Sedm statečných tanků

Ostravská operace

Jiří Sovák měl dar odlehčit každou situaci. Včetně bitvy, během které zahynuly tři tisíce lidí a na 200 domů zmizelo z povrchu zemského. V roce 1955 si zahrál řidiče jednoho z tanků, které pouhých deset let před natáčením osvobodily Ostravu. Když jeho ocelový kolos jménem T-34 dorazivší ze Sovětského svazu prorazil bránu koncernu Hermann Göring Werke (až do roku 1942 se firma jmenovala Vítkovické horní a hutní těžířstvo), Sovák se podíval úkosem na střelce nad sebou a ironicky pronesl: „Ty máš taky způsoby, ani nezaklepáš…“

Film Tanková brigáda režiséra Iva Tomana byl gigantickou apoteózou hrdinství sovětských a československých vojáků, kteří se u nás podíleli na porážce nacismu. Pod dohledem sovětských poradců se natáčení zúčastnily tři tisíce příslušníků Československé lidové armády, kterým tehdy stačilo obléknout se do stále ještě používané válečné výstroje a nastartovat dochovanou původní techniku. Scéna příjezdu tanků do Ostravy vyvrcholila legendárním zachráněním Říšského mostu, po němž se vojáci přes Ostravici dostali do centra Ostravy a který je dnes pojmenován po sebeobětovaném odbojáři Miloši Sýkorovi.

Jeden ze 400. (Miloš Sýkora)

Události pochopitelně v realitě vypadaly dost jinak než v pojetí komunistické filmové propagandy. Odbojář zřejmě nezahynul při sebevražedném útoku granátem na dráty vedoucí k minám pod mostem a taky nikdo z vojáků za nadšeného smíchu nevolal na celou moravskoslezskou metropoli: „Kupředu, soudruzi!“ Nicméně Most Miloše Sýkory dodnes stojí a před ním se na kamenném soklu tyčí dochovaný sovětský tank, který jako první vjel do města. A který víceméně ukončil největší bojovou akci druhé světové války na našem území.

Vyčerpání útočného potenciálu

Na jaře 1945 se západním Spojencům podařilo odstřihnout nacistickou armádu od zásadního průmyslového zdroje. Na konci března překročili Rýn a v dubnu v Porúří plném dolů, elektráren, sléváren a továren zajali přes 300 tisíc vojáků. Ostravská průmyslová oblast na severovýchodě protektorátu se tak stala jednou z posledních ekonomických bašt hroutícího se Hitlerova režimu. Němci proto už od začátku roku zdokonalovali obranu města a celého jeho okolí, které důmyslným systémem několikapásmového opevnění podporovaného 1. tankovou armádou Skupiny armád Střed proměnili ve – zdánlivě – nedobytné území. Pro jistotu vyhodili do vzduchu všechny mosty přes Ostravici a Odru, až tedy na zmíněný Říšský most. Jen na obranu samotné Ostravy vyhradili zhruba 40 tisíc vojáků a příslušníků domobrany, na celou oblast severní Moravy a československého Slezska pak skoro čtyřnásobný počet sil. Museli ovšem vědět, že je to pohříchu málo.

Tudy neprojedou. (Zničený Jubilejní most)

Německo se v dubnu 1945 dostalo do oboustranného sevření: Britové s Američany se na západě dostali 120 kilometrů od Berlína, Rudou armádu z východu dokonce dělila od hlavního města Říše jen poloviční vzdálenost. Protože se v Jaltě na schůzce spojeneckých lídrů dohodlo, že Berlín dostanou do rukou Rusové, bylo na Rudé armádě, jak se prokousat posledními kilometry zuřivě bráněnými zbytky německých sil. Pokud by veškerou energii věnovala tažení na Berlín přes dnešní polské území, hrozilo, že Němci provedou z protektorátu nezasaženého vojenskými operacemi (a tím stále připraveného chrlit další armádní techniku) protiúder a tenký sovětský útok utopí v krvi. Proto se Rusové rozhodli hlavním jednotkám ulehčit současným útokem na Ostravu.

Čtvrtý ukrajinský front, který dostal akci na starost, měl nad Němci více než dvojnásobnou převahu – v lidech i tancích. Rusové však nebyli tak bláhoví, aby vedli na město přímý útok – zvlášť po nedávných zkušenostech se zpackanou karpatsko-dukelskou operací, která si na podzim 1944 na jejich straně vyžádala přes deset tisíc obětí, aniž by to mělo nějaký strategický smysl. Proto se rozhodli Ostravu postupně obklíčit, pak ji dobýt a následně se spojit s 2. ukrajinským frontem, který se do německého vnitrozemí probíjel přes Bratislavu a Vídeň. Útok na Ostravu začal 10. března ráno. Nikdo přitom samozřejmě nemohl tušit, že boje skončí až skoro o dva měsíce později.

Na straně Němců nestála jen jejich schopnost bránit se v pozici krysy zahnané do kouta doslova „fanatickým bojem“, ke kterému je v jednom ze svých posledních rozkazů vyzval polní maršál Ferdinand Schörner. Ale i špatné počasí. Skrz rozbahněná pole se sovětští vojáci dostali až v půlce dubna k pásmu těžkého opevnění, které před Ostravou postavilo koncem třicátých let demokratické Československo na obranu proti Hitlerovi a v němž nyní paradoxně právě Hitler našel jeden z posledních obranných bodů. Jak před osmi lety napsal historik Milan Kopecký v časopisu Historie a vojenství, bylo to právě „vyčerpání útočného potenciálu“ Sovětů, které stálo za uváznutím jejich postupu.

Nejen tedy Sovětů. Útok na Ostravu byl totiž svěřen i 1. československé samostatné tankové brigádě. Jejích 65 tanků doprovázelo přes 900 vojáků, většinou Rusínů a Ukrajinců z území někdejší prvorepublikové Podkarpatské Rusi, které až do služby v armádě drželi Sověti pro jejich původ v gulazích – část vojáků sem přeběhla také z jednotek fašistického Slovenského státu.

Čechoslováci byli do bojů o Ostravu nasazeni koncem března a o měsíc později vykazovali takové ztráty, že měli k dispozici už jen čtyři funkční tanky. Navíc jim kvůli jarním mlhám a dešťům nemohli ze vzduchu příliš pomáhat další krajané: 1. československá smíšená letecká divize se stíhacím esem Františkem Fajtlem, který na začátku války sloužil v RAF. Jediného sestřelu německé stíhačky mimochodem dosáhl další někdejší člen RAF Richard Husmann, který o 19 let později o svých válečných zkušenostech napsal pod pseudonymem Filip Jánský bestseller Nebeští jezdci. Vše se mělo zlomit až 15. dubna 1945.

Den Hitlerovy sebevraždy

Tehdy ve velení ukrajinského frontu nahradil – na Stalinův vkus příliš pomalého – Ilju Jefimoviče Petrova Andrej Ivanovič Jeremenko. Ten se rozhodl útok na Ostravu synchronizovat se závěrečným úderem na Berlín. Do čela útoku pak Jeremenko nasadil právě Čechoslováky. Týden trvalo, než se vojáci probili pásmem prvorepublikového opevnění, Opava prohlášená Němci za „pevnost“ byla následně dělostřelbou a bombardováním celá srovnána se zemí. Zatímco na bránící se jednotky padaly balíky letáků vyzývajících je německy ke složení zbraní („Prorokovali jsme vám, že neudržíte své pozice, prorokovali jsme vám, že Moravská Ostrava se stane vaším masovým hrobem“), vyrazily za úsvitu 25. dubna opravené československé tanky podporované sovětskými výsadkáři k závěrečné zteči.

Čechoslováci pojedou v čele. (Andrej Ivanovič Jeremenko)

K Ostravě to měly přes deset kilometrů, úvodní desítky metrů překonávaly po předem připravených položených kládách, aby získaly i v bahně potřebnou rychlost. S prvními výstřely rozjetých tanků se poslední obrana předměstských vesnic začala hroutit. Nevíme, co ve skutečnosti křičeli do ohlušujícího rámusu jejich řidiči, byl však zaznamenán výsledek jejich jízdy: ze Sudic, Rohova či Darkovic nezbylo nic než ohořelé zdi obklopené spálenou německou technikou, rozstřílenými těly vojáků a zejména příslušníků Volkssturmu, lidové domobrany složené z důchodců a dětí a vyzbrojené obávanými pancéřovými pěstmi. Ty byly v rukou rychle vycvičených civilistů tak nebezpečné, že když se Čechoslováci ocitli 30. dubna na dohled od prvních ostravských ulic, ze znovuzprovozněných tanků jich měli k dispozici už jen sedm schopných jízdy.

V den, kdy nad berlínským Říšským sněmem zavlála sovětská vlajka a o kus dál Adolf Hitler spáchal ve svém bunkru sebevraždu, stály zbylé československé tanky před řekou Odrou u mostu vítkovické železniční vlečky. Komunističtí politruci v řadách armády vojáky přesvědčili, aby Ostravu osvobodili symbolicky následujícího dne, tedy na 1. máje. Ženisté zpevnili zdejší brod U Korýtka a odpoledne se tanky přes Odru přebrodily. V Zábřehu rozstřílely Rütgersovy chemické závody a v sedm večer se dostaly až k ostravskému Říšskému mostu.

Poválečná komunistická verze vykreslila následující příběh jako hrdinný akt místního – pochopitelně komunistického – odbojáře Miloše Sýkory. Ten měl varovat tankisty, že most je podminovaný, a následně se dobrovolně přihlásit k sebevražedné misi: přeběhl most a během likvidace drátů vedoucích k náložím sám zahynul. Dnes se ovšem historici přiklánějí ke střízlivějším variantám stejné události. Zneškodněním odpalovacího zařízení si mohl zachránit život jeden z německých vojáků, který neuposlechnutí rozkazu vyměnil za propustku do zajetí, a Sýkora padl o kus vedle během bojů o most. Anebo Němce přesvědčil sám Sýkora, že odpalování už nemá žádný smysl, a pak ho vojáci přes uposlechnutí výzvy stejně zastřelili.

Miloš Sýkora je každopádně jednou z bezmála 400 civilních obětí ostravské operace na české straně. První tank, který most přejel, nedojel daleko. Hned na druhé straně řeky ho zasáhly tři pancéřové pěsti, z posádky nepřežil sovětský radista, rovněž sovětský velitel byl těžce raněn a okamžitě letecky přepraven do Moskvy, dva zbylí českoslovenští vojáci v pozici střelce a mechanika vyvázli pouze s lehkými zraněními. Celkem jen při závěrečných bojích v Ostravě a přilehlých obcích padlo na 1200 spojeneckých vojáků a přibližně o 100 víc Němců, včetně civilistů. Dohromady si ale celá dvouměsíční bitva o Ostravu vyžádala nesrovnatelně vyšší ztráty: na sovětské straně 24 tisíc, na německé dokonce 75 tisíc vojáků – pak už se nacistům na frontu nedařilo dostat další rezervy.

Co do počtu ztrát na životech jde tak bezkonkurenčně o historicky největší bitvu na našem území. V okolí Ostravy ji dnes připomínají nepřehlédnutelné pomníky, na nichž najdeme zhruba stejný počet tanků, ve kterých se Čechoslovákům nakonec podařilo dojet do centra města.

Ostravská operace oficiálně skončila až 5. května, kdy byly osvobozeny Těšín, Frenštát či Nový Jičín. A kdy pak tanky zamířily přes Moravskou Třebovou a Čáslav do Prahy, kam se dostaly 10. května, dva dny po německé kapitulaci. Už 30. dubna ale Stalin vydal jako vrchní velitel sovětských vojsk rozkaz v tomto znění: „Vojska 4. ukrajinského frontu dobyla dnes ztečí města Moravské Ostravy, velkého průmyslového střediska a mocného opěrného bodu Němců v Československu.“ Nad Moskvou se krátce nato rozlehlo 20 ohlušujících salv vypálených z 224 děl na počest vítězství a úspěchu československého sboru, jehož většina členů měla nehledě na osvobození své vlasti zanedlouho pod dohledem sovětských poradců opět skončit v pracovních a koncentračních táborech.