Kudy povede čára

Sedmidenní válka

Klement Šťastný.

Podle kabátů zapnutých většinou až na poslední knoflík ke krku je znát, že už se blíží zima. Klement Šťastný má nohy omotané onucemi a pod naditým kabátem zjevně několik vrstev oděvu. Trochu snad hřeje i jeho velký armádní baret.

Snímek vznikl před sto lety, na podzim 1920. Mladý vojín na něm zleva uzavírá skupinku deseti mužů, pózujících před kamenným patníkem na čerstvě vykolíkované hranici mezi prvorepublikovým Československem a znovuzrozeným Polskem. Nedlouho předtím ani jeden ze států neexistoval a o to, kam patníky umístit, se na Těšínsku bojovalo s větší či menší intenzitou skoro dva roky.

Konflikt měl kolem dvou set obětí a Klement Šťastný – zastřelený už v době míru při vytyčování hraniční čáry v horách nad Třincem – je podle archivů tou poslední. „Bylo to hodně krvavé období. Jako ve stejné době v Irsku. Jen se o tom moc neví,“ říká k poválečnému dění na Těšínsku historik Tomáš Rusek.

Klement Šťastný (zcela vlevo) spolu s vyměřovací skupinou.

Terénní lekci dějepisu Rusek zahajuje na hřbitově v Bohumíně, kde je Klement Šťastný pochován. Na hrobě je nová kamenná deska, zašlý věnec s trikolorou a trocha listí. Proč tu jeho hrob vůbec je? O co se na Těšínsku před sto lety válčilo?

Volání národů

Těšínské knížectví existovalo jako celistvé území od 13. století. Od roku 1327 spadalo pod českou korunu, s ní se pak včlenilo do rakouské monarchie. Její území sahalo až za Krakov. Tam, kde vede česko-polská hranice dnes, předtím nikdo žádnou dělicí čáru nepotřeboval.

„Ne všichni místní brali svoji identitu národnostně. Byli prostě odsud, z Těšínska,“ říká k výchozímu stavu polský historik Daniel Korbel – spoluautor knihy, kterou píše o Těšínsku právě s Tomášem Ruskem.

Rozpad Rakouska-Uherska však postavil Těšínsko před náhlý zvrat. Kraj se stal sporným územím, které si nárokovaly jak Československo, tak Polsko. Češi brali Těšínsko za svoje s odkazem na historická práva. Poláci, kteří v populaci převažovali, odvozovali svůj nárok od principu národního sebeurčení. Spor, umocněný ekonomickou důležitostí území, byl na světě.

Porcování začalo ještě dřív, než oba státy formálně vznikly. Místní politici z řad Poláků založili 19. října 1918 v Těšíně polskou „národní radu“ a celé Těšínsko včetně Třince a karvinské uhelné pánve prohlásili za polské. Totéž udělali pár dnů poté političtí předáci zastupující Československo. V pásu od Beskyd až po řeku Vislu najednou nikdo netušil, ve kterém ze dvou vznikajících států skončí.

Polská vláda, která měla vojensky na sporném území zpočátku převahu, rovnou Těšínsko zahrnula mezi oblasti, kde na leden vyhlásila volby. Pokud by se uskutečnily a byl by o ně zájem, československé nároky by se na mezinárodním poli už těžko hájily. Vláda v Praze proto začala na Těšínsko rychle přesouvat navrátilce z první světové války a Polsku dala ultimátum, ať volby na sporném území zruší, jinak oblast obsadí Československá armáda. Ultimátum vyznělo do prázdna. A tak 23. ledna 1919 – po krátkém ranním, nic neřešícím vyjednávání armádních velitelů na zámku v Těšíně – začala mezi oběma státy regulérní válka.

Vlajky a kabáty

Střet sotva vzniklých států přinášel neobvyklé věci. Na obou stranách byly k vidění stejné uniformy a kabáty. Mnozí čeští a polští vojáci je zdědili z dob čerstvě zaniklé monarchie a jen je narychlo dozdobili svými národními znaky. „I vlajky byly stejné,“ připomíná Tomáš Rusek. Modrý cíp přibyl do té československé až v roce 1920, předtím byla jen červeno-bílá, stejně jako polská.

Dům v Orlové po pumovém útoku polských bojůvek, 1920.

Válka v pravém slova smyslu probíhala jen osm dnů (vžil se ale název sedmidenní) a postup po celou dobu probíhal do nitra území spravovaného Poláky. Československé jednotky měly navrch díky početní převaze, lepším zbraním, a hlavně zkušenostem legionářů. Početní převaha vyplývala z faktu, že Československo nemuselo své hranice vojensky zajišťovat na tolika místech jako Polsko. To řešilo spory o novou hranici s Německem i o přístup k moři, na východě po skončení první světové války dál zápasilo s Ukrajinci o Lvov a chystalo se také na střet s Ruskem. Na východ převelelo i posily, s nimiž se původně počítalo právě pro Těšínsko.

„Poláci berou válku jako křivdu – Češi jim vpadli do zad v době, kdy bránili Evropu před bolševiky,“ odpovídá Korbel na otázku, jaký je obvyklý výklad sto let starých událostí v Polsku. Střet s Ruskem sice přišel až později, ale sto let může být pro uchování takových detailů dlouhá doba. „Většina lidí hlavně o sedmidenní válce vůbec neví. Za komunismu jsme přece byli dva bratrské národy a ty spolu neválčí,“ přidává vysvětlení, které pasuje i na Česko.

Přitom pokud by šlo jen o válečné úspěchy, Češi si mají v tomto případě co připomínat. První den – ve čtvrtek 23. ledna 1919 – československé jednotky obsadily důležité bohumínské nádraží, v pátek Karvinou a v pondělí Těšín. Z něj už se polští vojáci stáhli takřka bez bojů, s plánem ustoupit dál k Visle. K té dnes z Těšína vede dálnice a jízda autem trvá sotva čtvrt hodiny. Československé jednotky se kopcovitým terénem přesouvaly tři dny. U města Skočov se armády znovu střetly, ve městě Ustroň měli Čechoslováci nakročeno k tomu získat i druhý břeh. Z Prahy ale v tu chvíli přišel rozkaz boje ukončit a uzavřít příměří.

Za týden tam, za měsíc zpět

Válčení komplikovaly v posledních dnech víc než dvacetistupňové mrazy, kvůli nim by však zbraně nikdo nesložil. V Polsku se příměří podle Korbela někdy vykládá jako důkaz, že vojensky už se karta začala obracet a Poláci začali vítězit. Z armádních archivů lze ale prý vyčíst, že hrozil spíš opak a že polské jednotky už se chystaly dál couvat. Čeští velitelé naopak podle Tomáše Ruska počítali s dalším postupem. Nebo přinejmenším s opevněním strategické linie na Visle tak, aby nově získané území fungovalo jako nárazníkové pásmo pro Těšín a průmyslovou oblast kolem.

Tento záměr vzal ale rychle zasvé, což dává smysl teprve v širším kontextu evropského dění. V době, kdy se na Těšínsku bojovalo, probíhala v Paříži mezinárodní mírová konference o novém poválečném uspořádání celého kontinentu. „Zájem Dohody byl takový, aby se nástupnické státy Rakouska-Uherska neškorpily a aby ve středoevropském prostoru vznikla silná aliance pod patronátem Francie, která měla krotit případné nové expanzivní snahy Německa a Ruska,“ říká k tehdejším souvislostem Rusek.

Edvard Beneš, v té době ministr zahraničí československé vlády a hlavní československý vyjednavač, měl v Paříži rozehranou vlastní hru, sledující nejen Těšínsko, ale i další zájmy nového státu. Vojáci na Těšínsku konzultovali svůj postup s vládou v Praze, nikoli s Benešem v Paříži, kde mu celá akce spíš uškodila. Zábor sporného území totiž nikdo na mezinárodním poli neschválil. Francouzi coby patroni středoevropského uspořádání se cítili uraženi a Beneš najednou vypadal jako agresor jednající za zády konference.

Polsko se navíc Francouzům, Britům i Američanům jevilo jako důležitá hráz před novým nepředvídatelným elementem v podobě bolševického Ruska. Této role Poláci šikovně využili, když při jednání v Paříži hledali zastání ohledně svých nároků na Těšínsko. „Tlak Dohody byl na to, aby boje okamžitě skončily a obě strany se vrátily k jednacímu stolu,“ říká Rusek k motivům Beneše, který vládu v Praze přiměl přistoupit na stažení armády zpět. Pod polskou správu se vrátil Těšín, Třinec, dnešní Karviná, Jablunkov i část železnice. Právě na ní přitom Československu hodně záleželo jako na jediné pořádné trati spojující západ a východ nového státu. Jednání se proto vedla dál.

Provizorní česko-polskou hranici potvrdila v září 1919 i pařížská konference, ovšem s pokynem, ať na sporném území proběhne plebiscit a podle něj se hranice poté upraví. Všelidové hlasování vypadalo jako další československá prohra kvůli tomu, že polsky mluvící obyvatelstvo mělo v oblasti navrch. Podmínky plebiscitu ale znemožňovaly hlasovat těm, kdo nebyli schopni doložit trvalý pobyt před první světovou válkou, což náskok Polska kompenzovalo – o hlas přišli čerstvě přistěhovaní polští horníci. Svou roli sehrál také vývoj na polsko-ruské frontě. Počáteční úspěchy Poláků vystřídala ruská ofenziva, při níž málem padla i Varšava. Polsko se najednou v porovnání se stabilnějším a bohatším Československem přestalo jevit jako atraktivní adresa. V létě 1919 se to potvrdilo i během zkušebního hlasování v jednom z rozpolcených okresů, kde rozhodla početná menšina Němců a takzvaných Šlonzáků – polsky mluvících obyvatel, kteří se slovy jejich ideového vůdce Josefa Koždoně hlásili k západnímu kulturnímu okruhu a Polsko považovali za „zaostalý“ východ.

Stejně situaci vyhodnotili i mnozí z těch, kdo stáli za ekonomikou průmyslového regionu. Jejich slovo a vliv nakonec mohly hrát rozhodující roli. Majitel karvinských dolů hrabě Jindřich Larisch otevřeně lobboval za setrvání v Československu již v únoru 1919 a stejný zájem dávali najevo i francouzští podílníci třineckých železáren.

Místo plebiscitu tak nakonec vlády v Praze a ve Varšavě kývly na mezinárodní arbitráž, ze které v červenci 1920 vzešla hranice podobná té dnešní.

Jako IRA

Dojednanou hraniční čáru zbývalo na podzim 1920 jen zanést do terénu. Jak často s tím pomáhal právě vojín Šťastný z bohumínského hřbitova, už není známo. Zjevně ale nejméně dvakrát – v den, kdy byla pořízena slavnostní fotografie z úvodu článku, a pak v den smrti 11. listopadu 1920.

Tomáš Rusek v uniformě úderného oddílu československé legie z Itálie u hrobu Klementa Šťastného v Bohumíně.

Zabití Šťastného uzavírá poslední kapitolu těšínského konfliktu. Čím víc se vlekla diplomatická jednání, tím víc v oblasti gradovaly nacionalismus a nesnášenlivost. Před plebiscitem, kdy se oba tábory snažily druhou stranu zastrašit, napětí přerostlo v otevřený politický teror. Jsou zdokumentovány pumové útoky na domy politických předáků, ozbrojené útoky na četnické stanice nebo únosy. „Proto rád používám srovnání s Irskou republikánskou armádou. Šlo o stejné historické období i o stejné metody,“ vysvětluje Rusek.

Šťastný byl zastřelen poblíž vrcholu Čantoryje na horském hřebeni, který byl jako hraniční čára vybrán právě až v roce 1920. Linie se tím posunula dál směrem k Polsku, což byl nejspíš i důvod, proč Šťastný přišel o život. V horách sloužil jako asistent delimitační komise, jejímž úkolem bylo fyzickou hranici vytyčit. Ve službě ani neměl zbraň, jeho úkolem bylo jen pomáhat jako figurant geodetům. Mrtvé tělo bylo nalezeno v lese den poté, co geodety přepadla skupina polských odpůrců toho, jak dělení území dopadlo. Šťastný zemřel ve třiadvaceti letech, jeho vrah nikdy nebyl dopaden.

Použitá literatura:

Jiří Bílek: Kyselá těšínská jablíčka, Epocha 2018;
Petr Majer: Museli zemřít?, Sdružení pro rozvoj Třinecka a Jablunkovska 2017.