Hrdinové pod Karpaty

Bitva o Rozvegovo

10. listopadu 1938 bylo Maďarsku odstoupeno 1523 km2 podkarpatského území.

Od Jasině do Aše, republika je naše.“ Tak zněl dobový slogan, který načrtával pomyslnou čáru dlouhou více než 1200 kilometrů mezi nejvýchodnějším a nejzápadnějším místem prvorepublikového Československa. Podkarpatskou Rus, region, kde spolu žili Rusíni, Němci, Maďaři, Židé, Češi, Moravané, Slováci a Romové, Čechoslováci oficiálně spravovali pouhých dvacet let, ale i za tuto krátkou dobu dokázali vytvořit „ostrov“ demokracie a prosperity, kterou vyslaní úředníci, učitelé i podnikatelé včetně novodobých turistů tomuto území přinášeli.

Nejvýchodnější část země, na mapě vypadající jako přívěsek, bývá někdy označována coby periferie Československa. O tom, že takto vnímána nebyla, svědčí události, kdy „periferii“ českoslovenští vojáci se zbraní v ruce hájili do posledních sil. Jména padlých vojáků u Rozvegova jako Eliáš Kolačuk, František Vystrčil, Antonín Kopeček, Jan Slanina a Josef Tyšer už sice málokomu něco řeknou, nicméně bojovnost a rozhodnost, se kterou proti maďarské přesile bránili vlast, má dodnes silně dramatickou příchuť.

Voláme SOS

Mnichovská dohoda z 30. září 1938 a následné události s ní spojené včetně demobilizace armády se pro českou společnost staly symbolem zrady. Nechme nyní stranou, jak velkou roli v tomto vnímání hrají mýty či reálná historická fakta, skutečností je, že boje na československých hranicích tímto datem neskončily.

Příslušníci roty SOS Príslop na podkarpatsko-polské hranici, 1938.

Již 3. října, tedy ani ne týden po Mnichovu, oznamuje maďarský rozhlas, že ČSR podstoupí Maďarsku jižní část Slovenska a Podkarpatské Rusi a že konečným cílem maďarské vlády je dosažení společné hranice s Polskem. O necelý týden později započala ve slovenském Komárně jednání o rozsahu odstoupeného území. Československo tak muselo čelit diplomatickému nátlaku a maďarská hranice se stala, spolu s henleinovskými provokacemi v Sudetech, nejvíce exponovanou, i když historicky ne tolik známou. Hlavní roli v následných střetech sehrály polovojenské teroristické oddíly Szabadscapatok o přibližně osmi stech mužích, vycvičených maďarskými důstojníky, kteří si svojí brutalitou v ničem nezadali s teroristy, jak je známe dnes. Těmto neregulérním a nevyhlášeným střetům v boji o pohraničí museli českoslovenští vojáci s pomocí finanční stráže a četnictva čelit – i na okleštěném území totiž stále existovala Česko-Slovenská republika (jak zněl oficiální název tzv. druhé republiky) a jednotky Stráže obrany státu, tzv. SOS, hranice hájily až do března 1939, kdy záškodníky vystřídala regulérní maďarská armáda.

Útoky na směny

Úkol obrany hranic byl velmi náročný, akce diverzantského Szabadscapatoku probíhaly už od prvních říjnových týdnů roku 1938 a jeho členové k nim měli i silný osobní motiv: od maďarské zpravodajské služby měli slíbených pět tisíc korun za každou polní československou stráž, kterou se jim podaří zabít nebo zajmout. Přesto se Čechoslovákům s obrovským nasazením dařilo útoky odrážet. Jak jeden z členů praporu SOS Užhorod ve svých vzpomínkách popisuje: „Teroristé vzhledem k jejich početní převaze mohli své útoky provádět na směny, jedni před půlnocí a druzí po půlnoci, což také dělali. Rota sestávající ze 108 příslušníků četnictva, 99 policistů, 36 příslušníků finanční stráže s jedním úředníkem a 56 vojínů pěchoty tak musela být neustále nasazena a lidé si mohli odpočinout jen ve dne v polních ubikacích.“

Obrana hranic trvala až do března 1939. (Vojáci z roty SOS Sevluš v bojovém postavení)

Druhého listopadu 1938 došlo ve Vídni k rozhodnutí o československo-maďarské hranici. Dohoda podepsaná zástupci nacistického Německa, fašistické Itálie, horthyovského Maďarska a pomnichovské ČSR přikazovala, aby ČSR do 10. listopadu 1938 postoupila jižní oblasti Podkarpatské Rusi včetně Užhorodu a podstatnou část jižního a východního Slovenska Maďarsku. Budapešťská vláda diktátora Horthyho získala 10 307 km² slovenského území a 1523 km² podkarpatoruského území s přibližně jedním milionem obyvatel.

Boj na demarkační čáře

K nejtěžším bojům i ztrátám československých obránců v pohraničním střetu na Podkarpatské Rusi došlo
6. ledna 1939 v tzv. bitvě o Rozvegovo. Toto předměstí Mukačeva se v rozporu s vídeňskou arbitráží dostalo do maďarského záboru a československé jednotky se jej bez ohledu na početnější maďarské zajištění vydaly obsadit. Čechoslovákům se v Rozvegovu podařilo nepřítele překvapit a vytlačit z předmostí, ale poté, kdy po mostě z Mukačeva začaly přicházet maďarské posily, se museli opět stáhnout za demarkační linii. Rozvegovský incident tedy skončil nerozhodně, ale Čechoslováci u nepřítele získali velký respekt. Během boje padli čtyři českoslovenští vojáci a jeden finančník, šest zraněných vojáků Maďaři zajali. Na maďarské straně byly ztráty několikanásobně vyšší. Padlí byli československým úřadům vydáni 9. ledna, zajatci 10. ledna. Všichni mrtví byli pohřbeni v Činaděvu u Svalavy.

Po lednových přestřelkách zavládl na území Podkarpatska klid a 15. února 1939 mohla být odvolána pohotovost obou podkarpatských praporů SOS, která trvala nepřetržitě od 21. září 1938. Šlo ovšem o klid před bouří. Dne 14. března překročila maďarská armáda demarkační čáru s ultimativním požadavkem na okamžité složení zbraní československých jednotek. Ultimátum bylo rozhodně odmítnuto a vojáci 12. pěší divize generála Olega Svátka spolu s jednotkami SOS zahájili úspěšné boje na zdrženou, během kterých se podařilo území Podkarpatské Rusi spořádaně evakuovat. S ohledem na probíhající okupaci českých zemí českoslovenští vojáci bojovali za republiku, která už de facto neexistovala. Dne 17. března 1939 byla anexe dokončena a Podkarpatská Rus přešla do maďarských ruk. Po válce ji pak spolkl Sovětský svaz.

Československo a Podkarpatská Rus v datech

Mukačevo

říjen 1918 – setkání T. G. Masaryka se zástupci Rusínů v USA ve Filadelfii, vedené právníkem Grigorijem Žatkovičem, kde se dohodli na tom, že Podkarpatská Rus, spadající do Rakouska-Uherska, se jako samosprávný celek připojí po vzniku republiky k nově vzniklému Československu; tzv. Filadelfská dohoda byla podepsána
28. října.

28. října 1918 – vznik Československa.

únor 1919 – na mírové konferenci v Paříži předloženo československými zástupci memorandum požadující začlenění Podkarpatské Rusi do nové republiky.

8. května 1919 – v Užhorodu se scházejí zástupci jednotlivých, dosud nesjednocených národních rad Podkarpatska, včetně zástupců Rusínů žijících v USA, a vytvářejí centrální radu, jež podporuje připojení k Československu. Podmínkou je co nejširší autonomie.

10. září 1919 – uzavřena mírová smlouva v Saint-Germain-en-Laye, podle které se Podkarpatská Rus stává součástí Československa jako autonomní země s vlastním sněmem a zákonodárnou mocí v otázkách místní samosprávy, náboženství, školství atd.; mezinárodněprávně bylo připojení potvrzeno 4. června 1920 Trianonskou mírovou smlouvou. Požadavek plné autonomie nebyl ze strany Československa nikdy naplněn.

30. září 1938 – mnichovská dohoda

2. listopadu 1938 – rozhodnutím tzv. vídeňské arbitráže připadají jižní oblasti Podkarpatska Maďarsku.

14. března 1939 – československá armáda potlačila pokus jednotek radikálních ukrajinských nacionalistů o puč. Poté dostává Československá armáda 24 hodin na vyklizení Podkarpatské Rusi.

15. března 1939 – Karpatská Ukrajina v čele s Augustinem Vološinem vyhlašuje nezávislost, vzápětí je anektována Maďarskem. Maďarská okupace trvala téměř po celou dobu války.

podzim 1944 – osvobození Podkarpatské Rusi Rudou armádou.

30. ledna 1946 – začala platit smlouva, ve které se Československo zavázalo, že území podstupuje Sovětskému svazu.

Až 35 tisíc československých občanů – úředníci, učitelé, podnikatelé –, kteří přinesli na Podkarpatskou Rus rozkvět a byli nuceni ji opustit a ponechat tam své majetky po maďarské invazi v březnu 1939, se nedočkalo odškodnění nebo jen ve velmi malé míře; tuto nespravedlnost napravil až zákon z roku 2009.

Odříznutá země

Šlo o náročnou logistickou operaci v obtížném terénu.

Odstoupením pohraničních oblastí Německu, Maďarsku a Polsku
1. října 1938 přišlo Československo téměř o 30 procent svého území, celkem o 41 596 km2 – plochu srovnatelnou s dnešním Švýcarskem. Spolu se ztrátou území přestalo být občany Československa také pět milionů obyvatel národnostně smíšeného pohraničí. Fakt, že československý stát přišel o celé „jedno Švýcarsko“, byl z hlediska hospodářství i surovinových zdrojů katastrofální. Navíc musel řešit novou situaci – narušenou dopravní infrastrukturu a zásobování.

Jak se k tomu tehdejší vláda postavila a jak logisticky problém zvládla, je možné popsat na zásobování Podkarpatské Rusi, téměř odříznuté od zbytku ČSR po záboru jižních oblastí Maďarskem na začátku listopadu 1938, kdy bylo znemožněno železniční i letecké spojení s ČSR.

Jediným řešením se stala silniční doprava z Prešova do Chustu (který nahradil dosavadní správní středisko Užhorod, jež padlo do rukou Maďarů). Šlo o 274 kilometrů dlouhou trasu, pro svůj strategický význam zvanou „silnice života“. Problematickými se ukázaly být především přejezdy přes karpatská horská sedla a údolí divokých řek, které umožňovaly pouze jednosměrnou jízdu, a hlavně kvalita povrchu vozovek, jež pro těžkou nákladní dopravu nebyly uzpůsobeny. Ženijní jednotky tak dostaly úkol je na četných místech zpevnit, rozšířit a na trase také opravit a zpevnit mosty.

To vše se dělo postupně, nicméně první vojenský konvoj nákladních vozů s obilím, potravinářskými výrobky a poštovními zásilkami vyrazil z Prešova již 14. listopadu, pouhé čtyři dny po okupaci Maďarskem. Od listopadu 1938 až do konce ledna 1939 projelo „silnicí života“ 7500 plně naložených nákladních aut s 28 tisíci tunami nákladu (zpět z Podkarpatska do Československa putovaly převážně zemědělské produkty, například ovoce a kukuřice, sůl ze solných dolů, petrolej a benzin či dřevo). Až do 24. prosince 1938 museli řidiči v náročném terénu zvládnout trasu Prešov–Chust za jeden den a druhý den zpět, po tomto datu bylo absolvování cesty rozděleno do více úseků.

Provoz se kvůli náročnému terénu, drsnému podnebí s vydatnými dešti a brzkou zimou i únavě řidičů neobešel bez nehod, v každém případě je možné zřízení této strategické magistrály považovat za skvěle zvládnutou vojenskou logistickou operaci, která napomohla zásobování do nejodlehlejších koutů Podkarpatské Rusi. Klíčovou roli pak „silnice života“ sehrála při nucené evakuaci československého obyvatelstva po maďarské invazi v březnu 1939.

Čerpáno z nepublikované studie R. Láška Magistrála života.

Použitá literatura:

Radan Lášek: Jednotka určení SOS, Codyprint 2008;
Radan Lášek: Velitelé praporů SOS, Codyprint 2009;
Ladislav Kudrna: „Zapomenutá bitva u Rozvegova z 6. ledna 1939“,
Fakta a svědectví 2/2009.