Bouře trvá dál

Ministryně Burešová sice znatelně uvolnila režim (vězňové se smějí dívat na televizi, nejsou už stříháni dohola, příslušníci slouží v civilu a neozbrojeni, zlepšila se strava), ale valdičtí vězni stále píší petice, stávkují a drží hladovky. Mnoho lidí se ptá: co vlastně ještě chtějí?

Podle slov duchovního A.Jalušky, který společně s Josefem Kordíkem vykonává v NVÚ Valdice pastorační činnost, přesáhly výsledky rozhovorů mezi Dagmar Burešovou a zástupci vězňů (počátek února 1990) jeho nejoptimističtější odhady. Přesto byli po návratu ods.Dvořák a Růžička částí osazenstva napadnuti za to, že „nic nezařídili“. Zklamáni jsou především tzv.recidivisté (par.41 a 42), kteří byli za opakovaný - byť nijak hrozivý - trestný čin odsuzováni k nepoměrně ostřejším trestům. V praxi to v podstatě znamenalo, že za krádež konzervy mohl recidivista dostat i několik let v nejtěžší nápravné skupině. Tito odsouzení mají nyní pocit, že nechává-li je nová vláda nadále ve vězení, prodlužuje a potvrzuje tím dřívější bezpráví. Na druhé straně však, opět podle A.Jalušky, je vědomí viny ve Valdicích nízké i u trestanců s prokazatelně nebezpečnými delikty. Téměř všichni odsouzení jsou názoru, že ať už udělali cokoli, několikaletý pobyt ve valdickém pekle je za to trestem víc než dostatečným.

„Valdická věznice je zhoubný nádor na těle nemocné společnosti a spolu s touto společností se musí uzdravovat,“ říká katolický farář Josef Kordík ze Železnice, který se o duchovní potřeby valdických věznů stará už dva měsíce. „První návštěvy probíhaly ještě v době opožděné revoluce a situaci charakterizovalo silné napětí. Příslušníci si uvědomovali, že éra starých pořádků končí, a potřebovali nějak zdůvodnit svou existenci. Bylo patrné, že se snaží vězně provokovat. Naproti tomu vězňové nechtěli pracovat, odvolávali se přitom na dosud platné nepřiměřeně tvrdé normy a špatné pracovní podmínky. Na každém kroku člověk narážel na následky krutého působení státní bezpečnosti. Bylo to hrozné období.“ Páter Kordík je přesvědčen, že jak ministryně Burešová, tak nové vedení Sboru nápravné výchovy si skutečně přejí nové vězeňství, které by vězně neničilo a neponižovalo. „Je nutné, aby se z výkonu trestu lidé nevraceli horší, než do něho přišli…, jak tomu bylo až dosud zvykem."Dalším problémem Valdic jsou političtí vězni. Bez ohledu na listopadový zlom jich tady zůstalo překvapivě hodně. Nejen "špiónů“; státní moc užívala k likvidaci nepříjemných protivníků i čistě kriminální paragrafy. Jednotlivé prošetřování těchto případů je v běhu, ale nespravedlivě odsouzeným to pochopitelně nestačí: chtějí ven co nejrychleji.

Samostatnou kapitolou jsou vězňové trpící nevyléčitelnými chorobami a invalidní důchodci, na které se vztahovala amnestie prezidenta republiky. Návrhy na propouštění v takových případech vypracovává zdravotní služba Sboru. Podle informací, které nám byly poskytnuty, se ve Valdicích s propouštěním těchto osob ještě nezačalo. Jde o lidi těžce nemocné, slepce, tělesně postižené, kteří čekají, až jim někdo venku připraví podmínky pro život. V mnohých případech to trvá neuvěřitelně dlouho. Kordík: „Ani tihle lidé už tady dávno nemají co dělat, ale společnost jim prostě nedokáže včas zajistit civilní zázemí. Jejich tresty byly neúměrně vysoké a pobyt ve vězení způsobil, že u značné části těchto případů došlo k narušení psychiky. Nutně potřebují profesionální léčbu a péči na příslušné úrovni. Odstranit následky toho, co se v minulosti ve Valdicích dělo, nás bude stát obrovské částky, ale podlehneme-li touze ty peníze ušetřit, utrpíme mnohem větší, nevyčíslitelnou škodu.“

Pozitivní vliv obou duchovních na valdické klima lze asi jen těžko zpochybňovat. Přesto od začátku svého angažmá naráželi na rozhodný odpor zejména útvaru vnitřní ochrany (VO), tzv. „bezpečáků“. Příslušníky nejvíc dráždila nedotknutelnost zpovědního tajemství, často bezdůvodně přicházeli do vyhrazené místnosti, kde kněz důvěrně rozmlouval s odsouzeným, a snažili se aspoň připomínkou své existence vězně zastrašit. Farář Jaluška byl nařčen z pašování „litrů alkoholu“ do věznice (šlo o deci červeného vína, potřebného k bohoslužbě) a jednomu vězni byly příslušníkem VO slibovány úlevy, když dosvědčí, že A.Jaluška přinesl tajně do objektu fotografii polonahé ženy. Bible, které oba kněží odsouzeným rozdávají, označila VO zpočátku za protistátní a eticky závadnou literaturu. Později se někteří členové vnitřní ochrany snažili rozšiřovat neobratné fámy o možném homosexuálním styku mezi faráři a vězni. Aleš Jaluška shrnul činnost VO takto: „To je naprosto jasná věc - dokud ve věznici bude VO, budou tam i problémy. Operují-li zde tito bratránci StB, těžko postavíme naše vězeňství na humánní základy.“

Uvedli jsme tady názor pátera Kordíka o nutnosti takového systému vězeňství, který by lidi nelikvidoval, nýbrž napravoval. Pouhá reforma nápravně-výchovných ústavů však sama o sobě nestačí. Je to sice banální fakt, ale jak se zdá, nezbývá než ho tu a tam zopakovat. Před časem na něj v souvislosti s diskutovanou amnestií narazila i část „obrozujících se“ sdělovacích prostředků, nicméně téma rychle ztratilo příchuť senzace a média ho stáhla z programu. Člověk, který čerpá informace pouze z oficiální sítě, by tak mohl soudit, že s propuštěnými vězni je náhle všechno v pořádku. Dva následující příběhy prozrazují opak. Problémy s resocializací totiž trvají o poznání déle, než je naše těkající novinářství schopno seriózně zachytit.

JINDŘICH KUBIŠ, 23 let, Ústí n.L. Ve Valdicích označován za nebezpečného delikventa. Jak se tam dostal?

„Když mi bylo patnáct pryč, chtěl jsem utéct za hranice. Táta byl u StB, máma nervově nemocná, tahali se o mě. Nemohl jsem to vydržet. Ve vězení jsem si několikrát "přivydělal“, těžko jsem snášel ten tvrdý režim a nezvládal jsem pracovní normy. Vážil jsem 45 kg. Klesal jsem do horší a horší „nápravné skupiny“, až jsem skončil ve Valdicích.

Při výstupu mi dali 770 korun, z toho si na mně otec vyprosil padesátku. On, bývalý náčelník a doktor práv, teď shání po ústeckých pivnicích na pivo. Sociálka mi dala další čtyři stovky, jinak vůbec nic. Matka je nervově nemocná, ta mě nemůže pomoct. Nosím šaty, ve kterých jsem byl zatčen, když mi bylo patnáct. Naštěstí jsem nepřibral.

Nejsem vyučený, takže mě nikde nechtějí přijmout. Byl jsem na dvaatřiceti místech a nikde mě nevzali. Vůbec nevím, co mám dělat. Strašně jsem se těšil ven a teď tohle. Nedivím se těm klukům, co zase kradou. Vždyť na nás každý kašle, ať třeba chcípnem."

JOSEF FREIBERG, Chomutov. Ve Valdicích téměř deset let.

"V den propuštění jsem dostal 500 Kčs a současně papír od vedení NVÚ, že mám uhradit 25 000 korun. Když jsem v roce 1980 nastupoval trest, činil můj dluh vůči státu 851 Kčs. Dnes mám platit tisíce a nevím za co. Na sobě nosím dvacet let staré džíny, prošlapané boty a bundu ze 60.let. Kurátorka mi dala dvě stovky na jídlo a stovku na zimní boty, ale nejlevnější obuv na zimu stojí kolem 400 Kčs. Pracuji jako závozník na kamionu. Propadám depresivním stavům z prožitého násilí, útlaku a hlavně nepochopení druhých. Léta hrůzy a strachu z lágru se na mně podepsala - jako ostatně na téměř každém vězni. Ale přesto jsem v cele vězení, kde jsem byl někdy nucen žít mezi opravdovými zločinci, cítil aspoň trochu lidského přátelství a solidarity. Venku narážím pouze na nepřátelství: v obchodech, v úřadech, v zaměstnání, ale i na ulici. Už nevím, jak dál…"Josef Freiberg poslal 22.února dopis prezidentovi, v němž ho prosí, aby byl vyjmut z nařízení o amnestii a vrácen zpět do výkonu trestu. Nevidí jinou možnost jak protestovat proti podmínkám, které na propuštěné vězně venku čekají.

„Československé vězeňství je stále celospolečensky velice problematickou záležitostí. Řešení této otázky je a ještě dlouho bude svízelné, neboť jen málo resortů bylo zanecháno bývalým režimem v tak dezolátním stavu jako trestně-právní obor - a to na všech stupních sankčně represivní politiky.“ Citujeme z prohlášení Výboru na ochranu vězeňských práv, který byl minulý týden (6.3.) založen v Praze. Mezi signatáři zakládajícího statutu figurují jak bývalí političtí vězni z Valdic (např.Josef Römer - třináct let za par.105), tak představitelé donedávna opoziční inteligence (chartista Josef Kordík). Výbor zatím používá pražskou adresu VONS (Anglická 8, 120 00 Praha 2) a za své hlavní úkoly považuje:

1/ hájit oprávněné nároky všech vězňů v ČSR, zejména pokud jde o jejich právo na včasné vyřízení stížností a žádostí;

2/ poskytovat poradenskou službu při jednáních s různými institucemi;

3/ spolupráci s tiskem a ostatními sdělovacími prostředky, aby veřejnost byla včas informována o dění ve věznicích, čímž se mimo jiné zajistí společenská kontrola nad výkonem trestu a vazby;

4/ koordinaci těch sdružení i jednotlivců, kteří jsou ochotni v rámci své profese a působnosti pomáhat tomu, aby se provinilí delikventi vraceli z vězení jako lidé, kteří se výkonem spravedlivého trestu se společností vyrovnali.

Jak vyplývá z předcházejícího textu, bude mít Výbor práce víc než dost. Nicméně bez aktivní součinnosti občanů budou jeho výsledky velmi limitované. Pro ty, kteří se chtějí angažovat okamžitě, tedy ještě VÝZVA.Šatstvo, které nepotřebujete, věci denní potřeby, které vám dosloužily, ale jsou ještě upotřebitelné, trvanlivé potraviny a peníze, které můžete obětovat pro ty, kteří jsou na tom hůře než vy, posílejte, prosím, na adresy:

Josef Kordík, katolický kněz

Nová Ves n.Popelkou č.240

512 71 Železnice

PhDr.Aleš Jaluška

ul.5.května 718

512 51 Lomnice n.Popelkou