Bonapartův triumf

Bitva u Slavkova

Na konci listopadu roku 1805 to pro Napoleona Bonaparta vypadalo uprostřed zimně mlžných moravských polí tak bledě, že na úspěch nesázeli ani někteří jeho vojáci. „Mládenče, teď se naučíte, co je ústup, možná i porážka,“ pronesl podle záznamů Napoleonových pobočníků k vojevůdci jakýsi veterán francouzské republikánské armády. „Tohle špatně začíná.“ Možná „to“ – rozuměj souboj o vládu nad Evropou se spojenými vojsky rakouské a ruské říše – špatně začalo, skončilo to však vítězstvím tak přesvědčivým, že bitva u Slavkova bývá označována za nejoslnivější ze zhruba šedesáti bitev, které Napoleon za svoji kariéru svedl. Tenhle „mládenec“ totiž disponoval nástroji a dovednostmi, jež jeho rakouští a ruští protivníci neměli: vedle nového typu armády zejména uměním lsti.

Napoleonova lest

Už rok 1805 nezačínal pro Napoleona právě šťastně. Tento původem nepříliš majetný Korsičan to sice z podporučíka během několika let závratné kariéry dotáhl až k nejvyšším vojenským hodnostem doprovázeným oslnivým společenským vzestupem, který navíc v prosinci 1804 završila korunovace na francouzského císaře, pak se ale věci začaly komplikovat. Další vojenské a mocenské ambice mu záhy po korunovaci zkomplikovala nově zformovaná protifrancouzská koalice evropských mocností, Británie, Ruska, Rakouska a Švédska. Kromě Napoleonovy rozpínavosti spojencům vadil i způsob, jakým samozvaný císař pokračuje v rozvratu dosavadního společenského řádu, započatém Francouzskou revolucí.

V reakci na vznik koalice přerušil Napoleon velkolepé přípravy na vylodění v Anglii a svoji armádu přesunul ze severu Francie do středu Evropy, aby se utkal s kontinentální částí koalice, a postupně slavil vítězství v několika bitvách proti Rakušanům. Zcela hladce ještě obsadil Vídeň, po přechodu moravských hranic se však od něj štěstěna jako by odvrátila.

Umírali zde Francouzi, Rakušané nebo Rusové. (Dějiště bitvy, Slavkov)

Ve Znojmě ho dostihla zdrcující zpráva, že námořní část války na celé čáře prohrál, když francouzskému válečnému loďstvu ve střetu s Brity u jihozápadního pobřeží Španělska nepomohly ani španělské posily. Po debaklu u Trafalgaru se tak prudce zvýšila důležitost bitvy, k níž se na jihu Moravy schylovalo. Šlo o všechno, Napoleon ale vstupoval do rozhodujícího střetu s rakouským císařem Františkem I. a ruským carem Alexandrem I. nepříliš dobře vybaven. V jeho neprospěch zejména hrála početní převaha nepřítele. Zatímco rusko-rakouské síly čítaly bezmála devadesát tisíc mužů a očekávaly další posily (vstup do války na straně spojenců zvažovalo Prusko s dalšími desítkami tisíc vojáků), Francouzi disponovali zhruba poloviční silou, s posilami příliš vzdálenými na to, aby stihly dorazit na pomoc včas, a s částí armády rozptýlenou po tisíc kilometrů dlouhém koridoru do Francie.

„Situace Velké armády (tedy francouzské – pozn. red.) je dosti znepokojivá. Ze všech stran se nepřátelské síly připravují k jejímu sevření a ohrožují její komunikace,“ shrnuje situaci Napoleonova vojska francouzský historik Michel de Lombarès ve studii Před Slavkovem. Po stopách císařova myšlení.

Generál René Savary, jeden z Napoleonových nejvěrnějších. (Portrét od Roberta Lefévra, 1814)

Hned u problému početní převahy se skrývá odpověď na otázku, proč střet, který, jak bylo řečeno, „špatně začal“, nakonec dopadl zcela jinak. V šestatřiceti letech byl Napoleon se svým mimořádným strategickým a vojenským talentem na vrcholu sil a u Slavkova se projevil jeho génius nejen v klasické vojenské strategii spočívající v pečlivém studiu terénu a bojové taktice, ale také v obratném využití psychologických bojových nástrojů – klamu a iluze. Nejenže před nepřítelem nepředstíral, že má víc vojáků, než reálně měl, naopak podnikl celou řadu kroků, které měly u Rusů a Rakušanů vzbudit dojem, že má z jejich jasné početní převahy těžkou hlavu a zvažuje ústup. Opakovaně vysílal do jejich tábora posly s mírovými nabídkami formulovanými ustrašeně a poraženecky. Francouzský generál a Napoleonův věrný spojenec René Savary tlumočil na osobním setkání s carem Alexandrem velitelova slova tak, aby to vypadalo, že francouzský císař s obavami hledí do budoucna. Podobný dojem pak zařídilo také setkání s členem nejužšího carova kruhu, knížetem Dolgorukovem, který v domácím táboře shrnul nálady u protivníka slovy: „Francouzi jsou sklíčeni a Napoleon má strach.“

Zde jsou pochovány ostatky vojáků padlých v bitvě. (Mohyla míru u obce Prace)

Tento dojem pak dále podporovalo chování Francouzů: jejich přední hlídky se chovaly „váhavě a nesměle“, jak později vzpomínal polský kníže a velitel ruských sil Czartoryski, horečnatě opevňovali Brno, ustoupili z několika strategicky výhodných pozic, které protivníci chápali jako přiznání slabosti a doslovné naplnění pojmu „vyklízení pole“. Platilo to zejména o návrší u obce Prace, které Francouzi vyklidili („Lezou do pasti,“ radoval se pak Napoleon, když spojenci vyklizené území obsadili) a kde se později odehrál první klíčový střet bitvy – v němž Francouzi útokem návrší během půl hodiny dobyli a tento úspěch předznamenal výsledek celé slavkovské bitvy. „Tady se dopustil imperátor Alexandr a jeho poradci chyby. Představoval si, v jak nebezpečném postavení Napoleon je, a proto se chystá na ústup,“ napsal Czartoryski. A přední tuzemský expert na slavkovskou bitvu, historik Dušan Uhlíř, účinek Napoleonova triku potvrzuje: „Spojenci uvěřili, že vítězství je na dosah, a všechny ovládla optimistická nálada,“ píše ve své knize Bitva tří císařů.

Na Kutuzova čekala u Slavkova hořká porážka. (Portrét od George Davea z roku 1829)

Některé ovládla optimistická nálada, jinde v rusko-rakouském velení to byla spíše lhostejnost a netečnost. Okolnosti poslední velké spojenecké porady před bitvou, která se odehrála na statku v obci Křenovice, později popsal generál ruské armády Louis Alexandre de Langeron, francouzský šlechtic, který do Ruska utekl před revolucí ve své vlasti. Líčí, jak bez zájmu a energie velení obou armád reagovalo na shrnující zprávu rakouského generála Weyrothera – velitel ruské armády Kutuzov dokonce klimbal a „pak usnul zcela“. „(Weyrother) se podobal správci školy, který má hodinu se školáčky, a my byli vskutku školáčky, jenže on nebyl dobrý profesor,“ píše de Langeron. Když pak dojde na lámání chleba uprostřed bitvy, ambiciózní ruský car dokonce osobně – navzdory varování nejbližšího okolí – převezme velení a změní původní strategii, což má katastrofální následky.

Ruský jezdecký pluk. (Autorem malby z roku 1884 je ruský malíř Bogdan Pavlovich Willewalde)

Netečnost velení pak doplňovala i velmi špatná organizace, jejíž příčiny byly často banální, jindy trapně malicherné: proviant ruských vojáků měl na starosti Rakušan a živil je jinak, než byli zvyklí, Rusové se odmítli podvolit rakouskému velení, což možná bylo pochopitelné (byli ve výrazné početní převaze), ale mělo to vážné následky, část rozkazů nebyla včas přeložena do ruštiny, takže vojáci nepostupovali koordinovaně atd. Také de Langeron kriticky píše o „neuvěřitelném zmatku“, který v armádách panoval, a o „dennodenních změnách, které se bez jakéhokoli důvodu a záminky odehrávaly“. Mužstvo pak bylo podle historiků sice velmi poslušné, ale špatně živené a demoralizované.

Demokratická armáda

Netečnost, špatná organizace a vojáci bez bojového nadšení jsou v boji nevýhodou vždy, u Slavkova se ovšem stali handicapem fatálním. Na druhé straně totiž stál jednak zcela nový typ armády, ale také armáda se speciálním vztahem ke svému veliteli. Po svých revolučních předchůdcích zdědil Napoleon vojsko, v němž do jisté míry stále vládl revoluční duch: velká část velitelů nepocházela ze šlechtických rodin, jako tomu bylo zvykem dříve a jak to bylo pořád běžné u Rakušanů a Rusů, ale vyšvihla se nahoru pílí a talentem, armáda byla mladá (věkový průměr generálů byl jedenačtyřicet let), vojáci neměli tradiční výcvik, což zní jako nevýhoda, ale výhoda se z toho stala proto, že se v poli chovali jinak než klasicky cvičené mužstvo. Část francouzských bojovníků navíc získala úplně nové zkušenosti v bojích za nezávislost amerických kolonií. „Tak se vlastně z nouze zrodila nová taktika, zcela odlišná od té, kterou používaly až dosud armády starého feudálního světa,“ píše historik Uhlíř.

Na moravských polích zůstaly tisíce mrtvých, zraněných a zmrzačených vojáků. (Malba od Françoise Gérarda z roku 1810)

O své vojáky se Napoleon také lépe staral: ačkoli oni byli podrobeni tvrdé disciplíně, nebyli tělesně trestáni a věnovala se pozornost jejich zdraví. Zatímco u Rusů a Rakušanů péče o nemocné či zraněné vojáky téměř neexistovala, francouzský císař dal prostor týmu mladých lékařů, aby zaváděli nejrůznější novinky. U Slavkova tak kupříkladu ve francouzských barvách operovaly „létající ambulance“, mobilní jednotky, které se pohybovaly po bojišti a lékaři hned ošetřovali či operovali raněné. Zatímco protivníci se dlouhodobě potýkali s dezercemi, od francouzské armády vojáci téměř neutíkali. (Napoleon se rovněž po slavkovské bitvě v rozsahu tehdy zcela nevídaném postaral o děti padlých důstojníků i řadových vojáků – všechny je adoptoval a zařídil jejich vzdělání.)

O náladách ve francouzské armádě a vztahu k vrchnímu veliteli svědčí rovněž zprávy z předvečera bitvy, během něhož se císař rozhodl provést finální obhlídku terénu, vzbudil pozornost vojáků, kteří jej obklopili s pochodněmi v ruce a jako obdivovanému veliteli mu provolávali slávu. (I tyto scény rusko-rakouští spojenci zdálky vyhodnotili tak, aby odpovídaly jejich přesvědčení – měli za to, že Francouzi zapalují své ležení a chystají se ustoupit.) A zatímco si spojenci mysleli, že francouzský císař ustupuje, on ve skutečnosti pečlivě studoval terén a hledal, kam by měl vylákat protivníky, aby získal výhody.

Ještě větší stratég, než jsme si mysleli

Napoleon Bonaparte ovšem neobelstil jen svoje protivníky, klam se mu v jistém ohledu zdařil i nad dějinami, v nichž si coby vítěz od Slavkova svoje zásluhy a strategické schopnosti trochu přibarvil. Jak už dnes víme, ve dnech po bitvě nechal upravit předbitevní provolání k vojákům tak, aby odráželo budoucí reálný průběh střetu – a tím ze sebe učinil téměř jasnovidce předvídajícího do detailu postup nepřátelských vojsk. Léta se mělo za to, že Napoleon v provolání vojákům napsal: „Naše postavení je skvělé, a zatímco budou pochodovat, aby obešli mé pravé křídlo, nastaví mi bok.“ „Ona slavná věštecká věta, tolikrát citovaná, vyrytá do pomníku na Žuráni, byla napsána po bitvě,“ píše francouzský historik de Lombarès. „Je to císařská propaganda, nemůže být ničím jiným než legendárním příběhem.“ Ve skutečnosti v provolání stálo: „Naše postavení je skvělé, a zatímco budou postupovat proti našim bateriím, chci zaútočit na jejich boky.“

Ještě triumfující. (Napoleonův portrét od Jacquese-Louise Davida)

Pro laika a civilistu je rozdíl jen obtížně postřehnutelný a pochopitelný a Napoleonovo předvídání spojeneckého postupu je i bez tohoto vědomí stále velmi působivé. Základ Napoleonova slavkovského úspěchu totiž spočíval v tom, že opravdu – a správně – předvídal rusko-rakouský postup. Očekával, že protivníci roztáhnou svoje síly doširoka tak, aby francouzskou armádu odřízli od cesty do Vídně, odkud Napoleon čekal posily. Francouzi tedy zaútočili na oslabený střed spojenecké armády a vojsko „roztrhli“ na dvě poloviny a poté tyto dvě části během několika hodin porazili.

Napoleonovi šlo u Slavkova o hod­­ně, svým vítězstvím také mnohé získal. Protifrancouzská koalice se rozpadla a francouzský vladař díky příměří s poníženým rakouským císařem Františkem získal značné územní zisky v Itálii i v samotném Rakousku a tučné válečné náhrady ve výši čtyřiceti milionů franků. Slavkov učinil z Napoleona nového pána kontinentu. Dnes víme, že jen na docela krátkých, velmi bouřlivých deset let. Po neúspěšném tažení do Ruska utrpěl Napoleon drtivou porážku od znovu zformovaných spojeneckých sil v bitvě u Lipska, pod tlakem spojenců abdikoval. Po krátkém intermezzu na italském ostrově Elba se ještě na chvíli dokázal vrátit na vrchol, definitivní konec na něj necelou dekádu po Slavkově čekal u Waterloo. Z vyhnanství na ostrově v jižním Atlantiku, Svaté Heleně, se už nevrátil.

Použitá literatura:

Dušan Uhlíř: Bitva tří císařů. Slavkov/Austerlitz 1805, Ave 1995;
Jiří Kovařík: Slavkov 1805. Napoleonův největší triumf, Akcent 2013.