Veliká bitva – a veliká porážka

Bitva u Hradce Králové

Je těžké rozhodnout, co je lepší. Jestli si o bitvě u Hradce Králové nejdříve přečíst a pak vyrazit na pahorky, na kterých se odehrávala. Nebo to udělat naopak. Zapamatovat si zdejší krajinu a jména několika vesnic a až potom se dozvědět, jak a kudy se baterie a pluky v průběhu onoho osudného dne pohybovaly.

Kdo si nejprve udělá výlet, čeká ho pak vzrušující, ale bolestné čtení. Chyby rakouských velitelů jsou zpětně viděno příliš zřejmé. Je jednoduché si představit, že tehdejšímu masakru se dalo vyhnout nebo že by nebyl tak velký. Kdo si naopak nad mapou nejprve pročte popis celodenní bitvy, na kopci Chlum, kde dnes stojí muzeum tehdejších událostí a který byl v centru boje, užasne. Celé slavné bojiště je malé, snadno přehlédnutelné, obejít se dá za den a jednotlivé strategické body jsou od sebe vzdáleny jednotky nebo desítky minut svižnou chůzí. Je to vlastně malý plácek – a v jeden moment na něm bojovalo skoro půl milionu lidí. Třetího července 1866 se u Hradce Králové odehrála historicky zdaleka největší bitva na současném českém území. Dnes je pozapomenutá, ale lze bez přehánění tvrdit, že to byla klíčová událost moderních evropských dějin.

S ústupem nepočítáme

I když se v celé prusko-rakouské válce bojovalo také u Hannoveru a v severní Itálii, hlavním bojištěm byly severovýchodní Čechy. Prusko postupovalo rychle. Celý týden před hradeckou bitvou rakouská armáda jen ustupovala a prohrávala menší bitvy (s krátkou a krvavou výjimkou u Trutnova). Do bitvy u Hradce obě strany nastupovaly s tím, že jde o rozhodující střetnutí. Stálo proti sobě na obou stranách přes dvě stě tisíc mužů. Rakušané se mohli ubránit a pruským silám způsobit takové ztráty, že by je donutily k ústupu z celé války. Nebo mohly naopak padnout tisíce Rakušanů a rakouská armáda ustoupit tak hluboko do českého území, že by další boj nedával smysl.

„Domácí půda“ dávala Rakušanům výhodu. Měli v zádech pevnost Hradce Králové. Bitevní pole ohraničovalo Labe, kvůli deštivému počasí rozvodněné. Pruská pěchota uměla dobře manévrovat, byla tím známá, ale vzedmutá řeka (u Hradce už relativně mohutná) je v bitvě nepřekonatelná překážka. Naopak říčku Bystřice, také rozlitou a bahnitou, museli pruští vojáci překonat v každém případě. Na severozápad od Hradce se zvedá několik kopců, a ty si Rakušané logicky vybrali jako základ své fronty. Když k tomu připočteme, že půda je tady v dešti kluzká a jílovitá, před Prusy stál složitý a potenciálně vražedný úkol. Terén nahrával jejich rakouským protivníkům. Počasí nepřálo nikomu. Noc před bitvou lilo, skoro celý den bylo vlezlo a hlavně mlhavo, což velitelům i vojákům ztěžovalo orientaci. V takovém nečase se špatně útočí, ale stejně špatně se i brání.

Hlavní rakouský velitel Ludwig von Benedek jako střed rakouské fronty, která Prusy očekávala, vybral vesnici Chlum. Tam se usadil i on sám se štábem. Chlum leží na kopci, jednom z nejvyšších v širém okolí. Rakušané měli dost času se připravit a jejich dělostřelectvo – ve své době prvotřídní – mířilo ráno na blížící se Prusy desítkami kanonů, postavených někdy i ve dvou řadách nad sebou. Střed rakouské fronty byl nedobytný, a navíc z něho mohli kanonýři ostřelovat široké okolí.

Od Chlumu zahýbalo pravé rakouské křídlo prudce na východ a mířilo směrem k Labi. Tady už rakouské velení tak strategicky nemyslelo. Rakouská linie vedla k vesnici Lochenice, ale od samého počátku v ní byly mezery. Co bylo horší – kdo se v místech, kde byli Rakušané usazení, podívá na sever, vidí před sebou problém. Kopce u Hořiněvsi, na jejichž nejvyšším bodě dodnes rostou památné lípy. Pokud by Benedek své vojáky posadil o tři kilometry severněji, měli by dokonalý rozhled a rozstřel. Takhle jen věděli, že pokud se Prusové na kopce dostanou, a že jim v tom nic nebrání, budou je mít jako na dlani. Sami, bez vědomí velení, se tedy posunuli blíž ke kopcům. Mezery na rakouské frontě se tím ještě zvětšily.

Levé křídlo, které směřovalo k jihu, si vybralo vyvýšená místa kolem kopce Probluz. Ale i tahle strana rakouského postavení měla nedostatky. Zaprvé ji tvořili Sasové, a ti se v předchozích bojích moc nevyznamenali, spíš naopak. Především však terén pod kopci byl zalesněný a křovinatý. Dělostřelci mohli z výšin pálit, co to šlo, ale Prusové mohli nenápadně a ve skrytu postupovat.

A nyní se zcela ve všem zmýlím. (Ludwig von Benedek)

V tomto postavení čekali Rakušané na pruský útok. Popsané území zabírá zhruba šestnáct čtverečních kilometrů. Benedek sem vměstnal čtvrt milionu vojáků, tisíce koní, stovky kanonů a spoustu dalšího vybavení – a kvůli tomu zde bylo doslova narváno. Případný ústup do bezpečí hradecké pevnosti a za řeku Labe nemohl být spořádaný, ovšem s touto verzí Benedek nepočítal. Byl si jist úspěchem. Celý jeho vojenský život mu přálo štěstí a nákresy plánované bitvy mu jasně říkaly, že 3. července to nebude jinak.

Benedek s ústupem počítal dokonce tak málo, že pro něj ani nevydal příslušné rozkazy. Velitelé jednotek s nimi měli případně počítat až v den bitvy a v případě potřeby. To bylo bláhové, v momentu, kdy je nutný ústup, už žádné složité rozkazy v poli předávat nejde, panuje chaos. Nejvyšší rakouské velení však dopustilo i to, že bojové rozkazy byly vyplněny pozdě nebo ledabyle. Rozmístění jednotek před začátkem bitvy fungovalo jen na papíře. Některé rakouské jednotky vyrazily na bojiště tak pozdě, že se na své pozice dostaly až po poledni. První děla začala pálit o půl osmé ráno. Ale ani pruská armáda nedorazila na bojiště ve stejný čas. Nebylo to kvůli nekázni, ale prosté logistice – jednotlivé sbory se nacházely různě daleko. Jako první dorazilo čelo pruské armády, pěšáci se rozprostřeli podél říčky Bystřice, pod stráněmi pod Chlumem. Letní slunce začalo hřát a ranní mlha se pomalu rozpouštěla. Rakušané odstartovali kanonádu a pro pruské vojáky začalo děsivé drama.

Na Bystřici (8.00–14.00)

Šedesát tisíc pruských vojáků po celonočním pochodu muselo po bahnitých březích slézt do studené rozvodněné říčky, a když se na druhé straně vyškrábali ven a zaujali postavení, čekalo je několik hodin v dělostřelecké palbě, jež nad nimi lámala stromy, přeorávala půdu a ničila stavení, ve kterých se schovávali. Rakouští dělostřelci byli vynikající, jejich zbraně byly moderní a čtvrtina pruské armády jim sloužila celé dopoledne za cíl. Počet pruských mrtvých byly „jen“ stovky, ale psychická únava byla ohromná. Po pěti hodinách dopolední kanonády byly tisíce pruských vojáků zdecimovaných na duchu, ale vojska se ve středu fronty kanonády nepohnula ani o metr. Všude jinde se však hýbala čile.

Probluz (10.00–14.00)

Vojenští teoretici a historici se shodují, že na levém křídle se celé dopoledne odehrával souboj v taktických chybách a váhání. Saský korunní princ Albert, který měl celý prostor na starost, špatně bránil svahy a přechod přes říčku Bystřici, a navíc mu velká část posil dorazila se zpožděním několika hodin. Jeho pruský protivník, Karl Eberhard Herwarth von Bittenfeld, toho zase dlouho nedokázal využít, v podstatě se se svým vojskem loudal a bitvu tím nejspíš prodloužil o několik hodin. Kdyby téhle části fronty velel kterýkoli jiný pruský velitel, byli by jeho vojáci na kopci Probluz v deset hodin dopoledne, rakouské nejvyšší velení by s hrůzou zjistilo, že po jeho levé ruce nestojí Sasové, ale Prusové, a bylo by po bitvě. Herwarth ale dobyl Probluz až kolem druhé odpoledne. Zvlněný a lesnatý terén dovolil jeho vojákům postupovat dopředu a využít technických předností svých pušek jehlovek – ty se nabíjely rychleji, zezadu a klidně vskrytu, na rozdíl od rakouských, které bylo potřeba složitěji nabít zepředu a vestoje. Prusové postupovali pomalu a museli při tom překonat hned několik protiútoků Sasů, které obě strany stály stovky životů. Ve dvě hodiny odpoledne byl ale rakouský odpor zlomen a Prusům se povedlo ovládnout celou levou část bojiště.

Svíb (9.00–13.30)

Malý lesík Svíb na severozápad od Chlumu je dodnes zvláštní místo. Je malý, obejít ho trvá slabou hodinku. Na plochu je pouze dvakrát větší než pražské Václavské náměstí. Je v něm ticho a projít se dá jen pár cestami. Vysoké javory a duby jsou tu porostlé břečťanem a uprostřed lesa stojí desítky malých mohyl. Velké pomníky a sochy vítají návštěvníka u vchodu do lesa a v jeho prostředku. V tomhle malém lese v jeden moment v naprostém zmatení bojovalo sedmdesát tisíc mužů, každý desátý v něm zůstal ležet. Některé menší jednotky zahynuly skoro do posledního vojáka. Strategický význam lesa je nulový. A horší terén, kde vést mnohatisícový boj muže proti muži, si snad ani nelze představit – Svíb je vlastně porostlý kopec, je tu spousta proláklin, hustých křovin, prudkých svahů, a to všechno z mazlavého bláta. Ale prostě se to stalo.

Nejhorší možné místo pro boj. (Boje ve Svíbském lese)

Rakušané o Svíb nestáli. Ležel pod svahem Chlumu, v dosahu jejich děl, a byl to hustý porost, ve kterém se šlo leda schovat, ale nebylo možné odsud vést útok. Bylo naopak určitě možné lesík z výšky Chlumu rozstřílet na padrť. To dobře věděli i Prusové. Boj o Svíb začal krátce po začátku celé bitvy a zpočátku to byla jen náhodná potyčka. Setkaly se v něm totiž čtyři tisíce Prusů, kteří okrajem Svíbu šli posílit ostřelované kolegy pod Chlumem, a mnohem méně početná skupina rakouských vojáků, kteří tu prováděli rutinní výzvědy. Bohužel na sebe narazili u západního kraje a začala střelba. Mnohem početnější Prusové své soupeře pobíjeli. Cynicky řečeno by bylo pro nedaleko usazené Rakušany lepší, kdyby své kamarády obětovali, přestřelka by skončila a obě strany by nechaly Svíb Svíbem. Ale lidsky to asi nebylo možné. Rakušané se přihrnuli svým kolegům na pomoc a Prusy přečíslili – což naopak přivedlo do lesíku další Prusy, jednotky často konaly bez vědomí vyššího velení. Tak se stalo, že se do malého lesa dostaly desítky tisíc vojáků, kteří tam v naprostém chaosu stříleli na všechno, co viděli, a sami byli nečekaně, z jakéhokoli směru, zastřeleni. Historici většinou odhadují, že mrtvých bylo sedm tisíc. Mrtvoly pohřbívali vojáci a pak vesničané ještě tři týdny po bitvě. Lesík je pokrytý mohylami a pohřebními šachtami a samozřejmě dodnes spoustou neoznačených, jen pár desítek centimetrů hlubokých hrobů.

Dnes už je tu jen ticho a muzeum. (Svíb)

Boj o les Svíb neměl žádný výsledek, nakonec se až kolem druhé hodiny odpoledne oběma nejvyšším velením podařilo vytáhnout své vojáky z bojů. Co ale bylo důležité: do boje v lese se zapojila – padla, vyčerpala se nebo prostě byla přítomná – velká část rakouského pravého křídla. A to nakonec bitvu rozhodlo.

Boj o Chlum (12.00–16.00)

Až do poledne se většina bojů odehrávala ve Svíbu a na jihu bojiště. Na severu byl klid. Tam měl s Rakušany bojovat pruský korunní princ Fridrich Vilém, ale ten byl dopoledne ještě na cestě od Dvora Králové. Když k Hradci dorazil, bitvu rychle rozhodl.

Marný pokus... (Rakouský protiútok Úvozem mrtvých)

Zaprvé se jeho vojáci v obavách blížili ke kopcům u Hořiněvsi a čekali rakouský protiútok. Ten nepřišel, Benedek tyhle kopce, jak známo, neobsadil. I k překvapení samotných Prusů, kteří měli z výšin dokonalý přehled o celém bojišti a rakouský štáb se samotným Benedekem na dohled a dostřel. A na odpor nemohli narazit ani později. Velká část rakouského pravého křídla totiž ještě bojovala ve Svíbu. Pruská armáda mohla rychle postupovat směrem ke Chlumu. Rakouské velení o tom dostávalo zprávy, ale odmítalo jim věřit. Uvěřili až v momentě, kdy v mlze deště a střelného prachu uviděli první pruské helmy se špičkou a přiletěly první dělové koule.

Dnes už je tu jen ticho a muzeum. (Chlum)

Prusové Chlum rychle dobyli. Protože Rakušanům šlo o všechno a neměli co ztratit (tedy kromě dalších stovek lidských životů), museli zkusit několik zuřivých protiútoků. Strategický vrch uprostřed bojiště však zpátky nezískali. Levé, jižní křídlo bylo ztracené od dvou hodin a nyní, když Rakušané přišli také o pravé a samotný střed jejich počátečního postavení, byla pro ně bitva ztracená. Nezbývalo než utíkat.

... zvrátit hotovou věc. (Chvíle pruského vítězství na obraze Christiana Sella, 1867)

Rakouský ústup (16.00–20.00)

Vojensky vzato Prusové váháním v odpoledních hodinách promarnili skvělou příležitost. Chybělo jim jen málo, jen trochu nelítostné pohotovosti, a mohli rakouskou armádu obklíčit. Ústup by se nekonal, konal by se leda masakr a zajetí celé armády. Nelítostní byli Prusové dost, pohotoví ještě dost ne. Rakušanům zůstal úzký pruh země, kudy mohli ustupovat k Hradci, někteří vojáci jižněji k Pardubicím. Pořád je ale řeč o manévru, kdy se muselo hnout dobrých dvě stě tisíc vojáků se vším vybavením a zvířaty. Stovky lidí ušlapali koně, rozmačkaly je vozy, utopily se v rozvodněném Labi. Pruští vojáci samozřejmě ustupující vojsko pronásledovali a působili mu těžké ztráty. Z Chlumu dolů do Rozběřic dodnes vede úzký úvoz, jmenuje se Úvoz mrtvých. Podle pamětníků byla sto metrů dlouhá a dva metry hluboká rýha mezi poli plná mrtvol.

Dnes už je tu jen ticho a muzeum. (Úvoz mrtvých)

Podle pamětníků byl ústup jediným momentem, kdy se rakouský vojevůdce Benedek skutečně vyznamenal. Takticky vzato byl ústup velký úspěch, Benedek organizoval, dohlížel přímo na bitevním poli a před kulkami se nekryl (a jak plyne z jeho pozdější korespondence, možná nějakou kulku nebo šrapnel přímo hledal), zachránil tak velkou část své armády. I přesto byl zmatek jen těžko popsatelný. Ztráty si Rakušané působili i sami, velitel hradecké pevnosti dlouho odmítal otevřít vrata vlastním vojákům (podle tehdejších předpisů byla pevnost v době boje zavřená a příkopy zaplavené), slitoval se až na poslední chvíli, kdy byl prostor před branami, mezi vodou Labe, zcela přeplněn.

Rakouské vojsko možná Benedek zachránil před zajetím a masakrem, ale vojáci byli unavení a demoralizovaní, velení zčásti mrtvé a zčásti dezorientované. Skončila největší tuzemská bitva a spolu s ní i prusko-rakouská válka. Do podpisu příměří uběhly ještě tři týdny, ale vše byla už jen otázka času.

O co se bojovalo?

Válka mezi Pruskem a Rakouskem z léta 1866 má spoustu názvů. Prusko-rakouská či rakousko-pruská, sedmitýdenní, německá občanská nebo válka o sjednocení, také bratrská válka a v německém prostředí ještě k tomu německá válka. Netrvala sedm, ale necelých šest týdnů. Bojovalo se hlavně v Čechách, ale ne o Čechy. Oficiálně o správu nad Šlesvickem-Holštýnskem na severu dnešního Německa, které obě říše vybojovaly na Dánsku o dva roky dřív. Ale i to byla jen záminka – ve skutečnosti šlo o to, kdo povede rozdrobené německé státy a útvary na území bývalé Svaté říše římské. A jestli se německé území uprostřed Evropy bude utvářet podle vzoru a gusta Rakouska, nebo Pruska. To, i když papírově slabší, jednoznačně vyhrálo. Bismarckovo Prusko záhy po válce spolklo celý sever Německa. Jih, s celým Bavorskem, přišel na řadu o pět let později, kdy se celé Německo sjednotilo pod pruským vedením a v roce 1871 vzniklo Německé císařství.

Kanonýr Jabůrek (nebo Javůrek)

Známá postava z lidové písničky o neunavitelném dělostřelci. U Králového Hradce mu „prostřelili Prajzi břicho“, ustřelili ruce, pak i hlavu, a on furt ládoval, až když pumy a kulky trefily ho „do munice“, lekl se a utekl i s kanonem. Za záchranu děla ho císař povýšil do šlechtického stavu. Že neměl hlavu, nevadilo, protože jak se zpívá v posledním verši písničky, „nedělá si z toho nic, bezhlavých ,von‘ je prý víc“.

Ve válce roku 1866 český dělostřelec Franz Jaburek (tedy František Javůrek) skutečně bojoval a do bitvy významně zasáhl. Jenže ne u Hradce, ale na italské frontě. Tam se mu podařilo dvojitě nabitým dělem zasáhnout italskou vlajkovou loď. U Hradce Jaburek nebyl. Protiválečná písnička – kromě snižování císařského a vůbec šlechtického majestátu – ale reálný základ má. Dělostřelectvo bylo nejúčinnější zbraní rakouské armády a bylo technicky na výši. A u Hradce se dělostřelci jako jediní skutečně vyznamenali, jejich dovednost a odvaha nakonec zachránily desetitisíce rakouských životů. Mnoho z nich neskončilo jako Jaburek ve šlechtickém stavu, ale prostě padli.

Ludwig von Benedek

(1804–1881)

LUDWIG VON BENEDEK

Rakouský vojevůdce, původem z Maďarska, měl vlastně ukázkovou vojenskou kariéru. Bitva u Hradce byla jeho jediná velká porážka. K habsburské monarchii byl neochvějně loajální a jeho pohled na svět byl nekomplikovaný. Co je dobré pro císaře, je dobré pro všechny, a válka není žádná velká věda. Kuráž a čest je víc než technika a taktika. Pruská armáda, která si jen disciplíny cenila víc než technologické převahy a vzdělaného velení, mu u Hradce ukázala, že se ve válce mýlil. A to, jak s ním vídeňský císařský dvůr po hradecké bitvě naložil, mu zase ukázalo, že se mýlil celý svůj život.

Důstojnickou kariéru začal potlačováním různých povstání. V roce 1846 polského, v roce 1848 uherského. Krátce po nich se vyznamenal ve dvou válkách o italskou nezávislost. Prusko-rakouská válka byla vyvrcholením jeho vojenské kariéry. Zprvu bojovat nechtěl a císaře přesvědčoval o tom, že by bylo lepší uzavřít příměří co nejdříve. Rakousko čekalo pruský vpád jinde, ve Slezsku, místo toho přišel v severovýchodních Čechách. Rakouská armáda nebyla připravená, stále ustupovala a Benedek se bojům chtěl vyhnout. Nakonec nemohl a hradecká bitva skončila porážkou. K té však Benedek přispěl mnoha chybami.

Po bitvě na něj císařský dvůr svedl veškerou odpovědnost za prohranou válku. I když daleko víc za ni mohla technologická zaostalost rakouské armády (se světem se mohli měřit jen dělostřelci) a celková neschopnost velení – Benedek nebyl génius ani talent jako jeho pruský protějšek Helmuth von Moltke, ale byl to dobrý a zkušený voják, ke kterému jeho protivníci, včetně Moltkeho, chovali vážnost a obdiv. Benedek odešel do penze, pamflety ve vládních novinách mu zničily jméno a pověst. Vojevůdce zahořkl, dožil v ústraní ve Štýrském Hradci, s nikým se nestýkal a s nikým o svém vojenském konci nemluvil. Když mu ke konci jeho života nabízela habsburská rodina váhavou omluvu, odmítl ji se slovy „moc málo, moc pozdě“.

Použitá literatura:

Slavomír Ravik: Tam u Královýho Hradce, Regia 2016;
1866: malá encyklopedie prusko-rakouské války k expozici Muzea války 1866 na Chlumu, Muzeum východních Čech 2018.