Navrácení majetku KSČ 

Roční hospodaření bez zákona

KSČ vlastnila těsně po listopadu majetek ve výši 8,1 mld. Kčs, k tomu ještě užívala nemovitosti státu v hodnotě 4,5 mld. Kromě oficiálních vládních dotací, jež za 20 let dělaly asi šest miliard (podle dr. F. Králíka, poradce ministra kontroly ČR), dostávala příspěvky přímo od podniků, armáda financovala Lidové milice atd. Summa summarum to podle dr. Králíka dělalo 20 mld.; z vlastních zdrojů si partaj mohla krýt sotva polovinu. Proto přišel po listopadu tlak na navrácení jejího majetku státu.

Přes revoluční opojení to však šlo velmi ztěžka, bylo třeba mítinků a manifestací (nejznámější z nich zorganizovalo OF ČKD Polovodiče). V květnu loňského roku vyhlásil parlament moratorium na převody komunistického majetku. A teprve v listopadu si poslanci dovolili sáhnout na hospodářskou páteř partaje přijetím zákona o „navrácení majetku KSČ a SSM lidu ČSFR“.

Ten vstoupil v platnost 1. ledna 1991 a stanovil, že KSČ musí vydat státu do 31. ledna tohoto roku veškerý majetek…, který vlastnila k 31. prosinci 1989. Tady nastal první problém: za ten rok partaj spoustu majetku pronajala, rozprodala, vyměnila velké budovy za jiné. Zlikvidovala a převedla (pro mnoho svých funkcionářů velmi výhodně), co se dalo. V lednu 1991 už spoustu původního majetku neměla, měla ovšem zase jiný, nově nabytý, na který se už zákon vlastně nevztahoval.

Cílem zákonného kroku bylo, aby byla KSČ postavena ekonomicky na roveň jiným stranám, nikoli aby byla zlikvidována. Byly jí tedy ponechány členské příspěvky od ledna 1990 a vše, co si za ně pořídila, plus jako každé straně volební částka 10 Kčs za hlas. Zákon jí také z původního majetku ponechal nutné kancelářské vybavení v hodnotě předmětů nepřesahující 5000 Kčs. Toho však zneužila spousta jejích funkcionářů a odepisovala ledničky, videa, rozmontovávala bytové stěny na části, jejichž hodnota by se vešla do oněch pěti tisíc, a vše si chtěla ponechat.

V prosinci loňského roku potom vláda přijala ještě usnesení, jímž pověřila federálního ministra financí, aby mj. jmenoval (na návrh republikových ministerstev financí) pro převzetí podniků, jež vlastnila KSČ, tzv. zmocněnce.

Absurdní kompetence

Proč jsou dnes, téměř po roce, střídavě obviňováni ministryně K. Kořínková, V. Klaus nebo M. Čalfa z toho, že náležitě nezajistili uskutečnění ústavního zákona?

Ukazuje se, že vyvlastnění KSČ, kterým nebyl pověřen žádný zvláštní orgán, jenž by byl za ně od začátku do konce zodpovědný, se stalo komplikovanou právní záležitostí. Kdo mu chce porozumět, musí se prodrat houští usnesení, zákonů, kompetencí státních institucí a ministerstev. Především však narazí na nesmyslný zádrhel nejasných vztahů mezi federálem a republikami.

Majetek má podle zákona připadnout „lidu ČSFR“. Ten žije v republikách, nikoli ve federálu, provedením však byla pověřena (ještě před kompetenčními zákony, které rozdělily majetek státu mezi republiky) federální ministerstva financí a kontroly.

Majetek KSČ je dnes na federální úrovni komunistům odebrán, neví se však, jak a komu ho předat ke skutečnému užívání. Majetek pro federaci přebíraly okresní úřady, tudíž republikové orgány. Dal by se tedy jednoduše považovat za majetek republik, které by ho mohly už využívat.

Na Slovensku to nebyl žádný problém, v České republice však téměř nepřekonatelný. Padly návrhy, aby se převzatý majetek považoval nejdřív za federální a potom byl vládním nařízením či hospodářskými smlouvami formálně převeden na okresní úřady. Federální vláda ovšem nemůže nařizovat republikovým institucím a ty se zase nemohou zmocnit federálního majetku… A tak se dohadování vleče a mezitím leží spousta navrácených předmětů ve skladech ladem a čeká. Podle zprávy by měl přitom být veškerý majetek přebrán do konce tohoto měsíce. Kdo s ním však bude disponovat? Jsou okresní úředníci „lidem“ této republiky?

Zmocněnci

Ze zjištěných osmi miliard komunistického majetku připadalo 0,9 mld. na české stranické orgány, 1,8 na slovenské, 2,4 na ÚV a celé tři miliardy 200 milionů na podniky a hospodářská zařízení spravovaná ústředním výborem.

Místní majetek přebíraly okresní úřady, na centrální hospodářská zařízení měli přijít zmocněnci, aby dohlédli, zda inventarizace proběhla v pořádku a zda se nic neztratilo.

Tady se objevil další problém. Podle vládní zprávy (vypracovala ji federální ministerstva financí a kontroly za přispění ministerstev republikových, její redakci vedl náměstek federálního ministra financí ing. J. Jurečka) bylo obtížné zmocněnce najít, měli údajně strach ze zodpovědnosti i z možných politických důsledků. Původní kandidáti (vyčlenění z pracovníků českého ministerstva financí) to prý odmítali dělat, někteří radši z ministerstva odešli. Zmocněnci byli proto vyhledáváni mimo tento úřad a přijímáni i s „neověřenou kvalifikací“. Podle ministryně Kořínkové se prý často měnili, někteří přišli až v březnu, kdy už mělo být vše zinventarizováno. I přes spoustu obtíží se však dodnes podařilo převzít 33 z 35 podniků (kromě Desa Děčín a Zenitcentra Praha).

J. Procházka, sekční ředitel českého ministerstva kontroly, soudí, že kamenem úrazu je nulová pravomoc zmocněnců. Mohou prý jen evidovat a bezmocně pozorovat, co se v bývalých hospodářských zařízeních KSČ děje, nemohou však nikoho propustit, nemohou rušit do nebe volající smlouvy o pronájmech, nemají vliv na chod podniku. Ten většinou řídí staří ředitelé a starý personál způsobem, který je pro ně výhodný: vniveč přicházejí milionové hodnoty a zmocněnci s tím nemohou nic dělat.

Nejsou totiž zapsáni v podnikovém rejstříku, soudy je tudíž neuznávají za statutární zástupce a odmítají s nimi jednat. Takového zástupce jmenuje majitel a jako majitel byla až do letošního srpna v podnikových rejstřících zapsána… KSČ! Od té doby je tam uveden „stát ČSFR“, což je velmi mlhavý pojem a zmocněncům nedává pravomoc o nic větší.

Ze Zprávy vlády ČSFR ovšem vyplývá, že zmocněnci sami pravomoc odmítli. Dokument tvrdí, že byli zpočátku „svými právy i povinnostmi postaveni na roveň ředitelům přebíraných organizací“, že však odpovědnost ředitelů odmítli ze strachu z hmotné odpovědnosti a že na první schůzce byli odhodláni „převzatá pověření vrátit a z funkce odstoupit“.

Protiprávní úniky

Na okresech byl do dnešní doby převzat majetek v hodnotě 130 milionů a jak už bylo řečeno, až na dvě se rovněž podařilo převzít hospodářská zařízení ÚV KSČ a SSM. U všech z nich však byly zjištěny nesrovnalosti, které jdou do milionů a jež dnes vyšetřuje prokuratura. Vesměs nebylo dodržováno loňské moratorium na pohyb majetku, který byl rozprodáván nebo neoprávněně pronajímán.

a. s. Borgis – Rudé právo

Tak například podle vládní zprávy mělo vydavatelství Florenc (kde vycházelo Rudé právo) počátkem roku majetek v hodnotě 80 milionů. Bez povolení ministerstva financí část rozprodalo a veškerý majetek sloužící vydavatelské činnosti, jak zpráva tvrdí, „pronajalo za minimální nájemné a. s. Borgis a vlastní vydavatelskou činnost přerušilo“. Tuto velmi ziskovou aktivitu dál provozuje a. s. Borgis (tj. dnešní Rudé právo v čele se Z. Porybným) a samotný podnik Florenc letos vykazuje měsíc co měsíc ztrátu jednoho milionu. Podle J. Procházky dal Z. Porybný, statutární zástupce majitele, v nakladatelství výpověď a „sám sobě pronajal za nepatrnou cenu veškeré prostory, které stále užívá“. Zmocněnec s tím nemohl nic dělat.

Snad všechna hospodářská zařízení bývalé partaje (v hodnotě cca 3,2 mld.) jsou dnes prodělečná a otázkou je, kdo bude jejich pohledávky platit a kdo ponese zodpovědnost za jejich současné úpadkové řízení.

Podle ministra Němce si nejvýnosnější části za babku pronajali soudruzi pro své nové akciové společnosti, jež jim vynášejí; veškerou administrativu, údržbu a někdy i náklady však nechají platit mateřskou firmou, v níž sedí bezmocný zmocněnec. Právně jsou jejich smlouvy v pořádku a on je nemůže zrušit.

Místo usnesení nařízení

Co s tím? Podle ministra Němce by vláda měla své usnesení o zmocněncích změnit v obecně závazný právní předpis, tzv. nařízení. To by platilo pro všechny občany a instituce ČSFR, tudíž i pro rejstříkové soudy, jež by potom zmocněnce akceptovaly.

Proti tomu argumentuje ministryně Kořínková, že mnoho jiných federálních činností (celé doly, hutě, energetika) se předávalo republikám na základě usnesení vlády nebo jen podpisem ministrů. Také zpráva tvrdí, že majetek KSČ „nenaplňuje předpoklady pro vydání obecně závazného právního předpisu“.

Podle M. Čalfy je třeba postupovat „ve vzájemné dohodě“. Vzápětí však i federální premiér potvrzuje, že k takové dohodě „se v poslední době vytratila vůle a začala zbytečná polemika“.

Liknavá prokuratura

Kolem komunistického majetku je spousta nesrovnalostí a podvodů i vypjatých emocí. Část je předána, část dosud nikoli. Existuje spousta pochybností, zda se podaří objasnit a postihnout všechny případné ztráty a zpronevěry.

„Majetek nikam nezmizel,“ tvrdí ministryně Kořínková. „Každá ztráta by se musela objevit ve vládní zprávě. Ta však nic takového neříká, zmiňuje se jen o tom, že majetek byl zinventarizován a že se dohledává, protože byl třeba neoprávněně pronajmut či předán nějaké akciové společnosti. Což vůbec neznamená, že ho nelze od komunistické strany vymoci.“ Zní to velmi optimisticky, ale skutečnost je složitější.

Jen na federální úrovni byla prokuratuře i útvaru FMV, který se touto činností zabývá, totiž předána nejméně stovka případů majetkových manipulací. Další budou na okresech. Prokurátoři se k nim však často stavějí liknavě a vlažně, jejich přístup příliš naděje nevzbouzí.

A co se všemi těmi nájemními smlouvami, kterými „lidu ČSFR“ už rok a půl zcela legálně unikají milionové hodnoty? Co se všemi těmi podniky, které soudruzi už vyždímali, zatížili dluhy a dnes by se jich docela rádi i zbavili? Podle ministra I. Němce by bylo třeba smlouvy zpětně zrušit, tak aby bylo možné každé zařízení „racionálně pronajmout nebo provozovat“. A tady se kruh uzavírá: komu takový krok přísluší? Federální vládě, federálnímu parlamentu, nebo republikovým orgánům?