Aby se to už nikdy neopakovalo

„Ty máš periodu?“ - mezi dveřmi stál pobaveně silný dozorce, červený v obličeji, dobře živený. Jeho mohutnost ještě zvýrazňoval zimní kožich stažený v pase přes tlusté břicho širokým opaskem s pistolí. Stál jsem před ním nahý a nechápavě se mu snažil dívat do očí.Opakoval otázku a prstem v tlusté rukavici píchl do vzduchu směrem k mému břichu.

Sklonil jsem hlavu, abych se podíval tím směrem, a čárkou opuchlého pravého oka jsem viděl svoje zkrvavené břicho, kusy kůže slepené s chlupy v chuchvalce a zkrvavená stehna. Vybavilo se mi těch asi 14 dní nepřetržitých výslechů ve dne v noci, jen pár hodin odpočinku na loži ve výklenku chodby, zakrytém jednoduchým balicím papírem. Dozorci si do plachty udělali díry, aby viděli ten"případ". Pak podzemní cela, snad místnost za garáží, stále ten protivný zvuk jako když uniká pára či co - a tam probuzení - lékař s injekční stříkačkou na odchodu, prý skopolamin. Písařky a vyšetřovatelé, ti se střídali, ale já byl jen sám, ve dne v noci. Bití, přiznej se, mluv, bití, bití. Už jsem ani nemohl podepisovat stránky protokolů, už mně nebylo divné, že musím smolit svůj podpis vždy tak nízko na každém listu a po hromádkách. Co jsem takto podepsal prázdných papírů…Na vycházku jsem chodil sám na dvůr k nemocnici, kde byly na dvoře dvě šibenice, Maruška a Anička. Kolikrát jsem se na ně díval. Kroužil jsem po dvoře a nesnažil se domyslet, co mě čeká. Už dříve, než mě zadrželi jsem byl odsouzen k trestu smrti.Když mě po soudním přelíčení někdy v polovině února roku 1949 převáželi z Pankráce na Bory, zahlédl jsem při nastupování do auta na vězeňském dvoře údajné mstitele Masarykovy smrti Milana Choce a Milana Šádka. Doprovázeni páterem Tylínkem šli na popravu.

Na cele s gen.Pikou

Na Borech jsem se sešel v „Kremlu“, speciálním oddělení pro zvlášť nebezpečné politické vězně s naprostou izolací a zvláštním režimem, v cele 60a oddělení D1 s generálem Pikou, uznávanou veličinou jak doma, tak i v zahraničí. Byl tu s námi i generál Toussaint, poslední německý velitel pražské posádky, oba se znali už z mírových let. I francouzský diplomat Gervais Garcette a Jugoslávec, opět diplomat Tonič Milenko, kteří tu byli s námi, mluvili o Pikovi jako výjimečné a úspěšné osobnosti.Před 1.májem 1949 odvolali z vedlejší cely č.6O člena ÚV KSČ, předsedu branného výboru(na jméno si nevzpomínám), který byl zavřen pro „titovštinu“. 1.máje mluvil z tribuny k jásajícím davům, pak šel opět do vězení. Na svou celu. Po několika dnech ji uvolnil a odešel na ni generál Pika. Bláhově jsme se domnívali, že se tato cela stala přestupní stanicí zpět k životu na svobodě.Ještě než nás Pika opustil, mluvili jsme o tom, že snad má být trest smrti zrušen vůbec. Na naší cele bylo ještě několik těch, kteří neměli rozsudek změněný a čekali buď na jeho změnu, anebo na popravu. Pika byl mezi nimi. Když jsme o tom mluvili, řekl Pika: „i kdyby ho dnes zrušili, mě stejně popraví“. Jeden z nás na to odvětil: „to víš, kvůli tobě postaví šibenici tady pod okny“. Tenkrát nevěděl, jakou hroznou předtuchu vyslovil.Pika stále tvrdil, že bude popraven, že má na tom eminentní zájem Zdeněk Fierlinger, jeho dávný přítel a spolužák z válečné školy. My tomu nevěřili, znali jsme Pikovy zásluhy o Československo. Tehdy jsme ještě nevěděli, jakým způsobem se komunismus dovede zbavovat svých nepohodlných politických odpůrců.Začátkem června 1949 dostal Pika příkaz, aby napsal domů. Pak ho v krátkém sledu směl navštívit syn a nejbližší příbuzní. Ne v místnosti pro návštěvy, jak bylo určeno, ale přímo v cele na Kremlu.

Poprava

Pak nadešlo to nešťastné jitro 21.června 1949. Budíček byl v tu dobu vždy v šest hodin. Krátce na to houkala škodovka a jiné továrny v této oblasti města. Ten den škodovka opět houkala, ale budíček ještě neohlásili. Bylo nám to divné, ale nijak jsme to s ničím nespojovali, dokonce jsme byli rádi, že si můžeme poležet. Podplukovník Kadainka, parlamentář České národní rady u gen.Touissainta v květnovém pražském povstání, měl ve zvyku se postavit před okno a provést několik dýchacích cviků. Toho dne chtěl opět cvičit a hoření nezamalovanou tabulkou viděl něco, co ho přimělo se ihned skrčit. V leže na posteli nám sděloval, že je zle, že se děje něco nedobrého. Pod protější zdí stála hustá řada dozorců, každý v ruce pušku v ponosu, připravenou k palbě směrem naše okna. Podobná řada byla i na další straně trojúhelníkového dvora. Domyslili jsme si, že další je i pod našimi okny, prostor našich vycházek byl zcela uzavřen.Na dvoře ticho, rovněž tak na chodbě, kde v té době měli chodbaři připravovat snídani, což se nikdy neobešlo bez patřičného hluku konví a bas. Leželi jsme beze slova a báli se jen promluvit. Pak jsme v ranním tichu uslyšeli kroky mnoha lidí. Jak tehdy vrzal písek pod jejich botami! Ten zvuk byl fascinující, neskutečný. Absolutní ticho a skřípot písku. Kroky, které šly potvrdit, že poprava byla vykonána. Opatrně jsme vyrazili k oknům. Pod nimi šli naši a dva ruští generálové.Teď jsme už věděli, co se děje. A v pohnutí jsme leželi tiše na postelích a bezmocně byli alespoň v duchu s tím statečným člověkem, který v tomto okamžiku platil svým životem.

Generalita se přilétla přesvědčit

Ti z nás, kteří jsme byli odsouzeni k trestu smrti, jsme již předtím mnohokrát v představách prožili svou popravu. Věděli jsme, jak vypadá šibenice, jakým způsobem se odsouzený pod ni musí postavit, jak jsou mu dány objímky, provaz kolem krku, jak dojde k oběšení. I to, jak dlouho se člověk zmítá, než nastane definitivní konec. Už předtím jsme každé ráno vstávali s pocitem, že je to naše ráno poslední. Dalo by se říci, že jsme na popravu byli připraveni. Smrt generála Piky nás z toho omylu vyvedla. Byla to tehdy „teprve“ druhá poprava, ještě jsme se nevyrovnali se zběsilostí komunistického režimu, začínali jsme však nahlížet její hloubku.Nikoho z nás předtím nic nenapadlo, ani tehdy ne, když pozdě večer Piku odváděli z cely. Svou poslední noc trávil jinde. Dodatečně jsme si uvědomovali, že tu noc neštěkal pes, který se jindy pohyboval na kovovém laně, upevněném na koncích dvou vějířovitě stavěných budov. Také den předtím nebyla vycházka, ale přesto na dvoře, hlavně v jeho úzkém rohu byl život. Odsud již těsně předtím zmizely agregáty na dřevoplyn, které tam byly uskladněné od války, aby tam mohla být postavena improvizovaná šibenice. Děsivě působila i vzpomínka na ministerskou dakotu, která se ve večerním šeru zlověstně stříbřitě leskla, jak neslyšně přistávala na blízkém letišti. Generalita se jela přesvědčit, jestli generál Pika bude skutečně viset. Usmrtili ho na dvoře přímo pod našimi okny, jako jediného člověka, který byl kdy na Borech popraven.Smrt generála Piky se stala i pro komunisty mezníkem - od ní se s popravami doslova roztrhl pytel. Po ní Gottwald uvolněnou rukou odepsal ze života stovky lidí.„Události, na které vzpomínám, se odehrály před jedenačtyřiceti lety. Nevzpomínám na ně často a už vůbec ne s pocitem nenávisti nebo zloby. Nejen proto, že jsem věřící, jsem dávno opustil trýznitelům, kteří s největší pravděpodobností dnes už nežijí. Jde mi jen o to, aby se všichni poctiví lidé v této zemi snažili, aby se to už nikdy neopakovalo. Aby už nikdo nikdy neměl možnost se takto chovat k lidem, kteří neprovedli nic jiného, než že měli jiný politický názor.“

(ze vzpomínek Drahoslava Staňka )