkami a stolkem, na kterém leží barvy a několik knih. V šeru místnosti jsou po stěnách vidět rozvěšené pohlednice a obrázky vystřižené z časopisů. Na kovových postelích jsou přesně srovnané tmavězelené filcové deky a nad jednou z postelí visí portrét Václava Havla nakreslený tužkou. „Dřív v takové cele žilo dvanáct i čtrnáct lidí, kteří nesměli mít nic jiného, než mundur odkoupený od Lidových milicí, starý i několik desítek let. Nemohli jsme mimo do práce z cel nikam vycházet, jen jednou za čtrnáct dní jsme měli povolenou vycházku po betonovém dvoře.“ Pokračujeme v prohlídce a dlouhou chodbou se postupně dostáváme do útrob věznice. Kolem stěn stojí hloučky diskutujících vězňů se zvláštními ostrými rysy v bledých, předčasně zestárlých vychrtlých tvářích. Někteří se usmívají a odhalují zčernalé mezery v zubech. Jsou oblečeni do obnošených kusů civilního oděvu a kdysi vyholené hlavy jim zarůstají prošedivělými vlasy. Nahlížíme do velké místnosti bez okna, slabě osvětlené kalným světlem žárovek. V chuchvalcích dýmu sedí v řadách vězni a upřeně hledí na malé promítací plátno před sebou. Další mříže nám odemyká jeden z dozorců, neozbrojený muž v civilu. Vystupujeme po schodech do dalšího patra a odsouzení nám mřížemi kynou na rozloučenou. „O změny, které tady nastaly, se zasloužil hlavně pan Matucha, ministryně spravedlnosti paní Burešová a lidé, kteří nám chtějí pomoci. Celý ústav jim fandí a uvědomujeme si, že kdyby se tady něco stalo, mohli bychom jim ublížit. Stále totiž platí jen prozatímní řád, který není uzákoněn. Proto se snažíme vycházet jeden s druhým a problémy, které tu vzniknou, okamžitě řešit. Pořád se tady ale dějí provokace ze strany některých dozorců, kteří změnám nepřejí a doufají, že se věci vrátí do starých kolejí. Dávají vězňům alkohol a pak, když se opijí, snaží se je vyprovokovat. Tím chtějí zdiskreditovat snahu o zlepšení poměrů ve věznici a obhájit původní tvrdý režim. Máme konečně možnost se mezi sebou stýkat, číst a vlastnit knihy, které nás zajímají, a dívat se na televizi déle než půl hodiny denně, jak tomu bylo dosud. Návštěvy by měly být jednou měsíčně a ne jednou za rok, aby vězni, kteří tu jsou izolováni, měli větší kontakt se světem. Stávalo se, že lidé nikoho ‚zvenku‘ neviděli i deset let. Za některými ani nikdo nejezdí, a recidivisté, kteří tu sedí třeba osmadvacet let, tu zestárnou a jejich život vlastně skončil, protože pro ně už není návrat zpět. Právě tzv. recidiva je největším problémem Valdic. Dnes tady žije asi 700 vězňů, odsouzených za vraždu je z nich kolem dvou set, těch opravdu bestiálních ale minimum. Systém recidivisty záměrně vyráběl a používal je jako nejlevnější pracovní sílu. Stačilo uzákonit paragraf 41 a 42 - podle nich jste dostal, pokud jste byl už víckrát trestán, plnou sazbu a ještě třetinu trestu navíc, a byl jste zařazen do III.NVS. Tak mohl člověk za krádež dvou pytlíků mléka a čtyř jogurtů v hodnotě patnácti korun dostat za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví šest let a čtyři měsíce, a navíc půl roku zostřené soudní izolace. Takový člověk už potom nemusel vůbec nic udělat - stačilo na něj ukázat a říct ‚tady ten chlap mi dal facku a ukradl mi vejplatu‘, a mohl dostat za loupež třeba dvanáct let. A takoví cikáni maďarského původu, kteří umějí špatně česky, ti už vůbec neměli šanci se obhájit. A nikoho to nezajímalo. Celá řada lidí, kteří tady žili dlouhá léta, myslela ne na to, že budou žít normálním životem, protože ten jim po návratu z vězení stejně nikdy nikdo neumožnil, ale na to, že budou vracet facky, které tady dostali. A taky je vraceli. Většina lidí tady ale stejně všem těm změnám nevěří a nevidí záruku, že se peklo, v jakém žili, nevrátí. Takový recidivista, který je tu třeba popáté, ví, že pro něj spravedlnost není, protože mu to justice dvacet let dokazovala. Odcházeli ven a věděli, že je žádný zákon nechrání, naopak, že je mohou za kdejakou prkotinu zase kdykoli zavřít. Ti lidé se tomu už ani nebránili, a jakmile přišel první problém, řešili ho konfliktem. Třeba jim scházely peníze, tak je ukradli, nebo je někdo urazil a oni ho napadli - protože tady byli celé roky uráženi a biti a nemohli proti tomu nic dělat. Tady se lidé plazili dobití v krvi - přišel třeba bachař a řekl člověku, který už pomalu ani neuměl mluvit, aby zatrkal a pohrozil mu obuškem. A ten pak musel tlouct hlavou do zdi tak dlouho, až z něj crčela krev. Lidé to snášeli jen proto, že toužili aspoň jednou se utrhnout z toho věčného řetězu“.

Za zeď nikdo nevidí

V horním patře navštěvujeme další cely, vyzdobené podivnými křiklavými malbami, které si vězni donedávna mohli jen tetovat na svá těla. Ukazují nám malé, detailně vymodelované sošky z chleba, které připomínají postavy z pohádek. V jedné cele vězni zřídili redakci Valdických novin, v další jakousi sakristii pro patera Kordíka. „Jak to tu vidíte, tak to vypadalo i v době, kdy tady měla být údajná vzpoura. Po budíčku dozorci neodemkli cely a pokřikovali na sebe, že už to tu konečně vyřídí. Distancovali jsme se od Leopoldova, ale já to z pohledu starého trestance vidím tak, že tam byli lidé zahnáni do slepé uličky, a nebyl tam nikdo takový, jako je ve Valdicích náčelník Matucha nebo faráři nebo několik málo dalších příslušníků, kteří jsou ochotni okamžitě sednout do auta a jet třeba až na Hrad. Zato takoví, kteří by chtěli lidi zmanipulovat ke vzpouře, tam měli bohužel volné ruce. Máme tady zprávy, že ohně v Leopoldově založili právě tito příslušníci se svými konfidenty a řadoví odsouzení je hasili. Když sem tenkrát přijel náčelník okresní kriminálky a ptal se příslušníků na vzpouru, tak mu řekli "ano, vzpoura je, už je to všechno polité benzínem“. On ale přišel mezi nás, přestože ho přesvědčovali o tom, že ho zabijeme, a viděl, že sedíme u čaje a nic se neděje. Z Valdic se stěhovaly rodiny a my se mezitím opalovali na dvoře. Jejich tátové jim ale tvrdili, že jsme ozbrojení a z ubikací venku. Za zeď bohužel nikdo nevidí."

Mačkárna

Vycházíme ze zadního traktu věznice mezi nízké tovární budovy, v nichž kdysi pracovalo kolem tří a půl tisíce vězňů. Jedním ze zaměstnavatelů je i ministerstvo vnitra, pro které vězni na přísně střeženém pracovišti vyrábějí prostředky zpravodajské techniky. Vcházíme do jedné z budov podniku Preciosa Jablonec, tzv.mačkárny. V menší hale s velkými okny sedí asi dvacet polosvlečených lidí. Z výhně berou na konci rozžhavené skleněné tyče a automat z nich lisuje různé druhy korálků. Denní norma je 5 kg. Už tak vysoká teplota v létě dosahuje až 7O stupňů a uvařený čaj stydne, aby se dal pít, i tři hodiny.„Dřív tady pracovalo také kolem sto dvaceti lidí. Peklo nebyla jen práce - člověk si nemohl ani odpočinout. Svačina trvala deset minut a lidé močili do kalhot, protože se nesměli ani hnout. Představte si, jaké tady byly asi poměry, když sem lidé chodili za odměnu, protože tady si mohli vydělat. Například na lisovně bakelitu, kde se do ovzduší odpařovala jedovatá látka a všichni byli obalení různými ekzémy a vředy, si lidé vydělávali tisíc, maximálně patnáct set korun, z kterých dostávali pár desítek korun kapesného. Za to nemohli nic koupit. Proto všichni chtěli na mačkárnu. Když tu ale dělali víc než pět let, stali se z nich invalidé. Každý druhý měl vředy, vyschlé klouby, paradentózu a vypadávaly jim vlasy. Pojem jako nemoc z povolání tady neexistuje. Vězni pracovali v tom, v čem chodili celý den, takže když jste si zničili montérky, chodili jste polonazí. Hygienické potřeby jsme nedostávali - třeba mýdlo jsem za šest let dostal třikrát. Podniky je ale proplácely, a tak si představte, kolik desítek a stovek tisíc se zpronevěřilo jen na mýdlech. Na těchto pracovištích odpracovali vězni statisíce přesčasových hodin zdarma, protože to byla jediná možnost, jak si zpestřit život. Když vás spálilo žhavé sklo, dostal jste mast na popáleniny, a nikoho nezajímalo, že v ranách zůstávala chemikálie a rány se zaněcovaly. Tady se ošetřovalo teprve tehdy, když už nemoc byla akutní, a stávalo se, že postižené končetiny bylo nutno amputovat. Vitamíny jsme nedostávali a když nám přišly v balíku, sebrali nám je a na ošetřovně s nimi kšeftovali.“

Zdobíme ženy celého světa

Odcházíme do kostela Nanebevzetí Panny Marie, ve kterém bylo v padesátých letech zřízeno pracoviště bižuterie, dnes již zrušené. Hlavní chrámová loď je rozdělena nízkým prkenným stropem, podepřeným dřevěnými kůly, do dvou podlaží. Vycházíme po ošlapaných dřevěných schodech pod zčernalou štukovanou klenbu raně barokního chrámu, kde vězni pracovali na výrobcích určených pro vývoz pod reklamním heslem „zdobíme ženy celého světa“. „Pracovali jsme tu v létě v hrozném horku a v zimě i v minus deseti stupních, kdy nám na pracovní stůl rozbitými okny padal sníh. Práce to byla nesmírně náročná a brože, které jsme sesadili z malých kamínků, se vypalovaly hořákem v moučce z azbestu, kterou horký vzduch vířil, takže tu byla úplná mlha. Tu jsme dýchali třeba i pět let, protože tu nebylo žádné odsávání, přestože azbest je vysoce karcinogenní. Lidé tady dostávali tuberu a když je vyléčili, vraceli je na totéž pracoviště. Tam museli pracovat - kdyby odmítli, dostali by další roky trestu. Měli pak jedinou šanci, jak se z toho pekla dostat. Jedině přes doktora, a třeba tím, že se oslepovali. Dokud ale viděl aspoň trochu, musel dělat, doktor mu dokázal, že vidí aspoň stíny. Když jste byl na svobodě invalidní důchodce, tady vás považovali za stoprocentně schopného a musel jste dělat v takovém tempu jako osmnáctiletý. Když takový člověk neplnil normu, dostal napřed půl roku, napodruhé tři roky a tak dál… jsou tu případy, že si přivydělali i deset let trestu navíc. Doktor spolupracoval s dozorci a pokud jste právě neumíral nebo neměl čtyřicetistupňovou horečku, šel jste rovnou na třetí oddělení.“

Ejhle člověk

Pověstné, dnes už zrušené třetí oddělení je vysoká betonová budova s okny opatřenými tzv.náhubky a obehnaná vysokou zdí s ostnatými dráty. Tady byli o hladu a zimě vězni izolováni pro nejrůznější přestupky, třeba jen proto, že nebyl oholen. Vstupujeme přes několikery mříže do budovy a scházíme do tmavého suterénu s malými, nahrubo omítnutými vlhkými kobkami. Stěny jsou natřeny asfaltem a místo záchodu je díra.„Když se odtud někdo vracel, oslavovali jsme to. A když tu někdo v samovazbě odseděl dva měsíce, staří vrazi nad ním plakali, protože věděli, kolik tady musel dostat ran. Já jsem tady jednou byl čtyřicet pět dní, a z toho jsem třicet dní každý den chodil do kanceláře, kde jsem byl dvě hodiny bit. Stokrát jsem myslel na to, že si utrpení zkrátím a oběsím se.Na to ale oni čekali - vždycky se mě ptali "Tak kdy už si to hodíš, zmrde?“ Viděl jsem lidi, kteří měli uši zelené jako stokoruny a z proražených bubínků jim tekla krev. Bilo se speciálně - dlaní na ušní bubínek, protože pak jste se motal a dozorci z toho měli legraci. Předháněli se, kdo vězně dřív srazí k zemi, a když někomu přerazili ruku nebo sanici, navlékli to tak, že ten člověk byl ještě obviněn z napadení veřejného činitele. Někdo nevydržel bití, lízání vlastních zvratků a výkalů a spáchal sebevraždu. Lidé se poškozovali, aby se aspoň na chvíli dostali ven, do nemocnice, protože už ztráceli jasnou představu, že nějaký jiný svět ještě existuje. Rozřezávali si břicho a strkali si tam botu nebo si do konečníku vráželi násadu od smetáku, protože když spolkli lžíci nebo žiletku, dali jim jen čajovou dietu a čekali klidně až měsíc, jestli ten člověk neumře. Teprve po nějaké době je vozili do nemocnice, kde jim to vyoperovali, a za čtyři dny byli nazpět. Nebyla to žádná rekreace, operace se prováděly jen s lokálním umrtvením. Tady lidé zapomínali, že existuje vůbec i jen dvůr třetího oddělení, protože byli zbití tak, že se tam nedostali.„Z přízemí oddělení vycházíme po jakémsi můstku k prosklené strážní budce nad malým betonovým dvorkem, rozděleným zdmi na malé kotce kryté drátěnou sítí. Kolem jsou vysoké ploty ostnatého drátu. Sem tedy dozorce, nazývaný "Polobůh“, vyváděl lidi na „čerstvý vzduch“.„Věřil jsem, že když těm katům nedám žádnou záminku, tak mě nezabijí, a celou dobu jsem se těšil, že až jednou půjdu na svobodu, všechno to těm bestiím vrátím. Dneska jsem ale v koncích, protože už nemám co vracet. Lidi mi říkají, abych napsal žádost o milost, ale já nejdřív musím vědět, proč budu žít. Podali jsme mnoho trestních oznámení pro vraždy a vynucené sebevraždy, a ta se v současné době prošetřují. Někteří příslušníci mají už vstup do areálu zakázaný a proti některým je zahájeno trestní stíhání. Napětí tady ale stále trvá, protože se bojíme, že budou chtít zahladit stopy. Příslušníkům, kteří byli vždycky slušní a stavějí se na naši stranu, poškozují auta, bijí děti, a oni za námi chodí a říkají "udělali bychom víc, ale máme strach“. Doufejme, že po volbách se situace konečně změní a oni poznají, že už se to nemůže vrátit," končí vyprávění mluvčí vězeňského fóra pan Truhlář. „Je tady málo takových, kteří mohou o sobě říct "já jsem člověk“, protože z nich nadělali zrůdy. Systém byl takový, že když chtěli lidé dostávat to, na co měli právo, museli donášet na svoje kamarády. Většina vězňů by vlastně měla být v psychiatrických ústavech."

Vnitřní ochrana

Vracíme se stejnou cestou k budově velitelství, kde nás v kanceláři informuje náčelník věznice pan Matucha, jemuž vězni říkají Brubaker: „Největší problém asi je, že složky dávno zrušené Vnitřní ochrany, což byla obdoba StB, fungují pořád a jsou zřejmě v pozadí celé řady provokací. Vnitřní ochrana používala vydírání, zjišťovala slabé stránky povahy jednotlivých vězňů a pak je používala jako informátory, kteří měli sledovat hlavně lidi, uvězněné z politických důvodů. Stejně ale postupovali i proti příslušníkům Sboru nápravné výchovy a v podstatě tady byli nejmocnější. V systému dozoru byl náčelník jako jakýsi bůh - když něco rozhodl, bylo to tak, i když to bylo v rozporu se zákonem. Tím trpěli vězni, ale také příslušníci. Dalším problémem je, že řada dozorců je tu provázána rodinnými svazky, protože tady ve vesnici žijí už celé generace a vznikají tu rodinné mafie, které je velmi těžké rozrušit. Problém Valdic dlouho nikdo nechtěl řešit, ale mezi příslušníky jsou i velmi slušní lidé, a ti na zlepšení poměrů ve věznici rádi spolupracují."Vycházíme barokní branou před věznici a opouštíme desítky let budovaný podivný a spletitý svět. Při odjezdu z Valdic pak míjíme sloupy a nároží, vyzdobené volebními plakátky s číslem 10, které nás výrazným textem vybízejí "volte sociální jistoty!“