Bitva v oblacích

Bitva o Británii

Byla to bitva, jakou svět ještě nezažil. Proti sobě v ní nestály divize tanků a pěchoty, ale jen „hrstka“ pilotů v letadlech. O budoucnosti národů rozhodovalo pouhých pár tisíc elitních vojáků v lesklých strojích, kterým z pozemních základen asistoval technický personál. Slavné vojenské střetnutí trvající od července do října 1940 vstoupilo do dějin jako bitva o Británii a událostí světového významu se stalo hlavně proto, že v něm Spojené království odrazilo útočící německé letectvo a zastavilo tak Hitlerovo vítězné tažení Evropou.

Pro českého čtenáře má tato kapitola dějin zvláštní význam, protože na britské straně bojovali také českoslovenští letci, z nichž někteří dokonce patřili v počtu sestřelených letadel mezi nejlepší stíhače Královského letectva. Díky zmíněnému charakteru bitvy mohli českoslovenští letci i přes nízký počet vyniknout. Respekt a uznání, které si vydobyli, pak měly velký politický význam – ukázaly, že Československo stojí na straně Spojenců. Méně známý je ale příběh o tom, jak se tito muži z okupované země v srdci Evropy do Británie vlastně dostali.

Sázka na specialisty

Když 15. března roku 1939 v brzkých ranních hodinách do Prahy vjely německé tanky, mnozí se okupaci nepodřídili. V zásadě měli dvě možnosti: buď se zapojit do domácího odboje a riskovat trest smrti, nebo odejít do zahraničí.

Před touto volbou stáli i příslušníci Československé armády. Značná část vojáků se odmítala smířit s ponižujícím pocitem, že se Němcům vzdali bez boje. Bývalí generálové Bílý, Vojcechovský, Ingr a další proto už čtyři dny po příjezdu německých sil tajně založili ilegální odbojovou organizaci Obrana národa, která chtěla obnovit samostatné Československo. „Bylo jim jasné, že boj za svobodu budou Čechoslováci vést především v zahraničí, jako tomu bylo už v předchozí světové válce,“ říká historik Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu. Odbojáři si však podle něj zároveň uvědomovali, že v nadcházejícím konfliktu už nebude možné zopakovat příběh legionářů, kdy statisíce českých přeběhlíků v Itálii či Rusku zakládaly mohutné vojenské jednotky úspěšně bojující proti nepříteli. Hitler totiž hned po založení protektorátu zdejší armádu prozíravě osekal na naprosté minimum a většinu vojáků poslal do civilu, kde jim nabídl zaměstnání ve státní službě. Jen velmi malý počet vojáků mohl vstoupit do nového protektorátního vojska, ve wehrmachtu pak mohli sloužit jen vojáci německé národnosti. Dostat velké množství mužů do ciziny tedy nešlo a bylo potřeba vymyslet jiný plán.

Lídři Obrany národa věřili, že v protektorátu v brzké době vypukne ozbrojené povstání, do něhož se bývalí vojáci zapojí. Než k němu dojde, bylo ale potřeba zorganizovat vojenskou sílu v zahraničí, aby svět viděl, že Čechoslováci proti okupaci aktivně bojují. Jádrem těchto zahraničních sil se měli stát elitní armádní specialisté, především pak piloti, chlouba všech tehdejších armád. Odbojáři správně odhadli, že i malá skupina dobře vycvičených letců může být ve válce mnohem více „vidět“ a mít tak větší cenu než desetitisícový pěchotní sbor. „Nikdo nemohl odhadnout síly pozemního vojska, jisté však bylo, že bude daleko za bývalou armádou i za legiemi ze světové války. Tím žádoucnější bylo, aby co největší počet letců se dostal za hranice,“ cituje ve své knize Na nebi sladké Francie historik Jiří Rajlich jednoho z představitelů Obrany národa, který odchody pilotů do emigrace organizoval.

Účast pilotů v bitvě o Británii tedy nebyla nějaká náhodná, živelná aktivita jednotlivců, ale cílená akce naplánovaná šéfy odboje. Do exilu odešlo celkem 1265 československých letců, téměř polovina veškerého aktivně sloužícího prvorepublikového letectva, což byl výrazně vyšší podíl než u všech ostatních armádních složek.

Ve službách legie

Zpočátku však nebylo jasné, kam piloty vlastně poslat – po vzniku protektorátu o ně totiž nikdo nejevil zájem. První logickou destinací se stalo Polsko, které ze sousedních zemí jako jediné zatím nepodléhalo Hitlerovi. Odchody pilotů do Polska organizovala Obrana národa prostřednictvím profesní organizace Svaz letců Republiky československé. Tento prvorepublikový civilní spolek měl kontakty na dopravní i vojenské piloty, mohl je tedy pozvat na pohovor a zjistit, jestli mají o službu v odboji zájem.

Spolek na jaře 1939 dokonce vydal v novinách inzerát, ve kterém letcům nabízel možnost „vyřešit problém se zaměstnáním“. Výzva se setkala s velkou odezvou. „Sekretariát Svazu letců, sídlící v ulici Na Poříčí 37 v centru Prahy, začali hromadně navštěvovat letci, někdy jich bylo 100 až 120 za jediný den,“ píše historik Rajlich. Vhodní kandidáti obdrželi peníze a další instrukce k ilegální cestě do zahraničí. Aktivity Svazu letců RČS však neušly pozornosti gestapa, které jeho lídry v roce 1940 pozatýkalo a popravilo.

V roce 1939 však svaz odesílal malé skupinky pilotů vlakem na Ostravsko, odkud je místní spojka převedla pěšky přes hranici. Československý konzulát v Krakově tehdy vedl bývalý legionář Vladimír Znojemský, který se odmítl podřídit protektorátu, přidal se k odboji a pro české vojáky zařídil dočasný sběrný tábor v Małých Bronowicích. Chtěl vytvořit první jednotku československého vojska, polská vláda však dlouho nejevila o české vojáky zájem. Pro většinu pilotů se proto Krakov stal jen přestupní stanicí při cestě na západ.

O piloty na jaře 1939 nestály ani Velká Británie a Francie, jejichž armády už sice očekávaly příchod války, politici však stále věřili, že ustupováním Hitlerovi se podaří udržet v Evropě mír. Francie, hlavní spojenec meziválečného Československa, nakonec souhlasila, že české letce přijme, avšak pouze jako pěšáky do cizinecké legie, navíc se sníženými vojenskými hodnostmi a minimální mzdou. Pro piloty, vojenskou elitu, to znamenalo potupu – v cizinecké legii totiž sloužili různí ztroskotanci a kriminálníci. Odchod do Francie nicméně znamenal otevření vytoužené cesty na západ. Vyjednat vstup do legií se podařilo především díky československému velvyslanci v Paříži Štefanu Osuskému, hlavní postavě zdejšího zahraničního odboje.

Čeští letci tedy odplouvali z polských přístavů do Francie, odkud putovali do výcvikových táborů v Alžírsku. Pro mnoho z nich, zvláště těch, kteří se po snížení hodnosti stali pouhými vojíny, byly tvrdý výcvik a vykonávání často nesmyslných rozkazů velmi ponižující. „Kupříkladu jsme stáli v celé četě se zbraní k poctě, a to na parném slunci, kdy teplota dosahovala až 60 stupňů Celsia,“ poznamenal si do deníku jeden letec. U řadových jednotek cizinecké legie však piloti nezůstali dlouho. Po Hitlerově přepadení Polska v září 1939 Francie i Británie vstoupily do války a Francouzi dodrželi ústní slib, že v takovém případě piloty převelí k letectvu. Češi se tak konečně dočkali i vytouženého nasazení v boji.

Jediná šance

„Najednou se z mraků vyřítí šest stíhaček, Němci, Messerschmitty 109. Vidíš kříže, zatneš zuby a do toho. Útočíš a zapomeneš, co se děje vzadu. Ta ta ta,“ vzpomíná ve svém Deníku stíhače na jednu ze svých prvních ostrých akcí pilot Stanislav Fejfar. Během bleskurychlého střetu poblíž severofrancouzského městečka Amiens se jeho peruti povedlo sestřelit hned tři německá letadla. Oproti prvorepublikovému Československu, jehož letecký arzenál tvořily zastaralé dvouplošníky, používala francouzská armáda moderní jednoplošné stíhačky, na kterých se čeští piloti museli nejdříve naučit létat, v bitvě o Francii na nich přesto dosáhli pozoruhodných úspěchů. Francouzské letectvo během bojů sestřelilo celkem 684 německých letadel, přičemž českoslovenští letci sami zničili nebo se podíleli na sestřelení 129 strojů, což znamenalo významnější podíl než později v bitvě o Británii.

Po francouzské porážce a kapitulaci v červnu 1940 se zhruba tisícovku československých letců působících ve Francii postupně podařilo evakuovat do Británie. Muži připlouvající do ostrovního království předtím utekli ze své země, zažili pád Francie a část z nich i neúspěšnou obranu Polska. Přes tuto sérii porážek je britské obyvatelstvo přijalo s nadšením a nakloněni jim byli i politici. Zatímco předválečná vláda Nevilla Chamberlaina letce odmítla, válečný premiér Winston Churchill je vítal s otevřenou náručí. Cílem německé luftwaffe bylo totiž co nejrychleji zničit britské letecké síly i letiště a vytvořit tím podmínky pro vylodění vojska. Britové nechali většinu své vojenské techniky při chvatném ústupu ve Francii, věděli proto, že letectvo je proti Hitlerovi jejich jediná šance. Vhod jim tedy přišel každý zkušený letec.

Skutečnost, že zahraniční odboj zastupovaný Edvardem Benešem mohl Královskému letectvu okamžitě nabídnout stovky pilotů, tak sehrála klíčovou politickou roli. „Bylo to velmi důležité pro vytvoření československého exilového státního zřízení a jeho následné uznání ze strany Spojenců,“ připomíná historik Jan Němeček z Historického ústavu Akademie věd ČR.

První československá stíhací peruť s číslem 310 sídlící v Duxfordu byla založena 10. července 1940, tedy v den, kterým se datuje začátek skoro čtyřměsíční bitvy o Anglii. Před tím, než mohla peruť zasáhnout do bojů, se však piloti museli přeškolit na britská letadla Hurricane a také se naučit anglicky. První ostrou akci proto zažili až na konci srpna. V té době se intenzita útoků luftwaffe blížila svému vrcholu – německé velení posílalo na Británii v průměru tisíc letadel denně a na své straně kanálu už mělo připravená vyloďovací plavidla s tím, že invaze brzy začne.

Zbrojaři 310. československé perutě připravují letadlo před bitvou.

„Tehdy jsem poznal, jak českoslovenští letci dovedou bojovat. Nebylo potřeba rozkazů rádiem, vrhli se na Němce bez váhání,“ prohlásil o československé bojové premiéře britský velitel 310. perutě George Blackwood. Došlo k ní 26. srpna kolem poledne, kdy se k Londýnu blížila mohutná síla asi 80 bombardérů doprovázená zhruba stovkou stíhaček. Peruť dostala rozkaz ke startu, část skupiny se oddělila a piloti vzlétli vstříc nepříteli. Boj to byl krátký, ale intenzivní – podařilo se sestřelit tři letadla, fatální zásah dostaly i dva stroje na britské straně, piloti se však zachránili padákem. Jedním ze sestřelených byl i velitel Blackwood.

Ačkoli na ostrovech bylo v té době už téměř tisíc československých pilotů, do bitvy o Británii jich kvůli nutnosti výcviku stihlo zasáhnout jen 88. Sestřelit dokázali celkem 56 nepřátelských letadel. Nejúspěšnějším českým stíhačem a celkově čtvrtým nejlepším letcem bitvy o Anglii byl se 17 sestřely Josef František, který však létal ve službách polské 303. stíhací perutě. Zahraniční piloti z Československa, Polska, Kanady a dalších zemí tvořili v bitvě o Anglii celou pětinu britského letectva a britští velitelé často opakovali, že bez jejich pomoci by ostrovy padly.

Obyvatelé Londýna se během intenzivních německých náletů ukrývali v podzemních stanicích metra.

Británii se podařilo stupňujícím se německým leteckým útokům odolat jen těsně, a pokud by ofenziva trvala ještě pár týdnů, země by nejspíš podlehla. Britskému letectvu velmi pomohlo, že Němci v kritické fázi bitvy přestali soustřeďovat své pumové útoky na poškozené britské letecké základny a místo toho začali bombardovat města. Tím sice způsobili velké oběti mezi civilisty, ale dali tak Spojencům příležitost se vzpamatovat. Britové také měli výhodu v tom, že k rychlému rozpoznání blížících se letadel používali radar. Když se luftwaffe ani v říjnu nepodařilo získat na nebi leteckou převahu, Hitler změnil plány a dobytí Británie odložil na neurčito. Svoji pozornost pak obrátil na východ a zaútočil na Rusko. Od té doby se iniciativy chopili naopak Spojenci, kteří z Británie začali podnikat nálety na německé cíle v Evropě.

Československých letců v Británii během války přibývalo a zaznamenali mnoho úspěchů, klíčovou chvílí však byla právě bitva o Británii, která Hitlerovi přinesla vůbec první porážku. Čechoslováků do tohoto klíčového střetu zasáhlo jen málo, i toto malé množství však sehrálo důležitou roli. Jedinečnost rozhodující bitvy, ve které o vítězství rozhodoval doslova každý bojeschopný pilot, vystihl v památném proslovu tehdejší britský premiér Churchill: „Ještě nikdy v historii lidských konfliktů nevděčil tak velký počet lidí takové hrstce lidí.“

Respekt 29/2020

Bod zlomu

Bitva o Británii byla jedním z nejvýznamnějších vojenských střetnutí druhé světové války a proti sobě v ní stály letecké, protivzdušné a námořní síly Spojeného království a útočící letadla hitlerovského Německa. Bitva trvala od července do října 1940 a je považována za vůbec první velkou bitvu v historii lidstva, kterou vybojovaly téměř výhradně vzdušné jednotky.

Letecká bitva začala po předchozí drtivé porážce Francie a cílem německých vzdušných sil bylo připravit podmínky pro vylodění německé pěchoty na britských ostrovech. Aby k tomu ale mohlo dojít, musely být nejdříve zničeny britské letecké síly, které by mohly německé pozemní jednotky plavící se na lodích přes kanál La Manche ohrozit. Německo se proto v první fázi bitvy soustředilo především na zničení britských leteckých základen. Postupem času ale taktiku změnilo a německé bombardéry začaly shazovat bomby i na britská města.

Zbrojaři 310. československé perutě připravují letadlo před bitvou.

Německá Luftwaffe měla ve vzdušné bitvě zpočátku velkou materiální převahu, kdy oproti Královskému letectvu (RAF) disponovala dvojnásobkem letadel, britské letecké továrny však během léta 1940 tento náskok významně snížily. Němci měli nevýhodu v tom, že jejich piloti startující z evropského kontinentu museli ke svržení bomb na pozemní cíle nejdříve přeletět kanál La Manche a část britské pevniny, čímž ztratily spoustu paliva a musely se pak brzy zase vracet. Britové oproti tomu mohli proti nepříteli, jehož příchod vždy předem zachytily na svou dobu moderní pobřežní radary, vylétávat vstříc na rychlé protiútoky. V důsledku těchto okolností přišli Němci do konce srpna o více než 600 letadel, zatímco Britové jen o 260.

Britové se však potýkali s nedostatkem zkušených pilotů, v čemž jim zásadně pomohli příslušníci jiných národů. Vedle Poláků nebo Kanaďanů mezi nimi byli i českoslovenští piloti, kteří se do Británie evakuovali po porážce Francie v červnu 1940. Příslušníci jiných národností tvořili během bitvy celou pětinu RAF a britští politici často opakovali, že bez nich by ostrov padl. Ačkoli ve Velké Británii v průběhu celé války v letech 1940–1945 působilo celkem 2422 československých letců, do samotné bitvy o Británii jich zasáhla jen necelá stovka. Bylo to dáno tím, že většina československých letců přítomných na ostrovech na začátku války ještě nebyla vyškolena pro létání na britských strojích nebo zatím neuměla jazyk. Mnoho letců pak přišlo do Británie později během války. Během celé války v britských službách padlo celkem 487 československých letců. Působení letců v Británii výrazně pomohlo meziválečnému prezidentovi Edvardu Benešovi přesvědčit britskou vládu, aby uznala československou exilovou vládu sídlící v Británii.

Nejúspěšnějším československým letcem bitvy o Británii a zároveň suverénně nejlepším zahraničním stíhačem byl Josef František, který však byl členem polské 303. stíhací perutě. S Poláky ho pojilo přátelství od doby, kdy během svého útěku z Hitlerem okupovaného Československa sloužil v polském letectvu. Za bitvy o Británii František zaznamenal 17 sestřelů během pouhého měsíce, zahynul ale během havárie 8. října 1940 při návratu z hlídkové mise, kdy pravděpodobně usnul v kabině svého hurricanu.

Poté, co se německým leteckým silám během podzimu 1940 nepodařilo zlomit britskou vzdušnou obranu, Hitler invazi do Británie odvolal na neurčito a obrátil svoji pozornost na východ směrem k Sovětskému svazu. Piloti RAF pak během války podnikali útoky na německé pozemní cíle po celé Evropě. Bitva o Británii měla velký význam v tom, že byla první Hitlerovou porážkou po dosud úspěšném bleskovém tažení Evropou a znamenala tak zlom ve vývoji války.

Použitá literatura:

Jiří Rajlich: Na nebi sladké Francie, Svět křídel 2005;
Jiří Rajlich: 310. stíhací peruť, Mustang 1994;
Jiří Rajlich: Esa na obloze, Naše vojsko 2004;
Jiří Rajlich, Jiří Sehnal: Vzduch je naše moře, Naše vojsko 1993;
Ladislav Kudrna: Když nelétali. Život našich letců v Polsku, Francii a Británii za 2. světové války, Libri 2003;
František Fajtl: Boje a návraty, Naše vojsko 1987;
Eduard Čejka: Československý odboj na Západě (1939–1945), Mladá fronta 1997;
Alexander Hess: Byli jsme v bitvě o Anglii. Českoslovenští stíhači v RAF, Naše vojsko 1993.