Pravdu jsem měl já

Za války jste působil v odboji, ve Zpravodajské brigádě. Jak jste se k tomu jako středoškolák dostal?

Kontaktovali mě starší kamarádi, kteří si tipovali spolehlivé a vhodné lidi na tuhle riskantní práci. Mimochodem, tato brigáda byla po válce terčem komunistických útoků a po únoru 48 putovalo mnoho jejích členů do vězení. Zacházeli tam s nimi hůř než s příslušníky gestapa. Všechno proto, že odporovala mýtu jediného odboje - komunistického. Ale vždyť víte, jak to s tímhle odbojem bylo problematické. On byl, ale kdy! Začal se jakž takž skládat až po napadení SSSR Hitlerem. Od některých partyzánů vím, že komunisti, protože jich bylo v odboji málo, po válce dokonce i kradli mrtvé z jiných skupin. To mi říkal Mirek Neuman, se kterým jsem seděl na Borech.Okamžitě po osvobození republiky jsme byli posláni do tehdejších Sudet, do vsi jménem Rybáře. V pětačtyřicátém se tam vytvořilo jakési vakuum, regulérní čs.armáda ještě nefungovala a my přišli zajišťovat pořádek a chod města. Nikoho jsme netýrali, ale chovali jsme se k Němcům chladně. Vydali jsme několik nařízení, např.rozkaz k odevzdání rozhlasových přijímačů nebo to, že němečtí občané musí povinně nosit bílou pásku na rukávě. S tím se pojí vzpomínka, jak jsem se o pár měsíců později zúčastnil studentského mezinárodního kongresu, kde mluvil jeden Švýcar, nějaký Gerard Mentha - vystudoval filozofii. Velmi pochválil Prahu, jak je to hezké město, ale říkal, že se byl podívat také v pohraničí a tam se mu nelíbilo, že Němci musí nosit bílou pásku. My se to snažili obhajovat s poukazem na roli, jakou sudetští Němci sehráli v rozbití republiky. On jenom připomněl žluté židovské hvězdy a dál se o tom nebavil. Tenkrát jsme to brali jednoduše, ale později jsem tomu názoru dal za pravdu. Víte, myslím, že způsob, jakým byl odsun prováděn, je nutné odmítnout. Jestli občas někde při rušení koncentračních táborů zlikvidovali vězňové své mučitele a esesácké vrahy, bylo to pochopitelné. Ale tady se sadistických projevů dopouštěli lidé, kteří k takovému jednání neměli žádné subjektivní důvody. Hodně se už napsalo o těch, kteří se v té době vydávali za partyzány, odbojáře atd. a beztrestně v Čechách terorizovali německé obyvatelstvo. Navíc zbytečně, protože ti praví viníci věděli, co je čeká, a včas se uklidili do bezpečí. A zůstali v tom lidé, kteří se prostě svezli s nacistickým režimem, měli své viny, někdo menší, někdo větší, jako my teď tady.

Co jste dělal po návratu ze Sudet?

Vrátil jsem se do školy, dodělat septimu. Ve čtyřiačtyřicátém nasadili celou naši třídu k Protektorátní technické nouzové pomoci. To byla snad jediná organizace, kterou Hitler převzal ze struktury bývalého systému. Jejím původním posláním byla pomoc při živelných pohromách. Nacisté ji přičlenili k SS. Po okupaci Československa zřídili odbočku i u nás. Za války už samozřejmě nešlo tolik o živelné pohromy jako spíš o následky náletů. My jsme odstraňovali trosky, tahali mrtvé. Pro šestnáctiletého člověka dost drastický zážitek. Sloužili jsme jako vojáci, jenže beze zbraní. Spát jsme chodili do strahovských kasáren, kde nebyla kuchyň, takže aspoň na jídlo jsme chodili domů. Naučil jsem se tam kouřit, v necelých šestnácti.

Odmaturoval jsem v roce 1946 a začal studovat na Vysoké škole zemědělské. Chodil jsem tam až do roku 49, pak mě vyhodili. Ve čtyřicátém osmém jsme se s kolegy účastnili protikomunistických demonstrací. Proběhlo jich několik. Fakulty z techniky se sešly na Karlově náměstí, tam už byli nastoupení policajti, neměli pendreky, mlátili nás tehdy pažbami. Průvod šel na Hrad, trasu oni měli zmapovánu podobně jako teď. Došlo ke střetům, padly i výstřely, byli ranění. Rozšířila se zpráva, že je někdo i zabit, ale nebyla to pravda. Pak následovaly represálie. Komunisté se zformovali a terorem získávali pevnou pozici. Otevřené protivníky z řad studentů likvidovali hned a ostatní až po čase, při tzv.prospěchové prověrce. Národ na ni připravili fámou, že se na vysokých školách válí spousta věčných studentů a reakcionářů, na které musí poctiví dělníci dřít. V rámci téhle čistky mě po Novém roce 49 vyhodili. Jako jednoho z těch „reakcionářů“. Že jsem byl v roce 1945 za účast na pražském povstání vyznamenán prezidentem medailí Za chrabrost, na to se už nějak zapomnělo…

Vy jste šli demonstrovat proto, že jste věděli, co s komunismem přichází?

Většina studentů byla demokratického smýšlení. Byla mezi námi přirozeně i komunistická skupina, ale v menšině. My jsme např.už ani volby v roce 46 nepovažovali za svobodné, když byly povoleny jen čtyři strany Národní fronty. Nejvíce hlasů ze studentského prostředí dostali tehdy národní socialisté. Mládež téměř všeobecně chtěla navázat na demokracii 1.republiky. Posun doleva samozřejmě byl, jako po každé válce, ale přesto jsme v žádném případě nemohli souhlasit se sovětským systémem, protidemokratickým a protilidovým. Stalin sice zemi hermeticky uzavřel a všechno zahlušovala lživá propaganda, ale do světa přece jen tu a tam proskakovaly zprávy, co se tam děje. My, studenti, jsme byli rádi, že je jedna hrůza za námi, že jsme přežili válku a nacismus, a je jasné, že jsme za žádnou cenu nechtěli další totalitu. I když nutno říct, že rovnítko mezi nacismus a komunismus jsme tenkrát nedávali. Soudili jsme, že ta sovětská varianta je „humánnější“.

Co jste dělal po vyhození z vysoké školy?

Moc možností jsem neměl - s tou nálepkou reakce na čele. Existovaly pro mne zásadně jen dvě varianty: buď pracovat v odboji doma, nebo v exilu. Měl jsem nějaké kontakty s lidmi, kteří odešli hned po puči, takže jsem se rozhodl pro exil. Nějaký čas jsem pracoval jako figurant u stavební firmy a připravoval se na odchod. V srpnu 1949 jsem se rozloučil s rodiči a přešel hranice do Západního Německa. Tehdy to ještě šlo relativně snadno, na čáře nebyly dráty a celá ta technická paráda. Šel jsem jen nalehko, s taškou v ruce. Já neemigroval, abych si našel nový domov, já odcházel bojovat. Většina slušných lidí tehdy nevěřila, že komunistické panství potrvá nějak dlouho. To jsme se všichni spletli.

Není to paradox - za protektorátu bojujete proti Němcům a ani ne za tři roky po osvobození už musíte před vlastními lidmi prchnout do Německa…

To není paradox, to je strašná tragédie. Ale doslova tak to nebylo - já nepřecházel k Němcům, ale k Američanům, do americké zóny. Věděl jsem o Masarykově koleji v Ludwigsburgu u Stuttgartu, kde se soustřeďilo studentské odbojové hnutí z Československa. Tahle kolej, to byla vlastně bývalá kasárna, ze kterých český exil vytvořil provizorní centrum své vzdělanosti. Záměrem bylo udržet studenty přednáškami v intelektuální kondici tak dlouho, než jim bude umožněno pokračovat ve studiu na nějaké zahraniční univerzitě.

Já se zapojil do odboje, který vedla Rada svobodného Československa. Působila už tehdy v Americe a přežila až do dnešních dnů, kdy její oficiální delegaci přijal ministr Dienstbier. Hlavním úkolem bylo spojení s domácím odbojem, který postupně vznikal, ale který, jak dnes víme, neměl vůbec žádnou šanci. Obrovský bezpečnostní aparát komunistů ho prostě rozdrtil. Komunisté dokonce sami zakládali provokační „odbojové“ skupiny, plně pod kontrolou StB, které tvořily zásobárnu obětí pro běžící mašinérii politických procesů.

Poslali mě navázat kontakt s domovem. Přijel jsem do Prahy 1.dubna 1950 a už šestého mě zatkli v takové chvíli a takovým způsobem, že se prostě nedalo nic dělat. Dodnes je to pro mne záhada. Nakonec na tom stejně nezáleží - ať už jsem udělal nějakou chybu já nebo ti, co mě vyslali, faktem prostě bylo, že jsem komunistům padl do rukou.

Co následovalo?

Převezli mě na Hradčany, můj případ vyšetřovalo obranné zpravodajství, což bylo svého druhu štěstí. Ti hoši přece jen nebyli takoví řezníci jako u StB. Musím říct, že jsem nebyl záměrně týrán, což samozřejmě neznamená, že mě nemlátili. Vzhledem k tomu, že mě chytili samotného a že ze mě při výslechu nedostali žádné informace, o kterých bych nevěděl, že už je musí mít, tak jsem byl i sám souzen. Povedlo se mi, že jsem nikoho nestáhl do kriminálu s sebou. No a pak následovala čtrnáctiletá kalvárie ve vězení.

Váš rozsudek zněl na dvacet pět let…

Ano, 29.června 1950 mě vojenský senát v pankrácké soudní síni odsoudil na 25 let. Seděl jsem na Pankráci právě v době, kdy tam odsoudili a popravili Miladu Horákovou. Po soudu mě odvezli, protože věznice byla opravdu přecpaná, k tomu to tehdejší horké léto… Děsivé podmínky. Na krátkou dobu jsem byl poslán do Litoměřic a odtud do věznice borské, původně budované pro zločince těžkého kalibru. Z ptačí perspektivy připomíná hvězdu. Tehdy byla obsazená státními vězni. Rok, který jsem tam strávil, byl velmi krušný. Bití bylo na denním pořádku, zkusili jsme i hodně hladu. Pracovní doba byla od budíčku do večerky - drali jsme peří. Norma: 60 dekagramů na směnu a na člověka. Vy si možná nedovedete představit, co je to za množství. Za míň než šestnáct hodin práce ta norma splnit nešla. A kdo to nedokázal, dostával poloviční příděly už tak hubené stravy. Při padesátiprocentním „neplničství“ se šlo do díry - - zima, hlad, bití. Měli jsme ruce do krvava rozedřené, samou záděru, protože peří je ostré. Po roce mě z Borů přidělili na Jáchymovsko, na práci v uranových dolech. Tam jsem prošel několik lágrů. Zpočátku jsem se dostal do tzv.OTK - oddělení technické kontroly, kde se zpracovávala vytěžená ruda. Drtili jsme ji, barelovali a odváželi. Po tom peří jsem se cítil jako znovuzrozený, už z toho si lze udělat obrázek, jak to na Borech vypadalo. Strava byla poměrně slušná a bylo jí dost. Ale po vzpouře tábora 12 tahle idylka skončila. Kolem Jáchymova bylo v nejproduktivnějším období „diktatury proletariátu“ asi dvacet dva lágrů. V táboře 12 skupina vězňů vedená nějakým důstojníkem přemohla a svázala hlídače a dala se na útěk. Byly na ně obrovské zátahy, ani nevím, zda se někomu z nich podařilo dostat se na Západ. Asi pět nebo šest uprchlíků lovci lidí zastřelili, těla přivezli na lágr a všichni vězni museli kolem mrtvých kolegů defilovat. Kdo smekl, šel okamžitě do korekce. A pak začala hrůzovláda. Drasticky omezili jídlo, jeden bochníček chleba se dělil na děvět dílů a to byl denní příděl. A 10 deka brambor. Kdo fáral a plnil normu, dostával víc, ale stejně to bylo tak tak na přežití.

Měli jste nějaké informace zvenčí?

Dostávali jsme nějaký tisk. V prvních dobách dokonce i cizojazyčné komunistické noviny - já odebíral L'Humanité. KSČ tenkrát podporovala tyhle noviny ve finanční tísni, kupovala je ve velkém, a tak se dostalo i na mukly, kteří si je mohli předplatit. To byl jeden zdroj informací. Další záležely na fantazii a schopnostech jedinců. Pamatuji si jednu aféru. Jistý elektroinženýr Měrka se při práci na šachtě zřejmě skamarádil s nějakým civilem a ten mu postupně nanosil součástky radiopřijímače, který si Měrka na lágru sestavil a instaloval. Chytal na něm dokonce i zahraniční vysílání. Samozřejmě to prasklo, zřejmě tím, že bachaři zakrátko zjistili neuvěřitelnou informovanost vězňů o politické situaci. V kriminále se zprávy šíří velmi rychle a my spoustu věcí věděli dřív než vedení tábora. Tak to někomu došlo, hledali rádio a našli ho. Inženýra Měrku někam odvezli a co s ním udělali, nevím.

Po dvou letech jsem byl z drtírny rudy převelen na šachtu koncentračního tábora Nikolaj. Až do roku 1955 jsem farál a dělal lamače. To už byl stanoven nový režim, dostávali jsme výplatní pásky a dokonce jsme mohli posílat nějaké peníze domů. Za pochodu jsme se učili horničině. Byly úrazy, umrtí… Ne nadarmo se říká, že bezpečnostní předpisy v hornictví jsou psány krví. Znali jsme první hornický zákon - Ius regale montanorum -, vydal ho, myslím, Václav IV. Proti podmínkám na jáchymovsku to byl strašně pokrokový text. Když někdo nesplnil normu, nechávali ho na šachtě, dokud neměl svých sto procent. To je proti všem zásadám lidskosti, nechat člověka v dole bez jídla při těžké práci třeba 16 hodin nebo i víc. Kdo to nezažil, těžko si to představí.

Ale časy se přece měnily, zemřel Stalin a ani v jáchymovských lágrech se hodiny nemohly zastavit, ne?

To je pravda. Postupně se podmínky uvolňovaly, bylo nám povoleno víc dopisů, návštěv… A začaly se množit konflikty mezi vězni a bachaři. Měli jsme čím dál víc požadavků a oni to nechtěli či spíš nemohli řešit brutálně, to se v té době už jaksi nehodilo. Tak to vymysleli šalamounsky: hromadu nás rozvezli po pevných věznicích, - tedy ty, které považovali za původce nepokojů. Tak jsem se dostal do věznice leopoldovské. V té době tam byl mimo jiné Husák. Vládl zde strašlivý režim, likvidační komando typu „návrat nežádoucí“. Jenže fluidum změn už proniklo i sem a zrovna v době našeho příjezdu zahájilo staré osazentsvo Leopoldova protestní hladovku. My šli tedy ze vzpoury do vzpoury, ale muklové tady se svými požadavky u vedení věznice neuspěli, prohráli. Já strávil pro incident s náčelníkem 5 dní na díře. No, incident… „Ilegálně“ jsem dával hodiny angličtiny. Jak jsem teď viděl v televizi, díra je v Leopoldově pořád stejná: betonová hrobka, kam jste dostal jednu deku a jednou za tři dny jídlo.

Pak mě zase odvezli do Jáchymova, na šachtu Rovnost. Zde jsem měl těžký úraz, dostal jsem se do závalu a asi rok mě dávali dohromady. Ve vězeňské nemocnici v Ostrově nad Ohří. Moderní špitál, jedna polovina byla pro mukly, druhá vnitrácká. Šéflékaře dělal jistý major Tobiška, ostrahu bachaři a potulovalo se tam i pár civilů z StB. Mě léčil dr.Koch, šéf vězeňského personálu chirurgického oddělení. Tenhle Tobiška dělal nějakou práci o vlivu záření na lidský organismus. Tady měl skutečně dostatek materiálu pro výzkum. My těm jeho kontrolám říkali „atomová prohlídka“. Líbily se nám, člověk si odpočinul, vyspal se… Ale netrvaly dlouho. Přijela parta estébáků z Prahy, zabavili všechny Tobiškovy papíry a odvezli je.Po úrazu byla otázka, co se mnou. Prošli si znovu můj spis a zjistili, že znám několik cizích řečí. Tak mě poslali do Ruzyně, kde bylo tajné překladatelské zařízení. Radost jsem z toho neměl, to víte, my vycházeli z toho, že muklové z těchto speciálních pracovišť nemají šanci přežít. Že je komunisti po nacistickém vzoru včas zlikvidují. Takže když se mě pak na Ruzyni nějaký nadporučík vyptával, co vlastně umím, sabotoval jsem ten pohovor a nejevil o jejich nabídky žádný zájem. Tak mě poslali zpět do Jáchymova a přišili mi znovu mé staré číslo - 018151. Na šachtu jsem jako invalida už nemohl, zůstal jsem na povrchu. Tlačil jsem vozíky, vysypával je… V padesátém devátém nás invalidy neschopné práce v dole odvezli do Příbrami, na lágr Vojna. Dostal jsem se do útvaru budování, stavěli jsme sídliště, kulturní dům, divadlo. Naučil jsem se svářet, což mi později bylo velmi užitečné.

V roce 1960 přišla amnestie. Ovšem ani ta, ani pozdější z dvaašedesátého se mě netýkala, protože jsem nebyl „napraven“. Pak začali propouštět individuálně. Pořád na nás dělali mírný nátlak, abychom si sami podali žádost o propuštění, aby se to prý už konečně „nějak vyřešilo“. Někteří to přijali, proč ne. Ale já z principiálních důvodů nechtěl. Říkal jsem jim - tak buď jsem právoplatně odsouzený, nebo ne. Jestli ne, tak mě pusťte, ale prosit se vás o to nebudu. Nakonec moje matka a sestra - otec mezitím zemřel - napsaly žádost o prozkoumání mého případu a já se k tomu na jejich prosby připojil. Takže jsem byl 17.dubna 1964 z výkonu trestu propuštěn, abych nastoupil ten trest mírnější, ale delší, totiž žít dál v této společnosti jako vyvrhel.

Jaký je to pocit, opouštět po čtrnácti letech kriminál ne jako novou společností osvobozený hrdina, ale jako starými katy dobromyslně „omilostněný“ zločinec?

Celou tu dobu jsem si říkal, že jestli jednou vylezu do společnosti, která bude podle komunistických slibů kvetoucí, prosperující a veselá, tak uznám, že ta jejich krutá nespravedlnost byla nutná k nastolení spravedlnosti. Ale stačila chvilka na „svobodě“, abych poznal, že pravdu jsem měl já a ne oni. A fakt, že mě ven vypouštěli moji dosavadní věznitelé, byl samozřejmě těžkou psychologickou ranou. Ne, nevyhráli jsme, jak jsme pořád v celách doufali, že to jednou musí přijít. Komunisté byli pevně v sedle a zastrašená veřejnost předstírala, že se jí nic z toho netýká. A kromě krátké přestávky v roce 68 vydržela tuhle roli hrát ještě čtvrt století.

Vrátím se k tomu, že pravdu jste měl vy a ne komunisti. Vypadá to, že k tomuhle poznání dospěla dnes většina národa. Chci se vás zeptat, co pro vás znamená ten listopadový zlom a jak se díváte na současný vývoj událostí?

Dívám se na to s úžasem a satisfakcí. Neuvěřitelné se stalo skutkem. V kriminále jsme si často říkali, že by nám stačil „len taký tichý prevrat“ - a to se nám teď nakonec splnilo. Nedovedli jsme si představit, že by šlo komunisty odstavit bez násilí. Hrozila spíš cesta nešťastného Rumunska a nebudeme si zastírat, že by se mnoha našim stranickým bossům velmi líbila. Až na ten konec, samozřejmě.

Co to pro mě znamená… Jsem šťastný, že jsem se toho dožil. I když mám pocit, že my, staří muklové, jsme už odepsaní. Můžeme samozřejmě udělat ještě kus dobré práce, ale jedině svým svědectvím, informací o tom, co bylo. Ztracené zdraví a roky života nám nikdo nevrátí, těm povražděným byla navíc upřena i náše dnešní radost.

Ale musím říct, že jsem až pobouřen neuvěřitelným chováním komunistů. Místo aby uznali své viny, omluvili se za ně národu, nárokují si arogantně dál nejrůznější výhody a mohutně si stěžují na „porušování demokracie“. Zrovna oni, kteří tady demokracii čtyřicet let doslova pošlapávali. Nelze jim samozřejmě upřít takovou účast na politickém životě, kterou jim vymezí svobodné volby, ale myslím si, že jediná úloha, která by dnes komunistům příslušela, je pokání. Nic jiného než pokání.

Děkuji za rozhovor.

Nakonec ještě pár životopisných údajů. Miroslav Fuks pracoval po propuštění jako svářeč v centrální autodílně SSŽ v Libni. Zbývajících 11 let neodpykaného trestu vyřešil „liberalizující se“ režim sedmiletou podmínkou. Omilostněný agent byl zván průměrně dvakrát týdně na StB k pohovorům, které už tenkrát úspěšně nahrazovaly pozdější zákonem stanovený ochranný dohled. V roce 1966 se M.Fuksovi podařilo proklouznout (díky lenosti kádrováka, který si zapomněl ověřit neúplné údaje) na Vysokou školu zemědělskou v Suchdole, kam se zapsal na dálkové studium. Během pražského jara jej rehabilitovaný kolega z lágru ing.Šedivý doporučil jako překladatele na ředitelství SSŽ.

V roce 1971 pan Fuks dokončil studia a nastoupil do Šlechtitelské stanice Lysá n.L. Zde pracoval 17 let. Dnes je v důchodu, angažuje se jako mluvčí OF v Lysé a současně je činný jako tajemník Konfederace politických vězňů pro okres Nymburk.