Dva patnácticentimetrové schody dělí Šárku Sýkorovou z pražských Holešovic od svobody. Pokud by je překonala, dostane se ze svého bytu na ulici a dále k metru, kudy jezdí do školy nebo do práce. Překážka, kterou zdravý člověk zdolá jediným krokem, znamená pro ni nepřekonatelnou hráz. Od svého narození je odkázána na invalidní vozík a vinou těžké obrny nemůže hýbat ani rukama: páčku vozíku ovládá zakloněním hlavy. Odříznutí od ulice by snadno vyřešil jednoduchý nájezd. O něm si ovšem může Šárka nechat jen zdát. Sousedé jí ho totiž nedovolí postavit.
Letos na jaře se Šárce splnilo velké přání – mít svůj vlastní byt. Když ho před třemi lety začala shánět, vypadalo to beznadějně. Pak se ale dostala na první místo seznamu nadace Rozrazil, která hledá pro tělesně postižené vhodné bydlení. Nadace zaplatila i rozsáhlou rekonstrukci, aby se Šárka mohla v místnostech pohybovat na vozíku. Poslední překážkou, jež chyběla do dokonalosti, byl vjezd do domu, přes který žádný vozíčkář sám nepřejede. Jednání s úřady proběhlo hladce, bez obtíží se našel i sponzor, který by jednoduchou stavbu zaplatil. Kamenem úrazu se ale stali nájemníci činžáku. Bytové družstvo totiž povolení ke stavbě podmínilo jejich souhlasem. „Raději před námi hned zavírali dveře,“ popisuje Šárka zkušenost přítele, který za ni obcházel partaje s prosebným dopisem. Přímo do očí ovšem vyslanci nikdo nic neřekl. Vše vyšlo najevo později, když přišla odpověď z bytového družstva. V ní je zamítavé stanovisko sousedů uvedeno i s patřičným vysvětlením: nájezd by prý působil neesteticky, znemožňoval by stěhování, sedali by si na něj lidé z vedlejší hospody a „v zimě by na něm někdo mohl uklouznout“. Po zvážení všech těchto nevýhod pak dopis holešovických spoluobčanů končí jednoznačně: nájezd je „zbytečný, nepraktický a drahý“, takže ho zdravé osazenstvo domu nepovoluje. Když se Šárka odvolala, sešli se sousedé za jejími zády na speciální domovní schůzi a svůj názor opět potvrdili.
Před tím, než se rozhodla Šárka osamostatnit, bydlela až do svých čtyřiadvaceti let u rodičů. Ale táhlo ji to pryč. „Cítila jsem se na nich příliš fyzicky i citově závislá,“ vzpomíná na své dojmy. Po odchodu z domova žila s kamarádkou v podnájmu ve třetím patře bez výtahu, takže se musela nechat vynášet v náručí nahoru. Překonávat zdánlivě nepřekonatelné si ale dávno zvykla. V ten čas již měla za sebou gymnázium a rok dojíždění na okraj Prahy na Vysokou školu zemědělskou, kde se věnovala studiu počítačů. Příliš ji to však nebavilo, a tak přestoupila na filozofickou fakultu na dálkové studium psychologie. Tato škola jí umožňuje trávit život jinak než mezi stěnami svého bytu. Již dnes totiž pracuje v psychologické poradně Jedličkova ústavu. Přitom píše diplomovou práci – tužkou v ústech.
Sousedé se jí nyní po vyhrané (respektive prohrané) bitvě o nájezd raději vyhýbají. „Když je potkám na chodbě, pozdraví mě a rychle se snaží zmizet,“ popisuje jejich chování. Od odmítnutí prosby invalidního nájemníka sice uplynulo již téměř půl roku, bojovná nálada v domě ale dosud nevymizela. Lidé se utvrzují ve správnosti svého rozhodnutí a nepřipouštějí sebemenší ústupek. Jejich názor shrnují slova jedné z iniciátorek nesouhlasu, paní Havelkové: „Musíme se bránit diktatuře vozíčkářů.“
