Měli jsme kliku na skvělý lidský kapitál

Co jsi dělal za zaměstnání v osmdesátých letech?

V té době ses pohyboval okolo samizdatového časopisu Revolver Revue, kde působili lidé jako třeba Ivan Lamper, Jáchym Topol, Viktor Karlík, Alexandr Vondra. Svým způsobem šlo o základ budoucí redakce Informačního servisu, Respektu. Tady někde začíná tvoje novinářská kariéra?

Pro Revolver Revue jsem hlavně překládal z němčiny. V Praze tehdy žily mladé zahraniční bohemistky jako například Johanna Posset z Rakouska nebo Norka Karen Gammelgaard, od nichž jsme dostávali různé západní knížky a časopisy. Já jsem překládal texty kulturního ražení nebo ukázky textů u nás neznámých a nepublikovatelných autorů. Třeba těch, kteří psali o životě kolem berlínské zdi nebo z prostředí Němců v ceauseskovském Rumunsku. Plnohodnotným redaktorem Revolveru jsem byl až od roku 1988, kdy jsem v této funkci nahradil Sašu Vondru, který se zrovna stal mluvčím Charty 77. Revolver Revue vycházela dvakrát za rok. Z pohledu moci šlo o činnost ilegální, tedy žádná práce na plný úvazek a samozřejmě nebyla ani honorována. Dělali jsme to vedle svých oficiálních zaměstnání, protože nás to bavilo. Nikdo také nepočítal, že by tím začala jeho oficiální novinářská kariéra, která by ho uživila. Vůbec jsme netušili, že se režim záhy zhroutí a pro nás se radikálně změní podmínky.

Měnící se podmínky signalizoval i vznik samizdatového časopisu Sport. Kdy k tomu došlo a proč zrovna tento název?

Sport vznikl počátkem roku 1989, kdy bylo stále jasnější, že již uzrál čas pro pravidelnější publikování, reflexi aktuálního dění, společenského i politického. Název byl zamýšlen lehce jako parodie. Neboli že informování o politických a kulturních událostech přímočařejším způsobem, než jak to dělali jiní, je pro nás tak trochu sport.

Tehdy už vycházely podobně zaměřené samizdatové Lidovky. Nebrali jste je nebo oni vás jako konkurenci?

Existence Sportu dokládala jistý posun. Když bylo samizdatů více a názorově různorodějších než donedávna, už se nemusí jen navzájem chválit a poplácávat po ramenou, ale mohou si konkurovat. Byl to důkaz rozšíření a zpestření nezávislé publicistiky.

Na Sport navázal Informační servis, přímý předchůdce Respektu, který začal vycházet v listopadových dnech roku 1989.

První číslo jsme dělali v bytě u Saši Vondry v pondělí 20. listopadu. Pak se redakce přesunula do galerie U Řečických, kterou nabídl tam působící výtvarník Michal Blažek. Od prosince jsme už byli v Bolzanově ulici, pokud se nepletu, tak tam ty prostory – zrovna vystěhované, tudíž prázdné – nějak sehnal Honza Ruml. Ještě u Řečických jsme přešli od samizdatové výroby, tedy od klasického válečku a rámu, do kterého se ale dávaly rozmnožovací blány z jehličkové počítačové tiskárny, k běžné formě publikování. Možnosti se – zpočátku neformálně, pak už se vším všudy – otevřely a Informační servis se už asi týden po vzniku tiskl v klasické tiskárně.

, Autor: [object Object]

Jaký byl čtenářský zájem?

Ohromný. Měli jsme obrovskou výhodu v tehdejším nadšení lidí, kteří žádali neoficiální informace, a ty jim pravidelně nikdo jiný nenabízel. Lidovky fungovaly, ale soustředily se na přechod k legálně vydávanému deníku, takže na trhu svobodných informací, jestli se tomu tak dá říkat, jsme byli zpočátku sami. Měli jsme také komparativní výhodu, že náš sociální kapitál sílil – myšleno nejen dosavadní pověst ze samizdatu, ale i spolupráce s lidmi, kteří byli dvacet let odstaveni nebo v exilu a začali se k nám sami hlásit, ba nabízet spolupráci. Kdežto sociální kapitál do té doby zavedených tiskovin – Rudého práva, Lidové demokracie, Svobodného slova, Mladé fronty, Práce a podobně – zásadně oslabil. Musely rychle přehodit výhybku, ale stejně pro nás v prvních týdnech a měsících vážnou konkurencí nebyly.

To už jsi byl zaměstnancem, novinářem Informačního servisu na plný úvazek?

Ne. Nějaký čas nebylo jasné, zda vůbec a jakým způsobem budeme pokračovat. Jasné bylo to, že původní téměř letáková podoba Informačního servisu byla jen revolučním provizoriem. Že chceme-li se plně profesionalizovat, musíme přejít na formu časopisu, nejlépe týdeníku. V té době samozřejmě neexistovaly žádné zákony ohledně soukromého podnikání – to bylo formálně trestné. Nakonec se to vyřešilo tím, že jsme založili družstvo, což podle tehdejší legislativy možné bylo. Na plný úvazek jsem v Bolzance začal pracovat od začátku března 1990. Vletěli jsme do toho ke stejnému datu tři – já, grafik Viktor Karlík a redaktorka Lucie Šimáčková. Byl to pro nás krok do neznáma, od státem zajištěného příjmu do kapitalismu, o kterém jsme toho moc nevěděli, a to slovo jsme ani neužívali. Pamatuju se ovšem, že jsme se na to konto s Viktorem a Lucií v hospodě opili.

Jak vypadalo vybavení redakce?

Měli jsme pár počítačů od Nadace Charty 77, jež sídlila ve Stockholmu. Pak tiskárnu, telefony, fax, spoustu popelníků a otvírák na pivo.

Od března 1990 už jsi měl na starosti zahraniční rubriku?

To vykrystalizovalo postupně. Informační servis i Respekt nevznikly tak, že by se řeklo, ty budeš dělat domácí zpravodajství, ty komentáře a ty zahraničí. Ostatně podobně jmenovitá struktura včetně funkce šéfredaktora nebyla dlouho uvedena ani v tiráži. Nezapomínej, že nikdo z nás nebyl profesionální novinář, zkušenosti s prací v novinách měl jenom Tomáš Pěkný, když v roce 1968 jako mladík působil v redakci listu Student. Všichni jsme se zkrátka učili. O dění v zahraničí jsem se ale zajímal už v minulosti. Když se začala profilovat jakási zahraniční rubrika, začal jsem ji dělat spolu s Petrem Janyškou.

Notes, pero a spacák

První zahraniční reportáž Informačního servisu je z prosincového revolučního Rumunska roku 1989. Jak to vzniklo?

Pokud mě paměť neklame, do Rumunska tenkrát odjeli Honza Brabec a Jáchym Topol s nějakou humanitární pomocí. Jejich pracovní podmínky na místě odpovídaly době – cesta náklaďákem, notes, pero a spacák. Tuším, že články napsali až po návratu do redakce. Nedokážu si představit, že by v prosinci 1989 z Rumunska mohli text poslat faxem.

Každé seriózní noviny mají v zahraničí své zpravodaje nebo spolupracovníky. Jak jste to řešili po období, kdy Československo bylo čtyřicet let odříznuto od svobodného světa a na vyslání vlastních zpravodajů třeba do Anglie nebo Spojených států nebyly peníze?

Zpočátku nás inspirovali i zahraniční novináři, kteří pokrývali listopadové dění, anebo různí intelektuálové, co sem jezdili ještě za disidenty. Ale je fakt, že když k Řečickým zavítal třeba Timothy Garton Ash, bylo to tak, že spíše on tahal rozumy z nás než my z něho. Však také pracoval na své knize. Obracet se to začalo až postupně. K Řečickým i do Bolzanky také přicházela spousta lidí, první exulanti, kteří se po letech mohli do Česka podívat. Fandili nám, a buď něco sami nabídli, nebo někoho doporučili, dali kontakt. Takto k nám třeba začal psát o Izraeli tenkrát ještě telavivský profesor Tomáš Kulka, z Anglie posílal články třeba Benjamin Kuras. Ale objevovaly se i další možnosti. Například sinolog Martin Hála odjel už v roce 1990 na rok studovat do kalifornského Berkeley a psal do Respektu o Americe. Anebo Honza Rybář, který se i díky kontaktům a zkušenostem Jaromíra Štětiny etabloval v Rusku, či Tedík Marjanovič využívající své životní zkušenosti z Jugoslávie, takže psal o Balkánu.

Nebylo to riskantní, aspoň tedy z počátku, věřit každému, kdo se v redakci objevil?

Jistěže bylo. Do redakce přicházeli většinou lidé, kteří to mysleli dobře, ale i různí dobrodruzi nebo vyslovení magoři. Mimochodem jednou z funkcí Jardy Spurného u Řečických bylo i jakési první filtrování. Seděl tam u vchodu a snažil se nepustit dovnitř každého. Samozřejmě jsme museli být obezřetní, když nám úplně neznámý člověk přinesl nějaké senzační informace. Něco jiného byli lidé, co už měli nějaké jméno třeba na Západě, nějaké reference.

V Sokolské ulici, kam se redakce v roce 1995 přestěhovala, si pamatuju nástup internetu. V recepci stál u okna jeden počítač s připojením na internet a všichni se furt hádali, kdo u něj bude sedět.

Internet změnil práci nepředstavitelným způsobem, a to jak v komunikaci s autory v zahraničí, tak v ověřování zdrojů, vyhledávání témat a podobně. Před internetem externista z ciziny zavolal a něco nabídl, anebo jsem mu volal já a nějaké téma po domluvě objednal. Text pak poslal faxem, muselo se to přepsat do počítače, a teprve potom redigovat, graficky upravovat, lámat atd. Dneska to člověk udělá několikerým kliknutím myší. Respekt měl ve svých počátcích zkrátka kliku na skvělý lidský kapitál a také na to, že k nám svoboda slova přišla téměř souběžně s informační revolucí.