Šest obrazů

V okrese Český Krumlov, v obci Horní Třebonín dodnes žije několik rodin, které po celou dobu s větším či menším úspěchem vzdorovaly kolektivizaci. Lidé unavení nesnadným životem v nevraživém prostředí, okradení a stále bez možnosti rozhodovat o svém již velmi skromném majetku. Věční kverulanti s pověstí málo úspěšných rebelů, krajně nedůvěřiví a podezíraví outsideři venkova, poslední živé svědomí kraje. Tito lidé se skrovným zbytkem sil vítají dnešní pronikavé změny jediným požadavkem: aby se jim konečně přestalo škodit. To je vše. A narážejí jako dosud na studený val ignorance a povýšenectví, na bariéru starých struktur s novým názvem. Co se pro tyto oběti socialistického pojetí vesnice změnilo? To je, myslím, přesně ta rovina, na níž se lze tázat po účinnosti dnešních přeměn. Sedlákům zakořeněným na české vesnici, obklopeným vyvlastněnou půdou a polorozpadlými budovami jejich ještě méně úspěšných sousedů, může srozumitelná politika symbolů zvednout hlavu. Tvrdou realitu a pocit naprosté marnosti však nový název republiky nenahradí.

V neděli 19.listopadu 1989 večer, dva dny po hrubém policejním zákroku na Národní třídě, bylo na jevišti pražského Činoherního klubu založeno Občanské fórum. Venku zatím tísnivým očekáváním pulsovala ulice, ještě se zatýkalo, situace byla nejistá a zároveň nadějná. O další dva dny později, po první velké policií neatakované demonstraci, s mandátem zaplněného města vzalo na sebe Občanské fórum úkol reprezentovat demokraticky smýšlející veřejnost. Zřetelně artikulovat „povstání“ procitnuvších studentů, herců a výtvarníků a hovořit za národ deptaný více než čtyřicetiletou totalitou. OF vsadilo vše na jednu kartu: teď nebo nikdy. A jasným prologem zahájilo několikatýdenní československý sen, který dnes někteří nazývají „sametovou revolucí“. Stalo se fórem jednotné vůle po svobodě a demokracii.

Na Staroměstském náměstí v Praze prohlásil Václav Havel, že noviny píší nejrůznější pitomosti, aniž by vysvětlil, které má na mysli, a potom pochválil Rudé právo. Nechci s ním polemizovat, to je věc vkusu. Pod toto poněkud překvapivé paušální ohodnocení spadá i práce mnoha desítek lidí, kteří prakticky od 17.listopadu ve složitých podmínkách informovali o dění v naší zemi a prorazili tak informační blokádu nejen ve městech, ale i na venkově. Co je nyní patrné? Na jedné straně naprostá absence veřejného mínění, jež zaniklo díky dříve prosazované jednotné propagandě, na straně druhé pak alergie na jakoukoli kritiku. Místo aby se kritika stala přirozenou součástí politického života, je odsunována jako cosi, co jenom překáží a zdržuje, nebo je zcela ignorována. Prožíváme pro nás nezvyklou informační exlozi. Ztrácíme se v záplavě různých mnohdy protichůdných zpráv, které útočí na naši rozhodovací schopnost. Téměř každý pokus o osobněji formulovaný názor se odráží od prozatím nestrukturované společnosti, slova se rozbíjejí o monolitní zeď obav a podezírání, o systém záměrné vnitřní dezinformovanosti. Vracejí se zpět z temné díry nepochopení, zkarikovaná do grimasy plné děsu a nevůle porozumět. Není to jen proto, že noviny píší pitomosti. Je to též zdivo totality v nás. Neochoty vidět druhou stranu mince místo vysněného světa nových model, uzavřené stavby velkého podvodu, v němž jsme žili a jejž jsme spoluvytvářeli. Jakoby nám najednou bylo líto energie zmařených let, opět se jako malé děti vztahujeme k někomu či něčemu, kdo to za nás všechno vyřeší. Nastavujeme uši pro slova, která uklidňují. Čím tedy má být korigována činnost politiků, když veřejné mínění neexistuje než jako adorace či zatracování, když se kritika míjí účinkem, když není čas na sebereflexi?

Občanské fórum dnešních dní tak trochu připomíná po mírné zimě do šatny odložený svrchník. Do šatny kdekdo rád nakoukne a poukáže na nepořádek. Málokdo si však zřejmě uvědomuje, že z garanta svobodných voleb se vývojem událostí stala politická síla, poněkud neurčitě definovaná koalice nestraníků a sotva vzniklých politických stran a seskupení širokého spektra, která zanedlouho předloží jednotnou kandidátní listinu. Občanské fórum, jehož činnost již nepřináší tak viditelné výsledky jako v době aktuální revoluce, platí ve stávající roli poměrně vysokou daň za delegování výrazných osobností do státních funkcí. Navíc se dopouští řady před časem ještě tolerovaných chyb, aniž by bylo schopno je účinně napravovat. Po přijetí zákona o volebním systému poměrného zastoupení nemá valný smysl psát o výhodách systému většinového, jehož plebiscitní charakter a preference osobností by lépe odpovídaly současné situaci. O to větší je politická odpovědnost všech, kteří -jedno v jaké pozici- stojí na platformě Občanského fóra. Totéž samozřejmě platí i o slovenské Veřejnosti proti násilí. V červnu se rozhodne o tom, jakým směrem se bude Československo nadále ubírat.

Komunistická strana má, podle mého názoru, jediný, nikterak složitý úkol: rozpustit se. Probíhající vylučování nejvíce zkompromitovaných politiků totiž nemůže stranu ani očistit, ani zbavit odpovědnosti za minulost. Mnohokrát jsme již slyšeli, že strana za nic nemůže, že byla zneužita špatným vedením. Bylo by ztrátou času zkoumat, jak funguje mechanismus KSČ, bezpečně umožňující permanentní zneužitelnost. Obětovat vedení nic nestojí, to příští -než stranu opět definitivně zneužije- bude také schopné velkých činů. Pokud je úsilí komunistů přispět k demokratickému vývoji míněno opravdu upřímně, měli by svou „nesmrtelnou stranu“ okamžitě zrušit. „Moderní levicová strana“ samozřejmě patří do politického vějíře demokratické země, ovšem těžko může mít souvislost s Komunistickou stranou Československa. Nechutná aféra kolem novinového papíru, demagogický spodní tón Rudého práva, pokrytecká obava o sociální vymoženosti občanů a snaha nivelizovat škody napáchané v minulých letech, to vše svědčí o tom, že nepoučitelné komunistické straně jde jen o jedno: udržet si vyhlídku na znovuzískání moci.

Skrze větve stromů noční Prahy, temné jako zachmuřené tváře „věčných rýpalů a panikářů“, je vidět město, spícího svědka událostí posledních týdnů. V ulicích, před časem plných radostného očekávání, prohání ostrý vítr ještě podzimní listí společně s cáry papíru. Odchlíplé plakáty s Havlem na Hrad pleskají v temnotě. Nad tím vším osvětlené panorama Hradčan. I takové můžeme popisovat obrazy. Ráno je Praha jiná, lidé zvědavě nebo unaveně spěchají do svých zaměstnání. Politika symbolů je dobrá pro nadechnutí a povzbuzení. Napřímit se však musí každý sám. Jiné osvětlení vytváří novou situaci pouze zdánlivě, podstata zůstává stejná. Prožíváme spletitý sen a jakkoli spánek i bdění jsou stejně reálné, nedokážeme je dost dobře rozlišit. Na pozadí snů se objevují pozapomenuté otázky. Kdo je položí?

Těchto šest obrazů spolu souvisí jenom tím, že mohou být šesti stranami jedné z mnoha kostek. Ať chceme nebo nechceme, všechny se účastní hry, pro níž neexistuje lepší název než pluralita. Přeje-li si člověk být skutečným subjektem dění, měl by tu podivnou hru na hledání pravdy absolvovat vlastně pořád. A i když se slova k tomu, kdo je vyřkl nebo napsal, ještě dlouho budou vracet oslepená zpátky, nelze jinak, než jim dávat původní obsah a znovu je opakovat.