V jedné vodě načisto

První období lze charakterizovat jako čas limitované demokracie. Společenský systém Československa i jeho státní moc byly založeny pluralisticky. Hlavními nositeli moci byly samotné politické strany. Pluralistická, třísektorová byla po znárodnění velkého průmyslu, bank i jiných velkých podniků v říjnu 1945 i ekonomika země. Vedle zestátněného existoval i sektor soukromokapitalistický a sektor drobných soukromých podnikatelů. V obou posledně jmenovaných pracovalo 64,4% všech zaměstnanců a na tvorbě národního důchodu se podíleli 49,7%.Existence pluralitních základů republiky se setkávala tehdy se značnou mírou společenského konsensu. Markantním dokladem toho byl výsledek parlamentních voleb v květnu 1946. V celostátním měřítku bylo odevzdáno hlasů: 31,05% pro KSČ, 18,29% pro národní socialisty, 15,64% pro stranu lidovou, 14,07% pro Demokratickou stranu Slovenska, 12,05% pro sociální demokraty, 6,89% pro Komunistickou stranu Slovenska, O,85% pro Stranu slobody a O,71% pro Stranu práce. Bílých lístků (projev nesouhlasu voličů s volebním systémem) bylo 0,45%.Vláda sestavená na základě výsledků voleb se po delších jednáních shodla na programu, který počítal s pluralitními základy republiky i do budoucna. Ústy svého premiéra Gottwalda slibovala, že v připravované nové ústavě bude zakotveno nejen provedené znárodnění, ale ústavní ochrany se dostane i drobnému a střednímu podnikání. „Znárodňovací akci“ ve výrobě prohlásila vláda výslovně za skončenou. A parlament vládní program s těmito a podobnými tezemi 11. července 1946 jednomyslně schválil.S pluralitními základy státněpolitického systému Československa tehdy souhlasil i Stalin. V pozdravném dopise delegátům VIII. sjezdu KSČ (konal se v březnu 1946) zdravili vedoucí komunisté Sovětského svazu KSČ jako jednu z vedoucích stran demokratické koalice. Když pak v červenci navštívil Gottwald jako předseda vlády Moskvu a byl přijat Stalinem, uslyšel od něj, že k socialismu vedou i jiné cesty než „přes systém sovětský a diktaturu proletariátu“.Jakou hodnotu však měla tato a podobná Gottwaldova a Stalinova prohlášení? Nebyla výrazem politiky poctivé! V neveřejných projevech k vedoucímu funkcionářskému aktivu své strany mluvil Gottwald nejednou jinak. Ujišťoval, že vedení strany s danými pluralitně demokratickými poměry perspektivně nepočítá, že dříve či později svede boj a monopol moci. Tak ještě před skončením války, 8. dubna v Košicích, prohlašoval na důvěrném aktivu funkcionářů Komunistické strany Slovenska, že vůdcem národa může být „jedině“ komunistická strana a že „přijde čas“, kdy KSČ s kritiky své politiky, s nimiž se „zatím“ spojila ke spolupráci, zatočí. Údajné „nadávání“ těchto kritiků komunistů není „zatím“ pod trestními sankcemi, ale „jednou bude“. A na to „jednou“ se musí komunisté připravovat hned! (Tento projev byl poprvé zveřejněn až po deseti letech v Gottwaldových spisech.) Jiný příklad: Na zasedání ÚV KSČ po květnových volbách 1946 dal Gottwald komunistům směrnici, kterou Rudé právo rovněž nezveřejnilo: „Musíme se starat o to, aby příští volby dopadly tak, abychom to mohli vyprat v jedné vodě načisto!“ O něco později, v lednu 1947, dalo vedení KSČ komunistům úkol získat v příštích volbách (měly se konat v roce 1948) nadpoloviční většinu hlasů. Když o tom referoval komunistický tisk, ozvaly se z tábora nekomunistů hlasy, že KSČ usiluje o totalitu. Gottwald komentoval tyto hlasy na zasedání ÚV KSČ v červnu 1947, opět neveřejně, mj. takto: „My budeme mírní a moc slušní, ale nebudeme se s nimi párat tak dlouho jako dosud."Očekávaný čas, o němž Gottwald opakovaně důvěrně mezi svými mluvil, přišel s létem a na podzim 1947. Stalinovi ideologové začali vydávat západní společenské systémy, ty systémy, které zcela nedávno pomohly vyhrát Sovětskému svazu válku, za ztělesnění "kapitalistického otroctví“, Spojené státy za hlavního „četníka imperialismu“, sociální demokraty za zrádce socialismu apod. Naproti tomu deklarovali halasně stalinský sovětský systém za „nejsvětější věc na světě“!Malá československá koalice rozpad velké antihitlerovské koalice dlouho nepřežila. Latentní krize ve vzájemných vztazích jejích partnerů, jež doprovázela existenci koalice od samého jejího zrodu, se začala pronikavě zostřovat po 9. červenci 1947. Postaral se o to Stalin osobně. Uprostřed noci onoho dne vytkl v Kremlu velmi hrubě československé vládní delegaci usnesení pražské vlády zúčastnit se v Paříži jednání o podmínkách účasti Československa na Marshallově plánu. Kategoricky žádal, aby vláda své usnesení ihned odvolala. Eventuální setrvání při tomto usnesení by prý ani sovětská veřejnost, ani sovětská vláda nesnesly! Vláda v Praze poslechla, delegaci do Paříže nevyslala.Vůdcové KSČ, Stalina vždy poslušní, pochopili stalinské znamení doby. Zcela jasné se jim stalo po ustavení Informačního byra devíti komunistických stran v září 1947. A proto podobně jako Stalin se militantně rozešel se svými „imperialistickými“ partnery z let války, začali i oni připravovat likvidaci svého politického spojenectví doma, jež považovali od počátku za dočasné.Krize vyvrcholila v šesti únorových dnech roku 1948. Tehdy se také plně ukázalo, jak kdo byl na řešení krize připraven. Když 20. února podalo 12 nekomunistických ministrů demisi na protest proti komunizaci útvarů státní bezpečnosti, měli nekomunisté v záloze jedinou, a jak se ukázalo velmi problematickou zbraň: prezidenta Beneše. Domnívali se, že podáním demise donutí s jeho podporou komunisty ve vládě k ústupu. Nedonutili. Demokraté, v daném případě hodně naivní, narazili na velmi dobře připravené militantní síly totalitní. Vůdcové KSČ připravovali svoji stranu potají a cílevědomě na generální konfrontaci se svými kritiky již od podzimu 1947. Masivním koncentrovaným tlakem zvenčí a s využitím svých souběžců uvnitř nekomunistických stran byli rozhodnuti tyto strany jako nezávislé subjekty československé politiky rozbít. O tom mluvil zcela otevřeně 9. dubna 1948 na zasedání ÚV KSČ Gottwald. Jeho vedení KSČ se rozhodlo v únoru pro „taktický tah“ vypočítaný na „rozbití“ těchto stran. Tah jeho stratégům také vyšel. V obšírnějším výkladu metod, jež KSČ při „tahu“ lidu doma i světu předvedla, použil tehdy Gottwald i obrat: „… přitom jsme byli připraveni i na jiné řešení.“ Toto „jiné“ řešení blíže neobjasnil. Přítomní členové ÚV KSČ mu však nepochybně rozuměli. Napovídaly ho od počátku únorových dnů zřetelně pochody ozbrojených oddílů pluku SNB a později i „lidových“ milicí ulicemi Prahy. Po dvaceti letech o tom vydal ostatně výmluvné svědectví i Josef Pavel, v únoru 1948 velitel ozbrojených složek KSČ, v padesátých letech pak jeden z tvrdě mučených vězňů. V projevu na ideologické konferenci pracovníků ministerstva vnitra konané v únoru 1968 v Praze popisoval přípravy KSČ na srážku s opozičními stranami, pokud šlo o ozbrojené síly komunistů, dost detailně. Nic nemělo být ponecháno náhodě! Přesto nakonec řekl, že ještě nedozrál čas, aby bylo možné o všem otevřeně mluvit: !Objasnění čekají ještě některé choulostivé záležitosti, avšak to ponecháme budoucnosti," řekl. My se můžeme dnes ptát: jakou politickou a mravní hodnotu mělo ono Gottwaldovo „jiné řešení“, či ony Pavlovy „choulostivé záležitosti“, když je KSČ nemohla jako vítěz zveřejnit ani po dvaceti letech?Svým řešením únorové krize přetrvala KSČ na dlouhá desítiletí kontinuitu československých dějin. Cesta, kterou se snažila v dalších letech vnutit všemi prostředky celé společnosti, byla tradicím této společnosti zcela cizí. Mesiášsky agresivní stalinismus zůstal vůdčím principem komunistické politiky i po „rozbití“ nekomunistických politických stran. Na IX. sjezdu KSČ v květnu 1949 pak první ideolog strany V. Kopecký prohlásil: „Nauky Stalinovy budou zářně osvěcovati naši cestu k socialismu… budou naplňovati tuto zem a mocně oduševňovati její národy.“ Žel, nebyla to prázdná slova. Naopak, jejich obsah byl státněteroristickou praxí tragicky překonán. Aby spolehlivě fungovala, přicházeli na podzim 1949 do Československa na Gottwaldovo pozvání v hojném počtu Stalinovi poradci. Začínalo další dějství dlouhé tragédie.