Nemáme právo poškozovat Zemi 

Rok a půl jste byl ministrem, nyní jste šest měsíců „soukromník“. Proslýchá se, že pořádáte přednášky o umělých květinách. Co vám na nich vadí?

Když jste ještě zasedal v české vládě, stalo se vám někdy, že jste něco chtěl říct naplno, ale jako ministr jste tuto chuť musel potlačit?

Upřímně řečeno ne. Já jsem nikdy v životě, ani ve funkci ministra, nespojoval své postavení s tím, co mohu a co nemohu říct. Nejsem schopen říkat něco, co si nemyslím, nebo naopak mlčet o něčem, o čem si myslím, že se mluvit má. Za největší věc, ke které jsem jako ministr nedokázal mlčet, považuji celkovou koncepci našeho hospodářství. My jsme se v debatě o ekonomické transformaci vůbec nedostali k té základní otázce: jaké hospodářství si vlastně můžeme dovolit vzhledem k surovinovým a energetickým zdrojům naší země, kterým odvětvím se můžeme věnovat vzhledem k jejich dopadu na životní prostředí naší země. A to považuji za velmi zásadní chybu minulé vlády.

„Komunisté už před Listopadem nemohli popřít, že tu došlo k drastické likvidaci životního prostředí.“ (Litvínov) , Autor: [object Object]

Další věc, kterou jsme jako ekologové prohráli, byl spor o funkci daňového a celního systému. Tam nešlo o českou vládu, protože tohle měla na starosti federace. Stručně řečeno byl to spor o to, zda je možné uskutečňovat pomocí daní a cla ekologickou politiku státu, či nikoli. My jsme byli přesvědčeni, že ano, federální reprezentace byla přesvědčena, že ne. Že ekonomie a ekologie se nemohou plést dohromady. Debata se hned na začátku zideologizovala do podoby: má státní správa regulativně zasahovat do života společnosti, nebo ne? Na to jsme ale nechtěli odpovídat obecně. Říkali jsme jen – v tomto případě stát zasáhnout musí. Protože záchrana zdravého životního prostředí je prvořadým zájmem společnosti.

Ekologie byla zástupný problém

Podíváme-li se na červnové volby i na průzkumy veřejného mínění, dopadla u nás ekologická problematika dost špatně. V průzkumech se za poslední tři roky posunula v pořadí priorit z druhého na sedmé místo. Do jaké míry se na tom podle vás podílejí sami ekologové, ať už na politické rovině, nebo na rovině osvěty?

Především – já nepovažuji tu změnu místa na žebříčku zájmu za skutečný ústup společnosti od životních hodnot vyznávaných ochránci životního prostředí. Musíme si uvědomit, že před Listopadem byl zájem o ekologii problémem zástupným. Schovávalo se pod něj velmi mnoho. V posledních letech komunistického režimu byly ekologické protesty vlastně takovou pololegální možností nesouhlasu s komunistickou mocí. Ani komunisté nemohli popřít, že během dvaceti let okupace tady došlo k drastické likvidaci životního prostředí. Podle ústavy byla KSČ vedoucí silou ve státě, měla veškerou moc, a tím pádem i veškerou odpovědnost. Když ji lidé k té odpovědnosti volali, dost dobře je nemohla označit za sluhy západních diverzních centrál.

K tomu je nutné přičíst, že během normalizace u nás došlo k hromadnému útěku občanů do soukromí. Člověk byl zahnán do situace, kdy mu záleželo na vlastnictví daleko více, ale zároveň úplně jiným způsobem než lidem na Západě, se kterými jsme se mohli srovnávat a kde se vyvinula silná konzumní společnost. Tady chtěla naprostá většina obyvatel vlastnit aspoň svůj byt, nebo aspoň zařízení toho bytu, mít auto, chatu atd. Prostě vytvořit si prostor, kde se můžu ukrýt a vydělit ze společenského dění, s kterým se lidé přes všechnu kolaboraci nedokázali vnitřně identifikovat. Do toho najednou přišel vpád zhoršeného životního prostředí. Co bylo běžnému člověku platné, že měl auto, když jezdil ucpanou silnicí a dýchal strašné zplodiny, protože o katalyzátorech se jen psalo v novinách. Odjel z města na chatu a tam ho dostihly atmosférické polutanty z průmyslu. Co mu bylo platné, že si mohl kupovat víc jídla než třeba Poláci nebo Rumuni, když věděl, že potraviny jsou kontaminované. Takže tu jedinou radost, kterou zdejší komunistický režim lidem nabídl, jim zároveň po dvaceti letech tvrdé normalizační existence taky otrávil. A běžný člověk, veden svou spotřební logikou, viděl proto ekologii jako hlavní problém.

To je druhý důvod, proč to bylo tehdy zástupné politikum: k poškození životního prostředí se spousta lidí nevztahovala z jiných pozic nežli z pozic své osobní nespokojenosti, ať politické, nebo spotřebitelské. Nebyla v tom ani stopa hlubších, filozofických hledisek, že nemáme právo poškozovat Zemi. Tudy šel základní rozdíl mezi ekologickým cítěním u nás a na Západě. A je pochopitelné, že když se společnost otevřela, musel její zájem projít motivační změnou. Propagace ekonomické reformy říkala, že svět je místo, kde máme uskutečnit své hospodářské, především zištné cíle, že máme vlastnit, abychom byli bohatší a bohatší a konečně vstoupili do toho bájného světa výroby a spotřeby. Ekologický pohled je jiný: svět je místo, o které máme pečovat, a vlastnictví je důležité proto, že vymezuje okrsky této péče. Tyto dvě koncepce se střetly a ta naše prohrála. Kdo na tom nese vinu? Já myslím, že to není věc nějakého zavinění. K prohře snad přispěl fakt, že devadesát procent aktivních českých ekologů odešlo po Listopadu do státní správy a nebyl tady už nikdo, kdo by to táhl místo nich.

Nemůžeme si dělat iluze

Prosperita je volební slogan, tak to probíhá všude ve světě. Jinak ale požadavek, aby všechno mělo svého konkrétního vlastníka, v principu souhlasí s tím, co říká ODS. Problém ovšem je, že tady žádná významná politická strana neakcentuje – a ani nemá – propracovaný ekologický program. Ani tohle nepociťujete jako selhání ochránců životního prostředí? Občas se zdá, jako by se většina z nich příliš spoléhala na to, že lidé si problémy uvědomí sami.

Podle mě je to úplně jinak. Mluvím ze zkušenosti, kterou jsem získal nejen na sobě, ale i z voleb. Prosazovat ekologii dnes znamená prosazovat program dobrovolného sebeomezování. Znamená to říct lidem: Nečeká nás další a další spotřeba, budeme dokonce nuceni snížit i tu spotřebu, kterou máme a která se nám zdá nedostatečná. Přitom občané tady dvacet let konzumovali jenom negativní důsledky průmyslové společnosti a těší se, že teď konečně přijdou ty příjemnější stránky.

Ale tak to není. Vzhledem ke stavu Země nás do budoucna nečeká žádný větší konzum. Nakonec ho ani nemůžeme chtít, protože je to nemorální. Musíme snížit naši energetickou a surovinovou spotřebu. Prostě proto, že pokud chceme nastolit aspoň trochu spravedlivý řád, pak se musíme o spoustu toho, co dnes máme, rozdělit se zbytkem světa. Musíme si uvědomit, že byť ne přímo jako různé západní země, ale přece jen zprostředkovaně žijeme ze zemí třetího světa. Každý z nás se trochu spolupodílí na hladomorech ve třetím světě, každý se trochu spolupodílí na drancování zbytků přírodního bohatství, ničení volné přírody. Toto si žádná z politických stran jako své heslo na plakát nedá, protože politici – byť by jim bylo desetkrát jasné, že tomu tak je – prostě vědí, že s tímhle volby vyhrát nejde. Vzpomínám si, kolikrát mě napomínala moje vlastní strana, protože já jsem tyto věci v kampani říkal otevřeně a každému. Že si nemůžeme dělat iluze. Ano, potřebujeme změnu vlastnických vztahů, víme, jak vypadala zem bez pána. Ale vlastnictví nelze chápat jako zdroj bohatství. Ne. My se musíme pokorně ptát Země, co máme dělat, abychom ji nezničili.

Vytvořit vztah k majetku

Vlastnictví je ale prostě vlastnictví. To s sebou vždy přináší stejné věci. Většina lidí něco vlastní ne proto, aby si „nahrabala“, ale aby se o majetek starala, aby ho mohla zachovat pro své děti, pro další generaci. Jak chcete, aby stát rozlišil „dobré“ a „špatné“ vlastnictví?

To máte možná pravdu, že většina se chce o majetek starat odpovědně. Koncepce ekonomické reformy na to však nepamatovala a není na to pamatováno dodnes. Kdyby na to bylo pamatováno, tak by se dávno připravila transformace zemědělství směrem k rodinným farmám. Ale děje se pravý opak: změny dávají přednost zemědělské velkovýrobě. Připravuje se akcionalizace velkých státních statků. A na akcionalizované půdě se žádný vztah k majetku, o kterém hovoříte, nikdy nevytvoří. Nakonec vidíme to dnes a denně – jak se bouří drobní a střední podnikatelé. Na ně není pamatováno.

V tomto kladném vztahu k majetku jsou oni solí země. Ale právě oni jsou ekonomickou reformou drceni a ničeni a není jim dáván prostor. Banky jim nepůjčují, protože banky musí podporovat velké podniky. Vyhazují finance na výplaty obřích neproduktivních továren, místo aby daly zaručeně návratné prostředky podnikatelům na investice. Samozřejmě, jisté riziko je i tady, že někdo zkrachuje, ale jde o koncepci. A celá politika státu je zaměřena na něco zcela jiného než na podporu drobných a středních vlastníků.

Mnohem větším nebezpečím pro životní prostředí je pronájem. Pronajímat lesy. Souhlasíte s názorem, že politika směřující k jasnému vlastnictví je pořád lepší než se dávat cestou pronájmů?

Tady nebyl nikdy spor o pronájmy či nepronájmy. Musím vám ale říct, že většina půdy, která se vrátila v restitucích, skončila v pronájmech. A právě tak dopadly restituované lesy – skončily v nájmech. Je to problém, když se majetek vrací po změně téměř dvou generací. Většina vlastníků půdy byla z vesnice vyhnána a dnes to dostávají zpět jejich potomci, kteří se v zemědělství už vůbec nevyznají. Já jim to nevyčítám, jen popisuju situaci. Restituce prostě nebyly tou nejvhodnější metodou, jak nalézt konkrétního vlastníka ke konkrétní půdě. Cesta je úplně jiná. Cesta je v odprodeji těm, kteří na ní chtějí jako rodinní farmáři pracovat. A všemožně je podporovat, úlevami na daních, subvencemi, čím se dá.

Nečeká nás nic dobrého

Točíme se pořád kolem jedné podivnosti: ekologové už léta tvrdí, že situace životního prostředí je hrozivá, ale jako by to nikdo nevnímal. Vysvětluje se to neochotou lidí omezit své konzumní choutky. Ale známe přece i jiné příklady: když Churchill slíbil občanům jen krev, pot a slzy, byl jeho program přijat s nadšením. Co když je to stejné i v našem případě: že prostě zatím nepřišla osobnost schopná lidem rozsah katastrofy přijatelně vysvětlit a nadchnout je pro nějaké řešení?

Ne, my čekáme na situaci, ve které to populace pochopí sama od sebe, pod tíhou problémů. Churchill varoval před válkou od roku 1932 a lidé mu dali hlas až ve chvíli, kdy se to, před čím varoval, stalo skutkem. Kdybychom chtěli vzít na náš případ churchillovskou paralelu, tak nás v podstatě nečeká nic dobrého. Ostatně největší pesimisté z řad ekologů tvrdí, že lidstvo se probere až ve chvíli, kdy mu smrt poleze pode dveřmi do bytu a kdy vzhledem k setrvačnosti rozkladných trendů bude už na jakoukoliv záchranu Země pozdě.