1996–2000

Jenže vládní strany (ODS, KDU-ČSL a ODA) většinu nezískaly a vítěznou ODS dělily od druhé ČSSD jen tři procenta. Je to „nepřehlédnutelný signál dosud skryté nestabilnosti zdejší politické scény: zněkolikanásobit během čtyř let počet svých voličů je totiž v běžně fungující demokratické zemi nepředstavitelné“, psal v komentáři Mlynář. Všichni věděli, že nastává zlom. Václav Klaus byl očividně z výsledku v šoku a obviňoval intelektuály i média, že byli proti vládním stranám.

Nebyla to pravda, měl za sebou stále většinu médií a ve prospěch stran vládní koalice se vyslovil i Václav Havel. Chyba byla čistě u vládních stran a Klause samotného. Tím, že ohlásil konec transformace, ukončil i pocit lidí, že je třeba si utahovat opasky. A ty se přitom z různých důvodů opravdu dál utahovaly. S kampaní ODS také začala pozdě a chybně ji cílila právě v duchu, že je třeba už jen udržovat směr. Miloš Zeman navíc nasadil radikální konfrontační slovník, který dokázal vyburcovat i nevoliče.

Důvody změny nálady ve společnosti ale nebyl čas moc analyzovat. Ve volbách totiž uspěly i extremistické strany – komunisté a republikáni Miroslava Sládka (šlo o silně rasistické a xenofobní uskupení) – a nastala patová situace, protože ani vládní strany, ani sociální demokraté neměli těsně většinu a s extremisty nechtěl spolupracovat nikdo; tehdy něco takového ještě nepřicházelo v úvahu ani pro Miloše Zemana.

Do hry tak vstoupil prezident Václav Havel, který vyjednal podporu ČSSD pro vznik menšinového kabinetu ODS, KDU-ČSL a ODA, výměnou za to se Miloš Zeman stal šéfem sněmovny. Vláda ale brzy získala těsnou většinu, když od ČSSD dva poslanci přeběhli. To mohlo Klause těšit, stejně jako to, že vládní strany poměrně uspěly v historicky prvních volbách do horní komory parlamentu, do Senátu. Jenže dramatické události už byly za rohem.

Ještě než se k nim však dostaneme, zastavme se na chvíli u Václava Havla. Respektu se tehdy říkalo hradní list, protože měl k prvnímu prezidentovi blízko. To ale měl do jisté míry i k Václavu Klausovi. Tak jako psal, že Havel by měl být prezidentem, psal také, že Klaus má být premiérem. Oba ale i kritizoval, Klause za nedůslednost reforem, příliš materiální pohled na hodnoty či aroganci. Havla například za ochotu žalovat reklamu, na které byl se svou chotí Dagmar karikován (autorem byl Milan Knížák), nebo za prodej svého podílu Lucerny společnosti Chemapol, kterou vedli bývalí komunističtí špioni, podílela se na podvodných obchodech s lehkými topnými oleji a vyvážela zbraně. Havel tehdy namítal, že mu šlo o záchranu Lucerny, která není strategický podnik a peníze navíc většinou dal do své veřejně prospěšné nadace.

České ekonomice se přestalo dařit, zemi škodily nedotažené reformy sociálního systému, ale třeba i trhu s bydlením. Rostly také spory mezi ODS na jedné straně a KDU-ČSL s ODA na straně druhé. Aby toho nebylo málo, začaly se ozývat kritické hlasy i z nitra ODS, jejich reprezentantem se stal jeden z nejvýraznějších tehdejších politiků Josef Zieleniec. Ten pak na podzim 1997 nečekaně rezignoval na své funkce, a jak se záhy ukázalo, stál za tím jeho nesouhlas s černým financováním ODS. Strana měla mít ve Švýcarsku tajné konto. Novináři také zjistili, že za podivnými sponzory – Lájosem Bácsem z Budapešti a Radjivem Sinhou z ostrova Mauricius –, které ODS uvedla jako dárce milionů do své stranické pokladny, se ve skutečnosti skrývá Milan Šrejber, čtvrtinový majitel Třineckých železáren.

Drama se stupňuje a prominentní členové ODS, ministři Ivan Pilip s Janem Rumlem, vyzvali Václava Klause, ať přijme odpovědnost a odstoupí. Ten je ale toho času na návštěvě v Sarajevu a po urychleném návratu do země předestře svým rozhořčeným stoupencům věc jako zradu ambiciózních spolupracovníků a odstoupit odmítne.

Doba opoziční smlouvy, pádů bank a rasových vražd. A taky začátků jednání o našem vstupu do Evropské unie (Na pavlači redakce v Sokolské ulici, zleva Tomáš Němeček, Marek Švehla, Jindřich Šídlo, v popředí Jaroslav Spurný a Martin Kontra), Autor: [object Object]

„Tím, že Klaus sám neodešel, zablokoval ODS a de facto celé občanské pravici možnost pokusit se pod novým předsedou znovu důstojně nabrat dech,“ komentoval události Respekt a dodal, že na rychle svolaném volebním sněmu strany by se měl o předsednický post s Klausem utkat Ivan Pilip, který podle autorů textu Vladimíra Mlynáře a Jana Macháčka „jako jeden z mála prakticky naplňuje principy liberálního programu strany“. Na obálce Respektu byl po premiérově návratu ze Sarajeva titulek „Klaus skončil“; o pár týdnů později po sněmu vychází obálka s titulkem „Klaus přežil“. ODS jej totiž znovu zvolila za předsedu. Snahu o své odvolání překřtil staronový předseda na „sarajevský atentát“ a se svým vysvětlením případu coby zrady nevděčných kolegů měl úspěch.

V komentáři o volebním sjezdu napsal Vladimír Mlynář, že se zřejmě přiblížilo rozdělení ODS. To se i stalo, kritická část opustila stranu a založila Unii svobody. Mlynář sám brzy poté odešel (za nového šéfredaktora vybral Martina Fendrycha, který ale po pár měsících odstoupil a nahradil jej Petr Holub) z Respektu, stal se mluvčím úřednické vlády a následně jednou z hlavních tváří nové strany.

Divoký rok 1997 končil dnes už legendárním projevem Václava Havla v Rudolfinu. Prezident měl za sebou náročný boj s nemocí, které málem podlehl. Všichni tak byli zvědaví na jeho první větší projev, navíc před téměř kompletní politickou reprezentací. Havel drtivě zkritizoval Klause i podobu reformy.

A stejně tak drtivě pak Respekt zkritizoval prezidenta. Vyčetl mu, že se pustil do konfliktu s šéfem ODS: „Napříště se pravděpodobně nebude vzpomínat na obsah prezidentova projevu, ale na zarážející nedostatek velkorysosti, kterou Václav Havel projevil vůči odcházejícímu Klausovi,“ psal Petr Holub a dodal: „Při pohledu na tleskající senátory a poslance nebylo jasné, zda aplaudují prezidentovým moralitám, nebo jeho populistickým narážkám. Každý ale cítil, že tleskají především tomu, jak se Havel po letech vypořádal s ,arogantním‘ Klausem, který projev navíc protrpěl v první řadě. Doufejme, že prezident nechtěl premiéra ponížit do té míry, jak se nakonec stalo, a že jen vinou nervozity posledních dnů zapomněl uvést, čím vším se Václav Klaus v minulých letech o tuto zemi zasloužil. Šanci říci to zřetelně a nahlas prezident stále ještě má.“

Zeman míří do Bamberku

To největší drama však mělo teprve přijít. Nejprve se zdálo, že krach zažije i Miloš Zeman. Novináři vypátrali, že se na utajované schůzce za hranicemi v německém Bamberku snažil přesvědčit několik velmi kontroverzních podnikatelů k darům peněz do stranické kasy ČSSD výměnou za vliv na privatizaci a vládní křesla. Pozornost od svého skandálu ale umně odvedl bombastickým prohlášením, že se v Česku za pomoci tajné služby a amerického ministerstva zahraničí chystá puč prezidenta Havla a Jana Rumla, kteří chtějí odstavit od moci politické strany. Slíbil důkazy, ale neposkytl nic. Byla to lež, nicméně posloužila svému účelu: v týdnech hádek o puč se na Bamberk zapomnělo.

Volby v létě 1998 tak přinesly výrazné vítězství ČSSD, která získala 32,31 procenta hlasů. Druhá byla ODS s 28 procenty. Ve hře bylo tentokrát hned několik možných koalic. Menší lidovci a volebně poměrně úspěšná Unie svobody spoléhali na to, že vznikne opět pravicová koalice, která měla stále většinu, byť těsnou (102 mandátů). Zeman těmto menším stranám také nabízel koalici, dokonce s velkorysým rozdělením vládních křesel. Jenže šéf Unie svobody Jan Ruml chtěl dodržet předvolební slib, že s ČSSD do vlády nepůjde. Odmítl tedy s vírou, že totožný závazek voličům dodrží i Klaus.

Avšak Klausovo trauma z „atentátu“ a pádu jeho vlády bylo větší, než mnozí tušili. Raději tak porušil vlastní závazek, že se Zemanem nikdy nebude spolupracovat na vládní úrovni, za zády dosavadních partnerů se s ním domluvil a vznikla tzv. opoziční smlouva. ČSSD sestaví jednobarevnou, menšinovou vládu, ODS jí dá podporu a za to dostane posty v různých institucích a státních firmách. Oba dosud teatrálně se nesnášející lídři se navíc domluvili, že společně mimo jiné změní ústavu (zmenší pravomoci prezidenta) a volební systém (tak, aby to zničilo menší strany).

„Vše zatím nasvědčuje tomu, že poprvé od roku 1989 zažije česká společnost výraznou změnu společenského vývoje. A bohužel to nebude změna k lepšímu. Uskutečňování dohod mezi Zemanem a Klausem je totiž nejen podvod na voličích a vítězství egoismu, jde také o pakt centralistických a etatistických stran proti liberální občanské společnosti a zároveň o svévolnou manipulaci směřující proti současnému vyvážení mocí ve státě,“ komentovali to v Respektu Jan Macháček a Petr Holub. A tak se i stalo.

Po zbytek vládnutí Miloše Zemana a Václava Klause se v české společnosti sváděl boj o podobu zdejší demokracie. Oba architekti opoziční smlouvy měli navíc ke své politické síle podporu nejsledovanější televize Nova, kterou řídil někdejší mluvčí Občanského fóra Vladimír Železný. Když se rozhodl ukrást televizi americkým investorům, podpořili ho šéfové ODS a ČSSD v tom kroku zcela otevřeně (za což později Česká republika v mezinárodní arbitráži musela zaplatit deset miliard korun). V té době se ocitla pod tlakem opozičněsmluvních politiků i veřejnoprávní Česká televize. Generální ředitel Dušan Chmelíček ale nebyl ochoten nezávislost důsledně hájit: stačilo například pár nepříjemných otázek a moderátor hlavního diskusního pořadu Roman Prorok byl po stížnosti Klause a Zemana okamžitě odvolán. Kvůli poměrům v ČT pak rezignoval šéfredaktor zpravodajství Zdeněk Šámal.

Zeman i Klaus ovšem podcenili čtyři faktory – občanskou společnost, média, prezidenta a Ústavní soud. Už následující rok se kolem protestu někdejších studentů z roku 1989 zrodila iniciativa „Děkujeme, odejděte“, která popisovala hříchy mocenského paktu. Veřejnost vyrazila demonstrovat, novináři popisovali korupční skandály a Václav Havel se rozhodl využít svých pravomocí při obraně ústavy. Ale k tomu se dostaneme až v dalším časovém období.

V letech 1996–2000 došlo k řadě klíčových zahraničněpolitických kroků. Oficiálně jsme podali přihlášku do Evropské unie a začala jednání o vstupu. Konečně byla podepsána česko-německá deklarace, kterou Respekt podporoval od začátku devadesátých let. A v březnu 1999 Česká republika vstoupila do NATO. Naplnil se tak jeden z klíčových cílů porevoluční společnosti. „NATO nám samo o sobě nezajistí ani ‚společně sdílené západní hodnoty‘, ani nám nezaručí demokracii či blahobyt, ale přinejmenším nás staví vůči Německu do pozice rovného s rovným. To je více, než jsme kdy v dějinách dosáhli,“ komentoval to Zbyněk Petráček.

Rasové vraždy

V minulém bloku jsme končili u rasových útoků a vražd, bohužel v nich musíme pokračovat i nyní. Celou zemi šokovala vražda súdánského studenta Vysoké školy ekonomické Hassana Abdelradiho dvěma skinheady. Na velké studentské demonstraci odsuzující rasismus tehdy vystoupili i přední politici.

Útoky na Romy neubývaly a v reakci na to nastává jejich exodus do zahraničí, především do Velké Británie a Kanady, kde se cítili v bezpečí. Jindřich Šídlo tehdejší realitu zaznamenal takto: „Počet Romů zavražděných zde v posledních osmi letech z rasistických příčin dosáhl dvou desítek. Navzdory ministerským slibům se v místě největší romské tragédie zdejších dějin dál vypíná potupný prasečinec. Opakování historek o hospodách a koupalištích jen pro bílé už pomalu začíná být trapné. Do toho senátor nejsilnější vládní strany vyzývá k násilnému vystěhování ‚nepřizpůsobivých Romů‘ pryč z hlavního města a starostka za tutéž stranu chce každému emigrujícímu ‚cikánovi‘ připlácet z obecních peněz na letenku.“

Vše navíc zhoršují Sládkovi republikáni, kteří nejen opakovaně útočí na Romy, ale brzy do své rétoriky přidali i Židy. Na scénu se tak vrací antisemitismus. A epidemie se šíří. Například populární moderátorka TV Nova Michaela Jílková vyzvala ve své „debatní show“ Kotel ministra, ať nějak zasáhne proti vietnamské komunitě, protože předtím navštívila Železnou Rudu, kde spatřila spoustu lidí vietnamského původu, což pro ni bylo prý „šokující a zrůdné“. S jinakostí jsme si vůbec nevěděli moc rady. Vášnivě se probíralo, že Česká filharmonie má německého šéfdirigenta, v Českém Krumlově nemohli vystát, že němčinu učí děti Němka, a v západních Čechách odmítli stavbu německé nemocnice, protože Čechy mají léčit Češi.

Zdá se ale, že zatímco si systém neví rady se skutečnými násilníky, vrací se touha sešněrovat vše ostatní tvrdými pravidly a represáliemi. Respekt to všechno zachycuje a v komentářích se k tomu staví kriticky. Uživatelé marihuany dostávají u soudu tvrdé tresty, hlavní město zakázalo na ulicích žebrání, vede se tažení proti alternativním prostorům. V květnu 1996 vtrhlo šedesát policistů s kuklami na hlavě a se samopaly do klubu Propast, kde se odehrával anarchistický koncert. Zásah proběhl velmi drsně, několik lidí skončilo zmlácených v neschopnosti. Mluvčí policie Svoboda tehdy k tomu Respektu řekl: „Galerka se musí pořád masírovat. Nikdo nám přece nebude rozkazovat, kam máme vlítnout a kam ne. Co vlastně chcete? Lidi na ulici sami říkali v sobotu našim klukům, že ty pankáče mají ztřískat, až se poserou.“

O rok později skončil kvůli stížnostem místních obyvatel na hluk – byť oficiální důvod byl jiný – legendární klub Bunkr, jeden z mála podobných zařízení v tehdejším centru hlavního města. Respekt k tomu napsal: „Celá ‚causa Bunkr‘ představuje v podstatě zástupný problém. Likvidace klubu je jen špičkou ledovce, který ukazuje cosi více. Česká společnost se vrací ke konformitě.“

Pád IPB

I v těchto letech Respekt hodně píše o potřebě ochrany životního prostředí a zvířat. Klasickým tématem je opět i školství. Hodnotící zprávy ze zahraničí nepřinášely o České republice příliš povzbudivé informace. V roce 1997 zpráva OECD kritizovala malé znalosti zdejších školáků a uvedla i příčinu: „Hlavní potíž je podle pařížských odborníků v tom, že se po pádu komunismu sice ,školní osnovy snad změnily, zůstala ale zachována jejich základní koncepce‘. S dětmi se nadále zachází jako s ,objekty‘ a dění na škole se nesmějí ,aktivně zúčastnit‘.“ O potřebě modernější výuky psal časopis opakovaně.

Vedle toho ale vyvracel i od poloviny devadesátých let stále sílící názor, že české školství má hlavně vychovávat učně. V textu s titulkem „Rovnou do výroby“ uvádí, že státní úředníci si cíleně upravují statistiku, aby mohli posílit učňovské učení na úkor gymnázií. Prý ti druzí jsou více ohroženi na trhu práce. „Ve vyspělejších zemích je běžné, že člověk změní profesi zhruba třikrát čtyřikrát za život. V takové situaci jsou samozřejmě v jasné výhodě lidé, kteří mají širší vzdělání,“ popisovala výhody maturantů Helena Úlovcová z Výzkumného ústavu odborného školství a dodala: „Tento předpoklad platí i u nás.“ Což se potvrdilo.

I v této pětiletce se Respekt hodně věnuje různým ekonomickým podvodům a tunelování. V mnoha ohledech jsou výmluvné už titulky: Kam se ztratila miliarda, Kam se poděly miliardy z Kreditní banky, V Komerční bance objevili tunel, Krádež s hroší kůží atd. Velice často docházelo k propojování aktérů těchto kauz a politiky. ODS jsme už zmínili, ale problémy měli mimo jiné i lidovci a ČSSD

„Na prvním místě seznamu oficiálních sponzorů ČSSD za rok 1998 se objevil Josef Matoulek. Tak zní jedna z nejtemnějších zpráv posledních týdnů. Bývalý jednatel firmy Umana byl jedním z nejdůležitějších aktérů kauzy C.S. Fondy, sám se tím netajil a dnes je obviněn ze dvou trestných činů. C.S. Fondy přitom nepatří do kategorie neprůhledných případů tunelování, ve kterých jde o miliony korun a v nichž proti sobě stojí nejasná tvrzení dvou stran. Šlo o vůbec nejflagrantnější, nejprůhlednější a největší jednotlivou krádež, která se kdy na českém kapitálovém trhu odehrála. Během několika dní zmizela ze tří investičních fondů do ciziny miliarda a tři sta milionů korun v hotovosti, majetek desítek tisíc drobných podílníků,“ psal Jan Macháček v roce 1999. Miloš Zeman s tím neměl problém.

Redakce se pravidelně vrací k vyšetřování a následně i k soudům, které s tuneláři probíhaly. A většinou končily neslavně. Chyběla zkušenost a mnohdy i odvaha vyšetřovatelů či státních zástupců.

Konec století přináší jeden z nejdramatičtějších krachů v dosavadních dějinách České republiky – pád Investiční a Poštovní banky. Šlo o jeden z největších bankovních domů, instituci, která financovala tzv. českou cestu transformace. Její pád přivodilo mimo jiné to, že podporovala politické projekty. Kromě toho byla také velkým věřitelem ODS a ČSSD. Na dalších stránkách si můžete přečíst patrně nejlepší text, který o propojení politiky a byznysu v Respektu vyšel. Titulek má: Tajemství trezorů IPB.