Prsty oči

Hlubšího podnětu, kdy jsem si uvědomila tento segregační moment, se mi dostalo před rokem, když se na Galerii mladých obrátila Tereza Hradilková s nápadem realizovat výstavu pro zrakově postižené.Zprostředkovat umělecký zážitek z výtvarného díla lidem bez vizuálního kontaktu není věc prostá. Jelikož v době přípravy této akce prakticky neexistovalo naše postupně se budující technické i ekonomické zázemí, rozhodli jsme se realizovat výstavu pouze z přímých výpůjček od autorů, i když by pro naše diváky bylo daleko schůdnější, abychom je do současné problematiky uvedli krátkým exkurzem po vývoji moderního umění. Bez právní subjektivity by to však představovalo marná jednání o zapůjčení děl historické ceny, navíc při hmatové výstavě nelze předejít drobným poškozením (změny patiny na bronzech, ušpinění kamene apod.), a to zatím nelze sloučit s předpisy o ochraně sbírkových předmětů. Vyzvali jsme k účasti řadu autorů všech generací, uveřejnili jsme informace v tisku a záměr vyvolal potěšitelný ohlas.Zároveň však došlo k nedorozumění, neboť většina výtvarníků reagovala tak, že s nadšením vyráběla objekty adresované handicapovaným divákům, využívajíc výrazně haptických materiálů a efektů, jakož i zvuku v různých podobách od předmětného až po elektronický. Bylo zajímavé sledovat, nakolik se autoři nechali unést funkcí svých prací a nakolik si zachovali svou uměleckou identitu. Ve výběru jsme pak upřednostňovali díla těch umělců, kteří nevnášeli do své tvorby taktilní zážitek uměle. Nešlo totiž o to, vyjít vstříc nevidomým specifickou tvorbou, ale specifickým výběrem z autentické tvorby našich současníků. Snažili jsme se zároveň zachytit co nejvíce druhů materiálů a zvláštností jejich zpracování, chtěli jsme vyvážit zastoupení figurativních a abstraktních tendencí. Ze závěsných typů jsme se rozhodli pro grafické matrice a vzdali se malby, jelikož schopnost nevidomých vnímat hmatem barvy byla označena za spekulaci. Definitivní tvář expozice vznikla teprve při instalaci. V mnoha detailech jsme se mohli opřít o zkušenosti z Velké Británie, kde již proběhla řada podobných výstav (Královský institut pro nevidomé v Londýně a univerzita v Leicesteru). Odtud pocházela i představa, že jednotlivé sochy budou stát jednoduše na soklech spojených vodícím lankem a drobné objekty umístíme na dlouhý stůl, ke kterému bude možné přisednout a soustředěněji hmatat. Tento dvojí modus architekti Martin Němec a Pavel Kolíbal spojili šťastně v jediné, optimální řešení, které vytváří jednoduchou a logickou vodící linii bez nebezpečných kolizních bodů. Nevidomý je veden přečnívající přední stěnou souvislého pultu a před každým exponátem na něj čeká „upozorňovací“ kolíček. Celý prostor lahodí i vidícímu oku.Doprovázela jsem expozicí paní Evu Volkovou, která má překvapivě velmi blízko k výtvarnému umění. Díky netradičním metodám své učitelky Růženy Křížkové, která rozvíjela přirozenou potřebu výtvarné práce nevidomých dětí již ve třetí třídě základní školy, se nejenom dobře orientuje v této oblasti, ale také sama tvoří.Paní Volková do svých pěti let viděla, proto je svět jejího „odrazu“ téměř úplný. Stále silné jsou asociace na přírodu a její detaily, a tak jsou pro ni hlubokým zážitkem zejména kamenné skulptury: mramor, vápenec, opuka, ale také ostatní přírodní materiály. Elegantní a pregnatní linie Kazatelny od Zdenky Fibichové ji velice zaujala, avšak v její hlavní ilusivní skulptivnosti (bílý cement) odhalila imitaci přírodního materiálu. Za přímo slastný pocit doteku označila setkání s opukou (Pavel Míka: Zobáček) Laminát a sádra jsou na výstavě chápány jako materiály provizorní a nepříliš sdělné, stejně jako u vidícího publika se vztahem k tradičním materiálům. (Kurt Gebauer: Plavkyně, Michal Blažek: Soukromý monument). Bezkonkurenční úspěch mají u nevidomých variability Radoslava Kratiny z hliníku a nerezu (Zvonící objekt, Kuličky na horizontální ose, Velké trubičky). Zaznamenané reakce na výstavu vyvolají řadu otázek i pro obory mimo teorii umění. Prvořadé je, že výstava jednoznačně přináší zrakově postiženým řadu zážitků, v jejich životě rozhodně mimořádných. Aby nezůstaly zas natolik mimořádnými a ojedinělými, realizovali jsme tuto akci ve skupině soukromých nadšenců jako hozenou rukavici těm institucím, které disponují mnohem více prostředky nutnými k profesionálnímu zajištění takových šancí pro tisíce zrakově postižených. Bylo by však chybou domnívat se, že jsou tu jen pro ně. Ze zápisů v knize návštěvnických ohlasů je cítit, jaký posun v pochopení jejich života může tato příležitost způsobit v nás vidících. Tak se naplňuje poslání této výstavy - sblížit svět jejich prstů a našich očí.Děkujeme všem autorům a Galerii hl.m.Prahy, kteří se nezalekli všech rizik spojených s hmatovou výstavou a zapůjčili nám svá díla. Děkujeme všem, kteří nezištně participovali na přípravě a průběhu Hapestetiky.