Sáhli jsme na citlivé místo

Do Respektu jsi přišel v roce 1992, šest let předtím jsi dálkově studoval matfyz a při tom ses živil jako popelář. Jak ses tam ocitl?

… ten se projevoval jak?

Nic extra. Podobně jako všichni kolem jsem se vyhýbal vojně, chodil na zakázané koncerty a tak. Člověk nemusel nic moc dělat a byl podezřelý už jenom tím, jak vypadá, stačily dlouhé vlasy, a mohl skončit každou chvíli na policii. No a působil jsem taky v různých opozičních skupinách, hlavně katolických, a chodil na filozofické bytové semináře patočkovců.

Jak tedy do toho zapadla po osmadevadesátém dráha novináře?

Matematikou se člověk neuživil. Tehdy hodně mých kamarádů skončilo v politice nebo v novinách. Já do politiky nechtěl, byl jsem svědkem toho, jak do ní přichází taky hodně kariéristů, co se chtějí dostat do funkcí, a na tyhle lidi jsem neměl žaludek.

Nejdřív jsem byl v Prostoru, to byl časopis, který poměrně brzy zanikl. Takže když v Respektu vyhlásili konkurz, což jsem věděl od Michala Singera, který byl grafik a se kterým jsem se znal, zkusil jsem to a byl přijatý.

Do jakého Respektu jsi tehdy nastupoval?

Respekt měl ve svých začátcích relativně velké slovo v politice a taky se slušně prodával. A hlavně měl personální potenciál, tehdy tam byli jednoznačně mimořádní lidé, na kterých to vlastně stálo – Ivan Lamper, Tomáš Pěkný, Zbyněk Petráček… Taky to byl časopis v té době hodně undergroundový. Nejen svojí grafikou, ale také undergroundový ve smyslu nesmiřitelnosti vůči předlistopadové vládnoucí moci, proti komunistům, estébákům; těm, kdo se snažili překazit vývoj k demokracii, nebo se už naopak cpali zase do funkcí.

Jinak to byla celkem spořádaná, organizovaná redakce, třeba model porad – stejný, jaký je v médiích v podstatě dodnes běžný – si přinesli redaktoři už ze samizdatu, kdy vydávali Revolver Revue a Sport. Jen se na těch poradách hulilo jak z továrních komínů, přes kouř nebylo občas vidět. Což nebylo jen specifikum novinářské profese.

, Autor: [object Object]

S jakou představou jsi do Respektu šel? Věděl jsi, o čem chceš psát?

Když jsem nastupoval, psali všichni hlavně o politice nebo se odhalovaly zločiny komunistů, estébáků, a hodně se sledoval také tehdejší ekonomický transformační experiment. Takže na těchto pozicích bylo dost plno.

Já jsem začal dělat hodně reportáže z regionů a taky se k tomu přidalo školství, které tehdy bylo – respektive ještě dodnes je – velmi podceňované. A taky jsem se zajímal o zdravotnictví, zdraví, handicapovaných i třeba o církvi, o té jsem taky často psal. Ten dluh veřejných služeb tu byl obrovský, ve společnosti vládla obrovská touha po změnách.

Ano, třeba titulek tvého rozhovoru s tehdejším už exministrem školství Petrem Vopěnkou zněl Vyčistit Augiášův chlív. Pro Respekt jsi ale také objevoval zcela nová témata – psal jsi o „bloudění světem moderního sexu“, o práci doma, reportoval jsi ze statku u Benešova, kde začali žít a hospodařit kršnovci, a mnoho dalších. Jak se ti tahle témata dařilo prosazovat? Byla po nich poptávka?

Hlavně tady bylo v tomto směru volné pole. Ale nebyla to jenom věc Respektu. Novinářská obec se nově konstituovala a novináři se o tématech „každodennosti“ i takových, která se týkala hlubšího vhledu třeba právě do školství, vzdělávání, učili teprve psát, do té doby to nikdo nedělal.

Pomoc od Zemana

V roce 1998 jsi nastoupil na post šéfredaktora. Zvažoval jsi, zda to přijmout?

Já jsem byl už za Vládi Mlynáře zástupcem šéfredaktora, a když mi nabídli šéfredaktorství, to bylo po jeho odchodu do politiky, tak jsem to vzal. Určitě nešlo o žádný kariérismus, alespoň si toho nejsem vědom: bylo to v čase opoziční smlouvy a věděli jsme, že nás v Respektu čeká hodně práce v boji proti téhle lumpárně. A ten boj jsme vedli hodně nesmiřitelně. To byla, myslím, hlavní motivace, proč jsem do toho šel.

Respekt jsi přebíral za mimořádně špatné ekonomické situace, málo se prodával.

Ano, řešilo se, zda vůbec přežije, jestli to nezavřít, takže jsem nastupoval i něco jako krizový manažer. Nicméně boj na barikádách proti opoziční smlouvě se nakonec ukázal být natolik přitažlivým tématem pro čtenáře, že jsme noviny udrželi v chodu.

Boj na barikádách vyvrcholil v roce 2001 žalobou tehdejšího premiéra Zemana a celé vlády na Respekt o 170 milionů korun, s cílem časopis zlikvidovat. Doslova a do písmene: Miloš Zeman na tiskovce veřejně oznámil, že hodlá Respekt zničit. Jen pro připomenutí – o co tenkrát šlo?

Zeman už někdy v devadesátém osmém s oblibou říkal, že Respekt je novinářská žumpa, póvl, debilové. My jsme se totiž důsledně věnovali jeho politickým skandálům, Olovu, Bamberku a dalším, což se mu samozřejmě nelíbilo, byli jsme pro něj nepohodlní.

K žalobě nicméně Zemana a následně členy vlády vyprovokovala jedna věta ve tvém komentáři, kde zaznělo, že Zemanova „vláda boj s korupcí prohrála, o čemž svědčí údaje Transparency International i korupční chování ministrů, nejmladším Březinou počínaje a nejstarším Grégrem konče“. Co je rozlítilo?

Ten komentář reagoval na Zemanovo úsilí o moc, kterou tři roky předtím získal slibem, že zatočí s korupcí. Přitom za jeho vlády se děla spousta podivných kšeftů, privatizací, veřejných zakázek, týden dva před tím, než komentář vyšel, byli například vyzýváni k rezignaci kvůli podezření z korupce dva členové kabinetu…

Nicméně Zeman ohlásil, že vláda a pak samostatně ještě jednotliví ministři podají na mě coby šéfredaktora žalobu, protože komentář „vládu urazil“. Každý ministr pak měl žádat odškodnění deset milionů za újmu na cti. Moc naděje na úspěch to nemělo, úmysl poškodit vládu by musel být vyloženě prokázán. Navíc ministři zjistili, že z požadovaných deseti milionů by musel každý podle tehdejších pravidel nejprve složit u soudu čtyři procenta, tedy 400 tisíc korun, ze svých kapes, takže nakonec z toho vycouvali. Trestní oznámení pak policie o několik měsíců odložila.

, Autor: [object Object]

Kauza tehdy vzbudila velký ohlas, u nás i na mezinárodní scéně.

Ano, ohlas byl velký, šlo o svobodu slova; když takhle vystoupí premiér a doslova řekne, že se postará o likvidaci konkrétního média, nenechalo to chladnými zahraniční média ani třeba Václava Havla nebo Petra Pitharta, kteří se nás zastali. Svědčilo to o tom, že jsme sáhli na citlivé místo.

Ve vládě byl tehdy například Pavel Rychetský, ten coby právník musel vědět, že žaloba je od začátku odsouzená k porážce. Proč se tomu nikdo z ministrů nevzepřel?

To nevím, třeba o tom nechtěli se Zemanem polemizovat. Nebo ho to nechali říct a doufali, že to pak nějak zapadne. A je pravda, že časem zapadlo.

V každém případě to byl na Respekt i na tebe obrovský tlak.

Určitě byl, i když dnes člověku připadá, že to nebylo nic tak hrozného. Ten efekt byl nakonec dobrý, Respektu Zeman pomohl.

Nakonec jsi z časopisu zamířil jinam, nicméně jak bys dneska svých deset let v něm zpětně hodnotil? Co ti dal?

Upgradoval po Listopadu můj profesní život na novináře a určitě mě naučil profesi, novinářem jsem dodnes. No a taky bylo skvělé, že se člověk mohl účastnit společenské transformace, zažít ty dějinné okamžiky v zemi, která jinak není zas až tak zajímavá a důležitá, a psát o tom všem. A doufat, že tím psaním dokáže něco změnit.