, Autor: [object Object]
Letošní první letní den si čeští trampové zapíší do svých cancáků zlatým písmem. Zatímco na pražském Džbáně sledovaly tři tisícovky vlažných diváků vystoupení rockového veterána Iggyho Popa, na druhém konci Prahy byly pro příznivce „poctivé české písničky“ k vidění jinačí věci. Na spartakiádním stadionu totiž slavil se svými přáteli padesátiny „otec“ písničkářů Honza Nedvěd. Jeho písně přátelství a lásky si na Strahov přišlo poslechnout a zazpívat snad sedmdesát tisíc lidí.
Diváci začali plochu stadionu naplňovat už v poledne a tři hodiny před koncertem je živo i v zákulisí za obřím pódiem. Jsou tu samé známé tváře: král kutilů Přemek Podlaha, zpěvačka Irena Budweiserová, slovenská popová hvězda Pavol Habera, vtipař Ivan Mládek, nejcharakternější český herec Zdeněk Svěrák, písničkář a herec Jiří Suchý, a dokonce i model Playboy Night Sabina Laurinová. Už okolo šesté večer sem přijeli oba protagonisté večera. Jan Nedvěd si zapaluje marlborku a zdraví se s gratulanty (někteří dostali na hruď cedulku VIP a mohou si užívat ve speciálním stanu plném jídla a pití). Nálada je uvolněná, žádná ochranka, žádné drahé obleky. Honza Nedvěd je stejný jako tisíce lidí dole pod pódiem: modré džíny, sandály a bleděmodrá košile s kostkami.
Sex, buráky a rokenrol
Okolo půl osmé zazní plným Strahovem první táhlé „Ahóóój“: duše akce Petr Novotný se vítá s davem a představuje hlavního moderátora večera. Vzápětí vbíhá na pódium za ohlušujícího řevu publika Jan Rosák a uvádí první kapelu – Fešáci. Strahov při první písni znejistí: obtloustlý šedivý zpěvák v kožené vestě a v šátku „na piráta“ zpívá song o hvězdě Countryon, kterou mají rádi „všichni, co řídí kamion“. Rebelská image ale rychle mizí a vše je v pořádku: slavný táborákový hit Buráky už zpívá celý stadion. Po půlhodince nastupují lidoví baviči Fešáků Josef Náhlovský a Josef Mladý. „Víš, kdo to jsou lesbičky a gayové?“ ptá se jeden druhého – ten pomalejší z nich jakoby nic nechápe. „Lesbičky jsou na holky a gayové na kluky,“ vysvětluje Náhlovský. „Já jsem na holky, takže jsem lesba,“ usilovně přemýšlí Mladý. Publikum řve smíchy. Po krátkém sexuálním povyražení nastupuje Ivan Mládek. Jeho patnáct let staré písně mají obrovský úspěch: Jóžina z bážin si zpívají tisíce hrdel.
Po produkci šramlu Šlapeto to začíná vřít i v zákulisí. Honza si obléká svetr s norským vzorem a staví se k rampě, která vede na pódium. Několik lidí mu strká do kapes vizitku, další si nechávají podepsat poslední knižní vydání písniček, jiní ho aspoň plácnou po zádech.
Všichni nakonec brečí
Je těsně po deváté a pod pódiem se rozhostilo napjaté ticho: „Teď řeknu jen dvě jména: Honza a Franta Nedvědovi!“ přerušuje ho moderátor. Jeho poslední slova zanikají v ohlušující bouři. Stovky lidí v prvních řadách mají v očích extázi: bratři jsou na scéně! „Pojďte blíž,“ skandují tisíce hrdel. Zpěváci si ale sedají a rozeznívají své kytary: první song se jmenuje Podvod. Desítky tisíc vlastenců zpívají od prvních tónů s nimi. Po Podvodu zvou Nedvědi pod světla ramp další hosty: jako první přichází Pavol Habera a rozjíždí se píseň o „ukrytém v tieni lesa igelitu“ a o „celtě z maskáčů“, která chrání trampy před deštěm.
Habera odchází a pak už to jede: „čím víc peněz, tím míň lásky, v Sázavě je zase fůra ryb, občas se tu objeví i indiánský teepee, jsme fakt jiný, protože nám jde o čistou lásku,“ pumpuje do lidí své životní pravdy šťastný oslavenec. Slavnostní atmosféru a plamínky v rukou narušují jen vlasatí teenageři z pořadatelské firmy Parák, kteří i při nejvypjatějších pasážích o tom, že „nebe modrý ještě smysl má“ klidně ukusují chleba se šunkou a prohlížejí si vnady skautek.
Přicházejí zazpívat další hosté: Jiří Suchý, Zdeněk Svěrák a Spirituál kvintet a samozřejmě parta, ve které Nedvědi začínali: Brontosauři. „Honza Nedvěd má prostě rád lidi. Dnešní hosty si vybral podle toho, že jejich písničky si zpívají obyčejní lidé,“ popisuje hvězdu večera „Bingo“ Rosák. „Děkuju za všechno,“ bere si mikrofon oslavenec a pokračuje: „Děkuju, že můžu zpívat před lidmi, který mám rád. Kdo z nás by o to nestál? V týhle zlý době jsou ostrůvky lásky strašně potřeba,“ dodává melodramaticky a mnohé oči v publiku se zalévají slzami.
Přichází finále: všichni, kteří dnes vystupovali, vylézají na pódium, každý bere do ruky nějaký hudební nástroj a zní „Ani já nejsem žádnej ideál“. Teď už pláčou i muži. Po bouřlivých ovacích se přidává „Budem o něco se rvát, až tu nezůstane stát na kameni kámen“. Je skoro jedenáct večer, Nedvědi poněkolikáté odcházejí, ale publikum je nechce pustit. Po písni „Šerif šel spát“ následuje už jen nezbytná závěrečná lidovka. Ohně v duších dohasínají a národ dojatých trampů sestupuje ze Strahova dolů, do chřtánu velkoměsta.
