Konec Občanského fóra

Občanské hnutí:

PETR JANYŠKA, 4. 3. 1991

Proč říkám tak banální věc: skupina V. Klause říká přímočaře, že se doba změnila a že je třeba změnit politickou formu a styl práce. Na tom založila svůj úspěch i nápor na moc. Na druhé straně je v OF skupina lidí, kteří požadují, aby nově zakládané Občanské hnutí (OH) bylo tím starým dobrým OF, jen bez Klausovy skupiny, která jako by byla cizím prvkem, jehož zdravý organismus vyloučil.

Omyl. Dnešní Československo je zcela jiné než před čtrnácti měsíci a představovat si, že lze založit něco, co bude přímým pokračovatelem starého, vyměnit jen zkratku OF za OH, by znamenalo přivést na svět dítě předem mrtvé.

Ohromnou slabinou OF byla jeho primární nedemokratičnost. Tím, že nebylo jasné, kdo je členem, nebylo ani jasné, kdo koho na té nejnižší úrovni zvolil, a tudíž ani kdo čím jménem mluví. Důsledek: jedna strana tvrdila, že vyjadřuje názor „okresů“, druhá zase, že za ony okresy hovoří lidé, kteří „nemají dostatečný mandát“. Uvnitř OF tak vznikla absurdní, neudržitelná situace.

Řešením je řádné registrované členství s regulérním systémem voleb. Nic nového – s podobnou myšlenkou přišel už podzimní sněm, tenkrát však zapadla. Obava před přílišnou svázaností a stranickostí, zdánlivá touha po volnosti a svobodném vyjadřování paradoxně vedly ke svévoli a nekonečným sporům.

Stále se domníváme, jak jsme o tom psali už před olomouckou schůzkou, že československý politický systém musí výhledově stát na dvou velkých stranách. Jako všude v demokratické Evropě. A že by bylo ideální, kdyby obě povstaly z podhoubí OF jakožto iniciátora polistopadového vývoje. Jedna část rozštěpeného OF se tak už chová.

V. Klaus hovoří o svých záměrech jasně: chce pravicovou stranu. Jeho poradce P. Havlík mluví o „velmi úzké koalici s Občanskou demokratickou aliancí (v čele D. Kroupa) a s KAN“. Lidé V. Klause navazují už i mezinárodní kontakty s pravicovými stranami včetně střední Evropy: tento víkend byli spolu s delegacemi z Maďarska a ze západní Evropy pozváni do Varšavy na zakládající sněm Dohody středu, kde se mělo jednat i o užším mezinárodním sepětí středoevropských pravicových stran.

Proč tedy váhat s vytvořením základů druhé velké strany? Teď je možná ta nejvhodnější chvíle. Ti, kdo budou zakládat formaci s pracovním názvem OH, by měli opustit horizont dvou tří měsíců, opustit perspektivu zoufalé nostalgie a říci si, že teď je ten pravý okamžik k položení základů druhé velké strany, jež by byla Václavu Klausovi partnerem i rivalem. Uvědomuje si to zřejmě i přípravný výbor Občanského hnutí, který ve svém návrhu stanov hovoří o „individuálním členství“ a o „vydání registračního listu“ členovi.

Padne jistě námitka, že mnoho lidí zezdola si přeje hnutí. Že je velká nechuť ke „stranictví“. Jenže to nikdy nikdo nezměřil. Proč nerozproudit veřejnou debatu, proč nezorganizovat podrobný průzkum mínění, tak jak ho provedl Respekt těsně před lednovým sněmem? Podobná diskuse by ovšem znamenala jasně říct, co termíny strana a hnutí znamenají a k čemu jsou v politice vhodné.

Hnutí má ohromný význam tam, kde jde o dosažení jednoho konkrétního cíle, na němž se shodne masa lidí, kteří se ve všem jiném třeba diametrálně liší. Ale těžko si představit, že by mohlo být nadlouho základem politické scény, která tu je proto, aby řešila ne jednu otázku, ale tisíce problémů.

Nedávné vášnivé spory o to, zda strana, či hnutí, byly ve skutečnosti spory o něco zcela jiného. Byly spíš kouřovou clonou střetu mezi těmi, kdo tlačí plnou parou na změnu a na podíl na moci, a těmi, kdo by rádi uchovali dosavadní stav.

Diskuse může třeba dojít k tomu, že je na stranu ještě brzy. Pokud však zjistí, že nejrozumnější je systém registrovaných členů, jasně vymezené zodpovědnosti a kompetence včetně zodpovědnosti poslanců a ministrů, pak by bylo jedině čestné nazvat věci tak, jak jsou: že jde o stranu.

Mnoho lidí, kteří s námi v našich vývodech dosud souhlasili, se tady asi vzepře. Jenže souhlasím-li s obsahem slova, nesmím se ho bát i vyslovit. Strkat hlavu do písku je nesmysl. Řeknu-li a, musím říct i b.

Nechce-li se OH stát jakobínským spolkem, kde si může kdokoli kdykoli jménem svého klubu navenek prosazovat, co ho napadne, jiné řešení nejspíš nemá.

Občanská strana:

Liberální pojetí

MARTIN WEISS, 4. 3. 1991

Večer po skončení posledního, rozlučkového sněmu OF se obě křídla sešla samostatně: strana v Lucerně, hnutí v Ypsilonce. V jedné věci se atmosféra obou setkání nápadně podobala: v obou sálech bylo cítit úlevu, že už mají konečně volné ruce.

Pro stoupence pravicové strany to znamená, že konečně budou moci realizovat program, který si načrtli v prosinci v Olomouci a schválili v lednu. Václav Klaus jej znovu shrnuje v „pozvánce“ do Občanské demokratické strany. Namísto zaběhaných sociálních jistot se zde hovoří o sociální politice, která „nepovede k rovnosti v přerozdělování, ale k rovnosti v příležitostech k uplatnění“ – tedy zřetelné klasicky liberální pojetí. Také podpora volnému trhu „zboží, práce i myšlenek“ jde proti zakořeněným marxistickým schématům. Slova o „klidu a pořádku“, proti jejichž věcnému významu nelze nic namítat, mohou v určitém kontextu působit nevábně. Ale tato strana asi už počítá s tím, že část umělců a intelektuálů k ní bude mít trochu rezervovanější postoj, a chce oslovit vznikající střední vrstvy, „mlčící většinu“, o jejíž existenci je zřejmě Václav Klaus přesvědčen. Stejný předpoklad existujícího sociálního zázemí vede i k rozhodnutí mít vlastní noviny a k expanzi na Slovensko. V oblasti tisku, a tím spíš v politické kultuře určitého národa, jsou však ve hře i jiné síly než sociální zázemí. Uvidíme.

Pravice bude bezpochyby chtít získat image formace, která je schopna nabídnout program pokrývající celou šíři politiky, a která v celé šíři politiky působí – nebo je schopna působit. Momentálně tuto image nemá a mít nemůže z jednoho prostého důvodu – pozornost médií se přirozeně soustřeďuje na osobnosti ve vrcholných, zejména výkonných pozicích, a tam má naprostou převahu Liberální klub. Většina pravicových osobností jsou řadoví poslanci v parlamentě, ministry má pravice jen čtyři a všechny ekonomy, a ti pro média vždy budou úzce zaměřenými technokraty.

Příležitost vyjádřit se ke státním sdělovacím prostředkům dala politikům minulý týden ČTK. Odpověď Václava Klause byla typickou ukázkou jeho kombinace populismu s politickou koncepcí: vyslovil se za existenci veřejnoprávních sdělovacích prostředků řízených nezávislou, nepolitickou radou a zopakoval požadavek, který zněl posledním sněmem OF: že stávající vedení by mělo odejít. Oproti tomu vznikající Občanské hnutí se ústy Jany Ryšlinkové vyslovilo za pokračující podřízenost státních sdělovacích prostředků vládě.

V Lucerně sedělo proti hrstce organizátorů a celostátně známých politiků velké množství aktivistů z okresů, kdežto mezi liberály v Ypsilonce byl poměr přesně opačný. Obraz osamělého ministra financí na špici však není úplně přesný. Do vznikající strany hodlá vstoupit nadpoloviční většina poslanců sdružených v Meziparlamentním klubu demokratické pravice, a to je dnes síla, která ve FS i v ČNR drží v rukou iniciativu. Některé významné osobnosti MKDP, jeho předsedou Danielem Kroupou počínaje, ovšem do vznikající pravicové strany nevstoupí; jsou členy Občanské demokratické aliance. To je strana velmi malá, ale se značnou intelektuální kapacitou. Intelektuálové kolem Václava Klause, jako Dušan Tříska nebo Josef Zieleniec, zřejmě do politiky v užším slova smyslu vstupovat nehodlají, i ministr Tomáš Ježek (ostatně také člen ODA) je víc odborník než politik. Proto se Václav Klaus ODA, tohoto sehraného tvrdého jádra české pravicové politiky, jistě nebude chtít zbavit. Z hlediska ODA je budoucí spolupráce do značné míry dána volebním zákonem; pět procent hlasů je krutá hranice. Co se týče dalších koaličních vztahů, přichází v úvahu leccos: Mandlerova Liberálně-demokratická strana, KAN, Bendova Křesťansko-demokratická strana. Ta je však v koalici s lidovci, již jsou ve své současné podobě pro Klausovu stranu spíš konkurenti než partneři.

Věrna svému deklarovanému pragmatismu, nehodlá Občanská demokratická strana vynalézat dávno vynalezené a uzpůsobila si organizační strukturu britské Konzervativní strany. Nelze si přát nic lepšího, než aby nově vznikající strana následovala tento příklad i v jiných sférách. Nejen proto, že britští toryové mají za sebou šňůru volebních vítězství. Dali do pořádku státní finance, odkázali do patřičných mezí nátlakové skupiny parazitující na státu, podporovali schopnost občanů postarat se sami o sebe, zkrátka obrátili upadající Británii vzhůru nohama, čímž jí prokázali neocenitelnou službu. Stojí také za zmínku, že v posledních volbách získali mezi kvalifikovanými dělníky více hlasů než sociálně ladění labouristé.

Klausovo křídlo OF zatím pro naši politiku udělalo přinejmenším jednu užitečnou věc: navzdory převládající nechuti prosadilo myšlenku, že normální politika není možná bez politických stran. Doufejme, že Občanské hnutí dříve nebo později mlčky zužitkuje tuto „špinavou práci“ a pomůže tak budovat demokratické politické spektrum.