Náčrt této vize

Od 17.listopadu uteklo už půl roku. Půl roku nové svobody i pro státní televizi. Posoudit, v čem se za tu dobu změnila, není snadné, tak jako u čehokoli, co vídáme denně. Toto posouzení by navíc nemělo zůstat pouze popisným výčtem - každý právem očekává hodnocení. Podle jakých kritérií však soudit? Srovnání staré s novou nestačí, už proto, že na té nové nejvíc vadí, jak málo je nová. Ani srovnání s televizemi jiných zemí nedostačuje, jakkoli je potřebné už proto, abychom si uvědomili, co všechno lze dělat jinak. Cizí vysílání zatím většinou nemáme možnost sledovat pravidelně a to, co z nich zahlédneme, často spíše zklamává. Skutečnost musíme tedy konfrontovat především se svou vizí.

1. Co zmizelo

Z obrazovky zmizeli někteří lidé. Ti úplně nejvyšší „představitelé“ se ještě někdy mihnou v satirické citaci. Státní televize zřejmě nemá na to, co před časem učinily Zemědělské noviny: s některou z padlých veličin si čas od času důkladněji pohovořit. Vzpomeňme na sociologický přínos zjištění, v jaké děsivé samotě žil první tajemník vládnoucí strany (i kdyby měl jen potřebu uvádět to na svou obhajobu). Sociologicky kuriózní zase bylo, jak se nejvýše postavený člověk ve státě chtěl v očích veřejnosti legitimovat tím, že si sám natírá okapy: jako by tento chronický stav absence řemeslníků a jejich suplování několikrát lépe placenými laiky, který jeho strana způsobila, nebyl konstitutivní součástí našeho společného domova. Takový rozhovor je nad deset plamenných úvodníků a přitom demokraticky dává šanci oběma stranám. A teď si k tomu zkuste v mysli doplnit specifickou možnost televize konfrontovat informaci obsaženou v řeči s obrazem prostředí, ve kterém se výpověď podává, a s tváří, gestikulací a oblečením hovořících.Této možnosti však státní televize není s to využít: místo toho do omrzení najíždí na tužky zapisující poznámky, na kamery reporérů, napřažené diktafony a ruce kohosi neznámého ve chvíli, kdy gestem neříkají k situaci vůbec nic. Je to - omlouvám se za tu hrubost hned na začátku, ale škoda lesů na servítky - pohled očima znuděného hlupáka.Z obrazovky zmizelo několik tváří nejúslužnějších přisluhovačů z řad zaměstnanců televize. Ti, co zůstali, poněkud změnili slovník. Jsou to však pořád pouze (ještě ke všemu nezajímaví) spíkři, kteří čtou texty připravené někým jiným. Z diváckého hlediska, které je ovšem rozhodující, přitom není důležité, zda tomu tak opravdu je, ale že to tak - snad až na redaktora Hrabovského - působí. Je kuriózní, že přes explozivní stav celé české televize je to právě a jen tento jediný zaměstnanec, který má v očích veřejnosti na kontě větší kontroverzi s novým vedením. Přitom ani z něho dodnes nevyvanulo staré poučovatelství, s jakým po léta s týmž úsměvem na rtech obhajoval každý žalostný krůček tzv. ekonomických reforem.Ve většině zůstávají lidé na obrazovce v jádru nezměněni. Nedovedou se zbavit paušálně radostné intonace, servility vůči mocným, jazykové neznalosti (jak dlouho ještě budeme slýchat jméno WALESA bez nosovky?), nezcestovalosti, absence zkušenosti z jiných médií nebo dokonce z vědy, politiky nebo obchodu, odkud by do televize měly osobnosti přicházet. Ale to už je zase jen sen. Televize vyznává „profesionalitu“ a mnozí od samého počátku neschopní redaktoři nebo produkční si dělají dálkově FAMU, aby si zvedli plat a stali se nevyhoditelnými.Zmizelo také dětinské nadržování hlasatelů sovětským sportovcům, které občas dokázalo přivést národ až na pokraj selských bouří. Vyhynulým žánrem se snad navždy staly pořady spočívající v tom, že se na hlavu těch, kdo neměli šanci se veřejně ozvat, lila špína pomluv (naposledy o Václavu Havlovi a spol.). A to je v této kolonce, obávám se, všechno.

2. Co se změnilo v něco trochu jiného

Nezbavili jsme se přijetí nastupujících i odcházejících velvyslanců (o kterých se v televizi nadále nedozvíme vůbec nic - noviny se alespoň zaměřily na nepočetné dámské stars, ale možná, že ti staří odstupující i noví nastupující anonymové by stáli za pozornost víc), přehlídek čestné stráže vrcholících strašným zavytím velitelovým, loučením při odletu a vítání při příletu, jako kdyby to byla cesta poslední, kladení věnců a jiných „pietních aktů“ - po sedmnáctém je to jen se změnami v obsazení, maličko zestručněno, a tím i v poněkud svižnější režii. Národ se - tu láskyplněji, tu zlomyslněji - baví, co ještě ten nejvyšší nemá nacvičeno a kam zabloumá svýma dosud ještě zvědavýma očima, nicméně děti jsou nadále zneužívány k nošení květin a k olíbávání.Ať si to dělají, když to patří k diplomatickému protokolu a tradicím. Ať tím ale nás diváky neobtěžují. Ať si na to zavedou něco jako knihu návštěv, která bude veřejně k nahlédnutí pro ty, koho to může zajímat. Ale ať s tím neužírají celonárodně nejsledovanější minuty. Jinak z nich zase budou přísloveční oni, kteří nezváni vstupují do našich domovů a jež člověk prostě musí přetrpět.Ustoupila klaka souhlasných názorů, kdykoli bylo třeba „politicky připravit“ nebo alespoň zpětně vyžehlit nějaké oficiální svinstvo, a místo ní máme „širokou paletu názorů“, ve které „náš lid“ na blbé otázky dává většinou i blbé odpovědi. Zůstala kampaňová metoda prohlášení „na podporu“ a přibylo to, že není-li text „dlouhý“, může si jej mluvčí přinést do televize a sám přednést. Když takto v (již uhynuvším) pořadu „Stanoviska a názory“ před stále tutéž popravčí stěnu v ďábelské nevynalézavosti státní televize předhazovala jednoho škobrtavého amatéra za druhým, chtěla tím z nás zřejmě vyloudit uznání na adresu svých „profíků“… Se stejnou lstivostí se nyní distancuje od úrovně předvolebních šotů - které přitom nejsou než věrným zrcadlem jejího vlastního průměru: jsou stejně nasládlé, stejně uvtipkované, stejně myšlenkově řídké. Kvůli takovéhle „profesionalitě“ však máme vydržovat tisíce zaměstnanců? Za to, že jsou mdlí a bez chybičky?Místo přenosů povinného jásání vidíme občas v televizi hromadná setkání lidí, kteří přišli sami. Tón cukerínové kloaky, v jakou se měnili hlasatelé prvních májů, je ovšem tak zaběhaný, že se těžko opouští, i když přijede třeba hlava katolické církve. Nevyužita zůstala šance, aby nás celým děním provázel jediný - v té době spíš nechtěný - objev státní televize po 17.listopadu, kněz Václav Malý. Snad se kdosi bál, že by zase „ujel“ a v pravé chvíli použil nějakého případného slova. Místo toho jsme si ozkusili něco z intonace rádia Monte Carlo, této diskreditace křesťanství ve jménu křesťanství.Děti na obrazovce už nenosí pionýrské šátky, Jiří Stivín smí svou čepičku nechat na hlavě a vlasy vlasatých smějí mít svou délku, zato Jiří Chalupa beze změny častuje děti svým nehumorem učitele civilní obrany a nedělní dopoledne se nadále odehrává pod nepsaným heslem, že děti jsou tu od toho, aby poslouchaly dospělé.Místo názvu Televizní noviny se nám dostalo inovace v podobě Deníku ČST, počítačový krychloglóbus nahradila malá počítačová laterna - bohužel to, co následuje, je pořád stejná bída. Zkuste si jen odpovědět na otázky jako:- Který z redaktorů je obzvlášť dobrý specialista na Německo (Litvu, Jižní Afriku…, prostě cokoli aktuálního na mapě světa)?- Kdo je ve státní televizi schopen nachytat naše nové státníky na švestkách a inteligentním způsobem je „vytočit“?- Kdy jsme byli s televizní kamerou naposled na návštěvě v bytě nebo na chalupě u některého z našich nových politiků?

3. Co přibylo

Užíváme si zakázaného ovoce, i když jsme už trochu přejedeni jeho jednotvárnou úpravou (pokud ještě smím zůstat na okamžik u kulinářské metafory, je to úprava zvaná spaření): nasloucháme zakázaným zpěvákům a spisovatelům, ba i sportovcům, rozpoznáváme někdejší disidenty mezi dnešními prominenty, dáváme si předkládat emigranty v pořadí, jak se přijíždějí ukázat. Co kdyby se někdo z médií rozjel třeba do Spojených států, aby tam kupříkladu zmapoval naše emigrantské spolky a vyzískal od nich doporučení, s kým z exulantů máme vést vážná ekonomická jednání a s kým raději ne (srovnej televizní tanečky kolem kdysi populárního pražského globetrottera Jiřího Ryšavého)? Na námitku, že na to nejsou peníze, připomínám: byly na to, aby novináři takových kvalit jako jistý Komárek z Tvaru otráveně dělali tamtéž panovnickou svitu.Co kdyby někdo z televizních redaktorů vyzvěděl, kolik lidí ročně odešlo a v jakém profesním složení a také jací lidé se z toho ve světě uplatnili a jací ne? Co kdybychom se dozvěděli, kolik našich architektů má ve světě jméno a za co ?Vynořila se některá tabuizovaná témata: havárie, katastrofy a masakry na území někdejšího „lágru“; nahoře bez; tváře západních státníků; náboženský život. Už v pořadí druhý ředitel státní televize byl natolik inteligentní, že pronesl před kamerou nástupní řeč za sebe, přesvědčivě a o něčem. Směli jsme okusit rozpačité, leč převážně příjemné vysílání Občanského fóra a drzé a převážně zábavné vysílání studentů. Obojí se zrušilo ve jménu demokracie: je to jako utínání hlav, které povyrostly.Nového bylo zatím ve státní televizi jako šafránu.

4. Co přetrvává

Monopol. Jde to tak daleko, že noviny uvádějí programy zahraničních televizních stanic, jejichž vysílání je zachytitelné na našem území, státní televize nikoli. O to větší jsou obavy z nezávislých privátních stanic. V rozhovoru pro týdeník Fórum jeden z bouřících se zaměstnanců státní televize přiznal: „jak to takové stanice rozjedou, tak ČST nebude schopná konkurovat“. Že se ztráty monopolu bojí státní televize, je pochopitelné. Pokud se však za ni budou bát i ti, kterým denodenně svou impotencí a indolencí podráží nohy - ti politici, které ani nenapadlo zrušit zákon o jejím monopolu a pořád jen slibují ustavit komisi, jež by měla posoudit pro ně zřejmě obtížné návrhy na zřízení konkurenčních vysílačů (známá metoda nechat vyhnít) -, pak se můžeme těšit, že tento nákladný kolos bude ještě dlouho sát z prsu našeho rozpočtu - jen s drobnými kosmetickými úpravami.

5. Co nejvíc chybí

Konkurence. Uvnitř a hlavně zvenčí. Převaha nabídky nad poptávkou a vůbec existence poptávky, místo níž dosud panuje odcizené plnění výrobního plánu. Nebo snad máme čekat, že se titíž lidé jednoho krásného rána probudí s jinými hlavami, jinýma očima, jiným svědomím, obdařeni chybějícími zkušenostmi i talenty, překypujíce zájmem o lidi, vnímaví vůči problémům a schopni za nimi jít jako ohaři? Kdo má monopol, neumí vést dialog.