Do Respektu jsem začala psát na přelomu let 1992 a 1993. Časopis mě fascinoval formou i obsahem, sršela z něj energie a udával směr. Začátek devadesátek byl nepřehledný, měnilo se všechno od státního Zřízení až po lidská nitra, a Respekt byl schopen ducha doby zachytit. Byl pravdivý a provokativní, nikoho se nebál, mnoho lidí těšil a mnoho jich urážel. Člověk nemusel vždycky souhlasit, ale musel si ho vážit. Zvlášť se mi líbil jazyk. Byl jasný, přirozeně kultivovaný a mířil vždycky k jádru věci. Byl to jazyk literární a novinářský zároveň.
Na jaře 1993 tam vyšel můj text „Matka na volné noze“, kde jsem deníkovou formou popisovala problémy ženy, která si chce i s dětmi vydělávat. Raný postkomunismus mateřství chápal jako invaliditu. Člověk OSVČ si mohl vybrat mezi žebráckou mateřskou, z níž se nedalo přežít, a mezi „volnou nohou“, kdy ale musel platit sociální zdravotní pojištění. Nebyla šance důstojně v tom žít. Text vzbudil bouřlivé reakce, mnoho lidí autorku posílalo k plotně a osočovalo z nevděku. Ale ženy, které na tom byly jako já, text přivítaly, protože tehdy si veřejně málokterá stěžovala.
Chtěla jsem psát dál a přinesla jsem nějaké texty o filmu Ivanu Lamperovi. Líbily se mu, ale upozornil mě, že Respekt texty redakčně zpracovává a že to některým autorům vadí. Mně redigování „otců zakladatelů“ nevadilo, protože uměli vyhmátnout podstatu sdělení a upravovali formu tak, aby ta podstata vynikla. Pomohli mi.
Lamperova redaktorská škola byla skvělá, tedy pokud mu člověk moc neodporoval. Ale navzájem jsme si sedli, a nebýt Respektu, psala bych dnes jinak. Tendence ke stručnosti, k autorské pokoře a sebezpytování, zda náhodou při psaní jen tak nežvaním, ve mně pak už zůstala. Časopis tak na mě měl zásadní vliv.
Tehdejší Respekt sídlil ještě v Bolzanově ulici u hlavního nádraží a v roce 1994 mě tam zaměstnali v kulturní rubrice. Přinesla jsem si svůj psací stroj do malé místnosti sdílené s Viktorem Šlajchrtem. Ostatní už psali na počítačích v systému, jemuž rozuměl pouze zachmuřený a většinou nepřítomný odborník s vlněnou čepičkou. Jednou ke mně přišel Jan Brabec tlumočit žádost ostatních: zda bych nepřestala psát na stroji, jelikož to hlučí a oni si připadají znovu jako u výslechů, kde byli mnozí před Listopadem jako doma. Tak jsem začala psát na počítači.
Respekt se držel několika principů: nikdy nepsat v první osobě a nebýt součástí svých textů. Za všechny soudní či vůbec veřejné následky textů nenesl právní odpovědnost autor, ale redakce Respektu. Dalším pravidlem bylo, že texty si nesmějí navzájem odporovat. Týdeník měl vždy dávat vlastní stanovisko jako celek. To trvá dodnes. Respekt ale tehdy dost naivně oslavoval nové kapitalisty, jako byl Stehlík, který převzal Poldi Kladno. Když se později ukázalo, že Stehlík Poldi vytuneloval, Respekt k tomu cudně mlčel, protože přiznáním omylu by porušil svou linii. To by dneska už nešlo. Nesmiřitelnost Respektu byla ale jinak dobrá věc, protože to byla zdravá naštvanost chytrých a nadaných lidí, kterým komunisté ukradli půl života, mnohdy i víc.
Kulturní rubriku jsme skládali ze všeho, co nás zaujalo, co týden nabídl. A mohlo to být i něco zcela neznámého a nevadilo to. Autory jsme měli, problém ale byl, že před vynálezem internetu jsme museli počkat, až článek přinesli – většinou na poslední chvíli a napsaný na stroji –, a pak jsme někdy zjistili, že text se třeba nedá číst a autor odmítá jakékoli úpravy. Redakce začala hledat mladé autory. Přišel Jindřich Šídlo a Martin Kontra a byla to opravdu nová krev.
Zajímavý byl tehdejší poměr k genderu, jemuž se tehdy obecně říkalo spíše „ženská otázka“. Respekt devadesátých let byl vysloveně machistické prostředí, i když by ti mužové dnes přísahali opak. Autorek bylo málo, vedle Hanky Čápové a Kristiny Žantovské si už na další nepamatuju. Vlastně se očekávalo, že se budeme věnovat dámským aktivitám, tedy kultuře či sociální oblasti, zatímco politika patřila jen klukům a bylo těžké v debatě o politice s nimi obstát. Tehdy vyšla spíše radikální než dobrá feministická kniha Caroly Biedermannové Mstivá kantiléna a redakce si povšimla, že na stole je nové téma: feminismus. I tady byli, myslím, první. Později byl Respekt zase první, když přestavěl představy o roli žen ve společnosti, ale zpočátku to tak nebylo.
Vedení sice přivítalo, když jsem chtěla napsat téma o tom, proč chybějí ženy ve veřejném životě, ale Ivan se se mnou tehdy vážně bavil o tom, že ženy do politiky nepatří, a pokud v ní jsou, pak proto, že jsou něčí manželky nebo dcery. Ani jsem nepípla, neprorazila jsem s otázkou, kamže nám zmizely ženy z dějin. Byla to ale za celá léta jediná negativní zkušenost. Radši jsem pak psala jen o filmu.
Za tehdejší autorskou svobodu a pocit bezpečí jsem Respektu vděčná. Začala jsem tehdy psát román Šahrazád a král a napadlo mě uvést do praxe pravidlo: píšu-li román, budu užívat strohý novinářský jazyk. Zatímco v novinách budu o podložených faktech psát literárním jazykem. Budu texty „vyprávět“ a budu „osobní“, ovšem tak, že nikdy nepoužiju slovo já. V lednu roku 1996 jsem dostala novinářskou cenu Stříbrná křepelka za filmovou publicistiku. Myslím, bez ohledu na tehdejší úspěch, že metoda, se kterou bych se tenkrát asi styděla svěřit, byla úspěšná. Osobně dodnes nevěřím na „objektivní hodnocení“ filmů a knih.
Rozchody s Respektem byly ovšem vždy a pro každého velmi bolestné, protože v redakci panovala opravdu rodinná atmosféra, bylo těžké si připustit, že jde jen o práci, a vždy se člověk cítil jako po vyhnání z ráje. Ta moje poslední respektovská etapa se týkala let 2005–2009. Pak prostě došlo ke generační výměně a v kulturní rubrice jsme si měli méně co říci. Svět se mění. Ale kdo prošel jako autor Respektem, ten bude vždycky litovat novináře, pro které je práce v médiích „jen“ zdrojem obživy. Protože v Respektu nám šlo vždycky především o hledání pravdy, a ta je po hlubší analýze pouze jedna. Zatímco lží může být fůra. Někteří z nás pak dospěli k závěru, že pravda je ovšem také otázkou perspektivy toho, kdo ji právě hledá, ale to už je jiná kapitola. Svět je dnes mnohem složitější, než se v roce 1990 zdálo.
Tereza Brdečková působila a psala pro Respekt v letech 1992–2009.
