Respekt je životní styl

Pamatuješ si první text, který ti v Respektu vyšel?

A pamatuješ si, že v tom textu zaznělo slovo „hovno“?

Tak to nevím, ale první texty si pamatuju. Úplně první byly dva rozhovory s moravskými nacionalistickými poslanci, přičemž jeden z nich tvrdil, že Morava může být Severním Irskem a že když jí Češi nedají autonomii, můžou přijít atentáty. To bylo v roce 1992, kdy jsme si mysleli, že to s Moravou může nabrat stejný švih jako se Slovenskem. A první skutečný text byla reportáž ze Škody Plzeň, odkud tehdy odcházel Siemens. Poslali mě tam v pátek, já jsem byl úplně zoufalý, protože jsem neměl nic domluveného, ale nakonec jsem tam nějaké rozhovory provedl, v noci jsem to sepsal, v sobotu ráno si to přečetl Ivan Lamper a šlo to do tisku. A vlastně mě to hrozně překvapilo.

Ty jsi známý fenomenální pamětí, ale tohle sis připomněl, nebo si to fakt pamatuješ?

Ne, fakt si to pamatuju. První článek v Respektu je tak silný zážitek, že si ho člověk pamatuje celý život.

V čem byla síla toho zážitku?

Pro mě bylo neuvěřitelné, že mě vůbec vzali. Bylo mi tehdy necelých dvacet, studoval jsem prvním rokem žurnalistiku a pracoval jsem v Českém deníku, což byl takový obskurní plátek, dnes polozapomenutý. Do Respektu jsem se dostal víceméně náhodou. Oni tenkrát sháněli někoho hodně mladého, kdo byl ochotný být tam od rána do večera a dělat to, co si slavní otcové zakladatelé přáli. Dlouho jsem nemohl uvěřit tomu, že tam vůbec jsem.

, Autor: [object Object]

Jakou pověst tehdy Respekt měl?

Pro mě byl Respekt něco úplně výjimečného, asi jako kdyby se v místní fotbalové lize objevil Arsenal. Mně tehdy přišel neuvěřitelně dobrý, upínal jsem se k němu a měl jsem ho rád jako svoje oblíbené kapely. Respekt byl moje Pixies nebo Aerosmith.

Devadesátky v kostce

To jsou celkem silná slova, silné emoce. Myslíš, že je Respekt pořád vzbuzuje i po třiceti letech?

Emoce vzbuzuje určitě.

A čím to je?

A vlastně je to obdivuhodné, po třiceti letech. Podle mě je Respekt časopis, ale taky určitý životní styl. Pořád ještě, i když asi o něco míň než v devadesátých letech. A to nejen u čtenářů, ale i u lidí, kteří tam pracují. Vy jste tam všichni poměrně dlouho a vždy, když se objeví někdo nový, tak je to velké překvapení. Když jsem byl v Respektu dva roky, tak tam přišli Martin Kontra a Marek Švehla, kteří tam pracují dodnes. A devět let, které jsem v redakci strávil, jsem seděl vedle Jardy Spurného. Čili je to velmi stabilní časopis, který vykazuje značnou názorovou kontinuitu.

Ale v řadě ohledů se názorově vyvíjí.

Určitě některé věci přehodnocuje, asi jak lidi v redakci stárnou. Ale platí, že lidi, kteří mají Respekt rádi, tak ho mají rádi hodně, a lidi, které štve, tak je štve o to víc. Je to časopis, k němuž nelze zůstat chladný. A zkrátka patří k symbolům části společnosti, které se nepřesně říká pražská kavárna. Jak říkají exoti na Facebooku – každý havloid čte Respekt.

A měl vždycky silný názor, od počátku jsme nedělali klasické zpravodajství, v těch textech byl názor. Často – ne vždy – jsme k těm textům přistupovali s tím, že víme, kdo jsou good guys a kdo bad guys. Takových textů jsem napsal řadu a dodnes si za nimi stojím. Hodně jsem třeba psával o rasismu, všechny ty rasové vraždy. Tam jsem postoj nezměnil ani o centimetr. Nebo prasečák v Letech, o kterém jsme tehdy psali jako první, a dnes si myslím úplně to samé co před pětadvaceti lety, když jsme tam s Honzou Brabcem jezdili.

Mám tady otázku na témata, která sis z Respektu odnesl do další novinářské kariéry, a Lety jsou jedním z nich, že?

Určitě. Lety jsou jeden případ – v roce 1994 jsme tam na základě textu Paula Polanského s Honzou vyrazili a tehdy jsme ještě našli lidi, kteří si to pamatovali. Dozorce, rodiny lidí, kteří tam byli zavření, profesora Nečase, který nedávno zemřel a který Lety udržel v historické paměti. A pak určitě rasové vraždy. Naštěstí to pak pominulo, ale když jsem slyšel v roce 2009 o případu popálení Natálie Kudrikové, tak ve mně vzplály staré emoce. Tahle témata ve mně zůstávají mnohem víc než politika.

Zkraje ses vůbec hodně zabýval tématy spojenými s Romy. Jak to?

Mě chtěli z Respektu celkem rychle vyhodit a zachránil mě text o romském klukovi, kterého odmítli vzít do nějaké školy, já jsem se to dozvěděl a napsal to. A pak jsem se k těm tématům hlásil, pořád jsem jezdil někam do Mostu, do Ústí nad Labem. Dokonce jsem jeden čas měl pocit, že musím začít dělat trochu něco jiného, nebo v tom trochu ustrnu. Ale vždy jsem se k tomu vracel a vracím se dodnes. Lety jsou moje věc dodnes. V roce 2013 jsem dostal novinářskou cenu za text „Proč Petr Nečas nepojede v neděli do Let a proč by tam měl jet“. Kromě toho, že mě těšilo, že jsem tu cenu dostal, tak mě pak taky potěšilo, že on tam nakonec jako první předseda vlády skutečně jel.

Jak vypadala redakce, když jsi v Respektu pracoval?

Redakce Respektu byla prostě Praha devadesátých let v kostce.

Včetně tvrdých drog?

To nevím. Ale prostě zahulená redakce v Bolzance, kde všichni chodili v černých svetrech, všichni hulili, a to i během porad. Ivan Lamper kouřil startky a měl strašně uklizený stůl a zelený pero, kterým nám opravoval ty texty, a všichni se toho pera báli… Do toho tam chodil kytarista Garage Honza Macháček, přitom zásadní novinář z hlediska investigativní a ekonomické žurnalistiky. Pravidelně se chodilo do hospody a v pondělí nějakým zázrakem vyšel výborný časopis. Všichni měli velký drajv, nadšení, taky díky tomu se ohromně civilizačně sunul vpřed, pořád se zlepšoval, jako celé Česko nakonec. I když spoustu lidí iritovala témata i ten tón…

….takový jakoby kazatelský?

Takový přísný byl. Respekt svého času byl vlastně smutné čtení a nenabízel zrovna moc optimismu. Člověka dodnes překvapí, když v Respektu najde něco prosvíceně veselého.

, Autor: [object Object]

Vadilo ti tehdy něco?

Nevadilo.

To se mi nechce věřit…

Tak je to s odstupem dvaceti let… Samozřejmě mi někdy vadilo, když po mně Ivan chtěl, abych v pátek v sedm večer sehnal předsedu vlády a zeptal se ho, jak si tohle vůbec dovoluje. Ale fakt mě to bavilo, jinak bych tam tak dlouho nebyl. Vlastně jsem dlouho nepovažoval vůbec za možné, že bych odešel.

Proč?

Zkrátka jsem si nedovedl představit, že bych pracoval někde jinde. A je přitom třeba říci, že Respekt měl svého času suverénně nejnižší platy na trhu. Lidi tam pracovali navzdory tomu, třeba proto, že si mysleli, že to celé má smysl.

Nejužitečnější rada

V textu k 25. výročí Respektu jsi napsal, že všechno, co potřebuješ, tě naučil Ivan Lamper. Co tě naučil nejdůležitějšího?

Ivan je mimořádně silná a charismatická osobnost pro každého. Ale zvlášť, když ti je pětadvacet. Naučil mě psát a uvažovat o textu. A bylo to drsné, to často přiznávám. Ale on mě učil rytmu v textu, jaké otázky si mám pokládat, nejenom při tom, když to dělám, ale potom, když to píšu, na co mám v textu zapomenout radši hned. Na začátku jsem v Respektu dostal jednu radu: piš co nejjednodušší věty. Případně piš to tak, jako bys to někomu chtěl vyprávět. To je jedna z nejužitečnějších rad, dnes ji sám dávám mladým kolegům nebo studentům. A říkám jim i další věc, na čem Ivan hodně trval – že máš vždy vyprávět příběh. Což není pokaždé jednoduchý. A taky jsem si řadu let myslel totéž, co on, on v tomto směru ovlivnil hodně lidí.

Někteří kritici Respektu vyčítají, že je zabetonovaný ve starých pozicích, že se nevyvíjí.

To si nemyslím. Navíc to, že se člověk zabetonuje v určitých pozicích, nemusí být nutně špatně. Vyčítá někdo zabetonovanost Economistu nebo New Yorkeru? Lidi, kteří Respektu vyčítají, že je pořád stejný, tak je to obvykle způsobeno tím, že mají jiný názor a štve je to. Ale jak Respekt sleduju, tak tam vidím snahu se posouvat, vymýšlet pořád něco nového, což je skvělé, a obecně se posouvá určitě k větší toleranci, otevřenosti, což souvisí také se změnou formátu před dvanácti lety.

Dovedeš si představit, že by ses někdy vrátil?

Já jsem se vlastně částečně vrátil na stránky Respektu před deseti lety, kdy jsem rok psal sloupek, a bylo to pro mě osvěžující a zajímavé, byl jsem na to pyšný. Ale jinak nevím, vždy jsem byl překvapený, kam mě to zaválo poté, co jsem odešel. Tak uvidíme, třeba časem půjdu a požádám Erika, jestli by nepotřeboval editora.